Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Life with the taste of blood - 4. kapitola

09.06.2013 (22:00) • KairaTay, mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 3356×

Po hodinách a hodinách čumění do tmy se mi konečně začaly zjevovat obrysy věcí, které tu byly. Netušila jsem, jestli to bylo tím, že jsem byla trochu najedená a ne tolik ospalá jako před tím, nebo jestli to je tím časem, který jsem tu už strávila, a vlastně mi to bylo jedno. Nakonec jsem se odhodlala a vstala. Nejdřív mi chůze šla ztuha. Hodiny a možná i dny jsem proležela na té studené zemi. Byla jsem promrzlá a ztuhlá. Opatrně jsem se prohmatávala a zkoumala, co všechno jiného kromě mého rozkroku utrpělo poranění. K mému překvapení mě bolely jen ruce, které byly otlačené z jeho pevných a hrubých stisků. A pak mě bolel obličej. Z těch ran, co už snesl.

Procházela jsem se po té zatuchlé místnosti a ohmatávala všechno, co tu bylo. Bohužel tu nenechal nic, co by mi mohlo pomoct v útěku či vzpouře. A k mé největší smůle tu ani nebylo nic, co by mi pomohlo z té intimnější situace. Když nutkání na čůrání bylo už nesnesitelné, musela jsem přistoupit k radikálnějšímu řešení. Došla jsem k vodovodním trubkám a několikrát do nich bouchla. Ne tak šíleně jako poprvé, ale zato dost razantně, aby musel přijít.

Nečekala jsem dlouho a ozval se zámek na horních dveřích. Následoval ten tolik známý kužel světla a pak se objevila jeho postava. Dupal po schodech a blížil se dolů. Byl naštvaný. To šlo poznat z těch razantních kroků.

„Řekl jsem, abys do toho nebouchala!“ zařval, až se místnost otřásla. Jeho tělo se nebezpečně třáslo, až jsem instinktivně o krok ustoupila.

„A já jsem řekla, že potřebuju na záchod!“ štěkla jsem, ale byla ve mně malá dušička. Trochu se uklidnil, což mi dovolilo odstoupit od té zdi, na kterou jsem se předtím nalepila.

„Takže máme nový dorozumívací prostředek?“ zeptal se, teď už úplně klidným tónem. Skoro bych řekla příjemným.

„Evidentně,“ řekla jsem a lehce pohodila rameny.

„Tak mazej,“ popadl mě za ruku a strčil před sebe. Chytila jsem se zábradlí a pomalu šla do schodů. Šel za mnou a nepříjemně mě dloubal před sebou.

„Doprava,“ štěkl, když jsem otevřela ty těžké ocelové dveře. Světlo, které se objevilo, mi málem vypálilo sítnice. Ruka mi automaticky vystřelila vzhůru a zakryla obličej. Šíleně mě to pálilo. Oči jsem měla přimhouřené tak, že jsem skoro neviděla ani na zem. Byla jsem jako slepá.

„Pohni se,“ zahudroval, když jsem zkameněla na místě a snažila se přivyknout oči na ostrý příval světla. Byl den. Přesně ten prosluněný forkský den, který vídáte při troše štěstí jen párkrát za rok.

„Slyšela jsi?!“ strčil do mě, až jsem nechtěně popošla pár kroků dopředu. Mžourala jsem skrz malou škvírku a snažila se nenápadně rozhlédnout.

Byl to starý zatuchlý dům. Měl vymlácená okna, místo kterých tam byla zatlučená prkna. Vchodové dveře, které byly zatarasené těžkou oprýskanou starou skříní, jež byla napůl sežraná od červotočů. Procházeli jsme dál. V té místnosti, kde jsem se ocitla, nebylo absolutně nic. Žádný nábytek, žádné doplňky. Jen starý kulatý špinavý koberec, který byl rozložený uprostřed místnosti. Další dveře už byly ty, kvůli kterým jsem tu byla.

„Máš tři minuty, pak si pro tebe přijdu a nepřej si mě,“ vrazil mi pohlavek, kterým mě natlačil do dveří. Sáhla jsem po klice a na nic nečekala. Koupelna vypadala dost podobně jako zbytek domu, který jsem viděla. Hnusně a nechutně. Všude byly nánosy špíny a prachu. A to radši ani nemluvím o nehezkém a smradlavém místě zvaném koupelna.

Špinavá, stoletá a odporná. Smrdělo to tu a dezinfekce to nebyla. Za jiných okolností bych si na takový záchod nikdy nesedla. Jenže teď jsem opravdu nutně potřebovala. Úleva, která přišla potom, neměla obdoby. Chtěla jsem spláchnout, ale k velkému překvapení nebyla voda. Vlastně jsem ani tak překvapená nebyla. Přešla jsem k umyvadlu a pustila kohoutky. Ani kapka. Popadla mě panika. V tom všem, co se mi za poslední dobu dělo, byla voda to jediné, co jsem chtěla. Potřebovala jsem ji. A žádná netekla. Hystericky jsem kroutila kohoutem a začínala cítit, jak mi slzí oči. Zvedla jsem hlavu a zachytila tak svůj odraz v zrcadle. Bylo sice léty oprýskané, špinavé a místy vysypané, přesto jsem se v něm nepatrně viděla.

Ten pohled mě vyděsil. Stáhlo se mi hrdlo, do kterého neproudil žádný vzduch a nenaplnil tak mé plíce. Chtěla jsem se zajíkat bolestí nad mým zohyzděním, no, žádné vzlyky nevycházely. Sáhla jsem si na svůj nateklý, na většině místech fialový obličej a rozbrečela se. Bezmoc a utrpení mě pohlcovalo a kompletně sesunulo na zem. Tam jsem se uvelebila a poddala se sebelitování a naříkání. Tiskla jsem si kolena k tělu a vzlykala.

„Řekl jsem tři minuty!“ křikl, když rozrazil dveře. Chmatl mě za vlasy a táhl zpátky do toho pekla.

„Ne! Ne!“ křičela jsem a kopala nohama. Pevně mě držel za pramen vlasů a nekompromisně mnou smýkal po zemi. Snažila jsem se mu vzepřít, něčeho se chytit i za cenu toho, že o ty vlasy přijdu. Nic po cestě nebylo.

„Ne! Prosím!“ skučela jsem, když otevřel ty proklaté dveře do sklepa a doslova mě hodil zpět do té tmy. Hlavou jsem narážela do schodů, jak jsem se kutálela dolů a myslela, že je po mně. Tohle jsem přece nemohla zvládnout. Tohle jsem přece nemohla vydržet.

Silně jsem se praštila do hlavy, když jsem dopadla na beton. Jediné, co jsem před očima viděla, byly překrásné hvězdičky, které mě uvrhly do temnoty. Připadala jsem si jako ve snu, ale bylo to jen bezvědomí, ze kterého mě čekalo bolestivé probuzení.

Pohled Charlieho

Byl čtvrtý den a o Belle jsme neměli žádné zprávy. Měl jsem dost těch probdělých nocí, obav a smrtelného strachu. Měl jsem dost té neschopnosti portangelské policie. Případ pohřešované Belly mi z důvodu zainteresovanosti a příbuzenského vztahu vzali. Ani to mě ale neodradilo od pátrání na vlastní pěst. Přesto jsem musel chodit žadonit o nové zprávy na stanici. Se skřípěním gum jsem zastavil před hlavním vchodem. Nějaké parkovací hodiny mi byly v tu chvíli úplně volné. S dupáním, naštvaným a nepřístupným výrazem jsem prošel až do kanceláře mého kolegy, spolužáka, ale hlavně člověka, co měl případ Belly na starost.

„Nějaké novinky?“ zeptal jsem se hlasitě, když jsem po přeslechnutém zaklepání vstoupil do jeho kanceláře. Byl otočený na své židli zády ke dveřím a telefonoval.

„Zavolám ti později,“ ukončil to svižně, když zjistil, že to jsem já.

„Ne, Charlie, nic nového. Pořád probíhají výslechy. Řekl jsem, že ti hned zavolám, jak se něco dozvíme –“

„Nech si tyhle kecy, Johne!“ okřikl jsem ho. Ještě mi tak zbývalo, aby mi začal přednášet o tom, jak musím věřit. Jak jsem mohl věřit, když se po Belle beze stopy slehla zem?!

„Chci se těch výslechů účastnit,“ rozhodl jsem se bezmyšlenkovitě.

„To ti nemůžu dovolit, Charlie.“

„Ale –“

„Chceš mařit vyšetřování? Opravdu chceš jít proti předpisům? Myslíš si, že tímhle Belle pomůžeš?“ Vyslovení jejího jména vyvolalo ztuhnutí svalů v mém těle. Srdce se mi zastavilo a na okamžik přestalo bít. Orosilo se mi čelo a v očích mě zaštípalo.

„Ne,“ vydechl jsem rezignovaně. Ruce jsem dal v bok a podíval se dolů. Zase jsem chtěl získat pevnou půdu pod nohama.

„Ale chci jejich kopie. Zatím mi postačí ty, co už máte za sebou.“

„Vážně? Jen ty, co jsme už udělali? Ty jsi ale šlechetný, že nechceš i ty, co ještě nejsou,“ odfrkl si s dávkou humoru.

„Nech si ty vtipy. Tady jde o Bellu a čas letí!“ připomněl jsem mu.

Nikdy nezapomenu na ten šok, když se Bella tu noc nevrátila domů. To, jak jsem prohledával celý Newtonovic dům, a stopy po Belle nikde. Nikdo ji neviděl odcházet, nikdo o ní nic nevěděl. Jako by ji ten dům spolknul.

„Já vím, promiň,“ omlouval se okamžitě. Neuvědomoval si, jak moc to bolí. Ani nemohl, nikdy to totiž nezažil.

„Nebyla tady ani týden a jen tak si zmizí! Chápeš to?! Ani týden! A všichni mi pořád jen říkáte, že musím čekat. Čekat na co?! Až se najde její tělo? A najde se vůbec?! Proč o ní nemáte žádné zprávy? Kdo by jí mohl chtít ublížit?! Vždyť ona je tak čistá a nevinná. Je to ta nejčistší duše, jakou znám. Ach, bože! Bello…“ Zhroutil jsem se na křeslo a složil hlavu do dlaní. Bylo mi zle. Bylo mi vážně zle. Tohle se nemělo nikdy stát. Trpěl jsem a nedokázal to zastavit ani zmírnit. Byl jsem v koncích. Nevěděl jsem, čeho se chytit, co hledat a kde pátrat. Tohle byl konec, ale já to přece nechtěl vzdát…

„Charlie, měl bys jít domů a trochu se prospat. Je toho na tebe hodně. A já ti slibuju, že na všechno dohlédnu, a hned jak budu mít nějaké zprávy, tak se ti okamžitě ozvu,“ promluvil ke mně přátelsky.

„Je to moje dcera. Je to nejdražší, co na světě mám,“ vysvětlil jsem mu nevysvětlitelné.

„Já vím,“ přitakal. Zvedl jsem se a bez dalšího pohledu na něj opustil jeho kancelář.

Došel jsem k autu, ale nenastartoval ho. Seděl jsem v něm a díval se před sebe. Marně jsem se snažil zamezit přístup té otupělosti, která se mě mermomocí zmocňovala. Podíval jsem se ven bočním okýnkem a zahlédl malého chlapce, který vylepoval plakáty na sloupy. Když poodstoupil od sloupu, mohl jsem vidět, co tam právě vylepil. Byla to fotka mojí Belly s názvem pohřešovaná. Při pohledu do její tváře mi tělem projel blesk. Musel jsem se vzchopit a vydržet. Být silný tak, jak jsem si přál, aby byla silná moje Bella, ať už byla kdekoliv.

Pohled Belly

Nebyla jsem schopná dál vydávat tolik slz, byla jsem vyschlá. Kompletně zničená a bez zbytku sil. Proto když se po dlouhé době otevřely dveře, skoro jsem to nevnímala. Vždycky to bylo stejné. Bolest, znásilnění a pak jídlo. Byla jsem na tom hůř než ta špína, co se válela všude po zemi. Otupělost si pohrávala s mou myslí. Možná to byla obrana proti tomu všemu hroznému, co se mi tu dělo. Možná to byl jen únik před krutou realitou. Nebo jsem jen neměla sílu se dál bránit…

„Vstávej!“ ozval se jeho hlas. Slyšela jsem ho, ale víčka byla tak těžká, že jsem je nemohla od sebe odlepit. „Vstávej, slyšíš!?“ Tupá bolest, která se ozvala v okolí mého boku evokovala, že jsem se přetočila na bok. Sykla jsem bolestí a chytila se za ono místo. Slabé dloubnutí do žeber mě přinutilo přemoct se a otevřít oči. Nebyla jsem schopná zaostřit. Mžourala jsem na siluetu, která se nade mnou hrozivě tyčila a chtěla mu říct, aby to už neopakoval. Chtěla jsem mu říct, ať mě nechá raději umřít.

„Říkám to naposledy! Vstávej nebo ti z té země pomůžu!“ Ucítila jsem tlak, jak do mě znovu něco dloublo, jenže jsem neměla sílu se bránit. „Vstávej z té podlahy!“ zařval důraznějším tónem a o něco silněji do mne kopl špičkou boty. Musel si dávat pozor, aby mi něco neudělal, protože jeho síla byla neskutečná. Stačil jediný stisk a měla jsem modřiny po celém těle. Vlastně by stačila možná i jedna rána, a byla bych na místě mrtvá. Nechtěla jsem ani uvažovat, co by se stalo, kdyby mě chtěl skutečně zabít. A to doslova.

Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Z toho všeho smradu tady dole se mi zvedal žaludek. Možná to bylo i z nedostatku jídla nebo tekutin. Co já vím… Možná to bylo proto, že mě tu držel nekřesťansky dlouho dobu. Možná to bylo proto, že tělo už vypovídalo službu… Přesto moje duše křičela, že tady za žádných okolností nechcípne. Tak jsem se pokusila podepřít lokty a pomalu se posadit, ale nešlo to. Všechno mě bolelo. Bolelo mě dýchat, dívat se skrz tu černou tmu, bolel mě sebemenší pohyb. Bolelo mě úplně všechno. Kdyby mohla, tak by mi hlava samovolně upadla. A k tomu všemu mi rozhodně jeho přítomnost moc nepřidávala. Sesbírala jsem poslední sílu a sedla si. Pomalu ale jistě jsem se dávala do kupy.

Tyran mě zvedl za paži a já byla ráda, že se na těch nohách vůbec udržím. Podlamovala se mi kolena, a tak jeho stisk zesílil.

„Au,“ sykla jsem, když už mi rukou v důsledku jeho stisku neproudilo potřebné množství krve. Cukl se mnou a táhl mě ke schodišti.

„Musíš se vykoupat, smrdíš jako prase!“ prsknul a popostrčil mě před sebe. Spadla jsem a mírně se uhodila do hlavy. „Vstaň!“ rozkázal a hnal mě dál kupředu před sebou.

Surově mě dokopal k vaně, do které bych za žádných okolností nikdy nevlezla. Ale teď? Teď jsem byla ráda za každou možnou chvilku, kdy jsem nebyla zavřená v tom smradu a nelidských podmínkách.

Zastavila jsem se před vanou do půlky naplněnou jakousi vodou. Měla zvláštní zápach a měděnou barvu. Za tu barvu by se nemuselo stydět ani to nejrezavější potrubí na světě. Otřásla jsem se hnusem, když mě přistrčil blíž. Nechtělo se mi tam, a to nebylo zrovna nejchytřejší.

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), mmonik, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Life with the taste of blood - 4. kapitola: