Láska ze starých časů - 4. kapitola • STMÍVÁNÍ.eu

Co udělá Edward když najde Bellu ve svém pokoji? Co když by je někdo načapal? A jak vlastně zareaguje? Oddálí je to nebo sblíží? Prosím zanechte komentáře, ať vím, jak se povídka líbí a jak rychle mají dílky přibývat, děkuju.

03.03.2010 (18:15) • Esaiel • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 515×

Láska ze starých časů

Kapitola IV.

Edward McAnthony

Zamrkal jsem. Byl to doopravdy zvuk ženských podpatků? Ne... to není možné... jen nějaká služebná. Znovu jsem upadl do slastného bezvědomí. Pak ale zaskřípaly dveře. Jako kdyby někdo vešel dovnitř... Unaveně jsem se přetočil na druhý bok. Pootevřel jsem oči. V tu ránu jsem zíral před sebe s očima otevřenýma dokořán.

Stála tam. Isabella? Ne. Tohle byla Bella. Ve tváři měla naprosté překvapení. Zamžikal jsem. Byla zděšená a přilepená na zdi, jako kdyby se chystala utéct. Opatrně jsem se zvedl na loktech, abych ji ještě více nepolekal. Rozhlédl jsem se po pokoji. Zšeřelá místnost byla tichá, ve stejném stavu jako před tím, než jsem se uložil ke spánku.

„Eh, Bello?“ otázal jsem se tichým, zastřeným, stále ještě rozespalým hlasem. Trhla sebou při zvuku toho jména. Nechtěl jsem si to přiznat, ale byl jsem rád, že přišla - ať už měla za lubem cokoli. Navzdory tomu, že jsem se snažil, aby jsme se nepotkali... Nemohl jsem nepodlehnout jejímu kouzlu.

Pokaždé, když se zasmála a ten křišťálový zvuk mě polechtal u srdce, když jsme ucítil její opojnout, tajemnou vůni, když jsem pohledem sjel na její nádherně stavěné tělo nebo se náhodou dotknul a zasáhla mě stejná vlna touhy jako poprvé... Bylo pozdě. Příliš pozdě. Isabella Meriet Blair už byla mou múzou.

„Já... já se... omlouvám,“ vyrazila ze sebe a couvla, pomalu se posouvala směrem ke dveřím. Rychle jsem se prohlédl. Bohudíky, byl jsem oblečený. Přesto mi neseděla nezvyklá bledost jejího obličeje a ruměnec ve tvářích. Vstal jsem a přešel ke dveřím a tak jí ledabyle zatarasil cestu.

„Není za co, dlouho jsem na to čekal,“ zašeptal jsem a chytil její levé zápěstí. Rychlým pohybem jsem ji přitáhl k sobě a podíval se do jejích smaragdových očí. Jiskřily nejen strachem, cítil jsem, že to taky chce. Sice se odtahovala, ale pomalu, neochotně a ne celým tělem.

„Ráda flirtujete, madam?“ ptal jsem se a přejel jí prstem od lícní kosti k bradě. Zachvěla se, ale jinak se nepohnula.

„Jen s... určitými džentlmeny.“ Tak zněla její udivující odpověď. Znovu jsem hledal slova v jejích očích, ale nelhala mi. Přitiskl jsem ji k sobě blíž.

„Zdá se mi, jako by jste naznačovala, že já mezi ně nepatřím...“ podotkl jsem zamyšleně.

„To vás vaše intuice neklame, pane. S džentlmeny jako vy to není radno.“ Říkala to ale nepřesvědčeně. Usmál jsem se a rty se dotkl špičky jejího nosu. Rty se jí zachvěly.

„To je to s mou pověstí až tak špatné?“ tázal jsem se pobaveně. Jemně přikývla a já se rozesmál na plné kolo s hlavou jemně zakloněnou. Uvěznil jsem jí i druhou ruku v pevném sevření mé levačky a pravou jí zdvihl bradu. Prsty přeběhl po tváři a podebral bradu.

„Džentlmen jako vy... by si to mohl vyložit jako vztah mnohem důvěrnější a to v celé jeho šíři...“ Rychle jsem se rty dotkl jejích a zase uhnul. Prudce vydechla. Slyšel jsem, jak rychle jí utíká srdce, jako o překot.

„Myslím, že někdo jako vy nezapomněl, jaký je rozdíl mít v posteli džentlmena a pravého muže,“ zamumlal jsem a pak už se neudržel. Jemně jsem naléhal rty, dokud mi nedala odpověď, pak už to bylo rychlé.

Isabella Meriet Blair

Zatraceně, ani nevím, jak jsme se octli na posteli. Ale jedno jsem věděla jistě - ještě nikdy se mě nikdo nedotýkal tak nemravně jako Edward McAnthony. A ještě nikdy mě nikdo víc nevzrušil. Měla jsem pocit, jako bych tála. Zoufale jsem se držela jeho ramen, druhou rukou se probírala těmi hebkými vlasy.

Bylo to jako kouzlo. Neuvěřitelné, neskutečné. Úžasné. Asi mě úplně opustil zdravý rozum, ale chtěla jsem víc. Měkké rty, jejich teplo, každý elektrizující dotek. Víc. Bylo to k nevydržení. Nesnesitelné. Jako když se člověk snaší nadechnout nad hladinou.

A pak, do té mé malé idylické bublinky proklouzl jeho povzdech. Postavil mě, narovnal mi šaty a naposledy krátce políbil. Byla jsem nespokojená, zmatená, dokonale dezorientovaná a zvláštním způsobem podrážděná. Zamžikala jsem přímo do jeho obličeje.

Bylo zvláštní, jak se moje srdce pokaždé trochu zadrhlo, když se usmál, měl nade mnou neuvěřitelnou moc. Nedokázala jsem se v jeho přítomnsoti ovládat. Pohladil mě po tváři a uvolnil moje pevně stisknuté ruce kolem jeho pasu. Okamžitě mě začaly pálit, bez jeho ruky, chyběla tam. Patřila tam. Přitiskla jsem si je na hruď.

„Takhle ne... Teď ne. Až po tom budeš prahnout, až to budeš chtít, aniž bych tě přemlouval,“ promluvil ke mně. Bylo zvláštní. Rozšířily se mi zorničky, jako kdybych se probrala ze sna. Zavrtěla jsem hlavou, abych rozehnala zmatené myšlenky, rychle jsem mu na rty vtiskla jeden polibek na rozloučenou, jako dík. Dal mi čas se vzpamatovat.

Neměla jsem to dělat, v tu chvíli se ode dveří rozezněl výkřik. Otočila jsem se a uviděla komornou Bertu. Zírala na nás a zrudla. Upustila na zem dopis, který měla pro Edwarda v ruce.

„Já, já se omlouvám!“ zadrmolila, otočila se a utekla. Běžela jsem za ní, volala, že to není tak, jak se zdá. Dole ve sklepních prostorech jsem to vzdala a zírala před sebe do prázdné chodby. Pak jsem se zhroutila k zemi a pustila se do pláče.

< shrnutí >