Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ledové srdce 12 - Přiznání

19.03.2012 (07:45) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2461×

12. Přiznání

Bellu bolelo srdce a měla pocit, jako by si přesto, že je dívka, kletba přece jen našla cestu i k ní. Edward, krásný, ale chladný, její přítomnost na zámku neuvítal. Naopak, ze všech sil dělal, co mohl, aby ji odradil a odehnal. Připadalo jí, jako by jí při své jediné návštěvě v její komnatě s tím přívěskem vracel  a odmítal i její pomoc, náklonnost a... lásku. A to bolelo. Tolik si přála rozehřát ledy, které svíraly jeho duši! Ale vypadalo to, že nejenže se jí to nedaří, ale že je to ještě čím dál horší.

Hned druhý den ráno vytřeštil oči, když potkal ji u vstupu do sálu. Oba jako každé ráno mířili k setkání s královnou. Usmála se na něj, ale on, když uviděl zlatý medailonek opět viset na jejím krku, se jen zamračil. Zamrzelo ji to a zabolelo, ale nemohla vědět, že Edwardovi nevadil medailonek, vadila mu její přítomnost. A jen z jediného důvodu. Bál se o ni.

Toužil po tom, aby byla v bezpečí, mimo tyhle sněhobílé, ale mrazivé a smrtící zdi, aby byla z dosahu jak prokletí, tak železných okovů v podzemních kobkách i mečů a dýk ozbrojených stráží. Přál si, aby se vrátila do světa lidí s tlukoucím srdcem a s budoucností, ve kterou tady na zámku nikdo nemohl doufat. Ale její neochota odjet mu ukázala, že není důležité, co si přeje on. Bella o svém životě rozhodovala sama a rozhodla se zůstat. Rozhodla se riskovat... pro co vlastně? Snad pro toho mladíka, pro Jacoba, ke kterému, jak říkala, ji poutaly sesterské nebo snad i hlubší city?

„Proč jsi mě neposlechla?“ zasyčel na ni šeptem a žaludek se mu kroutil obavami. Strachem z jejího prozrazení , ale i strachem z toho, že pozná, že se o ni bojí.

Rozhlédla se, a když viděla, že stráže jsou dost daleko a nemůžou je slyšet, odpověděla taky šeptem: „Možná o mě tady nestojíš ty. Ale královna ano. A já se nevzdám – dosáhnu toho, pro co jsem sem přišla, za každou cenu.“

„To ano. Jestli to, pro co jsi sem přišla, je tvoje smrt,“ neudržel se a naplno vyjádřil to, čeho se nejvíc bál.

„Uvidíme,“ pokrčila rameny. „Ale proč by na tom tobě mělo záležet?“ Už se nezdržovala dalším hovorem a vstoupila do sálu. Edward se za ní jen zaraženě díval a ta její poslední otázka mu kroužila hlavou. Má pravdu. Co pro něj vlastně znamená tahle cizí dívka?

Když ze sálu zaslechl její zvonivý hlas, kterým zdravila královnu, vzpamatoval se a honem si pospíšil dovnitř. Nesmí je spolu nechávat o samotě!

Od té doby však už s Bellou víckrát nepromluvil. Nejen, že ji od toho marného rozhovoru už nikdy nevyhledal o samotě, přestože před dveřmi její komnaty už stráž nestála. On si jí nevšímal ani v královnině přítomnosti a vyhýbal se jí, jak jen mohl. Bella nemohla vědět, kolik sil ho to stálo, jak zoufale toužil se jí dotknout a jak ho bolel každý i jen letmý pohled na ni.

Nejvíc ho ničilo, že to byla marná snaha. Bella nevypadala, že by ji odradil, ani na okamžik nedala najevo, že by ji jeho varování přimělo přece jen si zachránit život. A tak si umínil, že když to neudělá sama, postará se o to on. Udělal by pro ni cokoli. Pro její bezpečí by bez váhání dal to své.

Proto se pustil do toho, o čem si myslel, že ji ochrání nejlíp. Znovu se snažil dostat do královniny přízně, usmíval se na paní se srdcem z ledu, obdivně k ní vzhlížel, zahrnoval ji lichotkami, každým svým činem i gestem se snažil dát najevo, oč cennější kořist pro ni je než ten sotva dospělý mladík.

A pokaždé, když se na blaženou královnu usmál, zabolelo ho, že svůj úsměv nemůže darovat té, které by chtěl.

Královna se zpočátku divila. Její služebník, který ještě před pár dny toužil po věčném klidu a míru, jako by ožil. Jako by se mu vracela do žil touha a horkost, které už dávno pozbyl. Ale když sledovala ty dva mladíky, jednoho krásnějšího než druhého, jak soupeří o její přízeň, usoudila, že ví, proč se Edward vrátil od bran smrti.

Získal soupeře. A rivalita a žárlivost, jak věřila, vzbudí v každém touhu po vítězství. Naštěstí ji nenapadlo zvážit, jestli vzbudí také lásku, a ve své samolibosti a pocitu vítězství si nevšimla pohledů plných bolesti a touhy, které oba mladíci vrhali jeden po druhém, když měli pocit, že je nikdo nevidí. A umínila si, že to soupeření v nich ještě podpoří. Jednoho z mladíků obdaruje. Jen jednoho. Ten druhý ať závidí, žárlí... bude se ji tím víc snažit získat. Ale kterého poctít svou přízní?

Když druhý den ráno došli před trůn a poklekli, královna jen pokývnutím hlavy přijala hold jich obou,  a pak luskla prsty a sloužící, který stál opodál trůnu a v rukách třímal nějaký velký předmět zakrytý rouškou, přišel blíž.

„Dnes mám pro vás dar,“ usmála se královna blahosklonně. „Ale jen jeden a vy jste dva. Marně jsem si lámala hlavu, kterému z vás ho dát. A tak jsem se rozhodla, že ho dostane ten, kdo mě dnes více potěší svým zpěvem. Už dlouho jsem tě neslyšela hrát a zpívat, Edwarde,“ usmála se na svého prvního vazala, „a zvuk tvého nádherného hlasu mi chybí. A tebe, můj ptáčku zpěváčku,“ otočila se k Belle, „tebe jsem zatím neslyšela zpívat vůbec. Předvedeš nám, co umíš?“

„Neumím na nic hrát, má paní. Jsem si jistější v lese, s lukem a šípy v ruce, než v hudebním salónu. A ani ve zpěvu nedokážu soupeřit s někým, kdo, jak slyším, se v hudbě vyzná,“ zavrtěla Bella hlavou.

„Odmítáš?“ zamračila se královna. Edward se znepokojeně na Bellu zadíval a snažil se jí dát pohledem najevo, aby královně vyhověla. Nesmí ji rozzlobit! Ale Bella upírala pohled na zem a nevšímala si ho. Ve tvářích jí hořel ostýchavý ruměnec a Edwardovi se zdála ve svých rozpacích krásnější než kdy dříve.

„Nestyď se a zazpívej, když to naši paní potěší,“ oslovil ji poprvé od toho rozhovoru u ní v komnatě a Bella se na něj překvapeně zadívala. „Máš příjemný a melodický hlas a i když tě nikdo ve zpěvu neškolil, věřím, že písnička zazpívaná od srdce bude znít nádherně,“ snažil se ji povzbudit.

Nádherně... pomyslela si Bella. Věří tomu, nebo se jen přetvařuje? Proč ji pobízí, aby dělala něco, co neumí? Chce, aby si utrhla ostudu? Chce ji definitivně vystrnadit z královniny přízně, aby ji získal jen sám pro sebe? Opravdu tolik stojí o její ledovou náruč? Proč jen nechce pochopit, že to pro něj bude zkáza... a že tím vezme život i jí? A náhle Belle došlo, proč. Protože to neví. Neřekla mu to. Neřekla mu jasně, co ji na zámek přivedlo. Ale jak by to vůbec mohla udělat?

Dívala se do jeho očí a na okamžik se jí zdálo, jako by těmi rudými duhovkami prohlédla závojem ledu a mrazu až na dno jeho duše. Viděla zmatek, zklamání a bolest, viděla touhu a beznaděj, viděla únavu a najednou jí bylo Edwarda tak líto, že skoro nemohla dýchat. A ve svém srdci našla odpověď, kterou hledala.

„Dobře, má paní,“ odtrhla pohled od Edwardových očí a sklonila hlavu. „Zazpívám, i když o vítězi je předem rozhodnuto.“ Postavila se zpříma a nejdřív nesmělými tóny, které pomalu získávaly na jistotě a měnily se v jednoduchou, prostou, ale krásnou melodii, začala zpívat to, co jí vytrysklo z hloubi srdce a duše. A její láska jí diktovala slova.

Kanou mi slzy jako déšť z nebe,
že tvoje srdce studí a zebe.

To moje touhou a láskou hoří,
ale já tonu jak loďka v moři.

Pro tvoje oči srdce mě pálí,
dal bych i život, aby se smály.

A moje duše tuze se bojí,

že moje láska není i tvojí.

Celou píseň Bella zpívala s očima upřenýma na královnu, ale při poslední sloce jí pohled sjel strany a její oči zachytily ty Edwardovy. A jemu se zdálo, jako by se ledy, svírající jeho duši, pohnuly. Jako by někdo otevřel okno a dovnitř zavanul první jarní vánek. Jako by jeho tvář zalil sluneční svit a hřál, tak hřál...

Nepřistoupil k cemballu ani nevzal ze zdi loutnu. Jen zachytil Bellinu melodii a pokračoval tam, kde přestala.

Kdyby mé srdce ještě tep mělo,

jen pro to tvoje tlouci by chtělo.

Strach mě však svírá jak z ledu skály,

že tě tu taky sníh a mráz spálí.

Že nám už žádné pomoci není,

že jsme tu navždy, mrtví a němí.

Toužím ti život navždycky vrátit

kdybych měl pro to svůj vlastní ztratit.

Když dozpíval, Belle se v očích třpytily slzy, ale v duši jí hrály varhany. Nejradši by se rozběhla k Edwardovi a sevřela ho v náručí, ale zvuk královnina hlasu ji přivedl k rozumu.

„Tak. A teď skutečně nevím, jak rozhodnout. Zdá se, Edwarde, žes‘ našel důstojného soupeře,“ usmívala se potěšeně. Slova, která vyslechla z obou písní, jí dala takovou naději, jakou za celý ten dlouhý čas, který trávila v zakletém zámku, nepocítila. Pochopila to tak, že byla určená jí. Jeden i druhý vyjádřili ochotu vzdát se života i srdce... Ale kterého má pro svou záchranu obětovat? Nebo má obětovat oba? Náhle nevěděla, jestli a jak se má rozhodnout. Dnes ještě ne...

Pokynula rukou a sluha stáhl roušku z ptačí klece, ve které se choulil slavík a smutně věšel hlavičku.

„Měla jsem pro vítěze připraveného toho nejlepšího zpěváka z ptačí říše. Ale první cenu jste si zaloužili oba,“ řekla nerozhodně. „Co teď s tím?“

Belle se srdce sevřelo soucitem. „Snad bych věděl, má paní,“ řekla odvážně.

„Opravdu? Dokážeš najít řešení tam, kde já si rady nevím?“ zamračila se královna s nelibostí a Edward se znovu polekal, aby ji Bella nerozhněvala. Ale ta se zastrašit nedala.

„Sama posoudíš, jestli je má rada dobrá,“ pokrčila rameny. „Možná není hodna tvé moudrosti. Smím ji tedy nabídnout?“

„Mluv,“ svolila královna a pohodlně se opřela v trůnu. „Vyslechnout tě opravdu můžu.“

„Říkáš, že jsme zvítězili oba, má paní,“ odvážila se Bella. „ Ale cena je jen jedna. Ať ji tedy nemá žádný z nás. Je mi toho malého vězně líto. Vím, že v kleci slavík nikdy nezazpívá. Kdo chce slyšet jeho píseň, nádhernou a svobodnou, musí za ní do háje, mezi stromy, pod volné nebe... musí být trpělivý a pokorný a pak, když bude mít štěstí, její sladké tóny uslyší.“

Zadívala se na královnu a v očích jí svítila upřímná prosba. „Pusť toho zpěváčka, má paní. Daruj mu svobodu a zjara, až rozkvete sad, odmění se ti písní, při které se ti bude sladce snít a srdce pookřeje.“

Královně se nádherná tvář zastřela smutkem a lítostí. Oči upřela na vzdálené hory, které bylo vidět napůl zamrzlým vysokým oknem, a ponořená do vzpomínek, o kterých myslela, že je zná jen ona, řekla spíš pro sebe: „Měla jsem tu kdysi zpěváčka, který také nenáviděl zlatou klec, ale milovala jsem ho a bála jsem se, že ho ztratím. Nechtěla jsem ho pustit a stejně utekl. Uletěl do světa a už nikdy se nevrátil. Už nikdy mi nezazpíval.“

Vstala, vzala sloužícímu z rukou klec a došla k Belle. „Vezmi si ho, Billy, a pusť ho na svobodu. Pokud se Edward také vzdá nároku na cenu pro vítěze,“ ohlédla se po něm a ten jen mlčky přikývl.

Bella se usmála a sklonila hlavu ke kleci.  Vzala ji do ruky, došla k oknu, otevřela ho a dovnitř zavanul vítr, který jako by v sobě nesl příslib vykoupení. Ptáček v kleci zvedl hlavičku, a když Bella otevřela její dvířka, zatřepetal křídly a vyletěl ven.

„Děkuji ti za ten dar, má paní,“ uklonila se královně a ta, podivně zjihlá, si povzdechla.

Nebyla sama. I Edward si tajně vzdychl, když sledoval slavíka v jeho letu za svobodou. Být zase tak volný jak ten pták! A s obdivem pohlédl na to děvče, které odvahou předčilo i jeho. Čím to, že ji za prosbu, která vypadala tak troufalá, královna nepotrestala?

Nevěděl. Ale už věděl, proč má o tu dívku takový strach, proč na ni pořád musí myslet a proč má její obraz pořád vypálený pod víčky. Miluje ji a kdyby měl ještě srdce živé, celé by patřilo jen a jen jí.

***

Charlie Swan stál před královským trůnem, hlavu svěšenou a pěsti sevřené v marném protestu.

Zavolal si ho král a zapověděl mu další hledání.

„Nechci při tom bezvýsledném hledání přijít i o tebe,“ řekl svému věrnému služebníkovi. „Je mi tvé dcery líto, ale nevěřím, že bychom ji ještě mohli najít.“

„Ale všechno ukazuje, že Bella se ztratila někde v Zakázeném lese,“ namítal Charlie. „Věřím, že ji nakonec najdeme. Jestli dokážeme hledat dost dlouho a dost vytrvale...“

„Ne,“ přerušil ho král. „Ten les je zakletý a kdo se vydá moc hluboko, už nikdy se nevrátí. Nenosí jméno Zakázaný bezdůvodně. Od této chvíle máš zapovězeno do něj ještě někdy vstoupit.“

S těmi slovy ho propustil a jeho královský lovčí s těžkým srdcem musel uposlechnout.

A zakázal to i svému pomocníkovi. Když mu říkal o králově rozhodnutí, Jacob mlčel a díval se do země.

„Královský rozkaz je královský rozkaz, Jacobe. Vrátíme se ke své práci a taky se musíme postarat o Tess,“  říkal mu Charlie sevřeným hlasem a v očích se mu leskly slzy. „Vím, že je to těžké. Vím, že jsi ji měl rád. Ale je pryč a musíme jen doufat, že se přece jen vrátí sama.“

Jake přikývl, ale nepromluvil. Bál se, že by ho hlas prozradil. Nevzdá to. Charlie musí krále uposlechnout, ale on... už ví, co musí udělat.

Už několik dní se tomu bránil, seč mohl, nechtěl způsobit Tess bolest, nechtěl zklamat její city, ale stejně v hloubi duše věděl, jaký bude jeho osud. Od toho setkání se zpěvákem na to nemohl přestat myslet. On by mu dokázal ukázat ten správný směr. Vyhýbal se tomu už dost dlouho.

Zítra ráno ho u městské brány vyhledá.

<<<   >>>

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ledové srdce 12 - Přiznání: