Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 46. kapitola

02.11.2014 (19:45) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1951×

46. kapitola

„Tak mi pověz, Edwarde? Kdo jsem? Kam patřím?“

„Pro začátek třeba k Demetrimu. Miluješ ho,“ zvýšil hlas. 

„Tebe taky, ale to neznamená, že patříme k sobě,“ zaječela jsem.

Zarazil se.

A já taky.

Co jsem to řekla? Proč jsem to řekla? Že by to nakonec byla pravda?

Ne.

Jo.

Ne.

Já nevím.

Sakra! Tak to jsem podělala!

***

„Ty-mě-miluješ?“ vykoktal?

„Možná,“ pípla jsem smutně a strnule pokrčila rameny.

„Možná?“ zopakoval dutě.

„Já vážně nevím. Neumím ti odpovědět. Navíc na tom nezaleží.“

„Jak to můžeš říct?“ zeptal se.

„Patříš k Belle a Nessie. Nejsem ten typ, co řeší vztahová dramata nebo rozvrací rodiny…“

„Nenapadlo tě, že já tě třeba taky miluju?“ zakřičel.

„Ne. Proč by mělo? Patříš k Belle. To je hotovka…“

„Vím, ale jsi pro mě víc než jen kamarádka,“ přiznal se.

Rozesmála jsem se neveselým a trochu hysterickým smíchem.

„Jo tak, proto jsi mi tenkrát nevěřil? Protože mě miluješ?“ 

„Proč jsi mi to o své matce prostě neřekla?“ zeptal se.

„Protože na tom nezáleželo. Navíc bys mi nikdy nevěřil, že ti chci pomoct, což mi bylo k ničemu, protože jsi mi nevěřil stejně. Jakmile ses to dozvěděl, nebylo pro tebe důležité to, co jsme spolu prožili. Viděl jsi mě tak, jako zbytek tvojí rodiny po celou tu dobu, co jsem byla u vás doma. Viděl jsi mě jako Volturiovou a já se jí stala. A koukej, co to se mnou udělalo. Zničilo mě to. Teď jdi odsud. Vypadni.“

„Ale, Lilli já…“

„Vypadni odsud!“ zařvala jsem z plných plic a tentokrát mě výjimečně poslechl.

Zůstala jsem sama. Už zase…

****

„Neboj, už je pryč,“ oznámila mi Sophie pár hodin na to.

Ulevilo se mi. Hrozně moc, ale nedávala jsem to na sobě nijak znát. Místo toho, abych jí na to cokoliv pověděla, jsem se raději opět vrátila ke svému předchozímu přístupu, tj. nereagovat.

„Lilliane, víš jistě, že nechceš vyjít z téhle pitomé cely?“ zeptala se mě.

„Ano. Vím to naprosto jistě,“ odsekla jsem poté, co do mě několik hodin hučela.

„Tak fajn. Já jen že mám návštěvu, které bych tě chtěla představit. Ale říci, toto je má dcera, tak trochu jí šiblo a zavřela se do vězeni, nezní zrovna nejlépe.“

„Ale tak to prostě je.“

„Když to říkáš, ale je to ostuda,“ argumentovala.

„Co? Mít dceru magora?“ ušklíbla jsem se.

„Ne. To je spíš smůla,“ zachmuřila se.

„Občas jsi tak chápavá, že mě to až dojímá.“ Ironie v mém hlase byla jasně patrná, ale ani já sama jsem nechápala, proč tomu tak je.

„Nápodobně,“ odbyla mě stejným tónem.

„Tak, koho mi chceš představit?“ odvedla jsem řeč jinam.

„Svojí stvořitelku. Říkala jsem, že jezdí na návštěvy, i když… Tentokrát ji pozval sám Caius osobně. Kdybych ho neznala, myslela bych si, že opravdu věří, že nám dvěma její přítomnost prospěje. Ani si neumíš představit, jak jsem byla překvapená, že ji tu vidím.“

„Určitě ne tak překvapená jako já, když jsi sem dostrkala Edwarda,“ odfrkla jsem si znechuceně.

„Šel sám,“ pronesla lhostejně a ledabyle si upravovala své véčko na krku.

„To jistě,“ ušklíbla jsem se, protože jsem nemusela být právě jasnovidka, aby mi došlo, že sám od sebe se tu rozhodně neobjevil.

„Dobře, Rolland umí být dost přesvědčivý…“ pronesla s výrazem, jako by se jí to vůbec netýkalo.

„Aha. Tak teď už to dává smysl. Duchaplná rozmluva na úvod a citové vydírání s kapkou násilí na závěr, že?“ hádala jsem.

„Ty nás nějak znáš…“ zachichotala se potěšeně.

„To budou geny.“

„A cos čekala? Jsme tví rodiče.“

„Hm.“

„A byli jsme zoufalí,“ upozornila mě, jako by to všechno omlouvalo.

„Že to ale pomohlo, co?“

„Pořád jsme z tebe zoufalí. Přiznávám, ale alespoň vím, že jsem zkusila všechno. Jsi tvrdohlavá, Lilliane, jenže to my taky. Klidně bych ti je sem dotáhla všechny, kdybych si byla jistá, že ti to pomůže.“

To si umím představit…

„Ať tě to ani nenapadne,“ zavrčela jsem.

„Jen se ti snažím pomoct,“ hájila se.

„Tím, že ohrozíš Cullenovi, nikomu nepomůžeš a mně už teprve ne,“ odsekla jsem.

„Klid. Řekla jsem kdyby. Vím, že by to nepomohlo,“ bránila se. „Proč na nich vůbec tak lpíš? Vážně. Nechápu to. Vypadá to, že jsou fajn, ale to a já a Rolland snad taky, ne?“ zeptala se.

„Ano.“

„Tak proč jsou pro tebe víc, než jsme kdy byli my?“

„Už jsem ti řekla, že to nevím.“

„Ale přiznáváš, že je to tak?“ dotírala.

„Ne. Pro Rollanda bych taky udělala cokoliv.“

„Chceš snad říct, že pro mě bys nehnula brvou?“ otázala se ublíženě.

„Samozřejmě, že ne,“ ohradila jsem se.

„Rolland pro tebe znamená víc než vlastní matka?“

„Když už to chceš slyšet, tak ano. Vím, že je to hrozné a nevděčné, ale nechci ti lhát,“ přiznala jsem.

„S tím dokážu žít, ale jsem z tebe lehce zklamaná,“ připustila.

„Vidíš? A v tom to je. Mám tě ráda, protože jsi moje matka. To je fakt, ale zas tak dobře se neznáme. Raději zapomeň, že jsem něco řekla,“ vzala jsem to všechno zase zpátky.

„Ne. Možná máš totiž pravdu,“ uvažovala. „Zas tak moc toho o sobě nevíme. Znám svou malou holčičku, ale ty už jsi dospělá upírka s vlastními rozhodnutími a dost možná jsi i natolik samostatná, že už mě nepotřebuješ, ale obě víme, že to tak není. A to jen protože nejsi schopna unést následky svých rozhodnutí. Všechno má následky. To už bys měla vědět.“

„Vím to,“ zabručela jsem lehce otráveně.

„Tak se podle toho začni chovat,“ křikla po mně.

„A co myslíš, že dělám?“ vrátila jsem jí to.

„Ó, ano. Hladovět v base je přesně to pravé řešení tvých problémů. Vlastně ani nevím, v čem je problém. Odmítáš se mi totiž svěřit,“ rozčilovala se.

„Tak to není. Já jen…“

„Co? Chceš umřít?“ hádala.

„Už jsem mrtvá.“

„Myslím jako doopravdy umřít.“

„Možná…“ zamumlala jsem nejistě.

„Možná? Ani tohle nevíš jistě? Tak, co to teda vyvádíš?“ vyjela na mě a už křičela totálně.

„Trestám se.“

„Za co? Nic jsi neprovedla.“

„Ale ano. Provedla,“ nesouhlasila jsem.

„A co? Smím-li to vědět…“ 

„Chtěla jsem pomoct Edwardovi, ale místo toho jsem mu málem rozbila rodinu. Moje dobré úmysly vždycky skončí špatně, protože já jsem špatná celá…“

„Cesta do pekel přeci bývá dlážděna těmi nejlepšími úmysly,“ zatrylkovala.

„Nech si to,“ okřikla jsem ji.

„Jmenuj mi jiný příklad, protože za zničení Edwardovy rodiny může Aro. To ten tupec ho nechal unést a zavřel ho tu. Tys to jen napravila.“

„Tak proč nejsou spolu a šťastní?“

„To, že si to Edward s Bellou nevyříkal, není tvoje vina,“ odporovala mi stále.

„Jenže… on ke mně nejspíš něco cítí,“ vysvětlila jsem jí.

„Ale to jsi nevěděla, když ses tady zahrabala,“ upozornila mě.

Raději jsem pomlčela, než abych se s ní dál dohadovala…

„Tohle hrobové ticho na mě už nezkoušej,“ zavrčela.

„Jsem prostě zlá a všem je lépe, když jsem tady, kde nemůžu nikomu ublížit,“ trvala jsem na svém.

„Jsi tvrdohlavá a drzá, ale nejsi zlá. Nemáš po kom být. Od té doby, co jsem se stala upírkou, jsem možná abnormálně sobecká, ale ne zlá. Chceš-li do toho zatáhnout Rollanda, tak sakra dobře obě dvě víme, že on je prostě miláček. A tvůj otec? Vždyť nedokázal zabít ani kapra na Vánoce a nedal by ti ani zaracha.“

„To ani nemusel. Na to měl Claire,“ zasmála jsem se při vzpomínce na kapr versus táta 4:0.

„Jeho nová žena?“ zaujalo jí.

„Jo.“

„Ta, co tě vychovala,“ ujišťovala se.

„Ano.“ Zakoulela jsem otráveně očima.

„Jaká vlastně je?“

„No, ona… Proč to chceš vědět?“ zarazila jsem se.

„Nevím. Prostě tak,“ odbyla mě.

„Proč teď? Předtím ses o ni nezajímala. Ani o tátu.“

„Nejde o to, že jsem se nezajímala,“ odporovala mi.

„Tak o co tedy?“

„Nejsi sama, koho bolí vzpomínky na lidský život. Je jedno, jak dlouho už jsi upírem. Lidské vzpomínky jsou pro mnohé upíry jen zašedlé bahno, kterým se raději nezabývají, ale jsou i případy, kdy vzpomínání prostě moc bolí.“

„Celá já,“ přikývla jsem.

„Vidíš? Ani v tomhle nejsi sama,“ ujistila mě.

„Hm.“

„Tak jaká vlastně je?“ vyzvídala.

„Trochu se ti podobá. Jen je o něco menší a blondýnka…“

„Na vzhled se neptám. Viděla jsem ty tvé fotky. Myslela jsem povahu,“ řekla otráveně.

„No, v tom si moc podobné nejste. Claire měla velmi jasně vymezené, co je dobré a co špatné. Nic mezi tím prostě neexistovalo, ale přesto byla vždy spravedlivá a nikdy nedělala rozdíly mezi mnou a Sussie. Byla mi vážně dobrou matkou a s tátou byli až neuvěřitelně dobře sladění. Prostě jim to klapalo a jistě jim to klape i teď.“

„Dobře. To stačí. Pro dnešek už mám sebemrskačství dost,“ zarazila mě. „Ale zřejmě také není zlá, takže bys už vážně měla skončit s těma blbostma. A vůbec, jdu se věnovat Mari, než odsud zase odjede.“

„No, to je řeč,“ prohlásila jsem vesele a byla ráda, že zase budu chvíli sama.

„Opravdu doufám, že jí tě nebudu muset představovat ve vězení,“ zamumlala si spíš pro sebe a odešla odsud.

Moc děkuji za veškeré doopravy a komentáře.

chloe.

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 46. kapitola: