Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 9. kapitola

06.01.2014 (19:30) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2262×

9. kapitola

S úlevou jsem za sebou zavřela dveře svého pokoje. Chtěla jsem zamířit rovnou do sprchy, ale vtom okamžiku jsem si všimla Demetriho, který seděl v křesle u mého konferenčního stolku.

„Kde jsi byla?“ zavrčel a vypadal fakticky naštvaně.

A jéje…

**********

„Měla jsem rande,“ pronesla jsem otráveně. Rozhodně jsem mu nehodlala vykládat, jak jsem zkolabovala ve vězení.

„Cože jsi měla?“ vyjel.

„No, rande,“ řekla jsem jako by nic.

„S kým?“ dožadoval se odpovědi.

„Víš, že už ani nevím? Byla to spíš jednorázová záležitost,“ provokovala jsem ho a ani sama nevěděla proč. „Vlastně, mohl bys mě teď prosím nechat o samotě? Ráda bych se osprchovala.“

„Ne, to nemohl,“ řekl a nespouštěl ze mě oči.

„Aha. Smím vědět, proč?“ zeptala jsem se a našpulila rty. Buď mu došly argumenty, nebo mi je nehodlal sdělit.

„No, tak si v tom křesle třeba shnij,“ prskla jsem.

Byla jsem podrážděná a vylívala si to na něm, ale on mi připomněl Clair. Taky na mě vždy čekala, až se vrátím z flámu a měla plno otázek a výčitek. Což ve mně vyvolávalo jedinou reakci, a to vzdor. U něj to bylo ještě horší. Clair byla má máma, i když nevlastní. Kdo je on? Nikdo!

Protočila jsem oči v sloup, popadla první šaty ze skříně, které mi přišly pod ruku a zavřela se v koupelně.

Teplá voda mi udělala neuvěřitelně dobře, ale musela jsem se najíst. Mé tělo přestávalo fungovat správně. Vylezla jsem ze sprchy a pozorovala se v zrcadle. Začínala jsem být stejně nezdravě hubená jako ten vězeň. Měla jsem černé oči a obrovské kruhy pod očima, připomínající modřiny. Vypadala jsem prostě hrozně.

Navlékla jsem se do šatů z černého sametu. Jejich výstřih ve tvaru písmene v se mi linul mezi prsy až k pupíku. Dlouhé rukávy přiléhaly k mým vyzáblým bokům. U kolen se lehce rozšiřovaly.

Vylezla jsem z koupelny. Vlasy stále ještě mokré a chodidly zajela do černých balerínek se zlatou přezkou. Podívala jsem se na Demetriho.

„Nevypadáš moc dobře. Neudělal ti ten dotyčný něco?“ Přimhouřil oči.

„Ne.“ Pohlédla jsem mu do očí a všechno mu vyklopila. „To já. Začínám slábnout.“  

Obočí se mu stáhlo starostí. Pohladil mě po tváři a lehce mi zvedl bradu, aby si pozorně prohlédl můj obličej.

Viděla jsem se v jeho očích a zhrozila se. Vypadala jsem naprosto vyčerpaně.

„Kdy jsi se byla naposledy krmit?“ Zřejmě nechápal, jak jsem to mohla nechat zajít tak daleko. Zamotala se mi hlava a svaly mi vypověděly službu. Než jsem se však stihla odporoučet k zemi, pevně mě zachytil. Přivinul mě k sobě a odnesl k posteli.

Položil mě na ni. Sledovala jsem ho svými přivřenými víčky.

„Měla by ses nakrmit. Podívej se, už se ani neudržíš na nohou.“

Ne, naznačila jsem popraskanými rty. Cítila jsem, jak ze mě vyprchává život. Každým okamžikem jsem víc a víc chápala, co prožívá ten vězeň.

Bylo by tak jednoduché zkamenět. Vlastně nechápu, jak se zvládnul postavit Alecovi, když na tom byl mnohem hůř než já.

„Jak se tady stravujete?“ zeptala jsem se. On se jen potutelně usmál a vytáhl mě z postele. Blízká vidina přísunu krve mě naplnila tolik potřebnou energií.

***********

Běželi jsme dlouhou chodbou a nahoru po schodech. Nemohla jsem tomu zabránit. Musela jsem se smát. Přestavte si, že běžíte, vlastně skoro letíte chodbami paláce s krásným a naprosto dokonalým mužem po boku.

Moment!

Prudce jsem se zastavila a Demetriho strhla sebou, protože mě pořád držel za ruku.

Vyvlékla jsem se mu. Nechápavě studoval můj výraz. Musela jsem mu připadat jako duševně nemocná. V jednu chvíli s ním běžím, směji se, chovám se jako malá holka a pak? Nemohla jsem si pomoct. Jistěže byl Demetri krásný, ale to všichni tady. Včetně mě. To k nám samozřejmě patří. Jsme upíři, ale já to řekla, jako by se mi skutečně líbil on.

Jenže, proč? Proč zrovna on? Opravdu se mi líbí? Sledovala jsem jeho tvář a on se díval na tu mou. Tak jsme tam stáli a dívali se na sebe. Nemám tušení, kolik uběhlo času. Jeho černé oči se vpíjely do těch mých a já ztrácela pojem o čase.

Připomněly mi ale také mou žízeň a tak jsem se znovu dala do běhu.

Po chvilkovém zaváhání mě následoval. Pouze vždy zašeptal, zda a kam mám zahnout, ale jinak mě nechal běžet první.

Proběhli jsme halou. Vypadalo to jako hala nějakého hotelu. Jeli jsme dokonce i výtahem. Demetri mě celou dobu sledoval jako ostříž. Já naopak dělala co jsem mohla, abych se těm jeho všetečným očím vyhnula. Nezdálo se, že by mu vadilo, že mu pohled neoplácím. Spíš si užíval okázalé zírání na mě a moji postavu.

Abych tohle vše zjistila, musela jsem po něm sem tam hodit okem. Nemyslím, že by to postřehl. Byl až moc zabrán do vlastního civění a rozboru mé osoby.

Výtah jel tak pomalu, že mi to snad dělal naschvál. Nemluvě o nějakém italské zpěvačce, jejíž hlas se rozléhal z reproduktoru. Obrátila jsem nad tím oči v sloup. Demetri se uchechtl a dveře výtahu se konečně otevřely.

Konečně jsem si mohla oddechnout. Demetri se ke mně, ale nahnul a přiložil své rty k mému uchu. Tak, abych to slyšela jen já.

„Nejsi tak nenápadná, jak si myslíš. Viděl jsem to,“ pošeptal mi.

Kdyby mé srdce bilo, zastavilo by se. V duchu jsem si vynadala a následovala ho normálně zařízenou halou. Tím normálně myslím, že tam byl nábytek. Kromě pokojů a tří trůnů v sále, se ve Volteře nic nevyskytovalo. Na co taky? Jsme upíři a nemáme potřebu sedět nebo ležet. Nikdy nejsme unavení po fyzické stránce.

Vešli jsme do sálu. Byla to kruhová místnost. Po obvodu stáli upíří členové gardy. Některé jsem znala, jiné ne. 

Stahovali svoji kruhovou formaci kolem skupinky turistů uprostřed místnosti. Demetri se k nim automaticky přidal. Já tam jenom stála a pozorovala začátek toho krvavého řádění. Slyšela jsem výkřiky. Ženy, muži v různých věkových kategoriích. Včetně dětí.

Byla tam jedna malá holčička. Blondýnka s modrýma očima. Vypadala jako Sussie, má nevlastní sestra. Věděla jsem, že to není ona. Sussie je daleko odsud. V bezpečí.  Navíc už je skoro dospělá. Přesto mi ji připomínala, ale pak k ní přistoupil Demetri. Vzal ji do náručí a nesl mým směrem. V šoku jsem na něj zírala, neschopná se pohnout.

„No tak. Vím, že máš hlad,“ řekl a podal mi tu holčičku.

Její tělíčko zapadlo do mé náruče. Plakala. Její vůně byla jako dělová koule do mých útrob. Chtěla jsem ji zabít. Chtěla jsem se nasytit její krví. Uhasit tak svou žízeň, ale místo toho jsem tam jen stála. Nehybná, jako socha.

Věděla jsem, že té holčičce nepomůžu. Pokud ji nezabiji já, udělá to někdo jiný. Udělá to on. Sledovala jsem Demetriho a koutkem oka i ostatní členy gardy. Sytili se krví. Nemohla jsem udělat nic. Absolutně nic, abych jim v tom zabránila.

Každá buňka v mém těle se k nim chtěla přidat. Uvědomovala jsem si, co jsem zač. 

Být upír bylo v prvních letech po přeměně tak snadné. Bylo jedno koho zabiji. Hlavně, že jsem se nasytila. Když teda nepočítám Tylera.

Pak už jsem si své oběti vybírala podle vůně. Jenže k tomu všemu patřilo neustálé cestování a utíkání. To mě nebavilo. Chtěla jsem někde zůstat a žít tam.

Pokud to znamenalo krást krev z krevních bank a lidi na ulici nechat na pokoji, ať už voněly jakkoliv, brala jsem to. To byly Rollandovi podmínky. Byla jsem tak spokojená. Hlad jsem neměla a měla jsem život, jaký jsem chtěla. Něco se tím ale změnilo. Já se změnila. Vrátily se mi emoce a já už nechci vraždit.

Dívala jsem se Demetrimu do tváře. Co si to namlouvám? On je zrůda. Je obyčejná zrůda a já navzdory poslednímu roku, kdy jsem se stravovala pytlíkama, taky. Jak mě mohlo napadnout cokoliv cítit k němu, nebo projevit jakékoliv sympatie ke členům gardy? Aro, jeho bratři, Jane, Felix a Demetri. Všechno jsou to zrůdy a já patřím mezi ně. Je jedno kam se přestěhuji, navěky budu ta zrůda, co pojídá lidi.

Nechtěla jsem být to monstrum s rudýma očima, které právě lačně sleduje malou, bezbrannou dívenku.

„Nemůžu to udělat,“ řekla jsem a hlas se mi chvěl.

„Co nemůžeš?“ zeptal se Demetri a evidentně opravdu nechápal.

„No, tohle všechno. Podívej se kolem.“ Rozhlédla jsem se kolem. Díval se tam, kam já, ale to, co jsem viděla já, zřejmě neviděl. 

„Proč nemůžeš?“ Měřil si mě znepokojeným pohledem. On to opravdu nechápal. Začínala jsem být opravdu zoufalá. Svírala jsem to dítě v náručí a nevěděla, co mám dělat.

„Lilliane, podívej se na mě.“ Vzal mě za bradu. Nejdříve něžně, ale když jsem se na něj omítla podívat, přinutil mě k tomu.

„Je to jen pytel krve,“ řekl.

„Ne. Není!“ hádala jsem se.

„Ale ano. Je,“ hádal se i on.

„Je to malá holčička,“ řekla jsem nakonec.

Klepala jsem se. Najednou bylo všude strašné ticho. Došlo mi, že už je po všem, že jediná živá bytost v téhle místnosti je uplakaná dívenka v mém náručí.

V očích mě štípaly slzy. Celá jsem se třásla. Upřela jsem na Demetriho zoufalý pohled. Věděla jsem, že všichni stojí kolem a dívají se na nás.

„Čekají, až to s ní skončíš. Odsud nikdo živý neodchází,“ upozornil mě tvrdým hlasem.

Věděla jsem to. Všichni tam stáli v naprosté tichosti, ale přesto jsem věděla o každém z nich. O každém jejich pohybu, i když nepatrném.

Demetri kvůli mně dosud nejedl. Nejedl velmi dlouho a chtěl, abych se první najedla já. Bylo to od něj milé. Dětská krev je prý nejsladší, jenže jsme se tu takhle zasekli.

Když ji pustím, bude to on kdo ji zabije. Když ji nepustím, budu to já a pokud bych to náhodou neudělala, byla tu spousta dalších, víc než ochotných upírů udělat to.

Podívala jsem se na ni a nadechla se. Mé tělo automaticky zareagovalo na její vůni.  Ucítila jsem proudění jedu v ústech a pálení v hrdle. Sehnula jsem se k ní.

„Promiň,“ zašeptala jsem.

Holčička začala křičet ještě dřív, než mé zuby proťaly její kůži, ale bylo jí to k ničemu. Nechala jsem se strhnout svými instinkty. Hltala jsem doušky sladké, životadárné tekutiny, která pomalu, ale jistě hasila ten požár. 

Otevřela jsem oči a viděla, jak světýlka v jejích očích pomalu zhasínají. Už jsem to nemohla vydržet. Odtrhla jsem své rty od jejího krku a rozhlédla se kolem. Byla jsem tam jen já, Demetri a hromada mrtvol uprostřed místnosti. A také dívenka, co za chvíli přistane mezi nimi. Ještě nebyla mrtvá, ale už moc nezbývalo.

„Jestli to teď nedokončíš, začne přeměna. A děti se měnit nesmí. To je zákon,“ řekl pevným hlasem. Dutým, jako socha.

Přikývla jsem a znovu se krátce zakousla. Bylo po všem. Ještě chvíli jsem tam stála a odmítala otevřít oči. Náhle jsem si uvědomila, že už nic nedržím.

Otevřela jsem oči a spatřila Demetriho tvář. Byla tak strašně blízko té mé. A stále se přibližovala. Jeho černé oči pálily veškerou mou svobodnou vůli na uhel.

Pak se to stalo. Přitiskl svá ústa na mé rty. Nejdříve jemně, že jsem si ani neuvědomila, že mu polibek oplácím. Potom začal nabírat na síle, prodlužoval se a prohluboval. Nabíral na síle i na intenzitě. Cítila jsem jeho ruce na svých bocích, za které si mě neustále přitahoval blíž a blíž. Kdyby mé srdce mohlo bít, vyskočilo by mi z hrudi.

Prudce jsem otevřela oči, když jsem si vzpomněla na Tylera. Na jeho výraz, když se díval na své srdce v mé dlani. Přerušila jsem polibek a odstrčila ho pěkných pár metrů dozadu.

Klouzal po zakrvácené podlaze. Zastavila ho až hromada mrtvol, na jejímž vrcholku ležela malá holčička.

Těkala jsem mezi nimi pohledem. Neudělal nic. Jen tam tak stál a já se ho tam rozhodla nechat.

Beze slova jsem se otočila a odkráčela.

*********

Ani jsem nevěděla, kam jdu, nebo kudy jdu. Nic kolem mě nemělo význam. Procházela jsem chodbami a byla ráda, že se mě nikdo nepokouší zastavit. A nevyptává se. Ani nevím jak, ale dostala jsem se do sklepení, ve kterém jsem poznala vstup do vězení.

Vešla jsem tam. Na doslech nikde, nikdo nebyl. Ani je nenapadlo, že by sem někdo šel. Velmi potichu jsem tam vešla a nakoukla skrz mříže. Pořád tam byl. Šla jsem dál a ve vinném sklípku si natočila tu specialitu a trochu usrkla.

Vím, že jsem říkala, že už se toho nedotknu. Pamatovala jsem si, jak mi bylo zle, ale tentokrát, to bylo jiné. Nepotřebovala jsem krev. Potřebovala jsem ten alkohol. Chvíli jsem tam přešlapovala, ale pak jsem popadla druhou sklenici a naplnila ji po okraj. Vrátila jsem se i s ní do vězení a znovu se zaposlouchala. Nikde nikdo.

Přisedla jsem si k němu na své obvyklé místo v rohu.

Koukla jsem po vězni. Stále stejná pozice. Nic se nezměnilo. Naše rasa přežije leccos, ale stejně mě to udivovalo. Seděla jsem mlčky. V duchu jsem truchlila za mrtvou holčičku. Měla jsem v hlavě chaos. Ani nevím, jestli mě zaregistroval, ale řekla jsem si, že se ho ani tentokrát nebudu pokoušet rozpovídat.

Kývala jsem plnou sklenicí sem a tam. Pozorovala jsem rudou tekutinu, která se pohybovala. Připomínalo mi to vlny na moři. Přemýšlela jsem, že mu jí tu nechám. Třeba by ji vypil, ale pak jsem si řekla, že by prázdná sklenka vyvolala nemístné otázky. O ty jsem rozhodně nestála. Pít už jsem to, ale nehodlala.

Pomalu jsem se zvedla k odchodu. Stejně tu jen marním čas. Zamířila jsem ke sklípku, abych tu sklenici odnesla.

Ozvala se rána. Vězeň se přimáčkl na mříže. Stál celkem blízko. Vyjekla jsem a o krok jsem uskočila. Pustil mříže a také o krok ustoupil.

„Proč sem pořád chodíš?“ zeptal se.

Koukala jsem na něj celá polekaná.

Ani ve snu by mě nenapadlo, že na mě někdy skutečně promluví. Hlavně ne právě dnes. Doufala jsem, že to jednoho dne udělá, ale když se tak stalo, vůbec jsem nevěděla, co mu mám říkat. Nebo, proč bych to vlastně měla dělat? Dříve mi ho bylo hlavně líto. Navíc mi pomohl a já se tu většinou stejně jen nudila. Tak proč mu nedělat společnost? Co na tom, že o ní možná nestál, ale teď?

Ten hlas jsem poznala. Minule to nebyla halucinace. On na mě tehdy opravdu mluvil.

A mluví na mě i teď. Takže bych mu asi měla odpovědět, jenže co mám vlastně říct?

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 9. kapitola: