Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska za mřížemi - 10. kapitola

05.11.2011 (17:15) • Kika57 • FanFiction na pokračování • komentováno 28× • zobrazeno 4220×

Stála jsem tam asi pět minut, když…

„Ty asi nepůjdeš dál, co?“ ozvalo se za mnou. Vyděšeně jsem vykřikla a prudce se otočila. Mé srdce opět běželo maraton a ne a ne zpomalit.

„Do háje! Neříkal jste, že mě chcete zabít!“ křičela jsem a dala si pozor, abych mu netykala. Přišlo mi to takhle… správné? Proč bych se měla kamarádíčkovat s někým, kdo mě tu drží a ještě k tomu to má být můj psychiatr, nebo co to vlastně je?

„Omlouvám se… Já jen, že už tu docela dlouho stojíš, tak…“

„Tak co? To ti dává právo mě opět děsit?!“ přerušila jsem ho. „A co tady vlastně děláš?“

„Já? Já jsem šel do kanceláře, ale tys tu stála, tak jsem čekal, co uděláš…“ dostal ze sebe, vytáhl klíče z kapsy a odemkl svou pracovnu. Rukou mě vyzval dál, zavřel a sedl si za obrovský stůl.

„Nechceš si sednout?“ Poukázal na gauč. Musela jsem se uchechtnout. Myslela jsem, že takovéto gauče jsou pouze ve filmech a ono asi ne.

„Myslím, že to vydržím. Co tedy potřebujete?“

„Potřebuješ,“ opravil mě. „A myslím, že by sis měla přeci jenom sednout. Nebo jestli opravdu chceš hodinu stát…“

„Hodinu? Co bych tu měla dělat hodinu?!“ On se snad zbláznil!

„Máme sezení. To znamená, že si tu budeme aspoň hodinu povídat, o čem budeš chtít.“

„A to se mě ptáte nebo oznamujete?“ zeptala jsem se nevinně.

„Oznamuji… A já jsem Edward.“ Vstal a natáhl ke mně ruku. „Když to nepomohlo na poprvé, tak snad teď.“

„Já jsem Isabella a nepomůže.“ Stiskla jsem jeho ledovou ruku a poté si šla sednout. Hodinu se mi stát opravdu nechce…

„Nechceš mi vyprávět o svém životě?“ zeptal se mě, popadl blok a tužku a přesunul se na židli poblíž gauče.

„Uhádl jste, nechci.“ Ignorovala jsem jeho další slova. Rozhlížela jsem se kolem. Sice je to přechytralý doktor, ale i tak… Mít v kanceláři dvě velké stěny zakryté od shora dolů knihami? Vstala jsem a přešla k nim blíž. Ve vrchních poličkách byly samé odborné, hlavně lékařské knihy, ale v těch spodních?

„Netušila jsem, že někdo jako vy může číst klasiku.“

„Netušil jsem, že někdo jako ty pozná klasiku,“ vrátil mi stejnou mincí.

„To bylo ubohý,“ zašeptala jsem. Dál jsem si všímala pouze knih na poličkách. Po každém hřbetu jsem přejela prstem a plně si to užívala. Už je to dávno, kdy jsem každou volnou chvilku strávila v knihovně nebo v knihkupectví. Četla jsem ty dokonalé, romantické příběhy plné lásky a doufala, že i já něco podobného zažiju. Že najdu někoho, kdo by pro mou lásku byl schopný udělat cokoli. Riskoval by kvůli mně život a raději by zemřel, než být na toto světě beze mě. Ach ano… I o Romeově lásce jsem kdysi snila. Vždy jsem si přála být aspoň na moment Julii. Uslyšet jeho krásná slova lásky, silné paže, které by se kolem mě obtočily a už nikdy nepustily, nebo ochutnat jeho rty.

Vytáhla jsem knihu z poličky a oprášila ji od prachu. Už na první pohled byla opravdu stará a tímto přístupem by byla hodně brzy zničená. Vrátila jsem ji na její místo a posunula si dále. Pouze jsem pročítala názvy, dokud mě nepřerušil jeho hlas.

„Jestli chceš, tak si nějakou můžeš půjčit.“

„Mohla bych?“ zeptala jsem se nevěřícně. Bylo by to opravdu skvělé, protože tu měl knihy, které jsem si již dávno chtěla přečíst, ale ve městě jako je Forks nebyly k sehnání.

„Když mi slíbíš, že je nezničíš… Trvalo mi docela dlouho, než jsem je sehnal,“ odpověděl. „Tuto bych ti doporučoval.“ Zničehonic se objevil za mnou. Jeho ruka sáhla po knize v nejvyšších poličkách a podal mi ji.

„Má dokonalá sestra? Co to je?“ Proč mi dává tuto knihu? Už název zní… divně. To chce, abych se cítila ještě hůř než teď?

„Měla by sis to přečíst… Možná se ti to bude líbit.“ Knihu mi přímo narval do ruky. „Nechceš si jít opět sednout, abychom mohli pokračovat?“

„Ty chceš pokračovat,“ odsekla jsem mu. Jeho pohled byl víc než zábavný. Myslím, že kdybych ty jeho obličeje natáčela a poté je poslala do nějaké video soutěže, tak bych vyhrála na plně čáře.

„Isabello! Nevím, jestli si to uvědomuješ, ale pouze na mně záleží, jak dlouho tu zůstaneš, jestli budeš mít návštěvy nebo vycházky! Měla bys spolupracovat…“

„Nebo?“ přerušila jsem ho.

„Nebo ti můžu dokázat, že i já umím udělat ze života peklo! Já tu nejsem kvůli tomu, aby si ze mě někdo jako jsi ty dělal srandu!“ To, že na mě zvyšoval hlas, se mi vůbec nelíbilo. Jako by nestačilo, že mi nahání strach, ještě mi tu naznačuje, že jsem nějaký podřadný druh.

„Fajn… A já tu nejsem od toho, abych dělala to, co řekneš! Máš smůlu, Edwarde! Dřív, než jsem ho potkala, bych si to nechala líbit, ale teď?! Nejsi o nic lepší než já!“ křičela jsem. Dostávala jsem ze sebe vztek, který jsem v sobě příšerně dlouho držela. Nevadilo mi, že si ho vylévám na něm, i když za nic nemůže.

„Než jsi potkala koho?“ zeptal se překvapeně, bez známky vzteku. Do očí se mi při vzpomínce na něj vlily slzy. Ustoupila jsem od něj o krok dál, ale bylo mi to k ničemu. Udělal krok ke mně a tím opět zmenšil vzdálenost, která mezi námi byla.

„Isabello… Koho jsi potkala?“ Jeho tón hlasu byl úplně jiný. Očekávání a netrpělivost byly jasně slyšet v hlasu.

„Nech mě být! Nic ti do toho není! Stejně jsem jen tvůj další případ, který, jen co ho vyřešíš, smeteš ze stolu!“ Prudce jsem se otočila ke dveřím a vší silou jsem zabrala za kliku. Dveře se rozlétly a já vyrazila vpřed. Přes slzy, které mi kanuly z očí, jsem viděla rozmazaně. Všechny věci, barvy se prolínaly a já byla ráda, když jsem uviděla známé dveře do našeho pokoje. Opět jsem je co nejrychleji otevřela a když jsem vešla, tak jsem s nimi doslova třískla. Skryla jsem si hlavu do dlaní a nevšímala si nohou, které mi postupně vypovídaly službu a já klesala níž a níž.

„Bello?“ Prudce jsem zvedla hlavu. Přede mnou klečel Dave s kapesníky v ruce.

„Máš… Máš ležet,“ kuňkla jsem mezi vzlyky. Vytrhla jsem mu kapesník z ruky a utřela si nos.

„Pojď ke mně.“ Jeho ruce se od sebe vzdálily a mně tím utvořily prostor. Opatrně jsem se mu vrhla do náruče a nechala sebou kolébat ze strany na stranu. Nechala jsem se hladit po vlasech a vychutnávala jsem si jeho slova útěchy. Připadala jsem si jako malá holka, co si právě odřela koleno a její starší brácha ji utěšuje.

„Už neplakej, ano? Ať už ti ten idiot řekl cokoli, tak to neber vážně. Nestojí za to, abys kvůli němu brečela.“ Opatrně se ode mě odtáhl a rukou mi setřel slzy. „Co to máš?“ Podíval se na knihu, kterou celou dobu držím v ruce.

„Nevím. Prý si ji mám přečíst.“ Dave mi ji vzal z ruky a otočil ji.

„Moc toho tady nepíšou. Tím myslím, o čem je, ale vím já… Třeba nebude špatná.“ povzbudil mě. „Nechceš se přemístit? Nic proti, ale zem je strašně studená a ještě mi není nejlíp…“ Sklopil hlavu.

„Proboha, Dave! Já se ti moc omlouvám… Nedošlo mi to.“ Opatrně jsem se mu vyvlékla z objetí, vstala jsem a pomohla mu na nohy. Podepřela jsem ho a pomohla mu do postele. Jen co si lehl, pevně semkl víčka a za malý moment se ozvalo slabé pochrupování. Přesunula jsem se do své postele, vzala si do ruky knihu a pustila se do čtení.

Shrnutí

Sice je to divný, že musím škemrat o komentáře, ale... S každou kapitolou klesají, a tak se vás ptám, co byste rádi změnili, aby to bylo lepší? ;)

Jak jsem slíbila, tak konečně delší kapitola. Hezké čtení.

Kika57

Autor: Kika57 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska za mřížemi - 10. kapitola: