Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lásko, jsem vlkodlak - 17. kapitola

29.12.2011 (16:45) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2038×

Jacob

Nechal jsem Bellu odejít do učebny a spěchal za tím, který mě tak štval. Cítil jsem zlobu, jak naplňuje mé tělo a těšil se na to, jak mu to vytmavím. Už nikdy se mé přítelkyně nedotkne.

Pospíchal jsem chodbou a šel za tím smradem, který se za nimi táhl. Nevěděl jsem, kam šli, ale chodba se pomalu prázdnila, až byla úplně prázdná. Viděl jsem dvě osoby, které šly přede mnou, a rychle je následoval. Byl jsem si jistý, že ví, že si s nimi chci promluvit. Ještě několik okamžiků jsem je následoval, když se zastavili. Bledé tváře se na mě otočily a já se jim postavil čelem.

„Jacobe, nechceme problémy. Jasper jen pomohl Belle, aby nespadla,“ řekl jeden z nich a já se zasmál. Začne to záchranou a skončí to tím, že ji zabijí.

„Nepřeji si, abyste se jí dotýkali a vyhledávali její společnost,“ řekl jsem a zavrčel. Jejich překvapené pohledy mě nechávaly chladným.

„Nebudeme dělat něco, co si ona nepřeje,“ zašeptala Alice a já se začal třást. Mým tělem prostupoval vztek a celé tělo jsem měl v plamenech zloby. Cítil jsem, jak se mi chvějí ruce a jejich postavy se přede mnou lehce rozmazávaly. Bylo mi horko. Hrozné horko.

Nohy se mi třásly tak, že jsem se neudržel ve stoje a padal k zemi. Jedna z pijavic se ke mně sklonila a chtěla mi pomoct, ale vztekle jsem na ni prskl a ona se stáhla. Zhluboka jsem dýchal a modlil se, aby ta bolest zmizela. Tohle nebyla přeměna. Bylo to něco horšího.

Teplo, které zahřívalo mé tělo, ustoupilo a já se začal třást zimou. Krev se mi v žilách zpomalila a já si lehl na zem, na které jsem seděl. Cítil jsem neuvěřitelnou bolest a nevnímal nic kolem sebe. Poslední, na co jsem myslel, byla Bella. Moje Bella.

Bella

Seděla jsem u jeho postele a hladila ho po ledové ruce. Vypadal jako mrtvý. Vzlykala jsem a mé slzy dopadaly na jeho hruď. Obmotala jsem ruku kolem jeho zápěstí a kontrolovala, jestli jeho puls zesílil. Nenastala žádná změna. Pořád byl někde jinde a jeho tělo sláblo. Snažila jsem se ho zahřívat svým tělem, ale moc to nepomáhalo. Deka, kterou měl hozenou přes sebe, byla ledová, stejně jako jeho tělo.

„Jacobe,“ zašeptala jsem a pohladila ho po tváři. Ruka mě brněla a skoro jsem ji necítila. Konečky prstů jsem obkreslovala jeho bezkrevné rty a modlila se, aby je otevřel, znovu nabral svou hnědou barvu, vzal mě do náruče a políbil mě.

„Prosím, vzbuď se,“ řekla jsem trochu víc nahlas a trochu s ním pohnula. Nic. Žádná reakce.

„On se neprobudí,“ řekl někdo za mnou a já se polekaně otočila. Carlisle stál mezi dveřmi a otíral si ruce do modrého ručníku, který jsem si přinesla z domu ve Forks. Přešel k posteli a poklekl k Jacobovu lůžku. Sáhl mu na čelo, pak na tvář a nakonec se podíval do jeho očí. Jemně vytáhl jeho víčka a kontroloval, zda je všechno v pořádku. Když mu oči zase zavřel, prohmatal mu hruď a nakonec prohlédl jeho ruce. Jeho předloktí zdobily malé ranky, kterých jsem si předtím nevšimla.

„Co je mu?“ Zlaté oči se na mě podívaly a já v nich viděla bezmoc.

„Já nevím,“ přiznal a já znovu vzlykla.

Jacob

„Jacobe,“ slyšel jsem vedle sebe šepot a tiché vzlyky. Chtěl jsem otevřít oči, políbit ji a pošeptat jí do ucha, že ji miluji. Jenže jsem nemohl.

Něco mě drželo v té temnotě, ve které jsem se nacházel. Slyšel jsem všechno, co kolem mě dělo, ale nemohl jsem nijak reagovat. Má duše, která chtěla vstát a užívat si života, byla uvězněna v mém těle, které se mnou nespolupracovalo. Zkoušel jsem pohnout prsty, nebo něčím jiným, ale nic se nedělo.

Po několika hodinách jsem cítil, že se něco změnilo. Už kolem mě nebyla jen tma, ale na konci toho všeho jsem uviděl malé světlo. Taková světlá záře, která osvětlovala to celé nic, které se kolem mě rozprostíralo. Natáhl jsem ruku k tomu světélku a cítil, jak je teplé. Mé tělo se třáslo zimou, takže jsem jakýkoliv zdroj tepla uvítal s otevřenou náručí. Čím jsem byl světlu blíž, tím mi bylo tepleji. Jemné paprsky dopadaly na mé tělo a já je s úsměvem přijímal. Cítil jsem, jak se moje tělo naplňuje životem a láskou. Těšil jsem se, až se probudím, obejmu svou Bellu a budu zase žít.

Jenže když mě světlo obklopilo úplně, cítil jsem novou bolest. Mezi prsy mě chytla křeč a já padal k zemi. Nedokázal jsem takový nápor vydržet a věděl jsem, že zemřu. Bolest byla tak silná, až se mi podlomily kolena.

Bella

Ležela jsem na posteli vedle něj a snažila se usnout. Zprvu mi to nešlo, ale po několika hodinách jsem konečně zabrala a snažila se zahřát svého přítele. Zdál se mi dokonalý sen o našem budoucím životě. Byla jsem v tom snu šťastná a spokojená.

Když jsem se probudila, podívala jsem se na Jacoba a se zoufalým povzdechnutím jsem musela uznat, že žádná změna nenastala. Pořád ležel stejně a bledá kůže mě děsila. Kdybych ho neznala, myslela bych si, že patří k bledým tvářím. K upírům.

Jenže jsem ho znala - a to moc dobře. Byl to člověk, kterého jsem na světě milovala nejvíce. Ležela jsem vedle něj a sledovala, jak mě pomalu opouští. Nechtěla jsem si to přiznat, ale byla to pravda. Z jeho těla pomalu vyprchával život a já padala do ještě většího zoufalství.

Prosila jsem všechny svaté, aby mi ho nebrali. Bez něj nejsem nic. On mi vždycky pomohl, vytáhl mě z průšvihu a když je teď on na místě, na kterém potřebuje pomoc, já nemůžu nic dělat. Jen jsem ležela, držela ho za ruku a plakala. Nevzlykala jsem, jen jsem nechala slzy potichu téct po mých tvářích. Myslela jsem na náš domek, společnou budoucnost. Naše malé děti a my s šedými vlasy. Strom na zahradě, který jsme spolu zasadili. Společný život plný lásky a štěstí.

Myslela jsem zrovna na to, jak bych asi vypadala jako nevěsta a Jake jako ženich, když jsem to uslyšela. Hlasité bušení jeho srdce naplnilo místnost a já se vylekaně zvedla do sedu. Sáhla jsem mu na ruku a kontrolovala jeho puls. Jeho srdce bilo rychle a tvrdě. Viděla jsem, jak se jeho hruď hýbe a jeho tvář zdobí bolest. Chtěla mu nějak pomoct, ale nemohla jsem. Zavolala jsem doktora a modlila se, aby byl v pořádku. Přála jsem si, aby otevřel oči, podíval se na mě a zvedl se.

Jenže se tak nestalo. Srdeční puls se pořád zrychloval a doktor nevěděl, co dělat. Jen nad ním stál, snažil se ho uklidnit, ale sám byl nervózní. Podle jeho rychlých pohybů jsem usoudila, že není moc času. Chytila jsem ho za ruku, zavřela oči a snažila se dát mu alespoň trochu svojí energie a síly. Věděla jsem, že je to nemožné, ale aspoň jsem to zkusila.

Jacob

Seděl jsem na louce, kterou jsem neznal, a díval se kolem sebe. Byl jsem nahý, ale slunce na nebi mě hřálo, takže mi zima nebyla. Věděl jsem, že sem mrtvý, ale pořád jsem v sobě nemohl najít ten smutek a zoufalství. Bella, na kterou jsem předtím pořád tak myslel, se mi najednou nezdála až tak blízko a já pomalu zapomínal, jak vypadal její obličej. Nechtěl jsem to. Toužil jsem alespoň po vzpomínkách, když jsem teď mrtvý.

„Jacobe,“ zašeptal někdo za mnou a já se polekaně otočil. Kdo mě ruší v mém vlastním nebi? Žena, které patřil hlas, se na mě dívala s láskou v očích a její tvář zdobily slzy. Něco v jejím obličeji mě zaráželo. Měla stejné obočí jako já a horní ret byl trochu víc nafouklý, než ten dolní. Moje máma.

„Mami,“ zašeptal jsem a nevnímaje svou nahotu jsem se za ní rozběhl a sevřel ji v náruči. Voněla po pomerančích a kokosu.

„Co tu děláš? Máš být přece se svým otcem,“ zašeptala a pohladila mě po tváři.

„Jsem mrtvý. Nevím, co se stalo, ale jako poslední si pamatuju, že jsem cítil hroznou bolest a nakonec jsem upadl do bezvědomí. Pak jsem viděl to světlo a nakonec jsem se ocitl tady,“ vysvětloval jsem jí a nechal se od ní laskat ve vlasech. Byla pořád krásná. Vlasy měla dlouhé a spletené do copu, jak jsem si pamatoval. Objala mě a na zádech mi malovala uklidňující kolečka.

„Nejsi mrtvý, to nedovolím,“ zašeptala, odtáhla se ode mě a políbila mě na tvář. Ústy němě naznačila, že mě má ráda a zmizela. Ocitl jsem se zpátky v té tmě. Cítil jsem rozdíl. Už jsem nevládl svému tělu. Nebyl jsem v něm.

Bella

Najednou jako by se jeho srdce zastavilo a když zase začalo tlouct, bylo mnohem klidnější. Oddychla jsem si a pohladila ho po čele. Bylo studené a zpocené.

Výraz v jeho obličeji se změnil a já viděla, jak krčí obočí. S něčím bojoval. Drtila jsem jeho dlaň v té své a modlila se, aby se vzbudil. Prosila jsem všechny, kteří už s námi nebyli, aby mi ho nebrali.

„Jeho puls je silný,“ zašeptal doktor a já se šťastně zasmála. Bude žít a bude v pořádku.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lásko, jsem vlkodlak - 17. kapitola: