Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lásko, jsem vlkodlak - 20. kapitola

17.01.2012 (16:30) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2006×

Paul

Seděl jsem v letadle a myslel na to, že je to možná zbytečné. Když jsem mluvil s Emily, jasně mi řekla, že se Bella a Jacob stěhují a budou se brát. Nevěřil jsem tomu. Bella by se nikdy nevdávala tak mladá a navíc s ním. Když jsme byli menší, nikdy nemluvila o svatbě a dětech, jako ostatní děvčata jejího věku.

Pevně jsem svíral opěradla sedadla, na kterém jsem seděl. Několik lidí kolem na mě hledělo zmateným a lehce vyděšeným pohledem, ale mně to bylo jedno. Nikdy mě moc nezajímalo, co si o mně myslí ostatní kolem mě. Zbývalo jen pár okamžiků do přistání na letišti v Seattlu. Odpočítával jsem vteřiny do toho okamžiku, kdy se letadlo dotkne ranveje a já budu moct jet za svou vyvolenou.

Stál jsem u boudy v lese a přemýšlel, co udělat dál. Byl jsem celý natěšený, že ji uvidím, ale teď mě najednou začal sžírat pocit nervozity a strachu. Co když se mnou nebude chtít mluvit? Co když ji Jacob hlídá a nikam ji nepustí?

Vzal jsem do ruky telefon a naťukal těch pár číslic, které jsem měl vryté v paměti. Devět čísel, která pro mě znamenala všechno. Když jsem zmáčkl tlačítko hovoru, všechno se ve mně třáslo. Nervózně jsem drtil mobil v ruce a čekal, až to zvedne.

„Haló,“ uslyšel jsem tichou odpověď a při zvuku jejího hlasu jsem se zachvěl. Zavřel jsem oči a myslel na to, že je blízko. Mluví se mnou.

„Bello,“ zašeptal jsem a slyšel, jak zalapala po dechu. Představoval jsem si, jak se asi tváří. Určitě má rty svěšené dolů a mezi očima se jí dělá malá vráska. Levou rukou jemně svírá mobil v rukou a nohy se jí třesou.

„Bello,“ zašeptal jsem znovu a po tváři mi stekla slza. Vzpomněl jsem si na Vánoce a na to, jak jsem byl sám. Smutný a zoufalý.

„Paule,“ uslyšel jsem a moje srdce začalo tlouct rychleji. Ten tón jejího hlasu mě překvapil. Čekal jsem výčitky, zlobu, nebo cokoliv jiného, ale radost, kterou jsem slyšel, mě překvapila. Byla naprosto upřímná a mně se po těle rozlil dokonalý pocit spokojenosti.

„Chybíš mi,“ přiznal jsem a povzdychl si. Tak moc jsem si přál být v tuhle chvíli s ní a moct ji pevně sevřít ve své náruči.

„Taky mi chybíš,“ zašeptala a já překvapením zalapal po dechu. Nemohl jsem uvěřit svým uším. Málem jsem ji zabil a ona mi říká, že jí chybím?

„Kde jsi?“ Její otázka mě překvapila. Ona mě po tom všem ještě chtěla vidět?

„Jsem blíž, než si myslíš,“ řekl jsem tajemně a slyšel, jak zalapala po dechu.

„Vrať se,“ poprosila mě a já věděl, že ji musím vidět. Okamžitě.

„Přijď za půl hodiny k boudě u útesů,“ přikázal jsem jí a zavěsil. Stál jsem u útesů a díval se na nebe. Bylo zamračené, a co chvíli se na zem snesla sněhová vločka. Malá, ale přesto kouzelná. Jednu jsem chytil do ruky, ale než jsem si ji stihl pořádně prohlédnout, roztála. Nedivil jsem se tomu, přece jenom jsem měl asi čtyřicet stupňů. Než jsem se nadál, v dálce jsem uslyšel tlukot jejího srdce. Postavil jsem se za boudu, aby mě neviděla a čekal jsem.

Stála tam a rozhlížela se kolem. Viděla jsem její zklamaný výraz, když mě nikde neobjevila. Stála ke mně zády, takže si nemohla všimnout, že za ní jdu. Objal jsem ji kolem pasu a rty přiložil k jejímu uchu. Prsty jedné ruky jsem pohladil její bříško schované pod vrstvou oblečení a zhluboka se nadechl té její dokonalé vůně.

„Bello,“ zašeptal jsem skoro neslyšně a políbil ji na ucho, u kterého jsem měl svou hlavu. Lehce se zachvěla a v mé náruči se otočila. Když jsem pohlédl do jejích očí, málem jsem padl na kolena. Byla pořád tak krásná. Její vůně a rysy mě naprosto odzbrojily. Její tvář zářila štěstím a radostí. Tak moc jsem si přál, aby byla moje. Jen a jen moje.

Jednou rukou mě pohladila po tváři a druhou zapletla do mých vlasů. Zavřel jsem oči a užíval si ten dotek. Myslel jsem, že se snad zblázním. Byla tak dokonalá a v tuto chvíli jen moje.

„Tak moc jsi mi chyběla,“ vydechl jsem a hlavu si položil na její rameno. Po tváři mi stekla slza radosti. Měl bych se za ni stydět, ale neměl jsem důvod. Byl jsem se ženou, která mi tolik chyběla, a já byl štěstím bez sebe, že ji mohu objímat. Zvedl jsem k ní hlavu a začal se k ní sklánět. Dívala se mi do očí a čekala, až ji políbím. Nenechal jsem ji dlouho čekat a spojil svoje rty s těmi jejími. Ta jemnost a dokonalá chuť mě naprosto dostala.

Zvedl jsem si ji do náruče a ona mi nohy omotala kolem pasu. Líbali jsme se několik minut, ale bylo nám to jedno. Pocítil jsem, jak přestává reagovat a trochu se v mém sevření třese. Pustil jsem ji a díval se na ni. Stála tam a mezi obočím se jí objevila malá vráska, která hyzdila její dokonalou tvář.

„Chápu, že jsi zmatená. Jen nezapomeň na to, že já bych tě nikdy nenechal odejít. Miluju tě,“ řekl jsem jí.

„Máme s Jacobem plány, nemůžu jen tak zmizet. Musím mu to vysvětlit,“ pověděla mi a já na ní viděl, že se trápí.

„Máš času, kolik chceš,“ slíbil jsem jí a pohladil ji po tváři. Usmála se a natáhla se pro polibek. Okamžitě jsem se k ní sklonil a vášnivě ji políbil. Pevně jsem ji svíral v náruči a přál si, aby tento okamžik nikdy neskončil.

Bella

Držela jsem ho za ruku a přála si, aby všechno bylo jednodušší. Milovala jsem Jacoba, ale Paul mi hrozně chyběl. Chtěla jsem být s ním a vynahradit mu všechno, o co přišel.

„Bello, už bys měla jít, bude tě hledat,“ pošeptal mi do ucha a políbil mě na tvář. Měl pravdu, bude mě hledat.

„Vrátím se, slibuju,“ řekla jsem a naposledy ho políbila. Nevěděla jsem proč, ale měla jsem takový divný pocit, že ho vidím naposledy. Pevně jsem svírala jeho ruku a modlila se, aby se mu nic nestalo.

„Miluju tě,“ řekl mi a odešel do lesa. Dívala jsem se na jeho mizející záda a usmívala se. Z té šťastné a spokojené bubliny mě probudilo hlasité vrčení. Otočila jsem hlavu a viděla Jacoba, jak stojí u dveří a vrčí. Nebyl vlkem, ale vrčel.

„Jak jsi to mohla udělat?“ Výčitka v jeho hlase mě bolela, ale zasloužila jsem si ji. Neměl nás vidět. Ne, dokud jsem mu to nevysvětlila.

„Jacobe, moc mi chyběl. Musela jsem se s ním vidět,“ řekla jsem mu, ale on jen pobaveně kroutil hlavou.

„Nechyběl, nelži mi,“ křikl na mě a já nevěřila svým vlastním uším. On si myslí, že mu lžu?

„Jacobe, nech toho,“ řekla jsem mu a chtěla vejít do domu, ale jeho ruka mě zastavila. Pevně mě držel a nehodlal mě jen tak pustit.

„Pusť mě,“ sykla jsem na něj a rukou pohnula. On ji však pořád svíral a díval se mi do očí.

„Bello, nedělej to. Přece mě miluješ,“ zašeptal a nasadil pohled raněného štěněte. Milovala jsem ho, ale teď mě děsil.

„Pusť mě a nech mě jít,“ poprosila jsem ho a on mě konečně pustil. Ruka mě trochu bolela a bylo mi jasné, že budu mít modřinu. Tohohle Jacoba jsem nemilovala, spíš se mi hnusil.

„Dneska pojedu k tátovi, musím si pročistit hlavu,“ oznámila jsem mu, sbalila si pár věcí a odcházela. Nesnažil se mě zastavit. Věděl, že by to bylo zbytečné.

„Miluju tě,“ řekl potichu, když jsem zavírala dveře. Otočila jsem se na něj a viděla v jeho očích smutek a lásku. Otočila jsem se a dveře zabouchla. Nastoupila jsem do náklaďáčku a odjížděla do Forks. Cesta ubíhala na můj vkus až moc pomalu.

Táta byl z mé večerní návštěvy překvapený. Já byla taky. Když jsem vešla do domu, nachytala jsem tátu, jak se líbá s nějakou ženou. Nevěděla jsem, kdo to je, ale cítila jsem se velice trapně.

„Bello,“ křikl překvapeně táta, když mě uviděl ve dveřích. Žena kmitala pohledem ze mě na tátu. Nevydržela jsem to a začala se smát.

„Miláčku, tohle je moje dcera Bella. Bello, tohle je moje přítelkyně Marry,“ přestavil nás a já si s ní potřásla rukou. Vypadala opravdu mile.

„Omlouvám se, že jsem vás vyrušila, ale mohla bych tu dneska přespat? S Jacobem máme trochu problém,“ svěřila jsem se mu a sklopila oči k zemi. Táta mě pohladil po tváři a vzal ze země mou tašku. Vyšel po schodech nahoru se slovy, že mi ustele. Zůstala jsem v místnosti sama se ženou, která byla s mým otcem.

„Ještě jednou se moc omlouvám,“ šeptla jsem, ale ona se jen usmála.

„To je dobré,“ pověděla a nabídla mi čaj. Přijala jsem, a když se vrátila, nesla s sebou i tác plný cukroví. Sice byl leden, ale ještě pořád mi cukroví dělalo radost.

„Páni, to je vážně výborné,“ řekla jsem s plnou pusou a ona se zasmála.

„Děkuju. Tenhle rok jsem pekla poprvé, konečně bylo pro koho,“ svěřila se mi a mě jí bylo líto.

„Jsem ráda, že si táta někoho našel,“ pověděla jsem jí a ona se spokojeně usmála.

„Charlie je opravdu skvělý. Známe se jen pár týdnů, ale život bez něj si už nedokážu představit,“ řekla zasněně a já přesně věděla, o čem mluví. Dojedla jsem poslední kousek, dopila čaj a zvedla se. Chtěla jsem umýt nádobí, ale Marry mi ho sebrala z rukou se slovy, že to udělá sama.

„Bello!“ zakřičel táta z patra a já vyšla za ním.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lásko, jsem vlkodlak - 20. kapitola: