Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ledová princezna 4. kapitola

07.07.2010 (13:30) • Paes • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5881×

„Nejsem si jistá, ale asi máme problém,“ řekla jsem a viděla jsem, jak se Esme úzkostlivě podívala na Carlislea.

4. kapitola - Schopnosti

Alice:

„O čem to mluvíš?“ zeptal se znepokojeně Emmett, kterého jen tak něco nerozhodí. Všichni vypadali ostražitě a já si ani nebyla jistá, jestli mám pravdu. Mám je znepokojovat?

„Alice, už jsi nás znepokojila, tak to vyklop,“ ozval se podrážděně Edward. Měla jsem chuť na něj vypláznout jazyk, ale ovládla jsem se.

„No, potkala jsem dnes dívku, ale zřejmě nebyla tak docela člověk,“ začala jsem opatrně a viděla, že mě všichni pozorně poslouchají. „Abych to upřesnila, nevoněla jako člověk, ale srdce jí tlouklo, navíc jsem o ní neměla žádné vidění a její oči byly rudé, jako u našich novorozených. Myslím si, že je to Cherici.“ Po mých slovech se rozhostilo tíživé ticho.

Všichni se na mě dívali jako na blázna, což jsem jim nemohla mít za zlé. Cherici byl název pro bytost, která se narodila jako člověk s mocnou čarodějnou silou, která se dokáže přeměnit v poloupíra a může nás i zničit, proto vlastně žije, aby nás vymítila. Vždy to záleží jen na ní, který upír bude žít nebo ne.

Záleží, jestli je toho hoden a jestli neubližuje lidem, ale to se nestává často, aby jim udělovala milost. Samozřejmě pokud vůbec někdy existovala. I mě v tuhle chvíli to přišlo bláznivé, že by legenda ožila, ale jinak jsem si to nedokázala vysvětlit.

První se vzpamatoval Carlisle. „To je ale jen legenda. Já jsem na tomhle světě opravdu hodně dlouho a ještě jsem tuhle bytost neviděl. Nemyslím si, že tahle dívka je Cherici.“

„Ano, já vím, že je to bláznivé. Možná se i mýlím, ale nešlo přehlédnout ty znaky,“ hájila jsem se.

„Kdyby to byla Cherici, tak by si nepřežila,“ řekl Edward. Jako bych to nevěděla i bez něho.

„Ale co když ještě netuší, že je Cherici?“ hádala jsem se, i když jsem už věděla, že úplně zbytečně.

„A navíc, my lidem neubližujeme,“ skončila jsem s obhajobou. „To je sice pravda, ale tak mladá Cherici by to nemusela rozpoznat,“ uvažoval nahlas Carlisle.

„A co navrhuješ, abychom odešli? Já nevěřím, že ta dívka je pro nás takové nebezpečí, jak naznačuješ. Rozhodně se nikam nestěhuju,“ rázně ukončila Rose naši diskuzi. Ostatní se vrátili do domu, ale já zůstala s Jasperem venku.

„Já vím, že je to bláznivé, ale co když mám pravdu?“ zeptala jsem se ho.

„Neboj se. Nic se nám nestane.“ Pohladil mě po tváři a já mu alespoň na chvíli uvěřila.

Bella:

Seděla jsem naproti Charlieho. Už jsem byla klidná a zřejmě jsem se vracela do normálu, ale to se rozhodně nedalo říct o mém otci. Oči měl zavřené, zhluboka dýchal, ale v obličeji byl stále bledý. Mrzelo mě, že viděl to, co se se mnou dělo. Nechtěla jsem ho tak vyděsit, ale stále jsem nechápala, co se to se mnou vlastně dělo.

Začala jsem být nervózní, když Charlie pořád neotvíral oči. Přece se na mě jednou bude muset podívat. To se mu tak hnusím, že mě už nechce nikdy vidět? Nevěděla jsem, co mám dělat. Mám na něj začít mluvit nebo mám odejít z místnosti? Co když bude chtít, abych se odstěhovala? Nad tou představou jsem se otřásla.

Tady jsem si docela zvykla a rozhodně jsem nechtěla jít zpátky k matce. To ona se na mě vykašlala a já se nepřiplazím zpátky s prosíkem. To radši budu žít na ulici. Tak moc si přeji, aby na to zapomněl. Přece se nebude pořád trápit, že je jeho dcera nestvůra.

Cítila jsem, že mi žilami začala kolovat čistá energie. Nebyla jsem zmatená. Najednou jsem věděla, co mám udělat a nasměrovala jsem ji ke svému otci. Mezitím, co jsem otci předávala svoji energii, on vypadal, že usnul.

Začala jsem se bát, jestli jsem mu něco neudělala. Sice dýchal, ale pořád neotevíral oči. Už jsem málem začala zmatkovat, když najednou otevřel oči. Podíval se na mě a tvářil se zmateně.

„Bello, já jsem usnul? To je mi líto, asi si musím jít lehnout. Promluvíme si zítra,“ řekl a začal se zvedat ze židle. Zírala jsem na něj s otevřenou pusou. Copak se moje přání vyplnilo? Opravdu neví, v jakém stavu jsem přišla domů? Když viděl, jak na něj zírám, zamračil se.

„Co se děje? Mám něco na obličeji?“ zeptal se a zvedl ruku, kterou si přejel po obličeji. Zřejmě aby zjistil, jestli tam něco opravdu nemá.

„Ne, nic tam nemáš. Já jsem taky unavená, půjdu si radši lehnout. Dobrou, tati.“ Zvedla jsem se, políbila ho na tvář a zamířila si to do pokoje. Věděla jsem, že se na mě Charlie dívá udiveně. Nebyl zvyklý na takové projevy lásky.

Opravdu jsem cítila potřebu se vyspat. Byla jsem strašně unavená. Tenhle den byl nejzvláštnější a nejnáročnější než jakýkoliv jiný. Jenom mě trápila otázka: Co se to se mnou vlastně děje? Na to jsem neznala odpověď, ale doufala jsem, že na to brzo přijdu. Lehla jsem si do postele a navzdory tomu, jaké mě trápily obavy, jsem okamžitě usnula.

O víkendu jsem opravdu pozorně sledovala Charlieho. Vypadal naprosto v pohodě, takže jsem mu zřejmě upravila paměť. Bylo to hodně divné, ale rozhodla jsem se prozkoumat své schopnosti. V neděli jsem odešla z domu a šla do lesa.

Hned jsem věděla, kam půjdu. Na louku jsem došla nečekaně rychle. Udivovalo mě, že si tu cestu vůbec pamatuji. Alice tam nebyla, ale tomu jsem byla i trochu ráda. Teď jsem se potřebovala v soukromí soustředit.

Sedla jsem si na trávu do tureckého sedu. Měla jsem sebou klíče a tak jsem je vytáhla a položila na zem. Přemýšlela jsem o tom pátečním večeru a napadlo mě, že jsem možná ty dveře otevřela pouhou myšlenkou.

Chtěla jsem se na to zaměřit, ale nevěděla jsem, co mám přesně dělat. Nejlepší by bylo, kdybych měla nějakého učitele, který by mi říkal nebo ukázal, co mám dělat. Ale nikoho takového jsem neznala, tak se musím to, co mám v sobě, naučit ovládnout sama.

Rozhodně to nebylo lehké. Nejprve jsem si vyprázdnila hlavu a myslela jen na to, abych ty klíče zvedla ze země. Připadalo mi, že čím víc se snažím, tím mám menší šanci, že se mi to opravdu podaří.

Prostě jsem tápala, jako bych byla slepá a někdo mě postavil do místnosti, kterou jsem neznala. Začínala jsem být zoufalá. Co když si jen nalhávám, že mám nějakou nadpřirozenou sílu? Hned jsem ale věděla, že si to nenalhávám. Přece se Charliemu nevymazala paměť sama od sebe.

Ten páteční večer mi připadal tak vzdálený a neskutečný. Měla jsem pocit, že jsem si ho jen vymyslela, ale strupy na mých dlaních, mluvily za mě a já si musela připustit, že nejsem jen tak obyčejná holka.

Zamračila jsem se na klíče, že se nechtějí zvednout. Chtěla jsem to vzdát, neměla jsem na výběr a už jsem cítila tu pachuť prohry, když jsem uslyšela praskot větvičky. Jako by na ni někdo nechtěně šlápl. Ucítila jsem vůni, která ve mně vzbudila vlnu vzteku.

Rychle jsem se otočila za tím zvukem, abych se mohla vyhnout nebo bránit tomu cizinci. Aniž jsem si to uvědomila, tak najednou nade mnou prolétly mé klíče a narazily o nejbližší strom. To jsem udělala já?

Nemohla jsem nad tím uvažovat. Na louku vyšel chlapec, který byl nádherný jako anděl a já hned věděla, že to bude někdo další z Cullenů. Můj vztek se začal mísit s jinými emocemi. Byla tam zvědavost, ale i jakési toužení, které jsem moc dobře nechápala. Chlapec se na mě opatrně usmál a já mu hned ten úsměv oplatila.   

Doufám, že jste nad touhle povídkou nezanevřeli. Budu se snažit dávat díly častěji, za vaše komentáře či kritiku budu moc ráda. Děkuji

Autor: Paes (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ledová princezna 4. kapitola: