Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 33. kapitola

19.07.2014 (11:15) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2311×

33. kapitola

„Snad sis nemyslel, že tě nechám jim ublížit?“ řekla klidným hlasem, přestože ji v očích bublal hněv.

„Jak o tom víš?“ zavrčel Aro.

„Mám své zdroje,“ řekla prostě a líně si prohrábla zlaté vlasy.

„Varuji tě. Do tohohle mi nezasahuj!“ rozkřikl se. „A pokud vím, máš zakázáno opouštět hrad.“

„Řekl jsi bez dozoru a já dozor mám,“ opravila ho s úsměvem.

„Koho?“ chtěl vědět Aro.

„Rollanda. Hlídá v lese zbytek Chelsea,“ prohodila, jako by o nic nešlo a usmála se na mě.

„To jsem si mohl myslet,“ odfrkl si.

„Před lety jsme se na něčem dohodli a věř mi, že bys tu dohodu raději porušovat neměl. Protože následky se ti nebudou líbit,“ upozornila ho.

„Na to jsem nezapomněl,“ zavrčel.

„Výborně. Jsem si tedy naprosto jistá, že najdeme nějakou alternativu, jak tuto situaci vyřešit. Jestli nestojíš o svědky, měli bychom se přesunout. Nebojte, jsem si jistá, že to dopadne dobře,“ řekla tentokrát všem a věnovala jim svůj nejkrásnější úsměv.

Všichni ji sledovali, jako by je tím úsměvem snad zhypnotizovala, ale neuklidnili se.

Aro se Sophií nám přestali věnovat pozornost.

Hádali se.

Já jsem si v klidu sedla a přestala je vnímat, ale Cullenovi tam pořád stáli jako přimražení a těkali pohledy mezi Arem, Sophií a mnou. Asi že jsem najednou tak v klidu...

Mávla jsem rukou, tohle bylo ve Volteře na denním pořádku. Jsem zvyklá.

Nakonec se ti dva přeci jen odebrali do lesa si to vyřídit a jejich hádka se tou vzdáleností ztišila natolik, že nakonec nebylo slyšet nic.

***

„Ježíši. Nemůžete se trochu uvolnit?“ zasmála jsem se, když tam pořád všichni bez hnutí stáli. Nevím proč, ale zaplavil mě pocit, že všechno dobře dopadne, když je tu Sophie.

Spolu s námi tam zůstala jen Jane s Felixem. Nedůvěřivě se navzájem měřili pohledy.

Odfrkla jsem si a přistoupila k nim.

„Ráda vás zase vidím,“ usmála jsem se.

„My tebe také, princezno,“ řekl Felix, ale díky mému předchozímu mučení si držel trochu odstup. Nedivím se mu. Pro to oslovení jsem se ale musela usmát.

Cullenovi byli pořád jako sochy.

„Znáte se, nebo vás mám představit?“

Nikdo ani nedutal. Po chvíli se Felix uchechtl nad tím tichem. I mně to přišlo směšné, i když, po Edwardových zkušenostech s Volturiovými jsem se tomu zase tak moc nedivila. 

Carlisle jen přikývl, jako že se znají. Pořád byli všichni strašně napjatí. 

Bella vypadala, že se strašně soustředí. Tipuji, že kvůli Jane a jejímu vražednému úsměvu. Pro jistotu vztyčila svůj štít kolem celé rodiny. Až na mě, samozřejmě, já do ní podle ní nepatřila.

Pro její klid, jsem vzala Jane za ruku, a než stačila zaprotestovat, odtáhla jsem ji k zadní části domu. Cestou jsem hodila po Felixovi významným pohledem. Zatvářil jako neviňátko a usadil se na pohovku.

***

„Co se děje?“ zeptala se Jane, hned jak jsme se ocitli venku za domem. 

„V první řadě se ti chci omluvit. Za to, co jsem ti naposledy, ještě ve Volteře udělala a za to, co jsem řekla před chvílí.“

„Taky jsem se nezachovala nejlíp,“ řekla a spiklenecky na mě mrkla.

„Takže všechno dobrý?“ zeptala jsem se. 

„Ano,“ odpověděla mi.

Chvíli bylo ticho.

„Takže, na co se chceš ještě zeptat?“ zajímala se, ale vypadalo to, že přesně ví, odkud vítr fouká...

„Na Rollanda.“

„Oh, ten se má skvěle. Nemusíš se bát. Starala jsem se ti o něj,“ rozplývala se s úsměvem. 

„Aha. Takže vy dva ještě pořád…?“ Nechala jsem to vyznít doztracena. „A už je to oficiální?“

Tohle téma mi nebylo moc příjemné, takže to ze mě lezlo jak z chlupaté deky.

„Na to je ještě brzy,“ vytáčela se.

„Takže přeci jen nebudete jenom vojáci bez emocí. Což?“ rýpla jsem si.

Jen se pousmála a dál to nekomentovala. Úsměv jsem jí oplatila a kousla se do rtu. To kvůli rozpakům nad mou další otázkou.

„A Demetri?“ vykoktala jsem ze sebe nakonec.

Jane se trochu zarazila a pozorně si mě prohlédla. Studovala mou tvář déle, než bylo nutné.

„No, co bys řekla?“ zeptala se ostře, hlasem plným výčitek.

„Já vůbec nevím,“ odpověděla jsem popravdě.

„Lilliane, tys utekla s vězněm. Nic jsi mu o tom neřekla a použila jsi k útěku jeho podobu a klíč,“ vyčítala mi.

„Já vím,“ zaúpěla jsem a skutečně jsem to věděla. Bylo ale strašné slyšet to takhle nahlas. 

„Myslím ale, že by sis o tom měla promluvit s ním,“ řekla po krátké pauze.

Vydechla jsem a trochu otráveně přikývla. „Máš pravdu.“

Skutečně ji měla a já se stejně vracím do Itálie. Tohle ani Sophie neukecá. Bude dost času zpytovat své svědomí. Od Ara, když u toho bude Sophie, se stejně dočkám tak maximálně domácího vězení.

Z přemýšlení mě vytrhly hlasy uvnitř domu.

Chtěla jsem se tam okamžitě vrátit, ale… „Počkej,“ řekla Jane a zachytila mě. „Odmítl tě hledat.“

„Cože?"

„Proto jsme tu až teď. Trvalo dlouho vás najít. Bez stopaře. Nemohli jsme si být jisti, kde Cullenovi žijí, a pak jsi použila Rollandovu kreditku a...“

Věnovala jsem jí překvapený pohled, ale musely jsme se urychleně vrátit do domu, takže na to nebyl čas. Bok po boku jsme se vrátily k ostatním.

***

Ve dveřích stála Sophie a Aro. Oba se tvářili tajemně.

„Carlisle, mohli bychom si spolu promluvit o samotě?“ zeptal se Aro klidným hlasem.

„Jistě,“ odpověděl Carlisle, přistoupil k němu a odešli spolu někam ven.

Esmé se tvářila hrozně starostlivě a nejen ona. Ve všech přítomných jako by hrklo. Nikomu se nelíbilo, že by ti dva měli být spolu sami.

Bella švihla tázavým pohledem k Edwardovi. Ten ale jen pokrčil rameny.

„Myslel na něco jiného a teď jsou moc daleko. Nic neslyším,“ zašeptal.

Ani já jsem nic neslyšela, a tak jsem šla obejmout svoji mámu.

„Co tady děláš?“ zašeptala jsem jejím směrem, ale ona si mě nevšímala. Pozorně sledovala Esmé.

Ignorovala mě a přistoupila k ní upíří rychlostí. Všichni jako na povel o krok ustoupili.

Sophie se usmála a napřáhla ruku.

„Ještě se neznáme. Jsem Sophie Anne Volturiová. Arova nová žena a taky matka Lilliane,“ představila se klidným melodickým hlasem.

Všem se na tváři zračil šok.

Ouvej.

Nikdy jsem jim o ní nic neřekla. Ani Edwardovi. Proč taky? Už takhle jsem sem nezapadala, ale mé tajemství bylo venku a mně se ulevilo.

„Esmé Cullenová,“ řekla tiše a váhavě jí podala ruku.

Sophie se vítězoslavně usmála. Právě teď se totiž vrtala v hlavě Esmé. Věděla jsem to já a věděl to i Edward. Podle jeho výrazu jsem poznala, že se mu to ani trochu nelíbí.

Rychle jsem k němu přistoupila, ignorovala jsem Bellu a přimáčkla se na jeho hruď. 

Objetí mi opětoval, aniž by však pustil ruku Belly. Sundala jsem ze sebe štít a v duchu mu posílala uklidňující slova.

Odváděla jsem tak pozornost od informací, které má matka tahala z ruky Esmé. Povedlo se mi to. Cítila jsem, jak se uvolnil, jako by pod mýma rukama tál nanuk.

Sophie pustila Esmé ruku a zadívala se na mě a Edwarda. Na rtech jí pohrával úsměv, ale jejím myšlenkám jsem absolutně nerozuměla. Přemístila se vedle Belly a pozorovala její reakci na naše objetí.

V Belle to škublo a celá se napjala. Sophie se však jen uchichtla a vrhla na mě významný pohled. Netušila jsem, co znamenal, ale raději jsem se od Edwarda odtáhla. Vzápětí Sophie přesunula svou pozornost na malou Renesmé.

Vypadalo to, že se Bella na Sophie vrhne, ale Edward ji chytil okolo pasu tak pevně, až jsem uslyšela zvuk praskajícího porcelánu.

Sophie si jí však nevšímala. Vzala malou do náruče a něco jí pošeptala. Tak tichounce, že nikdo kromě Nessie jí nemohl rozumět. Nessie se rázem zatvářila neuvěřitelně radostně.

Sophie se spolu s ní na klíně posadila na sedačku vedle Felixe a Jane. Něco si spolu mumlaly. Netušila jsem, o co jde a Edward zřejmě taky ne. Což znamenalo jen jedinou věc. Sophie už si osvojila štít a zaštítila sebe i Renesmé. Když se matčiny rty přiblížily k Nessiině krku, znovu se ozval ten zvuk.

Edward držel Bellu zuby nehty a bylo vidět, že každé zapraskání její kůže mu působí přímo fyzickou bolest. Mnohem větší, než mohla cítit Bella sama.

Ostatní Cullenovi se ovládali.

Esmé stála u okna a vyhlížela Ara s Carlislem. Bála se o svého muže. Alice zkoušela ty své vize. Chvíli jsem ji pozorovala, ale stejně nic neviděla. Byla z toho frustrovaná, ale Jasper si jí pohrával s náladou, tak to nebylo znát.

„Mělo mi dojít, že ten někdo je tvá matka,“ zašeptal směrem ke mně.

Jen jsem s povzdechem přikývla.

Rosalie se tiskla k Emmettovi. V očích měla jasně se zračící obavy o Carlislea a hlavně o Nessie. Emmett jí objetí oplácel a v duchu přemítal, jak by to asi dopadlo, kdyby se utkal s Felixem.

***

Všichni sebou trhli jako na povel, když se rozlehl Carlisleův hlas místností. Ten hlas byl odněkud z dálky. Zřejmě přistoupil jen na nutnou vzdálenost, abychom ho slyšeli. Žádal Alice, aby za ním přišla. 

Alice byla zaskočená. Všichni jsme byli a nikomu se to nelíbilo. Jediný, kdo byl v klidu, byla Sophie spolu s Nessie.

Felix a Jane byli zase nervózní z toho, že by tam měl jít další Cullen. Chtěli se zvednout a dělat svou práci, tedy osobní stráž.

Sophie je ovšem zarazila. Vstala a přistoupila k Alice. Usmála se na ni a pokynula jí rukou, aby šla.

Další křup.

Bella nad sebou evidentně ztrácela kontrolu.

Alice se po nás smutně podívala. Neměla jsem tušení, co přijde. Nikdo z nás. Otočila se, vyšla ze dveří a za chvíli, už jsem její myšlenky neslyšela.

Edward na mě pohlédl. Byl evidentně zoufalý. Bella se třásla vztekem a vypadalo to, že z nás všech chce udělat jen hromádku popela. Což bylo typické...

Edward se hlavně bál. Bál se o Alice, svého stvořitele i o Nessie. Byl v šoku z toho, že Sophie je moje matka. V mysli se mu honily nejrůznější teorie a scénáře podrazů, ale Bellu zatím držel pevně. A pustit ji zřejmě nehodlal.

Problémem bylo, že ve všech těch jeho teoriích jsem hrála hlavní roli já.

Šokovaně jsem zamrkala, spodní ret se mi rozechvěl a začalo mě štípat v očích. Ještě chvíli jsem to vydržela, ale pak už to prostě nešlo. Byl to stejný pocit, jako kdyby uvnitř mě něco puklo. Bolelo to. Strašně mě to bolelo. Pevně jsem k sobě sevřela víčka a snažila se ovládnout, ale nešlo to. Nebylo to dost...

„No, to snad ne,“ vyjela jsem, když Edwardova bujná fantazie dosáhla maxima. „Felixi, dělám to nerada, ale mohl bys prosím na chvíli podržet Bellu?“ Mávla jsem k ní rukou pro případ, že by nevěděl, která z nich to je.

Nadšeně přikývl. „Milerád.“ 

Než jsem se nadála, Bella už nestála vedle Edwarda, ale za mnou. Zmítala se ve Felixových pažích a bylo jí to houby platné. Nic proti němu nezmohla.

Emmett s Edwardem začali vrčet.

„Ale neubliž jí, jasné?“ dodala jsem.

„Jistě, princezno, jak si přejete,“ usmál se na mě Felix.

Úsměv jsem mu sice oplatila, ale pak mě to zase udeřilo, jako dělová koule do mých útrob.

Edward. Lépe řečeno jeho myšlenky...

„Tak dost,“ zařvala jsem a strčila do něj. Asi trochu víc, než jsem chtěla, nebo možná právě tak. Ucítila jsem pocit zadostiučinění, když přelétl přes půlku obýváku.

Slyšela jsem, jak Renesmé vyjekla překvapením a strachem o tátu, i nepříčetné vrčení Belly. Cítila jsem překvapené pohledy zbylých upírů v místnosti. Samozřejmě kromě Jane. Tu to netrápilo. Moc dobře se bavila při pohledu na bezmocnou Bellu, ale já prostě... Prostě jsem to nezvládla...

Edward se začal pomalu zvedat, ale těžce přitom oddechoval. Přistoupila jsem k němu, podívala se do jeho tváře a dala mu pěstí, až mu tvář popraskala a on se znovu odporoučel k zemi.

„Jak se opovažuješ, Edwarde? Po tom všem, co jsem pro tebe udělala? Jak můžeš myslet na takovéhle hlouposti?“

Moje reakce byla možná přehnaná, ale bublalo to ve mně jako láva a chtělo to ven. Co na tom, že dostal pěstí? Kdybych použila nějaký dar, dopadl by mnohem hůř, ale to jsem nechtěla.

Sevřela jsem ruce v pěst a donutila je volně viset u těla, abych mu náhodou zase jednu neubalila. Ne že bych neměla chuť...

Čekala jsem, jestli mi něco poví, ale neměl se k tomu. Což mě samozřejmě naštvalo ještě víc.

„Já tě zachránila, Edwarde. Postavila jsem se proti Volteře, opustila jsem Demetriho a zradila svou matku a svého stvořitele. Ublížila jsem jim a to všechno kvůli tobě. Jen abych ti pomohla dostat se zpátky k tvé rodině. Nikdy jsem ti nedala záminku mi nevěřit. Celou dobu se chovám slušně, lovím jen zvěř a snažím se s každým vyjít a musím říct, že s Bellou je to nadupíří výkon.“

„O co tu jde?“ zeptal se Jasper a mračil se na Edwarda.

„O tom, co se děje venku, nevím nic, ale vaše pochyby a všechna ta nevyřčená obvinění mě začínají štvát.“

„Vrtáš se nám v hlavě,“ obvinil mě Emmett.

Ignorovala jsem ho.

„Chápu, že si to myslí ostatní, ale ty?“ podivila se Sophie a upřeně se zahleděla na Edwarda.

„Když jsi byl v tom hnusném vězení, celý špinavý a vyhladovělý, jen kost a kůže, dovedla jsem tvou nedůvěru pochopit. Byla logická, ale už není. Tak proč mi nemůžeš věřit?“

„Edwarde, řekni k tomu něco,“ vyzvala ho Esmé.

„Je mi jasné, že mi nebudeš věřit, ale ujišťuji tě, že ji k tomu nikdo nenutil a ani by jí to neschválil,“ zastala se mě Sophie.

„I kdyby to byl nějaký plán, nedává moc smysl,“ řekla Rosalie.

Slzy, které nikdy nespatří světlo světa, mě štípaly v očích, v hrudi mě bolelo přesně v místě, kde by mělo být srdce, a kdyby mohlo, puklo by.

Edward stále seděl na zemi a upřeně se na mě díval. Vypadal zdrceně, ale já už uvnitř ze sebe vyrojila celé Niagary a on pořád mlčel. Mučilo mě to.

„Tak už něco řekni,“ zaječela jsem na něj.

Tragické, že? Moc děkuji za komentíky i doopravy. :-D Vážím si toho...

PZP je možná kratší, ale tady jsem vám to nejspíš vynahradila, i když o kvalitě lze polemizovat...

Vaše chloe xoxoxo

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 33. kapitola: