Láska ze starých časů - 1. kapitola • STMÍVÁNÍ.eu

Takže tu hned po prologu máme první kapitolku. V ní tedy konečně Bellu a Edwarda seznámíme. Ples, vír tance, to všechno... Ale jak to vlastně s tímhle naprosto nepoměrným párem dopadne pro dnešní večer? Podívejte se, tenhle závěr možná některé z vás překvapí. Děkuji všem, doufám, že zanecháte nějaký ten komentík od cesty, zda mám pokračovat.

18.02.2010 (10:30) • Esaiel • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 517×

Láska ze starých časů

Kapitola I.

Edward McAnthony

Všiml jsem si několika dalších mladíků, kteří vyrazili jejím směrem. Při pohledu na muže, který se k ní ovšem blížil každý z nich poslušně změnil svou trasu a vyzval tu či onu dámu k tanci. Raději jsem sledoval jejich pohled a zamrazilo mě na místě. Nebyl jsem schopen udělat další krok. Samotný Nilgarnijský král si to rázoval k oné přenádherné dámě.

„Od té bych dala ruce pryč, vypadá to na budoucí královu oběť. Rozhodně bych mu nelezla do zelí, mohlo by se mu to znelíbit,“ zašeptal mi do ucha svádivý, tajemný šepot. Otočil jsem se a okamžitě jsem věděl, o koho jde. Elizabeth Reewoodová v celé své kráse. Rusé vlasy jí rámovaly obličej a dopadaly jen na ramena a v zelinkavých šatech vypadala úchvatně. Černé oči jí zářily. Ale já už pro její krásu nenacházel stejné nadšení jako předtím. Upoutala mě jediná žena v místnosti a ta, bohužel, byla zdá se již zadaná. Přetočil jsem se pohledem zpět.

Jeho veličenstvo si právě tohoto anděla odvádělo na taneční parket, zlehka ji políbilo na tvář a ona se zasmála něčemu, co král řekl. Srdce mi dvakrát poskočilo. Poprvé z jejího smíchu, čirého zvuku vzbuzujícího ve mně nevídaný pocit touhy, ne, to bylo slabé slovo. Prahnul jsem po ní. Podruhé z uvědomění, že nikdy nebude moje, pokud si ji král dostatečně oblíbí. Když tančila, byla nevyslovitelně půvabná a já z ní nemohl spustit oči, z ní, ladných pohybů...

„Doufala jsem, že si zatančíme,“ ozval se zase hlas Elizabeth. Pokusil jsem se usmát se, ale zjevně to vypadalo dost zaraženě. Byl jsem značně vyvedený z míry. Přesto jsem vzal ženu, která na mne tak dotírala za ruku a odvedl ji k tanečnímu parketu. Nesoustředil jsem se na kroky. Nejspíš jsem je i dost kazil, ale nevypadalo to, že by to slečně Reewoodové nějak zvlášť vadilo.

Brzy však král a jeho úchvatná společnice opustili parket a každý si šli svou cestou. Měl jsem chuť rozběhnout se za ní, chytit jí do náruče a odvést zpátky, ale asi by na mě zírala jako na blázna. Opatrně jsem se vyprostil z Elizabethina objetí s výmluvou, že na mne čeká starý přítel a zmizel v davu. Až potom jsem se prodral mezi tančícími páry a skupinami debatujících gentlemanů.

Našel jsem ji. Stála na terase, tam, kde je nejlepší výhled na ztichlé, temné kouty zahrady plné vysokých keřů a nádherných květin, které se na noc ovšem zavíraly do poupat, vyjma jediného druhu. Zezadu její šaty odhalovali alabastrovou kůži jejích ramen. Přistoupil jsem směle blíž. Nebál jsem se, proč taky? Neměl jsem důvod. Naopak, přitahovala mě, už tehdy, už teď. Omotala si mě okolo prstu během chvíle.

„Je nádherná noc, i když nejsou moc vidět hvězdy,“ prolomil jsem ticho. Netrhla sebou, jak jsem čekal. Ani se nehnula jen dál upřeně sledovala stíny v zahradě, nejspíše fascinovaná jejich zjevem. A já byl zase zaujat jí. Pozoroval jsem ji a snažil se dešifrovat její gesta, pohyby, výrazy... nedostal se mi sebemenší náznak, že by byla polekaná z mé přítomnosti.

„Ano, je překrásná,“ vydechla po chvíli tak tiše, že jsem ji málem nezaslechl. Ale toho bych litoval. Její hlas... to bylo jako slyšet mystickou píseň. Připadala mi tak trochu jako víla z pohádky, uhranula mě. Pročísla si vlasy rukou a mě upoutala její jemná vůně - lilie? - nestihl jsem ji přesně určit.

„Já... omlouvám se, jsem Edward, Edward McAnthony,“ představil jsem se zaraženě - a trochu opožděně. Zasmála se. Znovu zazněl ten čistý křišťál. Její smích byl nakažlivý, i na mých rtech zanechal slabý náznak zvednutých koutků. Pomalu se otočila a opřela se zády o zabrádlí, aniž by si to uvědomila, byla neuvěřitelně vyzývavá. Přinutil jsem se polknout.

„Pro dnešní večer jen Bella,“ odvětila prostě. Trochu jsem znervózněl. Její sebejistota mi vadila. Měl jsem to být já, kdo je velkorysý a shovívavý. Kazila mi mé mínění o mě samotném. Opatrně se nahnula dopředu a setřela mi vlas z tváře. Trhl jsem s sebou při doteku její kůže a nebyl jsem sám. Bylo to jako by mnou projel elektrický šok.

„Takže... Bello...“ došla mi slova. To bylo snad poprvé, co jsem nevěděl, co které ženě říct, jak jí zalichotit aniž bych ji urazil. Její úsměv se k mému znepokojení rozšířil. Pomalu se vydala do zahrady. Nevyzvala mě, abych ji následoval, ale i tak jsem šel. Zastavila se u laviček uprostřed bludiště květin, tam, kam nebylo z žádného směru vidět.

Viděl jsem v tom příležitost, chytil jsem její ruku a přitáhl ji k sobě, takže jsme byli tělo na tělo. Ruku jsem nepustil a sklonil se, abych ji mohl políbit. Pár centimetrů, pár milimetrů... už jen kousíček. A pak jsem ucítil tvrdou bolest. Pustil jsem ji v tom překvapení a položil si ruku na zrudlou tvář. Dala mi políček? Eh! Zamrkal jsem a podíval se jí do tváře. Byla pobavená a trochu naštvaná.

„Tak snadno to nepůjde, pane McAnthony, na lehké jednodenní pobavení si najděte někoho jiného.“ Naklonila se ke mně a přejela mi nosem po klíční kosti, než se odklonila. Projel mnou elektrizující pocit, ztuhnul jsem. Zatraceně jsem po ní toužil už teď a ona mě ještě takhle pokoušela... Kdybych se neudržel, vzal bych si ji násilím hned teď.

„Nejsem žádná... “ sugestivně se odmlčela a vyrazila pryč. Zíral jsem do prázdna, jako přimražený k místu. Trvalo snad půl hodiny, než jsem byl schopen vrátit se do sálu.

Ten večer už jsem ji nespatřil. Odjel jsem domů raději brzo...

< shrnutí >