Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Live and never look back - 17. kapitola

13.07.2010 (22:00) • Danca95 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3754×

Emmett, jak ho nazvala Renesmee, ji popadl do náruče a se smíchem ji vyhodil do vzduchu a zase chytil.

„Kdo jiný? Přece bych vás neopustil!“ smál se hlubokým a hrdelním smíchem.

„Ráda tě zase vidím,“ usmála se na něj Bella.

„To i ta tvá dcera má ke mně více citu. Ani mě neobejmeš?“ hodil na ni velmi smutný pohled. Když to Belle chvíli trvalo, mávl nad tím rukou.

„Chápu, jste spolu po tak dlouhé době! Já se spokojím tady s mladou,“ rozcuchal Renesmee ve vlasech.

„Dovol, mladou? Jsem v nejlepších letech, na rozdíl od tebe,“ odfrkla trochu uraženě Renesmee.

„Koukám, pořád stejně drzá. Po kom tohle má?“ zakroutil Emmett nevěřícně hlavou. Bella najednou otočila hlavu ke mně a chvíli mě zamyšleně pozorovala.

„Po Edwardovi,“ usmála se nakonec. Trochu překvapeně jsem se na ni otočil. Vlastně to bylo logické. Byla má dcera, musela po mně něco podědit. Oplatil jsem jí úsměv a pohladil ji po tváři. Opět jsme se zaklesli pohledy. Nešlo to přestat. Tak dlouhou dobu jsme se neviděli!

„Povíš mi teď svůj příběh? Kde ses mi tak dlouho schovávala?“ zašeptal jsem. Bella jen s úsměvem přikývla. Aniž by promluvila slovo, vedla mě více do lesa. Renesmee s Emmettem nás následovali. Oba mlčeli, přesto byli v myšlenkách velmi zvědavi. Ale ne tak, jako já.

Bella patrně našla místo, které chtěla najít a zastavila. Byl to malý palouček, kde se krásně dalo lehnout, či sednout.

„To je správné místo,“ usmála se Bella a jako první si sedla na zem.

„Odkud mám začít?“

„Co třeba od té poslední noci, kdy jsem tě naposledy viděl?“ navrhl jsem.

„Dobře,“ přikývla Bella a nadechla se. „Jelikož měl otec děsný strach z té epidemie, rozhodl se odjet úplně z Ameriky. Měl nějaké příbuzné ve Francii, takže jsme se vydali tam. Byla to dlouhá cesta, a já celou dobu vzpomínala jenom na tebe. Měla jsem na co vzpomínat, ta noc byla krásná,“ podívala se na mě trochu stydlivě a já rozpačitě sklopil zrak.

„Otci se to nelíbilo,“ pokračovala. „Věděl, že na tebe myslím, a také věděl, co jsme tu noc dělali. Matka to vzala v pořádku, věděla, že naše láska je čistá, ryzí, opravdová a věděla, jak těžkým obdobím procházíme. Přesto se mnou otec přestal mluvit. Promluvil na mě, jen když opravdu musel. Maminka mi to zdůvodňovala tím, že jsem ho strašně moc zklamala. Nevím, jestli to bylo opravdu kvůli tomu, ale už se mnou nikdy nepromluvil. Bylo to velmi těžké, neboť jsem ve Francii nechodila do školy, takže jsem zůstávala doma a strávila celé dny sezením na židli a koukáním z okna, což otce dráždilo ještě více, protože tušil, kam se mé myšlenky zaobírají.

Přišlo to asi pár týdnů, možná měsíc, po odjezdu z Ameriky. Bývalo mi špatně a měla jsem opravdu divné nálady. Párkrát jsem omdlela, naštěstí o tom nikdo nevěděl. Matka si ovšem všimla, že se mnou není něco v pořádku. Chtěla mě vzít k doktorovi, ale já stále odmítala. Myslela jsem, že je to jen nějaká chvilková slabost. Když jsem ale omdlela v obchodě, začínala jsem mít špatný pocit. Zašla jsem si sama k doktorovi, který mi sdělil něco, co jsem nečekala. Byla jsem těhotná. Tehdy jsem si uvědomovala jen jedinou věc. Že je to tvé dítě, a že bylo zplozeno s obrovskou láskou,“ pohladila mě po tváři. Mnou projížděly dva rozdílné pocity. Štěstí a bolest. Bolest, že jsem tohle udělal špatně a že kvůli mně s ní její otec nemluvil.

„Rozhodla jsem se utéct. Peníze jsem měla nějaké našetřené, nebylo to moc, ale na měsíc by mě to uživit mělo. Ani nevím, kam jsem jela, jen jsem měla starost o své rodiče. Věděla jsem, že se o mě budou bát, přesto jsem to musela udělat. Dítě by otce patrně zabilo,“ otřela si slzu, která jí stékala po tváři. Přisunul jsem se k ní blíž a přitáhl si ji na prsa.

„Promiň mi to. Je mi to líto,“ šeptal jsem ji do vlasů.

„Mami, tohle si mi nikdy neřekla,“ vydechla vedle mě Renesmee. Nastavil jsem druhou ruku a ona se ke mně přitulila.

„Ty za nic nemůžeš, Edwarde,“ zakroutila Bella hlavou.

„Ale ano. Tehdy tu noc... Kdybych to nedovolil, všechno by bylo jinak. Nemusela bys -“

„Edwarde, kdybys to tu noc nedovolil, neměl bys právě teď vedle sebe naši milovanou dceru. Jsem ráda, že si to dovolil. A hlavně, nevím, jak jinak bych se s tebou rozloučila. Mělo se to stát, a bylo to překrásné,“ přerušila mě. Chvíli jsem přemýšlel, a nakonec ji dal za pravdu. Přesto jsem věděl, že já vždycky budu tím důvodem, proč na ni zanevřel otec.

„Máš pravdu. Přesto jsem vinen za to, že tvůj otec s tebou přestal mluvit a to si nikdy neodpustím.“

„Lásko, kdyby se mnou otec chtěl promluvit, udělal by to. Nedokázal se prostě dostat přes svou pýchu, aby unesl to, že jeho dcera nežije podle toho, jak on plánoval. Nechtěla jsem, aby naše dítě vyrůstalo v tomto dusném prostředí, to byl jeden z důvodů mého útěku,“ odporovala mi opět.

„A co že jste to dělali tu noc před odjezdem? Nechtěla bys pokračovat? Tenhle příběh si nevyprávěla ani mně,“ ozval se Emmett. Renesmee ho praštila do ruky.

„Kdo tě vychovával, že nevíš, jak se dělají děti?“ zvedla oči v sloup.

„To stačí,“ zarazila je Bella a usmála. Její příběh nebyl veselý, a přesto se smála. „Budu pokračovat.

Vlakem jsem dorazila do Anglie, do Londýna. Ani nevím jak, ale sehnala jsem si ubytování a k tomu práci. Byt nebyl sice nic moc, ale byla jsem ráda, že nemusím být na ulici. Práce mě bavila, ale každým měsícem navíc, se dělala hůře. Když taháte bedny s vínem, ať už s prázdnými či plnými lahvemi, břicho veliké jako větší meloun vám bude překážet vždycky. V osmém měsíci mě vykopli. Takže se není co divit, že jsem neměla z čeho zaplatit nájem. Dva týdny před termínem porodu mě vyhodili z bytu,“ usmála se hořce Bella. Já zavrčel. Kdo si mohl dovolit vyhodit těhotnou ženu z bytu? Ještě k tomu, těsně před porodem! Měl jsem chuť si toho člověka podat!

„Tehdy jsem si říkala, že mi to snad Bůh dělá naschvál. Za to, že jsem utekla a nikomu neřekla o dítěti. Ale nebylo všem dnům konec. Když mě jedna stará paní spatřila ležet na lavičce na nádraží, zhrozila se. Paní Kamptonové budu vděčná po zbytek své věčnosti. Těch pár dní, co jsem u ní přebývala, se o mě starala jako o vlastní dceru. V návalu ohromného štěstí, že o mě někdo projevil zájem, jsem jí vypověděla celý svůj příběh, takže není divu, že mě přinutila poslat dopis rodičům. Nepsala jsem v něm nic konkrétního, jen že se mám dobře a že jim brzy pošlu fotku jejich vnoučete. I o tobě jsem s ní hodně mluvila, Edwarde. A byla jsem za to ráda. Za tak dlouho dobu, jsem mohla o tobě někomu říct. Neodsuzovala nás, za to co jsme udělali i ona prožívala velkou lásku, která bohužel skončila tragicky. Nechtěla jsem, aby naše láska skočila jako ta jejich.

Byla jsem šťastná. Téměř. Jediná věc mi chyběla k životu, abych ho mohla vdechovat plnými doušky. Ty. Nevěděla jsem, jak tě hledat, byla jsem zoufalá a přesto šťastna, že nosím v sobě tvé dítě.

Ten večer, kdy skončil můj plný lidský život, jsem měla pár dní před termínem. Nemyslela jsem si, že je nebezpečné procházet se kolem desáté městem. Ten tvor mě tehdy zatáhl do lesa. Vzpírání, jakákoli obrana byla zbytečná, byl nadlidský silný. Nevěděla jsem, co zamýšlel. Ale když začal se svým plánem, a já pocítila tu bolest, najednou ode mě odskočil a zhrozil se. Přes clonu bolesti jsem viděla jeho vyděšený výraz na mé břicho. Zuřivě vrčel a po chvíli utekl.

Všichni víme, jaká je přeměna, takže je celkem zbytečné, ji tu popisovat. Ale u mě byla ještě něčím jiná. Nevím, co se přesně tehdy stalo. Jed se musel rozdělit na dvě části. Jedna pulsovala do mého těla a jedna do mého dítěte, čímž se spustil porod. Přesto neproběhl normálně. Jedem dítě sílilo a probojovávalo se ven samo. Břichem. Tušila jsem, že můj život právě končí, ale netušila jsem, co se ze mě stávalo.

Když se dítě vylouplo z břicha, už jsem o sobě téměř nevěděla. Od břicha dolů, jsem své tělo vůbec necítila a přitom mi srdce bojovalo s jedem. Přesto jsem stačila zaregistrovat, že se můj stvořitel vrátil.“ Naproti mně zavrčel Emmett. V jeho myšlenkách se odehrával souboj nad Belliným bezvládným tělem.

„Ano, Emme, jsem ti vděčná. Nebýt Emmetta, patrně by mě ten upír zabil. Postaral se o mě i o Renesmee, které dal i jméno,“ usmála se na něj Bella.

„A pomohl s útěkem od Italů,“ zazubil se na ni Emmett na oplátku. Já nebyl schopen slova. Ten příběh byl děsivý. Svíral jsem své dvě lásky ve svém náručí co nejsilněji, jen abych se ujistil, že jsou tady opravdu vedle mě. Bella si musela projít velmi těžkými věcmi, a jen kvůli mně.

Chvíli jsem Emmetta pozoroval a pociťoval k němu ohromnou vděčnost. Jen díky tomuhle ohromnému upírovi, který se smál, i když mu šlo o krk, žila Bella a Renesmee. V tu chvíli jsem věděl, že patří mezi nás. Že patří do naší rodiny.

„Patrně proto má na tebe Jane tak spadeno,“ mrkla na něj Renesmee a zasmála se. Tohle mě trochu zarazilo.

„Co máte s Volturiovými?“

„V podstatě nic. Jen Aro toužil mít nás dvě ve své gardě. Držel nás tam pár měsíců, a když zjistil, že se mu díky nám rozpadá celá společnost, chtěl nás zabít. Emmett nám pomohl k útěku,“ usmála se na mě moje spřízněná duše.

„Rozpadá společnost?“ nechápal jsem.

„Ano, Jane, Alec, Felix a jeho družka Camila od Ara odešli, vytvořilo si vlastní pravidla a nutí ostatní podle nich žít. Tak trochu se před nimi schováváme,“ pokrčila Renesmee rameny.

„To se mi snad jen zdá,“ zakroutil jsem nevěřícně hlavou.

„To nic Edwarde. Je to jen maličkost. Oni se nás v podstatě bojí, protože stále pořádně netuší, co jsme zač. Což vlastně nevíme ani my,“ zasmála se hlasitě Bella a mě se po těle rozléval krásný pocit. Bylo to jako pohlazení, slyšet její smích.

„Cítím tvou krev, musíš být člověk,“ hádal jsem.

„Nejsem. Jinak bych se neživila krví, a nebyla extremně rychlá a silná. Jsme něco jako poloupíří, to proto, že se jed rozdělil při přeměně. Nevím, jak se to stalo, ale jsem za to ráda. Mám tak aspoň možnost žít s tebou doslova navěky,“ pohladila mě Bella po tváři a rychle políbila na tvář. Já slastně zavřel oči a nechal se unášet tím pocitem tepla a štěstí. Teď jsem věděl, že musím dokončit to, co jsem začal. Se zavřenýma očima jsem vzal její obličej do dlaní a otevřel oči. Dívala se na mě svýma hnědýma oddanýma očima a já se začínal ztrácet v jejich hloubce. Tak moc jsem ji miloval a toužil ji takto svírat ve svých dlaních a mít možnost ji políbit. Konečně se mi to splnilo. Konečně jsem byl úplný, co víc, dostal jsem navrch. Dostal jsem od ní svou dceru, kterou jsem už po pár sekundách miloval stejně, jako svůj život, jako svoji Bellu.

Pomalu jsem se přiblížil a políbil ji na čelo. Nasál jsem její vůni a opět si užíval tu bolest v mém krku. V tuhle chvíli jsem tenhle druh bolesti miloval. Vzpomněl jsem si na ten den, který jsem strávil v jejím pokoji. Byl to první den mého upírství a já se sám sebe mučil bolestí v krku, protože jsem potřeboval cítit její vůni. Teď to bylo jiné. Byla tady se mnou a už mi nikam neodejde. Další polibek jsem přemístil na její levou tvář, kterou měla rozpálenou. Její srdce mi bušilo v uších tak hlasitě, že jsem nedokázal slyšet nic jiného. Jen její srdce a její dech. Pravou tvář jsem políbit nestihl, protože mě najednou popadly její ruce a přitáhly k jejím rtům. Nedovolil jsem ji mě políbit. Vychutnával jsem si tuhle chvíli a lehce otřel své rty o její. Cítil jsem její teplý dech ve své tváři a konečně uvěznil její rty v mých. Ona uvěznila mě svými pažemi a já doufal, že to tak zůstane opravdu navěky.

-------------------------------------------------------------------------------------

Bude tohle poslední kapitolka?:) Rozhodněte vy!:)

Autor: Danca95 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Live and never look back - 17. kapitola: