Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska si svou cestu najde - 5. kapitola

10.10.2011 (13:45) • Marvi • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1531×

Kapitola 5.

Chtěla jsem vejít do domu, ale slyšela jsem mámu, jak mě volá. Vydala jsem se za dům ke garážím, odkud její hlas přicházel. Byli tam oba, jak máma, tak i Phil.

„Zlatíčko, tato prostřední garáž je tvoje,“ usmívala se máma.

„A tady jsou klíčky.“ Podal mi je Phil. Na klíčích bylo i tlačítko na automatické otevírání garážových vrat.

„No, neboj se, otevři je, nic na tebe nevybafne,“ povzbuzovala mě Renée.

Namířila jsem tedy na vrata a zmáčkla jej. Pomalu se začala rolovat nahoru, nejdřív jsem viděla jen tmu, později jsem rozpoznala obrysy kol a pak jsem spatřila autíčko v celé své kráse. Byl to červený Mini Cooper.

„To je opravdu moje?“ rozplývala jsem se.

„Ano, je,“ smála se máma.

„Už se nebudeš muset nikoho doprošovat,“ mrkl na mě Phil.

„Mockrát děkuju.“ Vrhla jsem se mámě do náruče.

„I tobě, Phile.“ A také jsem ho objala.

„Můžu ho vyzkoušet? Prosím.“

„Ale samozřejmě, čeká jen na tebe,“ smál se Phil.

Na nic jsem tedy nečekala a nasedla do toho červeného miláčka. Otočila jsem klíčkem v zapalování a motor jen zapředl. Sešlápla jsem spojku, zařadila jedničku a pomalu přidávala plyn. Pěkně plynule jsem se rozjela, objela dům a vyrazila po příjezdové cestě k hlavní silnici. Ve zpětném zrcátku jsem viděla mámu a Phila, jak mi mávají. Pak jsem najednou dupla na brzdy, když se náhle objevili přede mnou. Měli z toho velkou srandu, já málem infarkt, ale autíčko zareagovalo okamžitě, to se musí nechat. Je jen otázkou co by z něj zbylo, kdybych srážku dopustila. Jak bych pak vysvětlila obrys člověka na kapotě, no možná bych to uhrála na kmen stromu, ale nevím. Taky štěstí, že jsem pořád byla na naší příjezdové cestě, doufám, že si ty legrácky už odpustí a dál mě pronásledovat nebudou. Však já jim to vrátím, to se budou divit. Uklidnila jsem se, opět se rozjela a vjížděla na hlavní. Moc velký provoz tady není, takže jsem nemusela zastavovat, plynule jsem odbočila a mohla pokračovat, vlastně ani nevím, kam bych mohla jet. Jela jsem pořád po hlavní. Volba to byla taky jediná, protože tady opravdu mnoho možností není. Yellowknife není žádná metropole jako New York, tady se moc zabloudit nedá. Na rozdíl od ranní a odpolední jízdy s Alice jsem se teď trochu mohla pokochat okolním, výhledem na město. Jela jsem kolem školy, nějakého obchodního centra, možná by tam mohlo být i kino, budu se muset poptat ve škole. Navíc musím zjistit, kde se chodí místní mládež bavit, Cullenovi nejsou vhodnými kandidáty. Jít s nimi do lesa, to nebudu riskovat, ještě by se mi mohlo něco stát.

Všimla jsem si odbočky na nějakou vyhlídku, vydala jsem se tedy po značkách. Po chvíli jsem dojela na malé parkoviště, vystoupila jsem, zamkla auto a šla pěšky, podle turistických značek, vyhlídku bych měla objevit po čtyř stech metrech. Myslím, že ukazatel u auta nelhal, za pár minut jsem opravdu byla na vyhlídce. Pohled na město byl takový jiný, než jsem byla zvyklá z New Yorku nebo Washingtonu D. C. Všude hodně zeleně, oproti těm dvěma městům úplná divočina. Pokochávala jsem se tím výhledem, když jsem uslyšela šramocení v lese. Trhla jsem s sebou a přemýšlela jak se zachovat, vzít nohy na ramena? Než jsem se stačila rozhodnout, objevila se přede mnou mohutná postava.

„Bello, ty vypadáš, měla by ses vidět,“ chechtal se Emmett.

„Aby ne,“ vydechla jsem úlevou, „vyděsil jsi mě.“

„Promineš mi to?“ a nahodil štěněčí pohled.

„No,“ schválně jsem svou odpověď protahovala, „pro tentokrát myslím, že ano.“

„Děkuji ti,“ vřískal a hnal se ke mně, aby mě mohl obejmout.

„Hele, pusť, to stačí, bude se mi točit hlava,“ snažila jsem se z toho ocelového objetí vykroutit.

„Jo, promiň,“ kajícně se omlouval.

„Ok, co tady vlastně děláš?“ ptala jsem se ho.

„Šel jsem se projít, ale co tady děláš ty? Tady skoro nikdo nechodí.“

„Jela jsem projet svého nového miláčka,“ básnila jsem.

„Koho?“ Emmett byl očividně udiven a vyveden z míry.

„Pojď se mnou a ukážu ti ho.“ Ale on stál pořád na místě. Popadla jsem ho za jeho velkou tlapu a snažila se ho táhnout k parkovišti. Nějakým způsobem se mi ho tam podařilo dotáhnout. On se začal smát, čímž mě trochu vyvedl z míry.

„Čemu se řehtáš?“ nedalo mi to.

„Tenhle prcek, to je auto?“ řehtal se dál.

„Jo! Máš něco proti tomu?“ nedala jsem se.

„Bello, auto vypadá úplně jinak, přijď se někdy podívat k nám do garáže a já ti ukážu auto,“ smál se dál.

„Víš co, směj se dál, já jedu domů,“ věcně jsem mu oznámila. Nasedla do auta a odjela. Jestli tam stál nebo šel pryč, po tom jsem nepátrala.

Dojela jsem domů, zaparkovala do své garáže a šla domů. Tam mě přivítala máma s Philem. Vyptávali se mě, kde jsem byla a jak jelo auto. Chvíli jsem se s nimi bavila. To, že mi málem vběhli pod kola, jsem nijak nekomentovala, ani oni se o tom nezmiňovali. Šla jsem si něco ulovit do kuchyně a pak do svého pokoje. Na posteli pořád bylo oblečení, které tam pohodila ráno Alice. Pečlivěji jsem si jej prohlédla a přemýšlela, jestli si něco vyberu nebo ne. Možná bych Alici mohla udělat radost.

Později mě napadlo, že bych se mohla jít podívat k jezírku, chystala jsem se vyběhnout z domu, když mě zarazila máma.

„Kampak?“

„Eh, chtěla jsem se podívat k jezeru.“

„Není na to už trochu pozdě?“ kazila mi plány.

„Myslíš?“ zkoušela jsem to na ni.

„Ano,“ klidně odpověděla.

„Jak bylo ve škole? Našla sis nějaké kamarády?“ snažila se odvést mou pozornost jinam.

„Možná, zatím jsem tam byla jen jednou. Víš co, půjdu spát.“ Otočila jsem se na patě a šla zpět do pokoje. Vzala jsem si knížku, lehla si na postel a začala číst. Musela jsem usnout, protože když jsem otevřela oči, byla tma, jen měsíční světlo osvětlovalo pokoj. Knížka ležela na zemi, podívala jsem se na budík a byly čtyři hodiny ráno. Povzdechla jsem si, ale podařilo se mi zase usnout.

Probudil mě až klakson auta. Vyskočila jsem z postele a rozhlížela se, co se děje. Po chvíli jsem slyšela bušení na dveře.

„Co se děje, hoří?“ ptala jsem se.

„Otevři, Bello,“ ozvala se Alice.

„Alice,“ vydechla jsem, „co tady děláš? Já dneska jedu svým autem, nemusela ses obtěžovat.“

„Ale musela,“ nedala se odbýt.

„Co se ti zase nelíbí, Alice? Moje oblečení?“

„Ale ne, to je v pořádku, dobře sis vybrala.“

„Jak můžeš vědět, co jsem si vybrala, když jsi mě teprve vzbudila?“

„Jo, Bello, já vím věcí,“ odpovídala tajemně. Zase jsem nic nechápala.

„O co tedy jde?“ zeptala jsem se jí, „co tě sem přivádí?“

„Neztratilo se ti něco?“ ptala se mě.

„Nevím,“ hlesla jsem, „má mi něco chybět?“

„Máš klíče?“

„Klíče?“ nechápala jsem. Prohledala jsem své kapsy. „Tady jsou,“ oznamovala jsem jí vítězně.

„A jde proud?“ ptala se zase.

„Co já vím.“ Ty její otázky mě už začaly štvát.

„Jen to zkus,“ usmívala se tajemně. Zmáčkla jsem vypínač a nic.

„Sakra,“ zaklela jsem, „jak se dostanu do garáže, nevím jak ji ručně otevřít.“

„Proto jsem tady,“ usmívala se Alice.

„Rychle se převlékni a jdeme, něco k jídlu ti koupím po cestě.“

„Tak to prr, jídlo si koupím sama,“ odporovala jsem jí.

Doufám, že se vám kapitolka líbila a obrázky vám trochu pomohly představit si město, ve kterém Bella žije. Na závěr prozradím, že v příští kapitolce se Bella k jezírku půjde podívat ;)

Autor: Marvi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska si svou cestu najde - 5. kapitola: