Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 28. kapitola

24.06.2014 (18:45) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1874×

28. kapitola

Vyběhli jsme nahoru do jídelny. Všimla jsem si prázdného hrnce a hodila po Jacobovi zářivý úsměv.

„Takže ti chutnalo? To mě těší.“

Překvapeně zamrkal, když jsem si od něj vzala prázdný talíř a přešla ke dřezu, abych po sobě uklidila nepořádek z vaření.

„Chodíš sem často na večeře?“ prohodila jsem, zatímco jsem si napouštěla vodu do dřezu.

Pořád na mě místo odpovědi jen překvapeně zíral.

„Já, že bychom se spolu mohli domluvit na tom, co máš a nemáš rád.“

Pořád čuměl jako puk.

„Fajn, tak nic,“ zabrblala jsem dotčeně a pustila se do nádobí.

Všude bylo ticho. Nikdo nedutal. Jediný zvuk vydávaly dvě srdce. Jacobovo a malé Renesmé.

„Chceš pomoct?“ zeptal se Edward.

„Jako s nádobím? Ne, děkuju, ale Jacoba by měl někdo probrat,“ zakřenila jsem se tomu, jak Jacob překvapeně zamrkal a probral se. Konečně!

Pokrčila jsem rameny a zakroutila hlavou. Netušila jsem, co měla znamenat jeho reakce, a nezáleželo mi na tom. Já jsem prostě já. Když to chápe Jasper, pochopí to i ostatní. Snad i Edward. Ty pitomosti, co mlel o mých emocích a mé neschopnosti navázat vztahy kvůli mému jídelníčku, který vzal za své s příchodem sem... Rozladilo mě to. Dřív ano. Dříve to tak opravdu bylo, ale dala jsem si zatraceně záležet, aby se to změnilo, a s výsledkem jsem byla spokojená. Jak to teď může zpochybňovat?

„Co se stalo?“ zeptal se od stolu Jasper a změřil si mě zvláštním pohledem.

„Co by se mělo stát?“ zapírala jsem.

To už se na mě ale upřely pohledy všech.

„Cítím to. Co se stalo?“ zopakoval svou otázku.

„Nic důležitého,“ vytáčela jsem se.

„Jsi naštvaná,“ konstatoval Jasper.

„Copak se stalo?“ zeptala se Esmé starostlivě.

„Nic, jen jsme se trochu chytli,“ kývla směrem k Edwardovi, který jen protočil oči.

Všichni těkali pohledem mezi námi dvěma.

„Takže jsi naštvaná na Edwarda?“ zeptala se Bella s jistými pochybnostmi.

„Ale neodtáhneš ho zpátky do Volterry, že ne?“ zahulákal Emmett. 

Napjala jsem se a raději obrátila svou pozornost zpět k nádobí. Dělala jsem to lidskou rychlostí, protože jsem chtěla nějak zaměstnat ruce.

„Jistěže ne,“ zastal se mě Edward a podal mi další kusy kuchařského náčiní.

„Dík,“ šeptla jsem. Doufala jsem, že pochopí, že to není jen za ten podaný talíř.

„Takže se stále zlobíš?“ zeptal se sametovým hlasem.

Lehce jsem pokrčila rameny. Byla jsem si vědoma všech pohledů upřených na mě a osobu těsně vedle mě opírající se o kuchyňskou linku.

Hezky v klidu jsem si domyla dřez a nádobí naskládala do odkapávače. Věděla jsem, že mají myčku, ale to bych se nezabavila.

Odstrčila jsem Edwarda a natáhla se pro utěrku.

„Promiň,“ zašeptal.

„To nic. Zlobím se spíš sama na sebe.“ Zkousla jsem si spodní ret a začala utírat nádobí.

„Máte podobné uvažování i gesta,“ ozval se Emmettův řehot.

Věnovala jsem mu otrávený pohled, který se ale změnil na překvapený, když svoji uštěpačnou poznámku věnoval Belle.

Ta se ale jen ušklíbla a dál si ho nevšímala. Začala totiž splétat copánky Nessie.

Esmé ho probodla káravým pohledem.

Skoro jsem zatoužila vědět, na co všichni myslí. Málem jsem dokonce sundala štít od Belly z Edwardovy schopnosti, ale pak jsem jen zatřepala hlavou a v duchu si zanadávala, že mi do toho přece nic není. Kdyby někdo z nich chtěl něco říct, už by to udělal.

Když jsem skončila s nádobím, utřela jsem linku a podívala se po nich. Pocítila jsem zklamání. Všichni se dokázali uvolnit, jen když jsem v místnosti nebyla já.

Nessie zívla, takže ji šel Edward uložit, a to bylo to poslední, co tady od té doby někdo promluvil.

Opřela jsem se o kuchyňskou linku, která se teď blýskala čistotou.

„Chcete pokračovat v otázkách?“ nabídla jsem jim.

Dobrovolně jsem jim nabídla kůži na trh. Měla jsem sto chutí si zanadávat. 

„Jakých otázkách?“ zeptala se Esmé s Carlislem téměř současně.

„Jen jsme si tak povídali,“ snažil se to zakecat Emmett.

„Mně to nevadí. Ptejte se, když o něčem nebudu chtít mluvit, prostě řeknu další. Zatím ze mě dostali jen to, že se jmenuji Lilliane Mercerová, už deset let jsem upír a bylo mi šestnáct, když jsem zemřela. Údajně mě sežraly kočky v Zoo. Ve skutečnosti mě ale přeměnil upír jménem Rolland.“

Když se nikdo k ničemu neměl, začala jsem vyprávět sama.

„Žili jsme celkem běžným nomádským způsobem života, občas s námi byla jeho přítelkyně Mariana, ale většinou jsme byli samy dva. Časem jsme se rozhodli usadit. Koupili jsme si dům a haldy kontaktních čoček. Přihlásila jsem se na střední a Rolland si našel práci. Docela nám to vyhovovalo.“

„A to jsi po nocích vysávala spolužáky?“ zeptal se Emmett. 

„Ne, jistě, že ne. Vždycky jsme si našli města s velkou nemocnicí. Kradli jsme tam zásoby krve,“ dodala jsem, aby si nemysleli, že jsme tam vysávali pacienty.

„Takže jste žili jako my? Jen jste pili lidskou krev?“ zeptal se Jasper nevěřícně.

„Dost podobně.“

„Jak ses dostala k Volturiovým?“ zeptal se Jacob.

„Rollandovi přišel vzkaz z Volterry, kde stálo, že ho Aro touží vidět,“ odfrkla jsem si. 

Všichni upřeli své pohledy na Bellu. Ona přece taky jeden takový vzkaz dostala, i když nebyl telefonický.

„Co jsi tam dělala?“ zeptala se Rosalie.

„Po pravdě?“ uchechtla jsem se. Bylo jasné, že chtěli pravdu. „Vůbec nic. Tedy, aspoň z počátku,“ dodala jsem, když jsem viděla jejich překvapené pohledy.

„No, vážně. Většinu času jsem byla zavřená ve svém pokoji a kvůli Rollandovi jsem se snažila chovat slušně. Pořád jsem tajně zdrhala za Edwardem a taky jsem se dost opíjela,“ přiznala jsem. „Semlela se spousta věcí, které nakonec vedly k vám.“

„Proč jsi chodila za Edwardem?“ zeptal se Carlisle zmateně. „Byl přece vězeň.“

„Nejspíš proto, že všichni Volturiovi jsou tak sympatičtí, kdo by jim odolal?“ pronesla jsem sarkasticky s přehnaně  hraným nadšením. 

Jacob vyprskl smíchy.

„No co, je vtipná,“ ohradil se, když ho Bella zpražila pohledem.

Carlisle pořád čekal na odpověď. 

Zvážněla jsem, protože to ode mě bylo neuctivé, a zahleděla se na své ruce.

„Protože mě Edward zachránil.“

Místností se rozprostřelo naprosté ticho. Přinutila jsem se zvednout na ně pohled. Zdáli se překvapení. Polovině z nich dokonce spadla brada. 

„Jak tě mohl zachránit, když byl ve vězení?“ zeptal se opět Carlisle.

„Musel být v hrozném stavu,“ doplnila ho Esmé.

„To byl, ale i přesto se rozhodl mi pomoct.“ Víc jsem to rozebírat nechtěla.

„Potom jsem za ním začala chodit celkem pravidelně. Myslela jsem, že třeba bude rád za trochu společnosti, ale chyba lávky. Vůbec si mě nevšímal. Po několika týdnech jsem ho sjela a rozhodla se na něj kašlat, ale furt mi vrtal hlavou.“ Pokrčila jsem zahanbeně rameny.

Tak málo stačilo k tomu, abych se na Edwarda opravdu vykašlala a on by v tom vězení zemřel. Při vzpomínce na jeho kolaps mě opět zalila hrůza, ale snažila jsem se uklidnit. Moje předchozí rozladěnost byla pryč. Nemohla bych ho ztratit. Strašně mě ta vzpomínka zabolela.

„Co se děje?“ zeptal se Jasper a ve vteřině stál u mě.

„Nic, jen jsem si na něco vzpomněla. To bude dobrý,“ usmála jsem se na něj.

Bedlivě mě pozoroval a já se přikrčila. Viděl mi až do žaludku a mně to nebylo moc příjemné.

„Nakonec se mnou ale začal mluvit,“ pokračovala jsem, abych uvolnila vzniklé napětí. „Poslala jsem ho ale do háje.“

„Co že jsi ho?“ zeptala se Esmé.

„Nejsem na to hrdá, ale já jsem před ním dělala ze sebe idiota a k ničemu to nebylo. Vzdala jsem to a zkoušela se smířit s tím, že zůstanu ve Volteře a budu jedna z nich. A Edward se najednou uráčil se mnou mluvit. Už jsem o to nestála, naštval mě. Zachránil mě, ale nevěřil mi a já nevěřila jemu. Ne, že by oni byli hodni důvěry, ale alespoň neseděli v base...“ Pokrčila jsem rameny.

„Hodně dlouho jsem pak za ním nešla. Zkoušela jsem zapadnout, jenže mi to pořád nešlo. Pak se stal průšvih. Aro se dozvěděl o mých schopnostech a začal na mě vytahovat jednu jobovku za druhou. Samozřejmě jsem se bouřila a zase začala chodit za Edwardem. Povídali jsme si. Dlouhé hodiny mi vyprávěl o vás všech.“

„Aro o tvých schopnostech nevěděl?“ zeptal se Carlisle. 

„Ne. Rolland žádný dar neměl. Žili jsme stranou od ostatních upírů, nebylo od koho přejímat dary, a když jsem si to ve Volteře uvědomila, neřekla jsem to nikomu. I tak jsem přesvědčená, že to Aro tušil, že na to dokonce čekal, a to byl pravý důvod mé návštěvy ve Volteře, i když by to samozřejmě nikdy nepřiznal. Soudím tak podle toho, jak mě pořád pozoroval, jako by na něco čekal. No a taky se dočkal, ale myslím, že čekal trochu víc spolupráce z mé strany,“ uchechtla jsem se.

„Nemáš je ráda,“ usmála se Alice.

„Ale je jedna z nich,“ zpražila ji Bella. 

„Asi takhle, uznávám, že jsou v našem světě potřeba, ale vy jste zářným příkladem toho, že umí být nespravedliví. Jako skupinu je tedy moc ráda nemám, ale jako samostatné jednotky, alespoň některé osoby, respektuji. Nejsou zase tak špatní. Měla jsem tu možnost je poznat a udělat si na ně svůj názor.“

„Mluvíš jako Carlisle,“ řekla Esmé. 

„Edward mi říkal, že jsi s nimi nějaký čas žil,“ konstatovala jsem.

„Co Chelsea a její schopnost manipulovat s vazbami?“ zeptal se Carlisle.

„Aro mi chtěl dát možnost volby. Nechtěl mě nutit zůstat pod nějakým nátlakem. To až když jsem začala dělat problémy, ale k ničemu mu to nebylo.“

„Jako, že ti dal skutečně na vybranou, jestli chceš být Volturiová, nebo svobodně odejít?“ podivila se Rosalie.

„Ano, tak to bylo.“

Všichni se zdáli překvapení. 

„S kýmpak ses nám tam kamarádíčkovala ty?“ zeptal se Emmett. 

Usmála jsem se. „Měla jsem ráda Felixe. Trochu mi ho připomínáš. To on mě naučil ty chvaty, díky kterým jsem ti nakopala zadek.“

Z hrudi se mu vydralo zavrčení.

Vyplázla jsem na něj jazyk a pokračovala.

„Taky jsem si celkem rozuměla s Heidi a Jane.“ Při zmínce o Jane sebou všichni trhli. „Takže Jane znáte,“ usmála jsem se.

„Ji ne, ale její dar ano. Hlavně Edward měl tu čest,“ řekla Rosalie kysele.

„Vyprávěl mi o tom a měla jsem tu čest vidět to i na vlastní oči...“ 

„Cože?“ vyhrkla Bella.

„Nezacházeli s ním zrovna v rukavičkách, ale to už jsem říkala. Určitě tě, ale potěší, že Jane už si svůj dar také zakusila na vlastní kůži.“

„To ale znamená, že ty taky,“ řekla starostlivě Esmé.

„To byla nehoda,“ odmávla jsem to.

„Tys použila na Jane její vlastní dar?“ rozchechtal se Emmett. „To bych chtěl vidět.“

„Nejen na ni. Na Aleca taky,“ prozradila jsem mu.

Rozesmál se ještě víc. Dokonce i Bella pookřála. „Dal bych všechno za to vidět, jak se tvářila.“ 

„Moc k popukání to nebylo,“ zpražila jsem ho přísným pohledem.

„Byly jste kamarádky,“ řekla Esmé soucitně. 

„Tak bych to nenazvala. Spíš jsme se respektovaly. Nejednou mi pomohla.“

„Jane?“ změřil si mě se značnými pochybami Jasper.

„Jistou roli v tom ale asi sehrál můj stvořitel Rolland. Něco spolu mají,“ osvětlila jsem jim.

„Oni taky mají vztahy?“ odfrkla si Rosalie.

„Samozřejmě, že moc často se to nestává, ale jsou schopni normálního vztahu,“ řekla jsem zase podrážděně, protože se mi vybavil rozhovor s Edwardem.

„Mimo našeho Edíka, ty a Felix jste…“ rýpnul si Emmett.

Nenechala jsem ho to dokončit.

„Jistě, že ne! A mezi mnou a Edwardem nikdy k ničemu nedošlo.“ 

Proč mi to znělo jako lež? Všimli si toho i ostatní? Podle jejich upřeného pohledu… Ano. Jenže o pití mé krve jsem jim říct prostě nehodlala.

„Chodila jsem s Demetrim,“ vyhrkla jsem, než jsem si to stihla promyslet. Chtěla jsem totiž přesunout jejich pozornost kamkoliv jinam.

„S tím stopařem?“ zeptal se Emmett udiveně. „Myslel jsem, že máš lepší vkus,“ zabrblal.

Protočila jsem oči.

„Náhodou, je moc fajn,“ zastávala jsem se ho.

„To určitě,“ odfrkl si Emmett.

„V klidu, brácha. Já její nadšení taky nesdílím,“ řekl Edward, který právě vcházel do domu.

„Tebe se nikdo na nic neptal,“ okřikla jsem ho, když vešel do místnosti a hodila po něm utěrku.

Pohotově ji chytil a položil na linku.

„Pokud jde o něj, je kapku přecitlivělá,“ zachechtal se a opřel se o linku vedle mě. Hravě do mě drkl ramenem s minimální silou, ale i tak se ozvala rána, jak z děla.

Oplatila jsem mu to derdou do ramene. 

„Já tvůj vkus taky nehodnotím,“ ujelo mi.

Bella vstala a uraženě vylítla z místnosti. Chtěla jsem ji zastavit.

„Tak jsem to…“

Ale už byla mimo doslech. Rezignovaně jsem si povzdechla.

„No, to se ti teda povedlo,“ pronesl Edward a opět do mě šťouchnul ramenem.

„Ty sis začal,“ zavrčela jsem na něj.

Jen protočil oči.

Moc děkuji za vaše komentáře a veškeré doopravy. Slibuji, že v příštím díle, teda pokud si to dobře pamatuji, tak se trochu dozvíme něco málo o tom, jak to vidí Edward s Bellou, ale nedořešené to bude ještě dlouho...

PS: Užívejte si Cullenovi dokud to jde. Věřte, že vím proč to říkám.

Vaše chloe xoxoxo

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 28. kapitola: