Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lies and Secrets - 1. kapitola

12.09.2012 (15:00) • cuketkaa • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2524×

„Děkujeme, slečno Swanová, ale nejste ta, koho hledáme.“ Samozřejmě, nejsem ta, kterou hledají. Zase. Znovu a znovu jen zklamání. Každý další konkurz znamená naději, a pak jen další zklamání. Proč se vůbec snažím? Proč se nevrátím k rodině, neřeknu, že to byla největší chyba mého života? A nepodvolím se jejich vůli? Bylo by to o tolik jednodušší. Mohla bych být znovu nalezená ztracená ovečka.  Mohla bych si prostě sbalit kufry – tedy spíš jeden maličký kufírek – a ahoj, New Yorku, ráda jsem tě poznala, ráda jsem zkusila žít svůj sen, ale Forks a rodinný obchod se suvenýry čeká!

Samozřejmě to nejde.

Já mám svůj sen. Mám svůj sen, který se splní. Jsem tak blízko, tak blizoučko. No ne? Jistě se najde ta pravá role pro mě. Ano, je tu. Jen čeká, až se objevím! No, anebo…

Takhle nějak jsem sama se sebou komunikovala, než jsem konečně došla do mé oblíbené – a taky jediné známé, celkem slušné – kavárny U Boba. Jo, kavárna U Boba. Tady to mám ráda. Slavím tu každý svůj neúspěch skleničkou whisky. Ne, že bych byla alkoholička, i když s tím, kolikrát jsem neuspěla, už by se o tom možná i dalo uvažovat… Ne, já nejsem alkoholička. Jsem jen zhrzená dvacetiletá žena, která má svůj sen, ale osud s ní zkrátka nesouhlasí. Prostě U Boba je U Boba, tady mě mají rádi. Tedy, alespoň co se týče mých kamarádek flašky a skleničky. Ty mě vyslechnou, po pár skleničkách i politují a já jdu zas do svého „bytu“. Bytem mám na mysli jednu místnost – tak dva krát dva metry. Ovšem pro rohožku před dveřmi „Sweet home“ mám jen jedno vysvětlení. Mám ráda černý humor.

Každopádně teď tu sedím a zapíjím další neúspěch. Tentokrát jsem mohla být Ashley ve filmu ‚Still alive‘. No, nevadí, když mi není souzená ani vedlejší role, tak už asi nic. Ještě párkrát to zkusím, pak frčím domů… Nebo bych si mohla najít práci jako servírka a žít už napořád zde, ve městě, co nikdy nespí. Což byla pravda. Ten byt nade mnou opravdu nikdy nespal. Alespoň tak mi to připadalo, když každou noc provozovali ‚aktivitu pro dospělé‘. A to prosím za pořádného hluku. A když jeden z nich nebyl doma, zrovna malou zásobu filmů pro dospělé taky neměli. Nesnáším ty papírový stěny!

Na ex jsem vypila sklenku whisky a nalila si další. U Boba už mě znali, dali mi láhev, skleničku a nechali mě se zlískat. Po zavíračce mě vždy někdo odvedl do mého bytu.

No, čeká mě ještě několik rolí. Například role uklízečky – která tam bude tak pět minut – ve filmu ‚Kill me‘. Nebo role už poněkud lepší – budu v tom filmu účinkovat celých dvacet minut! – a to jako milenka hodného senátora. A další a další… Bylo mi z toho na nic. Do New Yorku jsem přijela jako holka plná ideálů. Myslela jsem si, jak si najdu byt…

„…a budu mít hlavní roli ve filmu! Bude to úžasné!“ pořvávala jsem na cizího muže v obleku v letištní hale. „Chápete?! Jsem v New Yorku! Je to můj sen už od osmé třídy! Osmé třídy, sakra! Konečně jsem pryč z Forks!!!“ řvala jsem na něj dál, zatímco on se pomalu, ale jistě oddaloval z mého dosahu a tvářil se stylem ‚s blázny se nemá hádat‘. Jako blesk jsem přeletěla celou halu a hned jsem si chtěla chytit taxi, jako jsem to viděla ve filmech. No, taxi sice přijelo, ale nějaká stará bába mi ho hned zase ukradla a tvářila se při tom, jako kdyby jí umřela milovaná rybka.

To mi to ještě nedošlo. Nedošlo mi, že v New Yorku není místo pro naivní holku, jako jsem já. Tady se zaváhání nepromíjí. Buď budeš první, nebo máš smůlu. Tak to tady chodí. Agresivnější jedinec vyhrává. Další pravidlo. Teď už to vím, teď už ano.

-OoO-

Probudila jsem se ráno ve svém bytě s hroznou kocovinou. Účet od Boba jsem měla na nočním stolku spolu s klíčem. To jsem teď ale rozhodně nechtěla řešit. Chvilku jsem si poležela, pak jsem vstala a vratkým krokem jsem se dobelhala až k vytouženému cíli. Do koupelny.

„Ajem titeeejniůůům! Jů šud id láááud, bad aj kent hír a word jů sejd!“ Ano, moje nejoblíbenější písnička – pro pár dalších týdnů. Titanium. Na ruku jsem si vymáčkla sprchový gel a zpívala vesele dál. Jen ať si to všichni v tom baráku užijou, já je taky musím poslouchat. Zlomyslně jsem se zasmála a opět pěla.

Pak jsem si řekla, že oholit si nohy taky není ten nejhorší nápad. Dnes bylo hezky, tak bych si mohla vzít nějakou sukni…

O.o.O.o.O.o.O.o.O.o.O.o.O

„Ne, tohle ne. K týhle nemám triko. Tahle je moc krátká. Nebo mi je jen malá?“ mumlala jsem si pro sebe a přitom vybírala tu správnou sukni. Pak jsem pohledem sklouzla ke kraťasům - a bylo vyhráno. Sukně jsem zahodila, narvala jsem se do kraťasů, tmavě modrého topu a začala shánět kabelku, což se mi po několika úmorných minutách podařilo. „Heuréka!“ zařvala jsem potěšeně a do kabelky jsem dala potřebné náčiní na další z mnoha konkurzů. Tentokrát to bude role té Ashley. Nastudovaný jsem měla scénář dobře. Až moc na takovou bezvýznamnou roli. No, už jsem měla vše až na mobil. Kam jsem ho jen mohla dát? Á, tady je. Potvůrka. Koukla jsem se na displej a okamžitě začala vyšilovat. To nemůžu stihnout! Do začátku konkurzu zbývalo pouhých pár desítek minut. Tak to je, slušně řečeno, v řiti.

Z domu jsem vystřelila jako neřízená střela a snažila jsem si chytit taxi. Bezvýsledně, samozřejmě. Půjdu na metro. Na to přeplněné, bakteriemi zamořené přemisťovalo z bodu A do bodu B.

Už jsem byla u metra, když jsem viděla ten plakát. Jako by ho tam pověsili přímo pro mě. Psalo se tam, že hledají zatím neznámou tvář do hlavní role filmu ‚Lies & Secrets‘. Najednou přímo na mě zazářilo slunce a Bůh promluvil. „Jdi na ten konkurz! Je to tvým osudem!“

Tak jo, tak to nebylo.

Plakát bych ani nezahlédla, kdybych nevrazila do tý namyšlený megery a nerozletěla by se mi taška. Na zemi, kam taška spadla díky gravitaci, totiž ležel. Připadalo mi to jako dobrá šance a o tu roli ve ‚Still Alice‘ jsem stejně tolik nestála. Vyškrábala jsem se na nohy a s sebou zvedla i tu pozvánku do ráje. Do světa showbyznysu. Nevím, kde jsem vzala, že mě vezmou, no, naděje umírá poslední, ne? Našla jsem si adresu a – tentokrát už s větším úspěchem – jsem si šla chytit taxi.

O.o.O.o.O.o.O.o.O.o.O.o.O.o.O.o.O.o

„Dobrý den,“ řekla jsem rozechvěle režisérovi. Vzhlédnul od papírů a začal si prohlížet můj srdcovitý obličej s hnědýma očima orámovaný zase hnědými vlasy.

Někdo by mohl říct, že mám čokoládově hnědé, velké oči, které mě vždy prozradí a jsou trochu moc daleko od sebe. Tmavě hnědé, husté, rovné vlasy, které mi spadají do půli zad. Že mám srdcovité čelo, úzkou čelist a špičatou bradu. Také že můj obličej zdobí výrazné lícní kosti, ale menší, jemnější nos, plné, ale nepravidelné rty, které nepůsobí zrovna nejlépe ve složení s jemnou čelistí. Důkladnější pozorovatel si všimne, že mé vlasy jsou světlejšího odstínu než mé obočí a že jsem podivně bílá.

Já ne. Můj názor je, že mám hnědé i vlasy, stejně jako každá jiná. A skoro každá chce být slavná. Jako já. Bezúspěšně, ale naděje umírá poslední, ne?

„Slečno Swanová,“ kývl hlavou, tím mě vyrušil z toku myšlenek. Na druhou stranu kontrola mých sto šedesáti tří centimetrů – v plné výšce – skončila.

„Tady máte scénu, kterou se naučíte,“ nadechl se a pokračoval. „Na nastudování máte deset minut.“ Pche. To abych šla rovnou o dům dál, ale za zkoušku nic nedám. Film se jmenuje Lies – Lži – a tahle scéna byla jedna z konce. „Usmiřovací“, jak jsem si ji nazvala. Ale můžu být ráda, že mě rovnou nevyhodili.

„Ach, Keace, já…“ začala jsem kajícným hlasem. „Nechtěla jsem si před tebou prdnout.“ Pitvořila jsem se a smála se svému vtipu. Jak ubohé, ale dělám to pořád, tak co.

Chvilku jsem to ještě zkoušela, ale už normálně, a pak mě zavolali. Už? Ještě to moc neumím! No, šla jsem, přeci se nenechám přemlouvat, že? Uchichtla jsem se, ale úsměv mi na tváři zmrzl, když jsem uviděla Keace.

To jako vážně?

S tímhle mám hrát a být úplně v klidu?

„Pohoda, klídek a tabáček,

vzpomínat na to, co se událo,

chci to tak mít nejmíň na stálo!“ Vzpomněla jsem si na písničku a začala si ji – v mysli! – zpívat, ale to asi nebyla zrovna ta nejvhodnější chvíle na zpěv.

Přede mnou stál Bůh. Tak jsem si Boha alespoň představovala. Chyběla mu jen svatozář, obláček jako podlaha a zlatá záře paprskovitě se rozšiřující. Vlastně trochu kecám. Boha si představuju starýho, ale tohle je jinej Bůh, lepší, řekla bych.

Jo, a ještě něco mu chybělo. Úsměv, blahosklonný úsměv. Tenhle Bůh – jak jsem si jako správná katolička, kterou jsem nebyla, překřtila, se tvářil… až skoro vyděšeně. Z čeho on může mít strach? Ptala jsem se sama sebe. Načež jsem začala přemýšlet o jeho božském vzhledu.

Bronzové ptačí hnízdo na hlavě… Ne. Špatně vyjádřeno. Ptačí hnízdo na hlavě by vypadalo jinak. Tak nějak děsně, ale to, co měl na hlavě Bůh, rozhodně děs nebyl. Ne, jeho účes nevypadal jako já po ránu, spíš jako „stylový rozcuch“. Model by se za své – jistě pečlivě upravované – vlasy styděl.  Jenže on nejen že se neměl za co stydět, on mohl jít do reklamy na Axe Excite pro ženy – i když taková není a nebude – kde z nebe padají andělé mužského pohlaví. Tak jo. Dost o jeho bronzově nádherných, přímo božských vlasech.

Považovala bych ho jako smrtelníka obzvláště podarovaného, kdyby měl jen hezké vlasy a obličej, který mimochodem byl k nezaplacení. Ostré rysy, plné rty, vystouplé lícní kosti a robustnější čelist. Prostě obličej jako anděl. Ale to jsem se dostala trochu dál. Takže rozhodně je to můj přelud, jinak už vážně nevím.

Ježíš! On má zlaté oči! To jsou čočky. To musí být čočky! Netvrdím, že to není parádní, ale ví, co si pak myslí lidi? Jen po zběžném pohledu? To, co já! Bezpochyby! Že je Bůh a začali by se mu klanět – od čehož jsem neměla daleko.

Dál měl rovný nos a – jak by řekli v reklamě na kapky do nosu Olynth – skobu. Ale krásnou skobičku. Usmála jsem se nad představou zatloukání skoby do zdi, ale proč si vždycky vzpomenu na každou kravinu, to je mi záhadou.

Pokud jsem předtím tvrdila, že je smutný, opravuji se. On je nasranej! A to pořádně. Ale tím jsem se zatím nechtěla zaobírat. Nejdřív vzhled, pak charakter. Sice to říkám nejspíš špatně, ale co.

Nakonec mojí prohlídkou prošlo jeho tělo. Vysportovaný? Možná. Každopádně – atlet, nebo ne – ty svaly mě doháněly k šílenství. Aby se rozumělo, nebyl to takový ten kulturista – přičemž jsem si vzpomněla na obrázek „Otec mi řekl, že můžu být, čím chci. Tak jsem se stal vlašákem!“ No, zase špatná odbočka. Takže Bůh nebyl kulturista, ale svaly měl. A pěkný, moc, vážně. Byl vysokej – tak sto devadesát cenťáků – a vůbec.

Tohle všechno přemítání trvalo jen chviličku. To jsem si alespoň myslela, dokud se Bůh nezačal pobaveně pochechtávat a režisér nezvedl oči k nebi.

„Slečno, prohlédla jste si již pana Cullena dobře?“

„O-omlouvám se,“ vydala jsem ze sebe a připadala si jako Bridget Jonesová, a to nemá vůbec nic společného s tím, že ještě před hodinou jsem s ní prožívala útrapy prvního dílu, vážně. Cullen – jak mi bylo řečeno, že se Bůh jmenuje – se sice pobaveně chechtal, ale jeho oči – to bylo něco úplně jiného! Vztek a takový chtivý pohled? No, něco jsem si uvědomila. Jsem špatná čtenářka myšlenek a emocí – to už vím. Ale že už i špatně vidím! Má černé oči! Už mám vážně halucinace. Fů. Klid.

„Tak, slečno! Já chci slyšet tu scénu! Nestůjte tam jak retard a hrajte!“ A tak jsem začala.

„Keace, já… Nevěděla jsem to. Měl jsi mi říct, že máš…“ Prdy! Prdy! Řvalo na mě moje druhé já. Nebo co to na mě řvalo. „Rakovinu,“ dořekla jsem a byla ráda, že jsem neřekla prdy. Pak bylo ještě pár smutných větiček od obou, načež jsem se měla srdceryvně rozplakat.  A tak jsem spustila. On mě měl na oplátku políbit. Na to jsem se těšila, jenže nic nepřicházelo.

„Tak to na ukázku stačí, ne? Rejžo?“ A mám po ptákách. Asi mu vadilo, jak jsem na něj civěla. Každopádně rejža nic. Čuměl, doslova. Oči jako pingpongáče.

„A-a-ano,“ vydechl nakonec roztřeseně a šlehl po mně obdivným pohledem. Pak nedůvěřivým, pak mi do ruky strčil další scénu se slovy: „Musím si něco ověřit. Máte deset minut.“ A opět mě vyhodili, já se učila další scénu a ničemu jsem nerozuměla.  Vyfasovala jsem scénu, kdy se Keace a El – druhá hlavní hrdinka filmu, potencionální já – nenáviděli – byl to začátek filmu.

Vžila jsem se do role a přitom si představovala ten zničující pohled Cullena. Tu nenávist, co měl vyrytou přímo na čele. Nebylo to vůbec těžké, vlastně to bylo až děsivě lehké. Po chvilce jsem zase naběhla do ateliéru za Cullenem a předvedla to nejlepší, co ve mně bylo.

„Ty emoce! Ta vášeň! Jako kdyby to byla realita! Slečno, vy jste skvělá! Beru vás! Pane Cullene…“ To už mi bylo jedno. Vzali mě!

Po všech těch konkurzech to bylo jako zázrak z nebe. A to jsem, prosím, ateista! V radosti jsem objala jak rejžu, tak Cullena.  Rejža byl zaskočenej, ale Edward přímo zavrčel. Také mě objal – měl poněkud tvrdou kůži – a začal sklánět k mému krku jeho hlavu s rozevřenými ústy. Chtěla jsem se ho zeptat, odkud je. A jestli je to místní zvyk, že bych tam nikdy nejela, ale už ode mě byl pět metrů. Jak to dokázal, to je mi záhadou, ale přešla jsem to. Radostně jsem se celá ponořila do euforie, která mě zaplavovala.  Mám hlavní roli ve filmu!!!

O.o.O.o.O.o.O

Tak..., jak se líbilo? :)

A děkuju Makulce za opravu. :) 

Autor: cuketkaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lies and Secrets - 1. kapitola: