Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 24. kapitola

19.05.2014 (15:00) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2170×

24. kapitola

Šel na lov, ze kterého se už nevrátil, až do dnes. V té vzpomínce měl Edward stejně zlaté oči, jako všichni Cullenovi.
Cítila jsem, jak jsem sebou v reálu trhla. To mě probudilo a vytrhlo ze vzpomínek jeho stvořitele.
Zapadla jsem zpět do křesla a ztěžka oddechovala. 

*******

„Promiň, neuvědomila jsem si, že jsi tak blízko,“ řekla Esme starostlivě.

Carlisle mě bedlivě sledoval.

Udělala jsem poslední nádech a výdech.

„To nic. Já bych se měla omlouvat vám, teda hlavně tobě Carlisle. A Alice, samozřejmě.“

Oba se zatvářili překvapeně. Jak by taky ne. Vůbec netušili, o čem to mluvím. Nevěděli, že jsem byla v jejich hlavách a vrtala jsem se jim tam ve vzpomínkách, ale byla jsem ráda. Tedy, za to, co se odehrálo před chvílí. Pochopila jsem totiž, proč Edwarda nevítali právě s otevřenou náručí.

Mysleli si, že od nich odešel. Tedy, myslela si to hlava rodiny, takže předpokládám, že i ostatní... 

Všichni v tichosti seděli a čekali, až jeden z nás dvou začne mluvit. 

„Není to, jak si myslíte,“ vyhrkla jsem. „Edward od vás neutekl,“ promluvila jsem na Carlislea.

Obočí mu vyjelo vzhůru. Cítila jsem, jak Edward vedle mě, a i ostatní v místnosti, ztuhl.

„Vy jste si mysleli, že jsem odešel?“ řekl Edward nevěřícným tónem, když bylo ticho příliš dlouhé.

„Co jsme si měli myslet?“ pípla Bella. „Říkal jsi, že už se nevrátíš.“ 

Edward na ni zůstal v šoku zírat.

Znovu jsem se ujala slova. 

„Neodešel. Nikdy by to neudělal. Neopustil by vás. Na to vás má moc rád a záleží mu na vás.“ Řekla jsem to jako hotovou věc.

Všichni se nervózně ošili. 

„Vy mi nevěříte,“ došlo mi. Nemusela jsem umět číst myšlenky, abych to z jejich výrazů poznala.

„Edward měl pravdu.“ Pohlédla jsem Belle přímo do očí a ta se zatvářila nechápavě. 

„Ten dopis z Volterry. Byla to past. Nikdy by ti nedovolili se vrátit. Ve Volteře byste proti nim neměli žádnou šanci.“

Otevřela pusu, aby něco řekla, ale já ji nenechala. 

„Aro poslal někoho, aby vás sledoval, až dostanete dopis. Ten dotyčný musel slyšet vaši… výměnu názorů, a když mu Edward tak nahrál tím, co řekl. Rozhodl se jednat...“

„Šel jsem jen na lov, abych se uklidnil, a pak si pamatuji jen to, že jsem byl ve Volteře,“ řekl Edward. I jemu dávala moje teorie smysl.

Esme zalapala po dechu. 

„Unesli tě,“ řekla Bella dutým hlasem a podívala se do jeho tváře.

Přikývl.

„Byl jsi tam celou tu dobu?“ zeptala se Alice. „Proč jsem to neviděla?“

Jen pokrčil rameny. 

„Až do teď jsem netušil, že si myslíte, že jsem jenom odešel,“ řekl Edward dotčeným hlasem.

„Ty nám vážně nemůžeš číst myšlenky? Tak na co jsi jim ve Volteře byl?“ zeptal se ten obr.

„Emmette,“ okřikla ho Esme.

„No,co? Neříkejte, že vám to nevrtá hlavou,“ ohradil se.

Bylo ticho. Ohlédla jsem se na Edwarda, jenže jeho teď zajímala nejvíc ze všeho podlaha.

Povzdechla jsem si. Takže je to na mně.

„Nebyl tam přiveden kvůli schopnostem. Byl tam za trest. Myslím, že to byla Arova pomsta za uraženou pýchu, ale jsem si jistá, že původním cílem byla Bella. Ten, kdo Edwarda unesl, si nejspíš řekl, že když jsi byla ochotná jet do Volterry jednou, budeš ochotná přijet zas. Aro byl ale zřejmě spokojen. Tak či tak, dosáhl svého. Chtěl, abyste byli odloučení. Abyste trpěli, ale Edward má tuhý kořínek,“ pousmála jsem se a povzbudivě na něj pohlédla.

Jeho však stále zajímala podlaha.

„Drželi ho v cele. Pokud vím, byl tam celé ty dva roky, zavřený ve sklepeních Volterry.“ 

Všichni se zatvářili naprosto šokovaně. Bella dokonce vypadala, že pláče.

„Jak s tím vším souvisíš ty?“ zeptala se slabým hláskem.

Nadechla jsem se, i když jsem nevěděla, jak to říct. Navíc jsem jim chtěla říct celou pravdu a některé věci, které jsem doteď tajila i před Edwardem, tedy svou matku, ale on se ujal slova první.

„Ona mě zachránila,“ řekl Edward sametově jemným hlasem, překypujícím něžností a upřel na mě svůj rudý pohled.

Bylo to zvláštní. Celou tu dobu jsem mu chtěla pomoct. Snažila jsem se o to ze všech sil, ale to, co teď řekl?

Měl pravdu. Povedlo se mi mu pomoci daleko víc, než jsem měla původně v plánu.

Já ho doopravdy zachránila. Na tváři se mi rozlil velikánský úsměv. Měla jsem radost. Byl zpět u své rodiny, v bezpečí, a je to moje zásluha. Jsem na sebe hrdá. Nemohla jsem ale zapomínat na to, že on pro mě udělal to samé.

„Vždyť ty mně taky,“ zašeptala jsem.

Všichni nás v tu chvíli pozorně sledovali.   

„Jak?“ vyhrkl Jasper, i když ta otázka se zračila v očích všech přítomných.

„Pomohla mi utéct,“ řekl Edward.

Ozval se hlasitý smích.

„Takže, vy dva proti celé gardě? Jo tak to bych chtěl vidět,“ řechtal se Emmett.

„Taková sranda to zase nebyla!“ zpražila jsem ho pohledem, ale záhy jsem raději sklopila pokorně zrak, aby to nebrali, jako nějaký akt nepřátelství z mé strany.

Až teď jsem pochopila, že ta podlaha si opravdu zaslouží pozornost, a vystřídala jsem v jejím okukování Edwarda. 

„Aha, takže všichni někam odjeli? Neříkej, že si Ara píchla do prstu a celá Volterra usnula hlubokým spánkem jako v té pohádce? Ale místo Růženky jsi zachraňovala Edwarda…“ rozjel se obr.

„Emmette, ještě půl slova a celý příští týden v televizi nepoběží nic jiného než Láska nebeská,“ okřikla ho Rosalie. 

„Ne, to neuděláš,“ zarazil se Emmett vyděšeně.

„Chceš se vsadit?“ zavrčela Rosalie. 

„Už jsem způsobný,“ řekl a nasadil pockerovou tvář.

„Emmette, ujišťuji tě, že všichni byli vzhůru,“ řekl Edward tvrdým hlasem a přerušil tak jejich hašteření. „Ale přežili jsme to jen díky Lilli. Sám bych to nedokázal.“ Stisknul mi ruku. Byl to výraz vděku.

Jen jsem pokývala hlavou a očekávala otázku, které jsem se bála nejvíce, a taky, že zazněla. Překvapivě to bylo z úst Alice.

„Kdo vlastně jsi?“ zeptala se.

Nemohla jsem se přinutit říct jim to celé.

„Není to jasné?“ řekla jsem a bezradně rozhodila rukama. „Jsem, tedy byla jsem, jednou z nich.“

„Ale pomohla jsi Edwardovi,“ zarazil se Carlisle. „Šla jsi proti vlastním lidem? Většinu z nich jsi přece musela znát odjakživa? Jak jsi to dokázala? Jistě se mnou všichni souhlasí, že jsme ti vděční, že je tu Edward zase s námi, ale znepřátelit si Volturiovi. Víš jistě, že víš, co děláš? A že je to moudré?“ chrlil ze sebe jednu otázku za druhou. 

Tak a je to tady. Teď jim musím říct, kdo jsem. Kdo je moje matka a pak mě odsud vyhodí... 

„Lilli je prostě výjimečná, Carlisle,“ řekl Edward zbožným hlasem.

Musela jsem se pousmát. Lichotilo mi to. Rozhodla jsem se, že je načase něco říct, ale raději jsem to zkrátila. 

„Ve skutečnosti to nebylo tak těžké. Měla jsem status hosta, takže jsem mohla většinu času svobodně procházet tamějšími chodbami. A ano, měla jsem tam pár dobrých přátel.“

Schválně jsem použila minulý čas, protože Felix, Jane, Demetri, Rolland. Ti všichni už se mnou nejspíš nikdy nepromluví. 

„Nežila jsem s nimi dlouho a toho nejlepšího jsem si vzala sebou.“ Potutelně jsem se usmála na dotyčného.

Edward mi úsměv hned oplatil.

„Jak jsi to myslela s těmi doteky?“ zeptal se Carlisle.

„No, já…“ Lezlo to ze mě jako z chlupaté deky. 

„Lilli umí to, co Aro, a ještě pár dalších věcí,“ vysvětlil mu Edward. „Je až neuvěřitelně talentovaná,“ řekl a znovu se na mě zářivě usmál.

Tentokrát jsem mu ale úsměv neoplatila. Čekala jsem na reakci ostatních. 

„Proč ty nemáš svou schopnost?“ zeptal se Jasper. 

„Ehm.“ Edward se zatvářil, jako by to byla ta nejtěžší otázka, a párkrát zamrkal. Mně došlo proč. Chystá se jim říct, že je na mé krvi, a to mu nemůžu dovolit. 

„Jaspere,“ vyhrkla jsem. Všiml si mého zpanikařeného výrazu a tónu jen on, nebo i ostatní? Nevím, jak tónu, ale měla jsem ubrat na hlasitosti, protože sebou všichni škubli. 

„Ehm.“ Sklopila jsem svůj pohled. Nádech a výdech. Poté jsem se přinutila podívat se mu do očí.

„Musíš pochopit jednu věc. Edward byl vězněm a to v ne zrovna hezkých podmínkách. Navíc, on nebyl vězeň, kterého by někdy chtěli propustit. To, že celé ty dva roky přežil, byl zázrak. Neměl žádný přístup ke krvi a to si samozřejmě vybralo svou daň. Kromě jeho celkového stavu, také v podobě jeho schopností. Stále však pevně věřím, že je to pouze dočasné, a že se mu opět obnoví, jakmile se bude stravovat řádně.“ Na poslední slovo jsem dodala o něco větší důraz.

„My ale nepijeme lidskou krev. Lovíme pouze zvířata,“ upozornil mě Carlisle.

„Toho jsem si vědoma. Přesto bych doporučovala lidskou. Mohl bys využít svůj přístup k nemocničním zásobám, pokud vím, jsi lékař…“ 

„Ne,“ přerušil mě Edward. 

„Už jsme o tom mluvili. Zvířecí krev bude muset stačit.“  

„Ale může to trvat dlouho,“ namítla jsem. 

„Nevrátím se k lidské krvi, Lilliane,“ řekl důrazně.

„Nevrátíš říkáš? Tak od čeho máš ty červené oči?“ vyhrkla Rosalie jedovatě. „Neříkej, že po dvou letech hladovění ti zčervenaly samy od sebe. A tvoje přítelkyně? Ta taky jistě nežvýká celer,“ pochybovačně si nás oba změřila. 

Edward po mně hodil tázavý pohled. Lehce jsem zakroutila hlavou a zpražila ho přísným pohledem.

Tohle jim přece vykládat nebudeme. Rozhodla jsem se odvést řeč jinam.

„A co vaše oči? Nic podobného jsem nikdy neviděla, je to… děsivé.“ 

Všichni se zasmáli.

„To dělá zvířecí krev,“ vysvětlil mi Edward. „Asi jsem tě na to měl upozornit.“ 

„Jo, nejspíš jsi se opravdu mohl zmínit,“ střelila jsem po něm pobaveným pohledem.

„Což nás přivádí zpět k mé otázce,“ nenechala se jen tak odbít Rosalie. 

Smích mě i Edwarda přešel.

„Aro má ve sklepě takovou specialitu. Je to mix lidské krve a alkoholu...“ Pokrčila jsem rameny a nechala vyznít větu do ztracena. Doufala jsem, že jim to bude stačit a zbytek si domyslí.

„Takže jsi Edwarda ožrala?“ zasmál se Emmett.

„Jo, tak nějak,“ přitakala jsem.

„Nevypadá zrovna opile,“ znovu promluvila Rosalie.

Bože! Ta je horší než Sherlock Holmes.

„Neúčinkuje to zas tak dlouho,“ dodala jsem a doufala, že neucítí stopy neupřímnosti v mém hlase.

„Což mi připomíná, že bychom se možná měli vypravit na lov.“ 

Všichni se napjali. Byla jsem ráda, že se alespoň nezabývali předešlou konverzací. 

„Klid,“ zasmála jsem se. „Edward mi slíbil pumu,“ řekla jsem, vzala ho za ruku a vytáhla na nohy. Navíc jsem si s ním chtěla promluvit o samotě. „Omluvíte nás?“ Znovu jsem vykouzlila úsměv.

„Jistěže,“ řekla Esme s úlevou a úsměv mi mile oplatila. 

„Zajedu k Charliemu pro Renesmé. Určitě tě ráda uvidí,“ řekla Bella směrem k Edwardovi a vystřelila z místnosti, aniž by se na něj podívala. 

„Tvá dcera?“ tipla jsem si a pohlédla Edwardovi do očí.

„Ano,“ přisvědčil mi. Předtím mi její jméno neřekl.

„Ona je napůl člověk, že? Myslím, že bychom tu pumu opravdu neměli dále odkládat. Přece jenom, co kdyby náhodou…“

Nechtěla jsem jí ublížit, naopak. Toužila jsem ji poznat, ale pro klid mé duše, bude lepší, když se na to posilním. Navíc Edwardovi by krev před tímto setkáním taky neuškodila. 

Odebrali jsme se tedy ruku v ruce do lesa.

********

Byla jsem ráda, že s námi nikdo nešel. Na kraji lesa jsme naše ruce rozpojili a dali se do běhu. 

Běželi jsme napříč lesem, když se najednou zastavil. Napodobila jsem ho a nechala se prostoupit okolními pachy. Nic z toho mi ale nevonělo jako jídlo.

Nervózně jsem tam přešlapovala a nevěděla, co mám dělat. Poblíž nás se páslo stádo laní.

Edward se k nim rozběhl, po jedné z nich skočil a zakousl se jí do krční tepny. V tom útoku byla zvláštní elegance. Nemohla jsem z něj spustit oči.

Vyrušil mě až zvuk prchajícího stáda. Rozhodla jsem se ho napodobit, a tak jsem skočila po jedné z nich. Srazila jsem ji na zem a držela pod krkem tak, aby se nemohla pohnout.

Třeštila na mě své velké oči. Byly plné strachu. Začalo mi jí být líto. Přiblížila jsem svá ústa k její krční tepně. Po tvářích mě šimrala její srst.

Bože!

Z mysli mi vytanula vzpomínka na to, jak jsem byla malá a sledovala se svou matkou Bambiho. Tohle prostě nepůjde, takže jsem ji bez jediného škrábnutí pustila.

Rozechvěle se postavila na nohy a pak už upalovala ke zbytku svého stáda. Seděla jsem v trávě a v duchu si nadávala.

Opodál ležely čtyři mrtvé laně, které mezitím ulovil Edward. 

„Takhle nad tím nemůžeš uvažovat," ozvalo se mi za zády. 

„Ty mě slyšíš?“ Prudce jsem se k němu otočila.

„Je to slabé, ale ano. Nevěděl jsem, že máš ráda Bambiho,“ zakřenil se.

„Hm,“ ušklíbla jsem se a postavila na nohy. Pomalými kroky jsem k němu přešla. 

„Mám ráda spoustu věcí a už jako člověk jsem měla jednu zásadu, a sice, nejez nic, co bylo hlavní postavičkou v Disneyho filmech,“ zakřenila jsem se a dloubla ho prstem do hrudi. 

„Fajn, takže hledáme pumu?“ zeptal se. 

„Jo, puma by byla fajn.“

„Ale nepřipomene ti Lvího krále, že ne?“ zeptal se tragickým hlasem. 

„Si blbej.“ Zakroutila jsem nad ním hlavou a vyplázla na něj jazyk, ale to už mi nevěnoval pozornost. Začal totiž přetahovat opodál ležící větve na mrtvé laně. 

„Tys nikdy Bambiho neviděl?“ měřila jsem si ho pochybovačně. 

„Ne, to neviděl,“ přitakal mi.

Vítězně jsem se usmála a začala si v hlavě přehrávat některé důležité momenty z toho filmu.

„Ok. Chápu. Laně ne,“ řekl rezignovaným tónem.  

Můj úsměv se ještě zvětšil.

„Myslím, že máme větší problém, než je Bambiho máma,“ řekl a můj úsměv pohasl. 

„Jaký problém? O čem to mluvíš? Jsi zpět u své rodiny a hlavně u Belly. I když musím přiznat, že jsem čekala vřelejší uvítání. Teď už přece ví, že jsi neutekl, a hlavně, Bella je tvá…“

„Ne, Lill. Já mluvím o něčem jiném,“ přerušil mě.

„O čem?“ nechápala jsem.

„O tvé krvi v mých žilách,“ řekl. 

„To není žádný problém. Brzy ti z organismu zmizí, ale i tak bychom si měli ujasnit, že o tom nesmíš nikomu říct.“

„Když si to nepřeješ, tak to samozřejmě nikomu vyprávět nebudu,“ souhlasil.

„Děkuju.“

„Problém je, že na ni mám chuť, Lill. Víc, než na cokoliv, co běhá po tomto lese,“ přiznal.

„To časem odezní,“ odmávla jsem to. „Věř mi, zažila jsem to, ale jestli to bude opravdu nesnesitelné, jsem tu.“

Přikývl. 

„Ale nejdřív, kde mám tu slíbenou pumu?“ zeptala jsem se nevině.

Moc děkuji za komentáře a opravy. Snažím se to zpětně všechno opravovat, ale většina chyb mi stejně uteče...

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 24. kapitola: