Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lidé jsou paličatí a stejně tak i já. Miluji tě! - 4. kapitola

02.12.2009 (12:30) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1632×

To nemůžu stihnout!

(Edwardův pohled)

Život bez ní je šílený. Nic mě nebaví. Hrát, číst, běhat…prostě nic. Miluji jí a to stále. Všechny cizí myšlenky mě strašně vytáčejí k nepříčetnosti. V poslední době jsou to hlavně myšlenky rodiny, stále se v nich objevuje a především u Alice. Pokaždé když je blízko mne, tak se snaží na ní nemyslet, ale moc jí to nejde. Skoro pořád má nějaké vize ve spojitosti s ní. Ta poslední byla o její cestě do Itálie.

Seděl jsem na pohovce v obývacím pokoji, Alice utírala poličky s květinami, když v tom jí jeden květináč spadl. I já bych stihl chytit ten květináč, ale uviděl jsem její nepřítomný výraz. Zadíval jsem se jí do myšlenek. 

„Ne to ne, to nemůže!“ Emma stála před Arem a ten se k ní skláněl. Měla na tváři ten nejkrásnější úsměv a Aro se taky zrovna dvakrát nemračil. Okamžitě mi došlo co se chystá udělat. 

„Jedu do Itálie. Hned teď. Nedovolím jí to!“ 

„Edwarde počkej, může to udělat dnes a třeba za týden, neviděla jsem žádnou věc co by znamenala čas“ vyhrkla Alice. 

„Tím spíš jedu okamžitě a nikdo se mě nepokoušejte zadržet!“ a vyběhl jsem smět New York. Běh bude rychlejší než auto. Ještě chvíli jsem slyšel Aliciny myšlenky a pak už bylo ticho. Byl jsem moc daleko.


(Pohled Emmy) 

Zpoza dveří se ozvalo svolení o vstup a já vstoupila. 

„Dobrý den, rád vás poznávám Emmo Heel. Čeho si po mě žádáte, že jste přijela až sem?“ všichni byli stejní, byli zvědaví. 

„Chtěla jsem poznat toho, koho se každý upír bojí–to zaprvé a zadruhé bych vás chtěla o něco poprosit.“ Odpověděla jsem. 

„A o co mě chcete požádat?“ zeptal se a byl nedočkaví jak malé dítě o Vánocích. 

„Proměňte mě prosím.“ Zaškemrala jsem. 

„Je pravda, že o nás víš všechno, ale doteď jsi to nikomu neřekla. Mám jen dvě možnosti: Buď tě zabiji nebo proměním. Teď jsi řekla svou volbu, ale pokud tě proměním, zůstaneš s námi.“ Řekl a já teď litovala toho, že jsem sem vůbec jela. 

„Ano ráda.“ A to jsem zalhala. 

„Hned teď nebo chceš něco udělat ještě jako člověk?“ otázal se. 

„Ještě zavolám rodičům.“ Řekla jsem, měli by o mne starost. 

„Telefon je dole v hale.“ Oznámil a otevřel mi dveře. 

„A nemusíš spěchat.“ Za jeho poslední slova jsem byla ráda. Seběhla jsem schody do haly a zvedla telefon. 

„Mami?“ sakra záznamník.

„Mami, už se nevrátím. Našla jsem smysl mého života a chci s ním zůstat.“ Trochu jsem lhala. „Neboj se o mě, budu v pořádku. Mám tě ráda. Sbohem.“ Zavěsila jsem telefon, to už za mnou stál Aro a vedl mě temnou chodbou do jiné místnosti. 

Ta místnost byla temná a chladná. Neměla žádná okna a měla tlusté zdi. Postavil mě do středu místnosti a zavřel dveře. Slyšela jsem jak se zaklapl zámek. Jsem v opuštěné místnosti, kde by mě nikdo neslyšel křičet s upírem co zabíjí lidi. Ach tak naivní. Podal mi ruku a já ji přijala, podíval se mi do hlavy.

„Bojíš se?“ zeptal se. 

„Ano, ale jen trochu. Nebojím se bolesti, ale toho že nepřestanete.“ Odpověděla jsem s pravdivostí. 

„Neboj se.“ a ochranitelsky mě objal, jako mě vždy objímal Edward. Pustila jsem ho a on o krok ustoupil. Naposledy jsem se na něj podívala a zavřela oči.

(pohled Edwarda)

To nemůžu stihnout, už sedím v autě a jedu za ní. Je to už jen pár kilometrů. Dokazuje to ukazatel na křižovatce na vedlejší silnici. V tom mi zazvoní telefon. 

„Ano?“ zeptám se. 

„Edwarde pospěš, už nemáš moc času, maximálně půl hodiny. Rychle nebo to dopadne špatně.“ A Alice zavěsila. Vystřelil jsem z auta ani jsem se ho neobtěžoval zamknout. Běžel jsem po silnici a nevěřil, že bych to ještě mohl stihnout. Do Voltury jsem doběhl asi za deset minut a uviděl její auto. Hledal jsem její vůni a našel. Běžel jsem po její stopě až do Volturského paláce. Nezastavoval jsem i přes to, že jsem narazil na Jane a Aleca. Běžel jsem chodbou až k zamčeným dveřím, kde jsem jí cítil. Vrážel jsem do nich, znovu a znovu. 

Povedlo se mi to a zlomil jsem zámek. Vběhl jsem dovnitř a srazil Ara. Emma měla zavřené oči a na krku otisk Arových zubů. Začala padat na zem, chytil jsem jí a začal vysávat jed. Nechtěl jsem aby byla upír. Nechtěl jsem aby ztratila duši. Její krev se mi začínala rozlévat v těle a já věděl, že už jí zabíjím. Přestal jsem a vzal jí do náruče a rozhodl se jí odvést zpět. V tom mi, ale Aro chtěl zabránit. 

„Co tu chceš?“ zeptal se s nenávistným tónem. 

„To co je moje.“ Odsekl jsem a kráčel ke dveřím. 

„Ona už není tvoje, opustil jsi jí.“ Řekl Aro.

„To je sice pravda, ale já věřím, že mi odpustí.“ A šel jsem pryč. V tom se mi do cesty dostavila Jane. 

„Nech mě jít Jane, co ti po ní je? Jen by zastínila tvoje místo a ty by jsi byla jen jeho další poslušná ovečka.“ Jane mě začala upalovat pohledem a já se jí snažil odtrhnou pohled. To se mi povedlo, až když se mi Emma pohnula v náručí. Zachvěla se, byla jí zima. Jane odtrhla svůj spalující pohled ode mě k Em. Em se začala svíjet a křičet. 

„Nech toho Jane, nech je jít. Však se s nimi ještě uvidíš.“ Ozvalo se z té temné místnosti, kde ještě stále stál Aro. Jane ustoupila a já byl ve vteřině pryč. 

Běžel jsem až k mému autu, které tam stále stálo. Em krvácela z rány na krku. Ošetřil jsem jí to lékárničkou, co byla v autě. Nebylo to nic vážného, ale ztratila hodně krve a musela rychle do nemocnice. Položil jsem jí na zadní sedadla a sedl si za volant. Jel jsem co nejrychleji jsem mohl, aby nespadla ze sedaček. 

Dojel jsem do nejbližší nemocnice a šel za známým doktorem, který dříve pracoval s Carlslem. Odnesl jsem ji za ním. 

Ležela na nemocničním lůžku s transfuzí krve. Litoval jsem, že jsem jí opustil. Byla tak bledá, vypadala tak bez života. Vypadala jako porcelánová panenka. Ležela tam a spala. Ležela tam už týden a pořád spala. Musela být hodně vyčerpaná, nejen ze ztráty krve, ale i z Janenina daru. Kdyby jí Aro nezastavil, mohla by jí zabít. Byla tak zranitelná a tak krásná. Najednou otevřela oči. Nevěděla kde je, pak jí došlo. 

„Jsem v nemocnici? Jak to? Ten plán neměl mít chybu. Sakra.“ Řekla.

„Děkuji, že mi to ještě komplikuješ. Opravdu jsi si myslela, že bych ti to dovolil? Opravdu jsi si myslela, že bych se to od Alice nedozvěděl? Opravdu jsi si myslela, že tě nemiluji. Vím, řekl jsem to, ale nemyslel jsem to tak. Chtěl jsem tě ochránit od sebe samého a ty? Zatím jsi se vydala do spáru zla.“ Řekl jsem jí. 

„Ty mě miluješ?“ zeptala se. 

„Ano a nikdy jsem nepřestal a nepřestanu.“ Odpověděl jsem jí. Vrhla se mi kolem krku a začala mě líbat. Když náš polibek ukončila její potřeba dýchat řekl jsem.

„A já si myslel, že získat tě zpět bude těžké a ono stačilo, abych ti řekl pravdu.“ Usmála se 

„Kdo říká, že jsi si mě získal zpět?“ 

„Ty to říkáš svými polibky,“ nestačil jsem to ani doříci a už mě zase líbala. 

„Miluji tě!“ říkala mezi polibky. 

„Řekl bych, že ti už je dobře.“ Řekl jsem. 

„Jestli to, že mi je dobře, znamená, že mě opustíš. Pak mi dobře není a dlouho nebude.“ Řekla se smutným tónem. 

„Em, jak ti je? To že ti bude dobře, neznamená, že tě zase opustím. Miluji tě a teď záleží jen na tobě, jestli mě zase přijmeš do svého života. Můžeš mi odpustit?“ musel jsem jí to říct. 

„Už je mi dobře a chci domů. Taky tě miluji a chci s tebou být, odpouštím ti.“ Řekla a já to nevydržel a políbil jí. Doktor mi dovolil jí odvést zpět do Ameriky, ale jen díky tomu, že zná Carlsla .

další

SHRNUTÍ

píšte prosím komentky ... prosím prosím

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lidé jsou paličatí a stejně tak i já. Miluji tě! - 4. kapitola: