Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lidské bestie - 1. kapitola

15.02.2014 (15:00) • Ace • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 3874×

Když jsem ležela ve tmě v tom úzkém prostoru, nedokázala jsem si vzpomenout na nic. A tím nic myslím opravdu nic. Nepamatovala jsem si svoji minulost, přítomnost, ani plány do budoucnosti. Nedokázala jsem si vzpomenout ani na svoje jméno a příjmení. Ovšem celou tu dobu mi dělala společnost spalující bolest, ohnivý žár, který se šířil od konečku prstů na horních a dolních končetinách k mému srdci. Když spalující žár doputoval až k srdci, srdce vykonalo poslední, mocný a vystrašený úder. Tehdy se stalo několik věcí najednou.

Za prvé, veškerá bolest zmizela. Za druhé, v krku jsem ucítila prudkou žízeň po něčem, co jsem nedokázala pojmenovat. Za třetí, srdce už znovu nenaskočilo, prostě mrtvo a ticho. Za čtvrté, začala jsem hystericky bušit do dřevěné stěny nade mnou, protože uprostřed toho zmatku mi došlo, že ležím v rakvi pohřbená hluboko pod zemí. Dál a dál jsem bouchala dlaní do víka rakve poháněná žízní v krku a touhou se dostat na vzduch, i když moje plíce kyslík zřejmě nepotřebovaly. Touha se dostat ven byla silnější. Ovšem nejsilnější bolest jsem cítila v krku. Tak tohle všechno se stalo během jedné sekundy.

Nádherný hlas mě uklidňoval: „Zůstaň v klidu. Jsme tu s tebou. Dostaneme tě ven.“ Za několik sekund jsem se uklidnila, protože jsem toužila po tom, aby nepřestával mluvit a já ho mohla poslouchat, zamilovala jsem se do toho hlasu, i když jsem nemohla vědět, komu patří. Už teď jsem ho milovala! Několik osob lopatami odhazovalo těžkou hlínu navršenou na mé rakvi. Přibližně za pět minut odklopili víko mé rakve, musela jsem si před prudkým světlem měsíce zakrýt oči.

Byla noc, ale já jsem viděla jako přes den. Chvíli trvalo, než si moje oči zvykly na tolik světla. Podráždily mě nějaké cizí vůně, které ve mně znovu probudily neovladatelnou žízeň, která mě spalovala uvnitř rakve, ale teď se několikrát zvětšila. A protože jsem nevěděla, jak žízeň utišit, zhroutila jsem se na kolena ve svátečních šatech na čerstvou hlínu vykopanou z mého vlastního hrobu, a držela jsem se za hrdlo. Nic jsem nechápala, s prosebným výrazem jsem hlavu zvrátila ke svým osvoboditelům. Nic mi nedávalo smysl. Zmizí bolest vůbec někdy? V obličejích mých zachránců jsem nečetla žádné pozitivní reakce. Myslím, že odpověď na moji otázku zní ne.

Instinkt mě naváděl, že se mám vydat po stopě jediné konkrétní vůně, která mě k sobě lákala a slibovala, že moje žízeň v krku zmizí. Přestala jsem si všímat svých společníků a vyrazila za neodolatelnou vůní.  Když se proti mně rozběhli dva svalovci, kteří se mě pokusili zastavit, zasmála jsem se. Ani jsem nemusela použít příliš velkou sílu, abych je oba jedním úderem dostala za sebe. Když jsem přešla do své plné rychlosti, kterou jsem nyní oplývala, cítila jsem kolem sebe proudit vzduch, vítr mi rozfoukával vlasy a šaty do všech stran. Zastavila jsem před budovou, která měla málo oken. Některé okna měla dokonce mříže. Policejní vězení.

Policejní vězení mě nezastaví, pomyslela jsem si. Své pronásledovatele jsem nechala pěkně za sebou. Obešla jsem několikrát stanici, všude byla ta krásná vůně. Zastavila jsem se několik metrů před oknem s mřížemi, kde byla vůně nejintenzivnější a přemýšlela jsem, jak se dostanu dovnitř. I když moje srdce nebilo, tehdy poskočilo z nevysvětlitelného důvodu. V okně se objevila hlava muže s hnědými vlasy. Byla noc, ale už začínalo svítat. Přesto mě muž uviděl, srdce se mu rozbušilo. Ale já jsem k němu nevyrazila, abych se napila jeho krve, která mě k sobě volala. Poslouchala jsem se, jak na mě muž stále dokola volá: „Bello?! Bello! Jsi to ty? Miluji tě! Bello, prosím, neodcházej. Bello!“

Došlo mi, že toužím po jeho krvi, slovo upír se mi mihlo myslí, ale jeho srdceryvný nářek mě zastavil. Nějak jsem tušila, že volá moje vlastní jméno, které si nepamatuji, a nepamatuji si ani jméno muže. Moje srdce bylo mrtvé, přesto jsem cítila v těch místech mravenčení při pohledu na zdrcenou tvář muže před mnou. V tu noc jsem poznala, že upíři kromě žízně po krvi jsou ještě v něčem jiní než lidé, ať už je to láska, bolest nebo strach, všechno prožívají desetkrát víc než obyčejní lidé.

Poté, co se mi moje vzpomínky vrátily, zachvátila mně obrovská bolest, kterou prožijete jednou za život. Vzpomněla jsem si na všechno. Potom, co jsem se chtěla rozběhnout k tatínkovi a osvobodit ho z vězení, znovu mě smetly na zem svalnaté paže a tentokrát jsem se neubránila a zůstala ležet na zemi. Dokázala jsem pouze vzlykat na prázdno. Slzy nepřicházely. Byla jsem prázdná.

„Bude to dobré. Pojď, půjdeš se námi se napít zvířecí krve? Vidím, že jsi pochopila, co jsme zač. Upíři. Chceš se život zvířecí nebo lidskou krví?“ Zdvihla jsem k upírovi oči, nádherný hlas, který jsem si zamilovala, patřil nádhernému ryšavému upírovi. Upír byl mladý, měl stejný věk jako já. Natáhla jsem k němu svou paži, on mě zvedl za ruku, roztřeseným hlasem jsem si zvolilas svoji cestu: „Zvířecí.“

Otočila jsem se ke svému otci, tvář měl vlepenou mezi dvě mříže. Svým bystrým zrakem jsem viděla jednotlivé slzy dopadající na jeho tvářích. Do probouzejících rána jsem pronesla tolik nahlas, jenom aby se to doneslo k mému otci: „Já se vrátím!“

„Bello, musíme jít,“ pronesl přísně blonďatý upír.

„A omlouvám se, jsem Carlisle, ale tady nás nikdo nesmí vidět. Jsi mrtvá,“ omluvil se dodatečně Carlisle. On je mladý muž, ale jako upír je určitě už dost starý, protože jeho tvář vyzařovala neuvěřitelnou moudrost, kterou oplývá pouze starý nebo vzdělaný člověk.

Edward, Emmett, Jasper, Carlisle. Tak se představili muži, kteří mě zachránili z rakve. Potom, co se dostatečně napiju zvířecí krve, mě zavedou za svými polovičkami. Pila jsem dvě pumy a dva medvědy, přitom jsem se užírala myšlenkami, že má Edward taky přítelkyni. Záviděla jsem jeho přítelkyni, že má takového krásného muže, jako je Edward. Konečně jsem byla v rámci svých možnosti přesycená životadárnou tekutinou a mohli jsme se vydat domů. Tedy je to jejich domov. Ale po celou dobu lovu mi všechno vysvětlovali a podle jejich řečí, jsem si uvědomila, že oni by mě vzali mezi sebe, ať už bych si vybrala jakýkoliv způsob života, protože mě oni stvořili a měli za mě zodpovědnost.

Jejich dům byl samozřejmě krásný, co se dalo čekat od upírů! Ale mnohem víc mě zajímaly upírky procházející nervózně domem. Byly jenom tři, takže mi svitla naděje, že je Edward volný. Jasper a Emmett mi dělali stráž, aby se znovu neopakoval můj útěk. Edward nebyl pozadu a nikdy se ode mě nehnul na příliš velkou vzdálenost. Vešli jsme do domu, na každém místě, kam oko pohlédlo, byly krabice. V přijímací hale se objevily tři nádherné upírky. Dvě brunety a jedna blondýnka.

„Toto je moje manželka Esme,“ představil svoji manželku Carlisle. Esme se na mě sladce usmála a bez strachu a bázně mě objala. Vůbec se nebála, že jí ublížím.

„A Rosalie je moje manželka. Doufám, že jí nezkřivíš ani jediný vlásek na hlavě, nebo tě budu muset zlikvidovat,“ zasmál se Emmett svému vlastnímu vtipu, který mi nepřipadal vtipný. Emmett si vzal do náruče Rosalie, která mě nepřestávala pozorovat, její obličej nebyl zrovna dvakrát sympatický, tvářila se divně.

„Já jsem Alice. Myslím, že budeme skvělé kamarádky. Jasper je můj manžel, já vím, že vypadá děsivě, hrubě, ale on vůbec takový není.“ Alice ke mně přicupitala jako pravá elfka a objala mě ještě víc srdečně než Esme. V oné sekundě ze mě něco spadlo, poprvé jsem se uvolnila ve svém novém životě. Byl to neuvěřitelně dobrý pocit. Pochopila jsem, že je Edward pořád volný, a musela jsem na něho usmát, ale on se na oplátku zamračil. Odvrátila jsem od něj pohled a přemýšlela jsem, jak ho dostanu.

O několik hodin později jsem seděla na koberci v Edwardově pokoji před prosklenou stěnou, která směřovala do lesa. Můj zrak byl výborný, dokonce jsem pozorovala malá zvířata skotačící v lese. Po příchodu a představení mi řekli všechny informace, které jsem potřebovala vědět. Jednou z nich bylo, že se kvůli mně budou stěhovat na Aljašku ke své „rodině“, abych se tam naučila ovládat svoji žízeň po lidské krvi. Všichni ostatní balili zbytek svých osobních věcí do krabic. Edward dostal za úkol mě hlídat. Taky jsme se dostali ke skutečnosti, že upír může mít nějaký zvláštní dar. Edward je čtenář myšlenek, přesto mi nedokáže číst myšlenky. Všichni se nad tím pozastavili a přemýšleli, jak je to možné. Rozhodli se, že se poradí s Eleazarem, který bydlí na Aljašce s rodinou, ke které se chystáme na návštěvu. Já jsem byla spokojená, že mi Edward nemůže číst myšlenky, ostatní mi bylo jedno. Snažila jsem se zabavit svoji mysl nějakou činností, přesto mi v mysli stále vyskakovala tvář mého otce.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se mě Edward, kterého zřejmě frustrovalo, že mi nemůže číst myšlenky. Bylo to na něm poznat. Opravdu dost ho to štvalo.

„Chci vidět svého otce. Neublížím mu. Vy mě pohlídáte. Věřím vám,“ vyhrkla jsem na Edwarda svoji prosbu. Edward se stáhl do sebe, bylo na něm vidět, že mi to nechce dovolit. Ale já jsem měla správné argumenty. Dost pádné argumenty.

„Edwarde, proč je můj otec ve vězení?“ dožadovala jsem se po odpovědi.

„Zabil tvého vraha, zastřelil ho, když tě našel mrtvou,“ odpověděl Edward mrtvým a bolestným hlasem.

„Ve Washingtonu je povolený trest smrti. Charlie je policajt, zastřelil člověka. Ten zastřelený člověk byl můj vrah, ale porotu to nebude zajímat. On je policajt a zastřelil člověka, porušil ten nejzákladnější zákon. Oni ho pošlou na trest smrti nebo na doživotí. Edwarde, já ho musím vidět,“ naléhala jsem na Edwarda a myslím, že úspěšně. Edward odvrátil hlavu, určitě poslouchal myšlenky ostatních upírů v domě, aby se poradili. Když Edward znovu obrátil jeho tvář ke mně, nepatrně přikývl. Srdce mi pokleslo. Charlie je na tom opravdu špatně. Pošlou ho na smrt? V dnešní době? Doufám, že ne, i když… Jaký ho čeká život ve vězení?

Autor: Ace (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lidské bestie - 1. kapitola: