Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ledové peklo - 3. kapitola

09.06.2012 (10:15) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1598×

Tehdy jsem se probudil v nemocnici. Ležel jsem tam prý několik dní, než jsem se konečně probral. Maminka byla polomrtvá strachy a otec si mě podezíravě měřil. Když ke mně přišel doktor, podíval se na mě tím svým autoritativním pohledem a podíval se do desek, které byly pověšené na mé posteli.

„Tak, Maxi,“ pronesl tím svým hrubým hlasem a já raději zavřel oči.

„Chlapče, neboj. Budeš v pořádku, jen bych se chtěl zeptat na pár věcí,“ řekl, když viděl moji reakci. Oči jsem znovu otevřel a podíval se na něj. Kývl jsem hlavou a bál se toho, co bude chtít vědět.

„Víš, kolik a co sis vzal?“ zeptal se mě a já vyděšeně pohlédl na rodiče. Opravdu mu to mám říkat před nimi? Doktor zachytil můj pohled a usmál se.

„Oni už všechno vědí,“ sdělil mi a já se otřásl. No, to bude sranda.

„Vzal jsem si morfin. Byl v lékárničce. Bylo mi špatně, tak jsem si ho píchl,“ zašeptal jsem a díval se na bílou stěnu nad mou hlavou. Slyšel jsem, jak maminka vzlykla, ale neměl jsem odvahu se na ni podívat.

„Máš vůbec představu, kolik sis toho vzal?“ ptal se dál a já pokrčil rameny.

„Ještě pár kapek a vůbec tě sem nemuseli vozit,“ prozradil mi a já se na něj překvapeně podíval.

„Cože?“ zeptal jsem se pro změnu já. Kývl hlavou a přimáčkl si brýle blíž ke svým modrým očím.

„Jsi mladý, navíc nemáš žádné fyzické problémy. Nechápu, proč sis píchl morfin,“ sdělil mi své obavy, ale mě upoutala jiná věc.

„Žádný fyzický problém? Takže mám nějaký psychický?“ zeptal jsem se ho a přeskočil mi hlas.

„Odebrali jsme ti moč. Našli jsme velké množství stop po toxických látkách,“ pověděl mi a já bych se nejraději propadl do země.

„Nevím, o čem mluvíte,“ snažil jsem se zatloukat, ale bylo to zbytečné. K mému lůžku přišel táta, podíval se mi do očí a já viděl tolik zklamání a zloby, až se mi oči naplnily slzami. Hlasitě jsem polkl a splnil prosbu, kterou měl vepsanou ve tváři.

„Poprvé jsem si to vzal v Itálii. Jmenovalo se to Ledové peklo,“ vydechl jsem, lapen v otcově pohledu. Ani se nepohnul, jen mě dál žádal o pravdu.

„Když jsme odjížděli, koupil jsem od toho kluka všechno. Bylo toho dost, vydrželo mi to na několik týdnů,“ povídal jsem dál a nechal jednu neposednou slzu, aby mi stekla po tváři.

„Proto sis vzal ten morfin? Měl jsi záchvat?“ zeptal se mě doktor a já se tak dostal z toho pohledu, který mě zabíjel. Přikývl jsem a raději zavřel oči. Valila se na mě tma, kterou jsem nemohl zastavit.

Tehdy jsem toho nechal. Odvykačka netrvala tak dlouho, protože se to chytilo v začátku, ale i tak to bylo těžké. Doktor říkal, že když jednou zkusím morfin, všechno se změní. To on bude vrcholem mých tužeb. Vrcholem mého drogového apetitu. Cítil jsem se mezi těmi feťáky divně. Já jsem nebyl nemocný. Měl jsem to pod kontrolou. Když mě po několika týdnech pustili, všechno bylo jako při starém. Dodělal jsem školu, začal hrát po kavárnách a barech, vydělával si. Našetřil jsem si na byt a s pomocí rodičů se postavil na vlastní nohy.

Myslel jsem si, že nejhorší je za mnou, ale pletl jsem se. To, co mě znovu přinutilo dotknout se drogy, byla paradoxně věc, která mě od ní odrazovala. Mischel. Hrál jsem tehdy v jednom baru a všiml si jí. Rozdali jsme si to na jednom ze záchodů, které k tomu přímo lákaly, a já nakonec znovu okusil to, co mě k ní připoutalo. Když jsem se ráno probudil, všechny peníze byly pryč, dokonce i kytaru mi vzala. Vrátil jsem se domů nadopovaný drogou a snažil se chovat normálně. Mamka mě pozorovala a chtěla něco říct, ale nakonec si to rozmyslela a raději mlčela. Bála se pravdy.

Kolikrát jsem jim sliboval, že nic nevezmu. Jenže co je slovo feťáka. Slíbil bych i vlastní smrt za chvilku klidu s fetem. Seděl jsem na sedačce, díval se před sebe a snažil se zahnat smích, který mě rozechvíval. Dusil jsem ho v sobě a nakonec podlehl. Šel jsem do koupelny, šlehl si další dávku a vrátil se dolů. Bylo mi jedno, že to na mě poznají. Najednou mi zase bylo všechno jedno. V ten večer se to rozhodlo. Umřel jsem pro ně. Otec mě vyhodil, matka spolu s ním mě pohřbila. Toho dne jsem se stal tím, čím jsem teď.

Znovu jsem se podíval na tu velkou hvězdu a usmál se. Připadalo mi, jako by létala. Jako kdyby poskakovala na nebi a lákala mě k sobě. Natáhl jsem k ní ruku a toužil se jí dotknout. Utekla mi. Stejně jako můj život. Poskočila na nebi o něco výš a vysmívala se mi. Přechytračila mě. Zavřel jsem oči a nechal se vtáhnout do světa, kde neexistuje nic jiného, než sny. Nedostižné a překrásné.

Když jsem přišel k sobě, třásl jsem se. Hrozně moc. Cítil jsem, jak je mé tělo slabé a vyžaduje další dávku. Dávku, kterou jsem neměl. Chytil jsem se stěny, která byla za mými zády, a pokusil se postavit. Napotřetí se mi to povedlo. Znovu jsem ucítil tu tupou bolest, která lomcovala mým tělem. Bolela mě hruď, vnitřnosti se kroutily a chtěly se dostat z mého těla ven. Přidržoval jsem se a došel ke dveřím klubu, u kterého jsem usnul. Natáhl jsem ruku a dotkl se kliky. Vysmekla se mi. Zkusil jsem to znovu a povedlo se. Vešel jsem dovnitř a nadechl se těžkého vzduchu, který byl všude kolem mě. Pomalu jsem došel k baru a uviděl Marca. Jel v tom taky. Jeden z dealerů. Podíval se na mě, ušklíbl se a sehnul se pro malý balíček, který byl pod barem. Hodil ho po mně a já se na něj vděčně usmál. Chtěl jsem to hned vybalit, ale zadržel mě.

„Nový zboží. Nepíchej si to tady, nejsem zvědavej na ten tvůj přiblblej úsměv,“ rozkázal mi a já se pomalu ploužil ven. Když jsem vyšel na ulici, uviděl jsem několik prostitutek, které stály na místě, kde jsem před chvílí ležel. Vydal jsem se na opačnou stranu a došel k nějaké loděnici. Velká přepychová loď byla zakotvena u břehu a ke mně se nesl smích, křik a jekot. Posadil jsem se k popelnici, opřel se o ni a vybalil to, co mi dal. Ampule nebyla označena, bylo mi jedno, co v ní je. Natáhl jsem tekutinu do stříkačky, pak ji zavedl do mé ruky a po několika pokusech konečně našel žílu, která nebyla k nalezení. Když jsem se trefil, pustil jsem do svého těla to ohnivé teplo a usmál se. Třas ustal, nahradil ho klid. Zvedl jsem hlavu k rannímu slunci a usmíval se.

To, že je něco špatně, mi došlo skoro hned. To teplo, které jsem cítil, bylo moc velké. Moc horké. Pálilo. Snažil jsem se trochu zchladit, rozepnul si košili, ale nepomáhalo to. Ta horkost se usadila v mém hrudníku a já se nemohl nadechnout. Rozkašlal jsem se a cítil, jak mi něco teče po puse. Sáhl jsem si na bradu a hleděl na temně rudou krev, která se řinula z mých úst. Vyděšeně jsem ji pozoroval a pořád se nemohl nadechnout. Chtěl jsem dojít k lodi. Lidé, pomoc. Udělal jsem krok, druhý, třetí. Když jsem chtěl udělat další, padl jsem na kolena. Byl jsem tak blízko. Tak blízko. Natáhl jsem dlaň k mé záchraně, ale nikdo tam nebyl. Znovu jsem se rozkašlal a zasípal. Věděl jsem, že tohle je konec. Takhle mizerně jsem se necítil ještě nikdy. Přehrával jsem si v hlavě otcova slova, že jednou stejně chcípnu. V duchu jsem se usmál. To si uhod, táto. Znovu jsem se pokusil nadechnout, ale nemělo to žádný výsledek.

V dálce jsem uslyšel kroky. Dunivé kroky. Z posledních sil jsem zvedl hlavu, podíval se na muže, který šel k lodi, a zasípal. Zastavil, ohlédl se za rameno a pohlédl do mých očí. Znovu jsem se pokusil nadechnout, ale marně. Další zachrčení, další krev. Natáhl jsem k němu dlaň v prosícím gestu. Muž ke mně přišel, sklonil se a já pohlédl do jeho zlatých očí. Rukou mi zmáčkl krk a já se mohl alespoň trochu nadechnout. Zavřel jsem oči a užíval si posledního kyslíku, který se dostane do mých plic. Loučil jsem se vším na tomto světě, když jsem uslyšel další kroky. Lehčí. Podpatky. Otevřel jsem oči a podíval se na dívku, která přišla.

Nikdy na to nezapomenu. Byla nádherná. Její bronzové vlasy byly spletené do složitého copu, ze kterého se k zemi neslo pár pramenů. Na sobě měla rudé šaty s nevinným vzorem a páskem pod prsy. Pleť měla dokonalou, oči zářily a vyděšeně mě pozorovaly. Připomínala mi Mischel. Její rty se pohybovaly, něco říkala, ale já ji neslyšel. Ještě jednou jsem se podíval do jejích očí a ty své zavřel.  

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ledové peklo - 3. kapitola :