Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Like a rainbow: 18. kapitola - Ticho před bouří

14.04.2011 (21:30) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1747×

18. kapitola – Ticho před bouří

„Před vlkodlaky máme zachránit… Tebe?“ divil se.

„Je to jenom souhra blbých náhod. Ale jo, je to tak.“ Chvíli jsme oba mlčeli. „Kde jsou všichni?“

„Na lovu, nejspíš…“ pokrčil Edward rameny.

„Já ale potřebuju Alici…“ Teď, když mám pokoj s hledáním slavné chráněnky, kterou jsem já, potřebuju hnout s něčím normálním. Vlkodlaci budou problém až o úplňku, teď mám problém svatba.

„Cože?“ nechápal Edward. Ale to už byla v pokoji rozjařená Alice.

„Jedeme!“ Radostně poskočila a tahala mě za ruku.

„Alice, počkej,“ mírnila jsem ji a brzdila nohama o koberec, jak se mě snažila vytáhnout z pokoje.

„Proč?“ posmutněla.

„Už jsou tu všichni?“

„Jo, dole…“ Skvělý.

Vysvětlila jsem nové okolnosti a nastínila všechno, co se novým zjištěním měnilo a na co jsem si ještě vzpomněla, a když jsem si byla jistá, že jsem udělala vše, co jsem měla, mohla jsem si dát pauzu.

První věc – návštěva mámy. Za týden budou Vánoce, dvanáctého ledna svatba. Musela jsem s Alicí navštívit mámu, aby bylo všechno tak, jak má. Druhá věc – Gary. Měli jsme na sebe málo času – já kvůli věcem, o kterých jsem nemohla mluvit, on kvůli sestře.

Chtěla jsem to vzít popořadě, takže jsem jako první oslovila Alici.

„Pojedeš se mnou k mámě? Pomůžeš se svatbou…“ usmála jsem se na ni.

„No jistě!“ vykřikla nadšeně.

„Nancy?“ objevil se Edward ve dveřích. „Pojď se mnou… Chci ti něco – ukázat.“ Popadl mě za ruku a letěl se mnou po schodech dolů, do obývacího pokoje. Zastavil se u piana, sedl si a začal hrát.

♫

„Páni! Moc hezký, Edwarde. Co to je?“

„To jsi ty, Nancy. Ta skladba je o tobě.“

„O mně?“ vykulila jsem oči a za pár vteřin se mi do nich hrnuly slzy. Nikdy jsem nebyla přecitlivělá, ale tohle bylo moc… Nic takového pro mě nikdy nikdo neudělal. Neubránila jsem se a musela ho obejmout.

„Díky, Edwarde…“ Nevím proč, ale mému chování se smál.

„Jo, jo, moc pěkný… Nechceš jet v tomhle do Seattlu, že ne?“ zanaříkala Alice a táhla mě za zápěstí zpátky do patra, kde měla šatník o velikosti mého pokoje.

„Nancy! Zlatíčko!“ vyletěla mamka ze dveří bytu s rozpřaženýma rukama a hned se mě pokusila umačkat. „Nevyrostla jsi? Asi ne… Já jenom rostu do země! Páni! Musím ti ukázat katalog svatebních šatů! Jíš vůbec dorty? K narozeninám jsi je nikdy nechtěla…“ Vždycky byla roztržitá, když nemyslela na práci…

„Mami!“ povedlo se mi zastavit ten vodopád slov. Alice se za mnou cinkavě zasmála. „Tohle je Alice – přebornice na…“ zamyslela jsem se, „na všechno.“ Všechny tři, jak jsme stály na chodbě, jsme se rozesmály.

„Moc mě těší, paní Whitová.“

Věděla jsem, že jakmile se Alici dostane do ruky katalog, budou s mámou jedna ruka. Celou dobu jsem jen přikyvovala a nestačila se divit. Na tohle mě neužije... A nakupování, keteré následovalo byla velice podobné, ale bavila jsem se. Dokud...

„Promiň, zlato... Kdyby to mohlo počkat, určitě to odložím, to přece víš.“ Moje veselá roztržitá máma se vlivem jednoho telefonátu z kanceláře změnila ve váženou právničku. Měla jsem pocit, že si začínáme být cizí, ale věděla jsem z čeho to pramení. Zvykla jsem si žít s tátou a ji jsem vídala jen málo. A teď jsme spolu měly trávit víc času, jenže ani já ani máma už pár let nemáme přehled o tom, jaké jsme a co nás baví.

Můj život se ale přetočil úplně celý. A když jsem se na to podívala s odstupem, připadala jsem si jako zrádkyně, co si našla novou rodinu. Já tím nemyslím konkrétně Cullenovy, i když to tak vypadá... Spíš jsem se prostě posunula za hranice nadpřirozena a za sebou nechala rodinu a svůj svět. Jenomže co mám dělat?

„Tímhle se nemůžeš trápit... Není to tak,“ uklidňoval mě Alex.

„A jak to teda je?“

„Jsi přece z rodiny čarodějek... Celý život jsi byla v jiném světě než ostatní, jenom se velice nenápadně prolínaly...“ Hm, to mi stejně nijak nepomohlo.

„A co ty?“

„Já?“ Asi jsem ho tou otázkou zaskočila. Moc dobře ten dotaz nepochopil.

„Ty jsi přece byl úplně normální – na rozdíl ode mě. Jak bylo tobě, když ses dostal za čáru?“ Byl to zvláštní. Já jsem se narodila v jiném světě. Alex musel zemřít, aby se do něj dostal. Ironie, co?

„Nebyl to takový šok... Mnohem víc mě šokovalo, že nejsem mrtvý. Je to taková... Druhá šance.“

„Druhá šance na co? Co vlastně děláš? K čemu je tvůj druh na světě? Pořád tomu nerozumím...“ A bylo to tu zase. Začal přede mnou couvat, uhýbal pohledem a neřekl jediné slovo.

„Nancy,“ oslovil mě najednou Emmett, Alex toho využila ztratil se ve tmě mezi stromy.

„Proč mi tohle dělá?“ zdvihla jsem oči k obloze a můj hlas zněl téměř hystericky.

„Má tajemství, jako my všichni. Ani já ani y nemůžeme svému okolí prozradit, co jsem přesně zač.“ posadil se vedle kamene, na kterém jsem seděla. Natáhla jsem se ke své noze a sebrala jeden oblázek, který ve chvíli zmizel v řece za domem Cullenových.

„Blbost. Já ti můžu říct, že jsem čarodějnice, stejně jako ty mi můžeš říct, že jsi upír. Tak proč on musí pořád něco skrývat i mezi námi?“ Žralo mě to.

„Někdy... Někdy prostě některé věci nesmí vyplout na povrch. Lidé například často skrývají černou minulost, aby znovu dostali šanci...“ řekl zamyšleně. Ve vteřině si ale uvědomil, že to moc uklidňující není. Raději mi podal další oblázek a pokračoval. „V jeho případě si ale myslím, že prostě nesmí.“ Možná bych o tom přemýšlela, kdybych z domu neslyšela Rosalii a Esmé.

„Jenom si povídají.“

„Povídají si často a to Emmett nikdy nedělal,“ konstatovala Rose ostře.

„Nikdo z nás nedělá stejné věci jako před tím, než se objevila.“

„Já jo. Vy ji všichni strašně zbožňujete, ale co je na ní?“

„Vlastně totéž co na tobě. A pár dalších věcí... Je krásná - to ti vadí?“

„Mně na ní nic nevadí, jenom... Neumím pochopit to vaše nadšení touhle... Osobou.“

„Žárlíš?“ přisadil si Edward.

„Toho si nevšímej,“ řekl mi Emmett. Asi jsem byla moc průhledná...

„To se mnohem líp řekne než udělá,“ vzdychla jsem a zmizela. Najít naštvanou Rosalii v domě nebylo těžké. Objevila jsem se za ní, chytla ji za rameno a vzala ji s sebou pryč. Tohle se nehodilo řešit v domě plném dokonale slyšících upírů.

„Promiň...“ řekla jsem tiše, když jsme se objevily u mě v pokoji. „Rose, vím, že se mnou máš problém, jenže jedinej, s kým jsi to ještě nestihla řešit, jsem já.“ Byla trochu v šoku, ale hned se začala mračit všude okolo, založila si ruce na prsou a ani se na mě nepodívala.

„Nemám ti co říct,“ řekla chladně.

„No, to si nemyslím. Dobře, trávím čas s Emmettem a tobě se to nelíbí – to chápu, i když je to podle mě přehnané... Ale to není jediný problém, že?“

„Ne, to není. Všechny jsi okouzlila, všichni tě milují, mají o tebe strach, pořád na tebe myslí, pořád o tobě mluví. Tak mi vysvětli, cos udělala tak perfektního, že na mě zapoměli?“ Slova se z ní vyvalila takovou rychlostí, že jsem je téměř nestíhala.

„Nikdo na tebe přece nezapoměl...“ vydechla jsem, když jsem se vzpamatovala. Teď se na mě podívala a v její tváři jsem viděla výraz, který jsem u ní neznala. Posadila se na moji postel a zírala si do dlaní.

„Nancy... Rodina je pro mě všechno. Nic víc už nemám. Kdysi jsem měla všechno, ale pak to pár bastardů zničilo. Mohla jsem žít, mít manžela, děti... Vnoučata... A pak poklidně umřít. Ale nic z toho už se mi nesplní. Jediné, co stále mám je má rodina a tu si budu chránit. A najednou se objevíš ty a všichni tě zvou mezi sebe... Téměř s námi žiješ a přitom tě známe tak krátce... Konec mého lidského života a celý ten nový život mě naučil, že se lidem nemá jen tak věřit... A zjevíš se ty – chytrá, krásná, sympatická, kouzelná – najednou víš kdo jsme a zamícháš celou naší existencí jako by nic. Prostě jsem ještě nenašla tu cestu k tomu, abych ti věřila... Nezlob se. Nemyslím si o tobě, že jsi zlá. Prostě si zatím nemyslím nic.“ Celou dobu jsem na ni ohromeně zírala. Jo, způsobila jsem rozruch, ale mým životem to taky zamávalo... Proč jsem neviděla, jak to míchá její karty?

„Tohle... Přiznávám, že jsem taky nevěděla, jak si k tobě najít cestu... Ale to není jediný problém, že?“

„Má cenu ti lhát?“ Zasmála jsem se a zakroutila hlavou. „Emmett... Je na tebe nějak fixovaný. Víc než ostatní...“

„Lhala bych, kdybych řekla, že jsem si nevšimla, ale přísahám – nijak jsem toho nikdy nevyužila, Emmetta ti ukrást nechci.“

„Vím... Spíš mi dělá starosti proč...“ Z jejího hlasu znělo něco jako pláč. A Zoufalost.

„Tak se ho zeptej,“ položila jsem jí ruku na rameno. A v ten moment, jako bych před sebou viděla Emmetta – s hořkou maskou na tváři, jakou jsem u něj nikdy neviděla. „Nech to plavat, Rose... Vidíš věci, co nejsou...“

„Ptala jsem se. Asi jsem trochu hysterčila a možná ho to naštvalo, ale-“

„Rozhodně nevidíš věci, co nejsou,“ řekla jsem zamyšleně, aniž by Rose dokončila větu.

„Ty víš, co mi řekl?“

„Nejspíš... Tak trochu... A pokud Emmett něco tají a týká se to mě, pak ti to zjistím,“ slíbila jsem a pak dodala: „A třeba to bude ta naše cesta.“

S tímhle asi nikdo nepočítal, ale já to prostě musela vytáhnout na povrch. =)

<< Shrnutí >>

Autor: NancyWhite (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Like a rainbow: 18. kapitola - Ticho před bouří: