Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Let the heart die - 4. kapitola

12.01.2013 (21:15) • Lareth • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1955×

Zatímco jsem šla dál do hlubin domu, Edward se zastavil už v malé předsíni a zvědavě se rozhlížel okolo sebe. Přemýšlela jsem, co vlastně dělat. Můj pohled zabloudil do zpustošeného obývacího pokoje. Povzdychla jsem si a šla do komory pod schody, odkud jsem vyndala hadr a kbelík, do něhož jsem nalila trochu oranžového saponátu na podlahu, a poté v koupelně natočila vlažnou vodu. Zamířila jsem na inkriminované místo, když mi Edward zastoupil cestu. Netvářil se vůbec přívětivě. Naopak. Mračil se jako deset čertů.

„Co to děláš?“ Zrak upřel na náčiní v mé ruce.

„Edwarde, tohle je kbelík s vodou a hadr. Seznamte se. Asi jste ještě neměli čest. S tím se uklízí.“ Protočil oči. Když jsem ho chtěla obejít, opět si přede mě stoupl a napřáhl ruku.

„Postarám se o to.“

„Umím si uklidit sama,“ zamumlala jsem.

„No tak, Bello, kdy mi konečně přestaneš odporovat?“

„Nikdy?“ Vzdychl, ale ruku nesklonil.

„Máš otřes mozku. Měla bys odpočívat a pro tentokrát o sebe nechat pečovat,“ řekl. „Věř mi, tohle nenabízím každé. Prostě mi to dej, sedni si a můžeš mi poroučet. Nechám se a nebudu odmlouvat.“

S velkou nevolí jsem mu odevzdala svůj úklidový arzenál. Když mi uhnul z cesty, poraženecky jsem se uvelebila na měkoučké sedačce. Edward se dal ihned do práce. Pečlivě setřel všechnu krev i zvratky z podlahy a já se za tu spoušť styděla, tak jsem raději upřela pohled z okna.

„Ještě jsem neslyšel tu zábavnou historku,“ zeptal se, když měl hotovo. Postavil se a lehce se protáhl.

„Co?“ zeptala jsem se zmateně, i když jsem dobře slyšela, co říkal.

„Neřekla jsi mi, jak se ti povedlo udělat mozku soukromou taneční party.“ Zasmála jsem se. Zpětně mi to přišlo jako blbost. Kdo sakra padá a mlátí se do hlavy při domácích pracích?

„Uklízela jsem,“ vysvětlila jsem prostě. Jedno dokonale tvarované obočí mu vyletělo vzhůru.

„Nevěděl jsem, že je úklid tak nebezpečná disciplína.“

„To opravdu není. Jen já mám špatnou koordinaci. Chtěla jsem pověsit závěsy, ale nejsem tak vysoká, jak bych potřebovala.“ Edward vypadal velice pobaveně. Víš, co? Trhni si nohou, náfuko!

„A proč jsi neřekla někomu… vyššímu?“

„No, podívejme se, zase se našel jeden chytrák,“ zasyčela jsem. „Hlavně že tady mám zástup basketbalistů, kteří se klepou na to, aby mi pomohli zvelebit dům.“

„Nemusíš znát dvoumetrové habány, když jsi potkala mě,“ řekl, zatímco zvedal závěsy ze země.

„No jo, jenže tebe taky neznám. Vlastně bych se měla bát, aby se z tebe náhodou nevyklubal vrah, co mě vykuchá, moje orgány prodá na černém trhu a zbytek těla zakope na dvorku.“ Edward se na mě otočil a vycenil zuby v širokém úsměvu. Za dvě minuty a patnáct vteřin závěsy visely na svém místě. Ne, že bych to počítala. Uraženě jsem našpulila rty. Nespravedlnost celého světa mi teď přišla ještě větší.

„Hotovo.“ Jako bych si nevšimla!

„Nahoře jsou ještě tři pokoje,“ řekla jsem a potměšile ukázala na úhlednou hromádku látky vedle mě. Edward závěsy bez řečí vzal a zanedlouho bylo slyšet vrznutí schodu. Toho jsem si předtím ani nevšimla. Přišlo mi to jako příjemný domácký zvuk. V Chicagu jsme sice bydleli v bytě, ale každé prázdniny do mých patnácti let jsme jezdili k babičce a dědovi na jejich malý ranč. Přesně takový vrzavý schod tam byl také. Mnohokrát jsem na něj doplatila, když jsem na něj zapomněla a vzbudil někoho zrovna ve chvíli, když jsem se plížila ven.

Nedlouho po svých patnáctinách jsem se vzepřela a udělala scénu, že nejsem malá, abych jezdila na prázdniny k prarodičům. I když jsem to tam vždy milovala. Dědeček mě naučil jezdit na koni, kterého jsem dostala k šestým narozeninám. Něžnou klisnu barvy bílé kávy jsem pojmenovala Little Star. Ráda jsem se o ní starala. Naučila jsem se jí hřebelcovat i kydat.

Zamilovala jsem se do čerstvého vzduchu, krásného lesa, barevných luk i samoty, která tam vládla. Jenže jako teenagerovi mi to bylo později proti srsti. Pár let jsem tam nebyla. Na krásný ranč jsem se vrátila až po smrti babičky. Už to nebylo jako dřív. Teď se tam snažíme s mámou jezdit častěji, aby děda nebyl sám.

Dopadl na mě smutek. Nevěděla jsem, za jak dlouho zůstanu sama, ale stane se to. Věděla jsem, že tu stále bude Alex a bude jen na mně, abych mu udělala co nejkrásnější dětství, bez bolesti a ztrát. Avšak budu duševně sama. Snažila jsem se zapudit slzy, které se mi nahrnuly do očí. Opět mi hlavou proběhla má mantra. Buď silná kvůli těm, které miluješ.

Abych zahnala bolestivé myšlenky, vstala jsem a došla do kuchyně. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že doma nemám ani kůrku chleba. V tom shonu mě nenapadlo jít nakupovat. Tak jsem si pouze natočila studenou vodu do vysoké sklenice a hltavě její obsah vylokala. Dokud jsem nepocítila vláhu v ústech, neuvědomila jsem si, jakou jsem měla neuvěřitelnou žízeň. Sklenici jsem proto naplnila ještě jednou a všechnu vodu opět vypila.

„Budeš mít v žaludku žáby,“ ozval se za mnou melodický hlas.

Zbytek vody, který jsem předtím ještě nestačila polknout, mi skočil do plic a já začala divoce kašlat. Pálil mě celý krk a bolelo mě na plicích. Snažila jsem se toho pitomce seřvat, ovšem přes svoje neustávající chrchlání jsem ze sebe dostala jen několik nesrozumitelných zvuků. Edward přiskočil a lehce mě praštil do zad. Chtěla jsem ho od sebe odstrčit, ale spíš to vypadalo, jako bych se snažila pohnout s menší skálou. Nepřipadalo mi, že by nějak extra posiloval.

Konečně jsem přestala kašlat, avšak v hlavě mi tepalo. Předklonila jsem se a ruce si opřela o kuchyňskou linku. Srdce se mi pomalu začalo uklidňovat. Po pár okamžicích jsem zvedla hlavu, abych se podívala na Edwarda. Opět se zdál být pobavený. Sakra, nejsem žádná cvičená opička určená pro jeho zábavu!

„Jestli jsi mě chtěl zabít, měl jsi mě nechat vykrvácet a ne se se mnou trmácet do nemocnice.“

„Asi jsem měl počkat, až dopiješ. Netušil jsem, že jsi až tak…“ zadrhl se v půlce věty. To už jsem si stoupla a založila si ruce v pase ve výstražném gestu.

„No tak, pane všechno-vím-všechno-znám, dořekni to,“ sykla jsem výhružně. Poprvé v životě jsem si přála, být vyšší, což by mi dodalo na důvěryhodnosti. Takhle jsem proti vysokému Edwardovi vypadala jako dítě, které se snaží poučovat své rodiče.

„… lekavá,“ dořekl se smíchem. Přimhouřila jsem oči, abych na jeho tváři našla jakoukoli známku lži. Žádnou jsem sice nenašla, ale to neznamená, že jsem mu uvěřila. Určitě chtěl říct něco jiného.

„Máš štěstí.“ Zakručelo mi v žaludku.

„A ty zase hlad,“ řekl. Protočila jsem oči. Takže on je i jasnovidec nebo prostě slyšel můj vyhladovělý žaludek?

„To bych bez tebe nevěděla.“ Nevím, kde se ve mně ta bojovnost brala. Vždycky jsem s lidmi jednala slušně. Tedy skoro pokaždé. Sem tam jsem v náladě, kdy to někdo prostě musí schytat. Ale většinou jsem se takhle nebavila s prakticky cizím člověkem. Edward mě ignoroval a prozkoumával skříňky a lednici.

„Nemáš tu žádné jídlo,“ konstatoval. Vzdychla jsem si. Možná by měl zkusit cirkus. Jeho věštecké schopnosti by vydělaly majlant. 

„Nestihla jsem nakoupit.“

„Tak to máš spíš ty štěstí, že jsi mě potkala. Mám totiž spoustu jídla.“ Než jsem nestihla nějak zareagovat, už jsem slyšela klapnutí vchodových dveří.

Posadila jsem se k masivnímu jídelnímu stolu. Oči mě z nevyspání pálily, tak jsem si hlavu položila na studené dřevo a spustila víčka. Ani jsem si neuvědomila, kdy jsem usnula. Ucítila jsem nepříjemné zatřesení. Ohnala jsem se rukou a do něčeho praštila. Bolelo to. Ublíženě jsem otevřela oči a dívala se opět do tváře náfuky od vedle. Zaúpěla jsem.

„Sotva na pět minut odejdu a ty si to tu zalomíš. Ještě nesmíš spát.“

„To je blbost,“ zavrčela jsem. Hlad a únava jsou i odděleně dost otravné potřeby, ale když se spojí? Sakra, lidi, držte se mi z cesty. Opět mě ignoroval.

„Mám tu vajíčka, toasty nebo ti můžu udělat palačinky. Dnes jsem tvůj otrok, tak poroučej, má paní,“ zasmál se a mé srdce lehce poskočilo. Všechno znělo lákavě.

„Tak palačinky,“ rozhodla jsem. Palačinky jsem neměla dlouho. Máma mi je dělala odmalička každou sobotu k snídani. Byl to takový náš rituál. Sedly jsme si do jídelny s hromadou horkých chutných palačinek, připravily jsme ovoce, čokoládu, někdy i zmrzlinu a jedly jsme, dokud jsme nebyly přejedené natolik, že jsme se sotva dokutálely do obýváku k televizi, kde jsme potom strávily filmové odpoledne. Avšak od doby co mamince diagnostikovali čtvrté stadium rakoviny prsu, naše palačinková sobota zůstala zapomenuta.

„Můžu mít všetečnou otázku?“ zeptal se Edward, zatímco obratně vytvářel nadýchané lité těsto.

„Do toho.“ Povzdychla jsem si. Bylo jedno, na co se zeptá. Nějaké odpovědi jsem mu dlužila, ať mi brnkal na nervy sebevíc.

„Když jsem nahoře věšel závěsy, nemohl jsem si nevšimnout dětského pokoje. Alex je tvůj syn?“ Jakoby nic se dál věnoval přípravě mé noční svačinky, a tím mi dával potřebný čas na odpověď. Musela jsem Edwardovi uznat body k dobru, protože jméno svého bratra jsem před ním nikdy nevyslovila. Určitě mu napověděla dečka v postýlce, protože ať jsem přemýšlela sebevíc, nevzpomněla jsem si, kde by jinak mohl na jeho jméno přijít.

„Ne, není. Je to bráška,“ odpověděla jsem jednoduše.

„Takže nakonec přece jen nebydlíš sama. A kde ho máš?“ Usmála jsem se.

„Zatím v Chicagu a mámou. Ještě musím vymyslet, kdy a jak je sem dostanu, když nemůžu nějakou chvíli řídit.“

„Chicago je dost daleko. Ať přiletí. Letiště je v Seattlu. Klidně pro ně můžeme zajet společně.“ Povytáhl jeden koutek rtů, čímž se mu ústa roztomile pokřivila. Zkousla jsem si ret.

„Musím s ní nejdřív promluvit. Nemá ráda letadla.“ Tuto fobii máme společnou. Pokaždé když jsem si měla sednout do letadla, vzpomněla jsem si na tátu. Okamžitě mě přemohla panika. Cítila jsem nesnesitelný tlak na prsou a musela jsem vystoupit.

Od svých patnácti let jsem vlastně ještě neletěla. Tehdy se mi zhroutil svět jako domeček z karet. Stále jsem si moc dobře pamatovala ten den, kdy zazvonil telefon. Několik dní jsme o tátovi neslyšely. Stála jsem ihned u mámy, viděla jsem jí do tváře, když jí sdělili onu hroznou zprávu. Zbledla a spodní ret se jí začal třást. Když zavěsila, pevně mě k sobě přitáhla a rozplakala se. I beze slov jsem dobře věděla, co se stalo. Vše se roztříštilo.

Pohřeb měl obrovský, ale nic moc si nepamatuji. Vím, že jsem pevně svírala matčinu ruku a vyjeveně koukala na zavřenou rakev, ve které ležel táta – tedy to, co z něj zůstalo. Cáry bez života. Pouhá slupka. Jen zbytek po osobě, kterou jsem tak milovala. Byl tak blízko, avšak tak daleko. Všude byla záplava květin. Charlie Swan byl pohřben na Arligtonském hřbitově ve Virginii jako každý voják, který sloužil americké armádě. Zemřel jako hrdina, říkali. Když sestřelili jeho stíhačku, před dopadem stihl ještě říct, že miluje svou rodinu. To nám také přetlumočili. Ovšem co to vlastně znamenalo, když nám to nemohl povědět sám?  

Nechtěla jsem se před Edwardem utápět ve smutku, tudíž jsem se snažila své myšlenky odvést jinam.

„Krásně to voní,“ pochválila jsem ho. Umně pohazoval zlatavými plackami vzduchem. Zanedlouho jich byl celý vysoký komín. Talíř plný horkých palačinek položil přede mě. K nim mi naservíroval kompotované ovoce a šlehačku. Pořádnou porci sladkého ovoce jsem zamotala do kapsy, aby odněkud nevypadl ani kousek a s chutí se zakousla. V ústech mi vybuchl ohňostroj. Byla to zatracená dobrota. Snažila jsem se identifikovat jemnou, ale aromatickou chuť.

„Vanilka?“ zeptala jsem se s plnou pusou. S širokým úsměvem kývl. Když jsem do sebe nasoukala první, při přípravě další jsem se Edwarda zeptala: „ty si nedáš?“

„Ne, nemám hlad,“ odpověděl a stále mě upřeně sledoval. Zajímavé. Vůbec nevypadal unaveně. Nebyl hladový. V duchu jsem nad tím máchla rukou a pustila se do dalších palačinek.

„Co tak koukáš?“ zeptala jsem se. „Asi musím mít pořádnou ránu,“ odpověděla jsem si po několika vteřinách, protože jsem si vzpomněla na svoji nehodu, která se stala teprve před pár hodinami. Určitě jsem měla vzezření jako mrtvola vracející se mezi živé. Edward si odkašlal a uhnul pohledem. Takže to bylo horší, než jsem si myslela. Rukou jsem si prohrábla zacuchané vlasy.

„Dojedla jsi?“ Nečekal na mou odpověď a dal se do úklidu kuchyně.

Odploužila jsem se do patra a zamířila do svého pokoje. Začala jsem prohledávat krabice s oblečením. Zanedlouho jsem našla volné tepláky a tílko. Ještě jsem popadla kosmetickou taštičku a vydala se do koupelny, kde jsem se lekla svého odrazu v zrcadle.

Vypadala jsem ještě hůř, než jsem myslela ještě předtím, než jsem myslela, že vypadám hrozně. Měla jsem temné kruhy pod očima, které byly silně zarudlé a uslzené. Vlasy jsem měla samý cucek. Kůži krku a ramenou jsem měla potřísněnou zaschlou krví.

Špinavé oblečení jsem hodila na zem a vlezla si pod teplý proud vody. Proti doporučení lékaře jsem si umyla i vlasy, protože se na ně nedalo ani koukat. Zašitá rána na hlavě mě pálila, ovšem na tak hrozně, aby se to nedalo vydržet.

Konečně čistá a ještě ospalejší z horké sprchy jsem se loudavě vydala dolů. Edward seděl na židli a koukal francouzským oknem do tmy. Posadila jsem se k němu.

„Nemusel jsi uklízet. Zítra bych to udělala,“ řekla jsem a bolestně zívla. Natočil se ke mně celým tělem a přejel mě pohledem.

„Dnes jsem tvůj otrok, nezapomínej.“ Zazubil se.

„Spíš takový můj osobní ošetřovatel.“ Úsměv jsem mu samovolně vrátila. Bylo to jednoduché. Ani nevím, kdy jsem se s ním začala cítit tak příjemně. S Edwardem najednou bylo všechno nenucené.

„Dobrá. Takže jako tvůj ošetřovatel ti tedy ordinuji dlouhý a vydatný spánek.“

„Hurá!“ zaúpěla jsem blahem. Už jsem byla schopná myslet jen na moji postel a to, jak se zavrtám do peřin. Vyskočila jsem na nohy plná zbytkové energie a pádila do svého pokoje.

„Ještě počkej,“ zastavil mě otrava, když jsem mířila k posteli. Podrážděně jsem se na něj otočila. „Jen ti ty peřiny povleču.“ Netrvalo to dlouho, ale i tak jsem si neodpustila kousavé poznámky. „Už můžeš,“ řekl, avšak já na jeho povolení nečekala. Zahučela jsem do postele. Ani jsem se nedotkla polštáře a už jsem usnula hlubokým bezesným spánkem. 

Opět vám musím z celého srdce poděkovat za komentáře. Každý mě neuvěřitelně potěší a popíchne k dalšímu psaní. A také se omlouvám za delší prodlevu, ale doufám, že jsem si to odčinila delší čtvrtou kapitolou. :)

V příští kapitole se nám konečně nudný děj pohne, tudíž se můžete těšit na Belly maminku i brášku - tedy pokud se mi je povede vmáčknout už do 5. kapitoly. 

Má drahá BellaSet, doufám, že tě tahle kapitola nezklamala, Bella je ještě trochu nesmělá, ale neměj strach, jednou to přijde. :D I Emmett se dočká svých pěti minut slávy. I když tedy nedokáži odhadnout, kdy to bude, jelikož co se týče mých povídek, jsem trochu impulzivní, nic moc dopředu neplánuji a povídku většinou nechávám spíš plynout. Takže ani já sama nevím, co pro mě má hlava nachystá. :D 

Ještě jsem chtěla moc poděkovat za přání štěstí při zkouškách - i když bych řekla, že mi to u mého velice přísného a nekompromisního vyučujícího nepomohlo, ale nevadí - už jsem si zvykla na svou věčnou smůlu a neúspěchy. Avšak já vím, že jednoho dne se to obrátí v můj prospěch a to teprve budou všichni koukat. 

Takže moc děkuji a uvidíme se u příští kapitoly, která bude snad brzy. 

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Let the heart die - 4. kapitola: