Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Like a rainbow: 13. kapitola - Edwardova holka

27.06.2010 (21:00) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2254×

13. kapitola - Edwardova holka

Nancy:

Ze začátku to vypadalo, že mi není s čím pomáhat. Svoje schopnosti jsem ovládala perfektně. Pak se to ale začínalo nějak vymykat kontrole. Stačilo, abych se jenom trošičku rozčílila a jediná myšlenka způsobila katastrofu. Trénování jsem začala brát vážně. Nejvíce mi pomohl Jasper – přestože mé emoce necítil, tušil, jak se cítím a co mi pomůže. Koncem týdne už bylo všechno v pořádku a já se mohla vrátit domů. Trochu jsem se bála, co se stane ve škole… Další déjà vu – jako první den tady… Nakonec se ukázalo, že se nic nezměnilo… Nebo ano?

V pondělí pršelo, takže se Edward nabídl, že mě vezme do školy. S Edwardem samozřejmě pojede i Alice a možná taky Jasper. Jo, když už mluvíme o Alici… Trávit s ní čas má určitě vliv na kohokoliv na světě, takže se to podepsalo i na mně…

„Už jdeš do šk… Páni!“ řekl užasle táta, když jsem scházela schody v černé minisukni a tyrkysovém tričku na ramínka.

„Jak vypadám?“ Otočila jsem se dokola.

„Takže v porodnici nelhali! Já mám vážně dceru!“

„Ha, ha, ha, moc vtipné, tati…“ zašklebila jsem se.

„Promiň. Jsi kočka! Já nebýt tvůj otec…“

„Tati!“ okřikla jsem ho se smíchem. Opravdu se někdy choval jako puberťák. Proto jsem ho měla tak ráda. Byl to můj nejlepší kamarád.

„V tomhle ale nehodláš jet na motorce, že ne?“ povytáhl obočí. Než jsem se nadechla k odpovědi, před domem se ozval klakson.

„Stačí ti to jako odpověď?“

„Jo. Jenom ještě dvě věci…“ Čekala jsem. „Kdo pro tebe přijel?“

„Edward s Alicí… A ta druhá věc?“

„Kdo tě česal?“ poukázal na můj detailně propracovaný účes. Měla jsem vlasy vyčesané do týla a obličej mi rámovaly uvolněné pramínky. Alice tvrdila, že mi to sluší… Přestože jsem měla v plánu si přispat, o půl sedmé mi škrábala nehty na okno, aby mi vybrala oblečení a učesala mi vlasy. Nechápu, proč jsem nemohla jít já za ní, ale to by prý nebyla žádná legrace…

„No… Já. To, že jsem tohle nikdy nenosila, neznamená, že to neumím,“ zasmála jsem se. Nerada mu lžu, ale tohle je přece jiné… Chráním tajemství. To se snad může, ne?

„No dobrá. Tak už jdi, ať nepřijedete pozdě.“

„Jasně. Měj se!“ V předsíni na mě čekaly stříbrné páskové boty na podpatku. Nikdy bych si je neobula – tedy, nikdy před tím. Teď je ale všechno vzhůru nohama.

„Ahoj!“ vyhrkli na mě tři pasažéři stříbrného Volva, které nám stálo před domem.

„Dobré ráno,“ odpověděla jsem se smíchem a sedla si vedle Edwarda. „Těšíte se? Téměř normální den? Bez touhy vysát celou školu, bez emocí celé školy, bez myšlenek celé školy?“

„Ehm, ehm…“ odkašlala si Alice.

„Bez budoucnosti celé školy…“ zakoulela jsem očima a všichni jsme se dali do smíchu.

„Já se těším. To ticho je příjemná změna i u nás doma. Představ si, jak mi muselo být ve škole…“

Na klidné školní dny se těšili všichni. Jediná Alice si stěžovala na chybějící vyhlídky do budoucnosti. Její brblání bylo legrační. Po chvilce přestalo pršet. Celá cesta do školy byla příjemná. Všechno se zadrhlo až na parkovišti… Alice s Jasperem vystoupili ze zadních sedadel a s tichým rozloučením se odebrali do budovy. Já si připadala kapku nervózní. Seděla jsem v autě a žmoulala lem trička. Ani jsem si nevšimla, že Edward vystoupil a obešel auto, aby mi otevřel dveře. A tím to začalo. Jakmile jsem vystoupila z Edwardova nablýskaného Volva, všichni přihlížející zatajili dech. Jakoby ve mně něco seplo a já najednou nebyla nervózní. Tvářila jsem se stejně, jako první den tady – přátelsky, prostě v pohodě. Uvnitř mě ale hlodala zvědavost. A po pár vteřinách mě přemohla. Stačilo natáhnout mou mysl k Edwardovi…

„No tohle! Já věděla, že to zkusí! Mrcha jedna!“ nadávala mi Jessica.

„Panebože! Ta je ale kus! Není se čemu divit, že to dopadlo takhle…“

„Mělo mě to napadnout… Proti němu jsem totální nula… Proč by chodila s někým, jako jsem já, když má Edwarda Cullena?“ Rozhlédla jsem se po parkovišti a viděla všechny ty udivené, závistivé tváře. Málem se mi podlomila kolena. Tahle myšlenka byla jako kopanec do břicha. Byla Garyho. V hlavě mi bzučelo kvantum cizích myšlenek, které jsem od sebe nedokázala oddělit, ale ta jeho mi zaryla nehty pod kůži. Přestala jsem poslouchat.

„Jsi v pořádku?“ zašeptal Edward.

„Jo. Jenom si celá škola myslí, že s tebou chodím,“ sykla jsem zpátky. On se tiše zasmál.

„Ty je určitě vyvedeš z omylu, neboj…“ No, to mě teda fakt uklidnilo. K mému štěstí jsem dneska neměla jedinou hodinu bez Edwarda nebo Alice. No, to bude něco…

„Ahoj, Nancy,“ usmála se na mě Angela, když jsem si vedle ní sedala.

„Ahoj. O co jsem za svou nepřítomnost přišla?“

„Nic moc nového jsme neprobrali… Nebudeš moc pozadu. Bylas nemocná?“ Eh…

„Jo. Asi z toho jak jsem zmokla… Nastydla jsem a chytla zánět průdušek…“

„To máš z toho, že couráš po dešti,“ smála se. Fajn. Takže Angela nemá žádný problém, co se týče těch otazníků nade mnou a Cullenovými. To je dobře. Aspoň někdo… Chystala jsem si věci a čekala na zvonění. Jessica vešla do třídy s vražedným pohledem, který se však změnil v překvapený, když viděla, že nesedím na prázdném místě vedle Edwarda, ale stále s Angelou. Se zvoněním vešel do třídy Gary. Ani se na mě nepodíval. Hodina začala, ale já nebyla schopná cokoliv vnímat. Dean se na mě celou hodinu otáčel s neurčitým výrazem. Chtěla jsem vědět, na co myslí, ale bála jsem se to zkusit znovu. Neměla jsem odvahu to všechno slyšet ještě jednou…

Hodina skončila a já se vydala na matiku – s Angelou. Na chodbě se k nám zdvořile připojil Edward. Angele to nevadilo. (Vzpomněla jsem si na první matiku s Edwardem, kdy s ním nechtěla sedět v lavici, ale při pohledu na ni mi došlo, že je prostě jenom plachá.)

„Víte co, vy dva? Vůbec vám nezávidím,“ kroutila pobaveně hlavou.

„Co jako?“

„Budete mít hodně vysvětlování… Ne každý vám uvěří, že spolu nechodíte,“ objasnila svou předchozí poznámku.

„Jo tohle… Moment," zarazila jsem se. „Ty si to nemyslíš?“ Edward šel vedle mě, nic neříkal, jenom se mračil na některé kolemjdoucí.

„Ne,“ odpověděla a hned pokračovala, „protože to vidím. Vy jste prostě kamarádi. Uznávám, že to vypadá trochu podezřele, ale nejsem hloupá a už vůbec nejsem povrchní jako většina školy. Nemůžu mezi vámi vidět něco, co tam není.“

„No, to budeš pravděpodobně jediná,“ řekl Edward.

„To asi jo.“ Ulevilo se mi, když si nemyslela, že chodím s Edwardem. Vešli jsme do učebny a všichni tři jsme si sedli do zadní lavice. Když vcházel Dean, na chvilinku zaváhal, ale pak zamířil k nám.

„Můžu?“

„Jasně,“ prohlásili jsme všichni tři. Deana to kapku zarazilo, ale pak se usmál.

Celou hodinu mi bylo do smíchu a Edward se taky pochechtával, nemluvě o Angele, která seděla přímo vedle Deana, takže se taky musela smát. Dean se totiž každou chvíli zhluboka nadechl, otočil se směrem k nám, otevřel pusu, ale pak ji zase zavřel a hleděl si svého. Asi deset minut před zvoněním jsem to nevydržela.

„Tak se klidně zeptej.“ Angela se potichu rozesmála.

„No… Hele, nic mi do toho není, ale…“

„Ne, nechodíme spolu,“ řekli jsme s Edwardem unisono. Dean vypadal, že se mu ulevilo.

„Já… Já si to myslel, ale nebyl jsem si jistej.“ Do konce hodiny byl klid. Na biologii už jsme šli ve čtyřech. Štvaly mě pohledy mých kamarádů – Erik, Mike, Jack, Patrik, Gary… Všichni se na mě dívali, jako na zrádce. Přitom nic nevěděli! Zvenku se ozval hrom.

„Ty sis to myslel?“ nedalo mi to.

„No… Koukal jsem na tebe celou angličtinu. A taky na tebe,“ kývl k Edwardovi. „Netvářili jste se, že by mezi váma něco bylo. Chvíli jsem přemýšlel, že to děláte schválně, protože nechcete, aby si to lidi mysleli, ale pak mi došlo, že kdyby to tak bylo, nepřijeli byste společně do školy.“ To byla inteligentní dedukce, to jsem musela uznat. Skvělý. Takže už mám na své straně dva lidi. Biologie utekla jako voda a já se bála jít do jídelny.

„Vyřiď Alici, že se omlouvám, ale chci sedět s nimi,“ zašeptala jsem k Edwardovi. Přikývl a šel.

„Myslíte, že se něco stane, když budu chtít pořád sedět u vás?“

„Jaké vás? Měla si na mysli nás, že jo? Prosim tě, Nancy… Oni jenom blbnou. Pořád seš naše kámoška, tak poď.“ Otevřel dveře a opřel se o ně, aby nám je podržel. Angela prošla a já hned za ní. Už se vám někdy stalo, že jste někam přišli a byli jste si jistí, že se mluvilo o vás? Mně jo. Když jsem vešla, celá jídelna ztichla. Chtěla jsem se otočit, a zdrhnout. Dean jakoby to vycítil a postrčil mě dopředu.

„Jenom klid,“ chlácholil mě tiše. Došli jsme až k našemu stolu.

„Ahoj,“ pozdravila jsem s Deanem. Odpovědi se mi ale nedostalo. Kecla jsem si na židli a zaujatě pozorovala desku stolu. V jídelně už byl zase mumraj, ale u našeho stolu vládlo téměř hrobové ticho.

„Tak a dost!“ Všichni nadskočili, včetně mě. Donutilo mě to vzhlédnout a sledovala jsem udivené tváře Garyho, Mika, Jessicy a vlastně všech ostatních. „Co vám udělala, že se k ní takhle chováte? Copak je přátelení s Cullenovými trestné?“ Nemohla jsem uvěřit, že člověk, který je tu v podstatě seřval, je Angela. Milá, plachá Angela…

„Přátelení ne!“ vybouchl Gary.

„Ale no tak, žárlivče! I kdyby s ním chodila, co je tobě do toho?!“ usadil ho Dean.

„I kdyby?!“ vykvikla překvapeně Jessica. „Copak to není nad slunce jasné?“

„Ne, to teda není! Nad slunce jasné je to, že ti dva jsou fakt jenom přátelé. Proč myslíš, že s ním neseděla na angličtině, když mohla a proč s ním neseděla na biologii, když mohla a proč s ním nesedí teď?!“ Angelu to asi vážně dopálilo. Všichni se tvářili, že od ní něco takového nečekali.

„No proč asi? Přece aby to ututlala!“

„Jo. Jistě. Nancy nechce, aby to někdo věděl a proto s ním přijela, že? Ježiš, Jess…“ Tenhle argument jsem čekala od Deana, ale k mému překvapení to řekl Mike.

„Lidi, můžu vám něco říct?“ špitla jsem potichu. Veškeré dohadování ustalo a všichni u stolu se otočili ke mně. „Nikdy jsem vám nelhala.“ No dobře, lhala jsem Angele o své nepřítomnosti, ale to sem nepatří… „Nikdy jsem k tomu neměla důvod a nemám ho ani teď. A jednou provždy: Nechodím s Edwardem Cullenem. Jsme kamarádi, nic víc, nic míň.“ Pomalu jsem vstala od stolu. Byla jsem z toho smutná. Bylo mi líto, že se všechno obrátilo. Jasně, bylo to fajn, ale nebylo to to, co dřív. S pohledem upřeným k podlaze jsem odcházela z jídelny. Slyšela jsem Alici.

„Půjdu za ní.“ Otočila jsem se na ni a zakroutila hlavou. S přikývnutím se posadila, ale pořád mě sledovala.

Sotva jsem se dostala z dosahu jakýchkoli očí, zmizela jsem domů. Objevila jsem se přímo ve svém pokoji a pozorně se zaposlouchala. Táta už doma nebyl. Z vlasů jsem si urychleně povytahovala sponky, vyměnila jsem sukni za odrbané tříčtvrťáky, přiléhavé tričko na ramínka vystřídalo tričko, které jsem kdysi zabavila Alexovi. Přetáhla jsem si přes hlavu oblíbenou mikinu a obula si tenisky. Pořádně jsem se soustředila, abych se objevila někde, kde nikdo nebude. Povedlo se. Stála jsem před hlavním vchodem. Ještě jsem si prohrábla vlasy a zamířila na španělštinu. Cestou jsem došla Alici.

„Ahoj, co měl znamenat ten tvůj – hej! Co to máš na sobě?“ zděsila se, když si všimla, že jsem se převlíkla.

„Promiň, Alice, ale tohle jsem skutečně já. Nenosím sukně, podpatky, ani vyčesané vlasy. Jmenuju se Nancy Whitová, jezdím na motorce, vyznám se v autech a neumím se bavit s holkama.“ Alice našpulila rty, ale pak přikývla. Určitě jí došlo, jak jsem se celý den cítila.

„Dobře, změníme téma. Myslíš, že to má nějaký smysl? Myslím… To, že jsi tady, zrovna teď. Myslíš, že se blíží něco, před čím nás máš chránit?“ Sedly jsme si do lavice a čekaly na zvonění. Neušly mi překvapené pohledy spolužáků, když si všimli, že už nevypadám jako topmodelka, ale zase stejně klukovsky a obyčejně jako dřív.

„Nevím…“ Nechtěla jsem být nepříjemná, ale neměla jsem moc náladu. Venku začalo pršet. Alice byla během hodiny zticha. Nevědomky jsem prsty objížděla ornament na svém zápěstí. Jak je možné, že si ho ještě nikdo nevšiml? Proč se mě ještě nikdo nezeptal na moje nové tetování?

Na tělocvik jsem neměla sílu ani náladu. Trenéru Lucasovi jsem se omluvila, že mi není dobře a posadila jsem se na lavičku, odkud jsem sledovala dění v tělocvičně. Bylo mi řečeno, že můžu jít domů, ale já čekala na Alici. Nudila jsem se a připadala si divně. Podezřele silně, přestože jsem byla trochu ospalá. Zpozorněla jsem a uvědomila si, že se hlásí moje vnitřní síla. Ta nefyzická. Zaměřila jsem se na ni. Prohlížela si svou bublinu, ve které se pohybovala ta známá světýlka. Barevné záře mých upířích přátel. Viděla jsem, kde je Rosalie, Jasper, Emmett, Edward. Úplně na kraji té bubliny jsem viděla Carlisla a na druhém kraji jsem zaregistrovala Esmé. Byli nejdál a moje bublina se přizpůsobovala jejich pohybu. Carlisle byl v nemocnici a Esmé… V Seattlu? Asi. Až teď jsem si uvědomila zlatý bod uprostřed. Byla jsem to já. A jak jsem tak pozorovala dění uvnitř mé kouzelné bubliny, našla jsem na třech barevných světlech tenký zlatý filtr. Tohle je ta blokáda? Tohle brání Alici vidět budoucnost? Rozhodla jsem se to vyzkoušet. Opatrně jsem se pokusila nějak ten filtr sejmout z Alicina světla. Pozorovala jsem ji. Čekala jsem, co se bude dít. Alice běhala dokolečka s ostatníma holkama a najednou se zarazila, pohled nepřítomný, zorničky rozšířené. Takže se mi to povedlo. Po pár vteřinách se jí zrak vrátil a ona na mě překvapeně mrkala. Pokrčila jsem rameny a dál si hrála uvnitř svého kouzelného, nenormálního mozku.

Dean na mě dělal nejrůznější obličeje, pravděpodobně ve snaze mě rozveselit. Tomu se nešlo nesmát. Tolik se mi ulevilo, když se k němu přidal Mike a Gary. Že by vážně pochopili to nic, které je mezi mnou a Edwardem? Při běhání po tělocvičně jim to ksichtění a zdržování procházelo, ale potom se museli rozdělit do družstev na volejbal. Lauren si nějakou prapodivnou náhodou udělala něco s kotníkem, takže se šla posadit vedle mě.

„Máš něco s rukou?“ zeptala se.

„Cože?“ Pak mi došlo, že zase přejíždím po ornamentu na zápěstí.

„Nemám.“ Lauren se tvářila, že na mojí ruce nic nevidí.

„Aha. Jak ses dala dohromady s tím Cullenem?“

„Já jsem se s ním nedala dohromady,“ odsekla jsem.

„No, jo… Takže… Jak to, že jsou z vás takoví kamarádi?“ šťouchla do mě loktem. „Víš jak to myslím…“ zachichotala se a pak na mě mrkla.“

„Ne, to teda nevím.“

„Ale no tak, Nancy! Ostatní ti to možná spolkli, ale přece mi vážně nechceš namluvit, že jste jenom kamarádi! Řekni mi to… Mně můžeš říct všechno. Jsme přece rodina.“ No tak tohle mě namíchlo. Nechtěla jsem jí odpovídat. Nebudu jí odpovídat. Nemám si s ní co říct. Jenom ze mě chtěla tahat informace a dám za to krk, že ji poslala Jessica. Ha. Kdyby ji tak trefil balón. Pěkně do obličeje, to bych se smála.

„Nancy, pozor!“ houkla na mě Alice a já se tak stihla vyhnout míči, který se na mě řítil, ale díky Alicinu varování trefil Lauren. Paráda!

„Ježiši, au!“ zařvala na celou tělocvičnu. Chlapecká skupina se rozřehtala na celé kolo. U holek to bylo jenom nenápadné pochechtávání, ale já se smála, až mě všechno bolelo.

„Dobře, dobře. To stačilo. Hleďte si svýho,“ usadil třídu trenér. „Dojdeš na ošetřovnu sama?“ Stačil mu jediný pohled na její zakrvácený obličej, aby znal odpověď.

„Já ji odvedu,“ přiskočila Alice a Lauren byla tak udivená, že se nezmohla na protest. Jessica zase nebyla schopná zavřít pusu.

Zbytek hodiny jsem si připadala trochu provinile, že má Lauren kvůli mně zlomený nos, ale ani veškerá moje provinilost nepřemohla to pokušení… Prostě jsem se neubránila sem tam někomu podrazit nohy a podobně. Asi bych svoji moc neměla takhle zneužívat, ale svět se snad nezboří.

„Díky za to varování. Nerada bych zmařila svou snahu zmrzačit Lauren míčem,“ smála jsem se, když jsem s Alicí po boku vycházela ze školy.

„Takže tos byla ty? Já si říkala, že to letělo nějak mimo… No, kdybys mi nevrátila zrak, nemohla bych tě varovat.“

„Nudila jsem se, takže už jsem přišla na ten blok.“

„To je perfektní! Trochu jsem se bála, že už se bez toho budu muset naučit žít…“ zakoulela očima, jakoby ji to pomyšlení zabíjelo.

„Proč jsi tak ochotně vedla Lauren na ošetřovnu?“

„Víš,“ skousla si rty a pak se zamyšleným výrazem pokračovala, „asi mě lákala představa… No, prostě jsem neodolala šanci stát beze strachu vedle krvácejícího člověka. Nepřipadám si jako monstrum…“

„Ty nejsi monstrum. Nikdy jsi nebyla. Nemůžeš být.“

„Nechcete jít dál? Táta by vás určitě rád poznal,“ lákala jsem je, když Edward zastavil před mým domem.

„No, nevím…“ Než stihl Edward odpovědět, předběhla ho Alice.

„Kluci musí jet domů… Ale já bych tvého tátu poznala ráda,“ usmála se zářivým úsměvem.

„Tak jo. Takže… Mějte se,“ rozloučila jsem se s Jasperem a Edwardem. Vystoupily jsme a Volvo okamžitě vystartovalo vpřed.

„Tati?!“ zavolala jsem do útrob domu.

„Ahoj, zlato!“ ozvalo se z patra. Šla jsem ke schodům a Alice mi byla v patách. Táta měl na schodech postavenou stoličku a šrouboval žárovku.

„Co to zase vyvádíš? Ta stolička by ti mohla spadnout.“ Dávala jsem si pozor, abych tou myšlenkou nepoužila svou moc. Lauren má zlomený nos, ale koledovala si o to. Nerada bych měla na triku tátovo zranění.

„Neboj, mám to pod kontrolou…“

„Jasně, jasně. No, tati, tohle je Alice, chodí se mnou do školy.“

„Dobrý den,“ usmála se na něj a on okouzleně zamrkal a stolička se pod ním nebezpečně zakymácela. Naštěstí hned slezl.

„Ahoj,“ usmál se zase on na ni a natáhl k ní ruku. „Robert White.“

„Alice Cullenová,“ přijala jeho ruku.

„Ehm, ehm… Tati,“ pohrozila jsem mu. Vesele se zasmál.

„No jo. Vždyť mě znáš.“

„No právě,“ povytáhla jsem obočí. Alici náš rozhovor rozesmál a její cinkavý smích byl nakažlivý. „Budeme nahoře.“ Chňapla jsem Alici za ruku a táhla ji do svého pokoje.

„Tvůj táta vypadá mile.“

„Můj táta je milý až moc,“ zašklebila jsem se, ale pak jsem se rozesmála.

„Co ti Lauren udělala, že má zlomený nos?“

„Copak jsi ji neslyšela?“ O tom pochybuju.

„Šlo jenom o tohle?“

„Jsme rodina… Ts! Tebe by to nenaštvalo? Ne, vážně. Kdybys byla na mém místě. Víš jaká je a taky víš, jaký na ni mám názor, a ona řekne: Jsme rodina. Má štěstí, že vyvázla se zlomeným nosem.“

„Víš, já jsem ji tak nějak… Přesvědčila, že nejsi Edwardova holka.“

„Jak?“

„Upíří neodolatelnost,“ blýsklo se jí v očích.

„Nepolíbilas ji, že ne?!“ rozesmála jsem se.

„Chraň bůh,“ zakoulela očima.

„Předem tě varuju a s tím taky souvisí, že se předem omlouvám,“ odmlčela jsem se.

„Proč?“

„Za tátu. Možná s tebou bude flirtovat a nikdy si nejsem jistá, kdy to myslí vážně… Takže se ti za to chci předem omluvit, kdyby náhodou,“ omluvně jsem se usmála.

„Jo tak. Kolik mu je?“

„Osmatřicet.“

„Páni! Vypadá tak na pětadvacet!“

„Jo. Takhle vypadá už třináct let,“ zakřenila jsem se.

„Jseš si jistá, že není upír nebo jiná nestárnoucí bytost?“ oplatila mi rozpustilý úsměv.

„No, snad jo. To bude spíš tím, že se v pubertě moc nevyřádil. Byl strašně rychle dospělý a zodpovědný a tak se mu ta puberta musela vrátit. Trochu ho podezírám, že s ním cloumají hormony…“

„Tak mu najdi nějakou ženskou!“

„No, nevím… Raději to nechám na něm.“

Ještě nějakou dobu jsme se bavili o mém tátovi. Pak přišla řeč na mámu a tak, což mi připomnělo nadcházející svatbu.

„Moje máma se bude vdávat. Dvanáctého ledna. Prý jí budu muset pomoct vybrat šaty… Ale já se v tom vůbec nevyznám!“ Můj smích zněl spíš zoufale než vesele.

„Ale to není žádný problém! Mohla bych taky pomoct!“ rozzářila se jako sluníčko. Nepochybovala jsem, že se v šatech vyzná, přestože šlo o svatební. Móda je Alicin hlavní obor.

„Nepochybuju. Ty by sis vlastně mohla s mojí mámou rozumět. Určitě vás někdy seznámím. Od prosince už bude bydlet v Seattlu, takže…“

Seděly jsme s Alicí v obýváku a o něčem si povídaly, zatímco se táta díval na televizi. (Podezírala jsem ho, že nesleduje televizi, ale nás – respektive Alici.)

„Roberte? Vadilo by vám, kdyby u nás Nancy dnes přespala?“ vyhrkla najednou Alice. Táta se rozzářil jako vánoční stromeček, že na něj Alice promluvila.

„Ale vůbec ne, Alice. Jenom žádné ponocování, abyste nezaspaly do školy,“ zamrkal. Alice ho za to oslnila dokonalým úsměvem.

„Jistě. Nemusíte se bát, Emmett nás nenechá zaspat ani omylem.“ Místností se rozezvonil její smích.

„To je jeden z Aliciných bratrů, tati… Jo, mimochodem, mamka se ptala, jak to vypadá s tvojí dílnou.“

„No, vidíš. Dílnu mám zařízenou hned za nemocnicí a od čtvrtka mám zařízené dodávání dílů. Klientelu mám taky zařízenou. Už mám přihlášená tři auta na opravu a nějaké objednávky jenom na náhradní díly.“

„Fakt? No to je super! Můžu se někdy zastavit? Chci to vidět…“ Alici se rozostřil zrak a pak se začala usmívat ještě víc, jestli to vůbec bylo možné.

„Ne jenom, že se můžeš zastavit, můžeš dokonce normálně zodpovědně chodit do práce.“ Překvapením jsem na něj zamrkala.

„To jako fakt?! To je… Tati, já…“ koktala jsem jako naprostý idiot.

„Páni, takže ty budeš oficiální automechanička, jo?“ Nebyla jsem schopná slova. Počítala jsem s tím, že budu tátovi pomáhat, ale nenapadlo mě, že budu doopravdy zaměstnaná. Seděla jsem jako přikovaná, zírala do prázdna a hlavou mi poletovalo tolik myšlenek, že jsem je ani nestíhala vnímat. Alice si mezitím popovídala s tátou.

„Nancy?“ slyšela jsem Alici, hlas měla zbarvený obavami.

„To nic. Trošku se mi zasekla, to se spraví,“ poškleboval se táta.

„Stává se jí to často?“ smála se Alice a mávala mi rukou před obličejem.

„No, nevím, ale už jsem to párkrát zažil. Nebude u vás Nancy překážet?“

„Ale vůbec ne! V domě máme místa dost a všichni ji mají strašně rádi.“

„Všichni… Kolik vás tam vůbec je? Slyšel jsem o dvou bratrech…“ Alice ho hned doplnila o zbytek své rodiny.

„Mám ještě jednoho bratra a jednu sestru.“ Moc dobře jsem slyšela ten podtón v jejím hlase, když myslela na svého třetího bratra – Jaspera.

„To musíte mít doma veselo, tolik lidí…“ Pomalu jsem zase začínala používat mozek, hlasivky, a svaly.

„Jo tam je živo. Ne jako tady,“ zašklebila jsem se na něj.

„Neboj. Jenom co se máma přestěhuje, budeš mít o zábavu postaráno!“ smál se.

„Ty bys potřeboval přítelkyni, aby ty tvoje puberťácké výlevy zkrotila,“ usadila jsem jeho rozpustilý výraz. Svraštil čelo a vypadalo to, že doopravdy přemýšlí.

„Mám tomu rozumět tak, že chceš, abych si našel ženskou?“ Tak a jsem v koncích. Tohle jsem tím chtěla říct? Vážně chci, aby si někoho našel? Naštěstí mě vysvobodil zvuk klaksonu před domem.

„To bude Edward… Opravdu vám nevadí, že si Nancy půjčíme?“ na Alicině tváři se opět zableskl sladký úsměv a táta zase zíral. No potěš… Jestli mi Alice sbalí otce, tak to bude teprve něco. Té myšlence jsem se musela v duchu smát.

„Ne, jsem rád, že si Nancy našla kamarády. Samotářka jedna…“

„Nepřeháněj, poustevníku,“ vyplázla jsem na něj jazyk a Alice už mě postrkovala ke dveřím, v ruce nesla můj batoh. (Ne že bych ho potřebovala, ale kvůli tátovi to bylo nutné.)

„No konečně! Tady ji máme, naši oblíbenou spolužačku!“ burácel Emmett, jakmile jsme vešli do domu. Rose postávala u schodiště a pokoušela se o přátelský úsměv. Moc dobře jsem viděla, že není upřímný… Co proti mně má? Než jsem stihla vymyslet jakýkoliv použitelný důvod k její nenávisti, Emmett mě zvedl do vzduchu a zatočil se mnou. Pak mě konečně postavil na zem. Neušlo mi Rosaliino zasyčení. O tohle šlo? Žárlila?

„Co to vyvádíš?“

„Bylo mi smutno…“ pokusil se ten hromotluk o psí oči.

„No to určitě… Stejně nevím, co tady budu dělat. Ne že bych tady s vámi nechtěla být… Jenom nevím, proč tady mám překážet.“

„Ale, Nancy, ty nepřekážíš,“ usmála se mateřsky Esmé.

„Tvoje dnešní přítomnost byla vlastně můj nápad,“ vložil se do rozhovoru Carlisle. „Nevadilo by ti pár testů? Myslím… Odběr krve, reflexy a podobně…“ Carlisle byl nadšenec, to jsem věděla.

„Ne, vůbec ne. Vlastně jsem taky zvědavá.“

„Paráda. A my půjdeme na lov, co vy na to?“ Emmettův nápad byl schválen. Alice, Rose, Edward i Jasper okamžitě odcházeli k zadním dveřím.

„Neměla bych zůstat?“

„Nic se tady nestane…“ uklidňoval ji Carlisle.

„Ani nemůže,“ zamrkala jsem na ni. Její černé oči byly plné obav, ale věřila mi.

„Proč všichni odešli? Zdá se mi to podezřelé…“

„Jistě sis všimla Esméiných očí a ostatní na tom nebyli o moc líp…“

„No dobře, ale stejně je to divný…“ brblala jsem, zatímco mi odebíral krev. Reflexy jsem měla nadlidské – aby taky ne! Zrak, sluch, čich i hmat byly taky dokonalejší než u normálních lidí. Carlisle se posadil k mikroskopu a dělal nějaké testy s mou krví. Já jsem se točila na jeho kancelářské židli a trochu jsem se nudila.

„Hm, to je zajímavé…“

„Co?“ chtěla jsem okamžitě vědět.

„No… Tvoje chromozomy…“

„Co je s nima?“

„Máš dvacetčtyři párů.“ Vykulila jsem na něj oči.

„Cože mám?“ Mozek mi tu informaci nebral.

„Čtyřiadvacet párových chromozomů.“

„To je blbost…“  V biologii jsem mezery neměla. Párových chromozomů je u lidí třiadvacet… Hm… U lidí… „Takže… Já… Já nejsem člověk?“

„Nevím, co z toho mám vyvodit. Ale neboj, pro tebe se tím nic nemění. Jsi pořád ta samá Nancy jako do teď.“ Byla jsem z toho mimo. „Tak jo, doktore. Já to asi půjdu rozdejchat na vzduch.“ Chápavě přikývl. Toulala jsem se lesem, přemýšlela o svém náhle změněném životě a bylo mi jedno, kam dojdu. Domů se dostanu kdykoliv. Pořád mi bylo podezřelé, že se všichni zdekovali. Po nějaké době jsem zjistila, že znovu mířím k útesu, kde jsem viděla tu černou šelmu. Všechny starosti jsem hodila za hlavu a byla zvědavá. Slíbil, že přijde… Panter… Slíbil mi to panter. Za normálních okolností bych si řekla, že mi hrabe. Pomalu jsem vycházela z lesa, skálu už jsem měla na dohled. Vykulila jsem oči, protože ta velká černá kočka tam seděla. Zarazila jsem se.

„Ahoj. Tak ses vrátil…“ Kočka mi na to kývla. V očích té šelmy bylo jasně poznat, že to není obyčejné zvíře. Pomalu jsem se přibližovala. „Cos tady posledně dělal? Jenom tak ze zvědavosti… Já totiž kvůli tobě nemohla normálně spát. Místo toho jsem lítala po lese, abych tě našla, takže bych uvítala nějaké vysvětlení.“ Panter švihl ocasem. Čekala jsem, co se bude dít, ale to, co se stalo, by mě ani ve snu nenapadlo.