Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska si svou cestu najde - 2. kapitola

18.09.2011 (08:45) • Marvi • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1723×

Kapitola 2.

Po chvíli jsem slyšela jen zaklepání, žádné skřípání schodů, jen tiché klepání a prosící hlas mé matky, který byl velice melodický.

„Pojď dolů, prosím, vše ti s Philem vysvětlíme,“ žadonila má matka.

Tak Phil, aspoň že vím, s kým mám tu čest. Další upír, já se jich opravdu nezbavím, ale že má matka se také stane jednou z nich, s tím jsem nepočítala. Ovšem čekala bych, že její oči budou stejné jako mého „týmu“, ale ty její jsou jiné, vlastně i Philovy. Jako tekuté zlato. Čím to může být? Každopádně měla jsem hodně otázek a chtěla jsem odpovědi.

Obývací pokoj byl plný. Pět upírů pod jednou střechou a jeden člověk. Pohlédla jsem na svou matku, ale ta měla hlavu skloněnou a nechtěla se mi podívat do očí.

„Phile,“ řekla jsem pomalu a klidně, „nevím, co vám o mně bylo řečeno, ale zjevně toho nebylo mnoho.“ Můj pohled se přesunul na zbabělou matčinu hlavu. Jak jsi mi to mohla udělat?! Chtělo se mi křičet. Myslela jsem si, že mezi námi není jen obyčejný vztah matky a dcery, ale že jsme taky přítelkyně, i když jsem se jí možná odcizila už dříve. Pohlédla jsem zpátky na toho muže.

„Phile, já…“

„Můžeš mi říkat tati,“ nabídl mi a vřele se na mě usmál. „Vím, že jsi trochu stará na projížďky na ponících, ale neboj, něco už vymyslíme.“ Podíval se na svou novou ženu, co říká jeho vtipu, ale Renée měla dál hlavu sklopenou.

Měla jsem co dělat, abych nezatínala pěsti, nejsem tak stará, je mi skoro osmnáct, tak dobře, na poníky jsem stará.

„Možná je trochu brzy na takovou familiárnost,“ nedala jsem se, svého otce jsem velmi milovala, nikdo jej nemůže nahradit.

„Ale mám jiné otázky,“ zašeptala jsem a pak se všem zlostně podívala do očí.

„Mami, jak jsi mohla?“ A můj hlas se zlomil, začala jsem vzlykat. Má matka ke mně přiskočila a objala mě. Její objetí bylo studené a tvrdé, ale zároveň to bylo matčino vřelé objetí, jaké jsem si pamatovala.

„Je to moje vina,“ promluvil zlomeným hlasem Phil. „Pojď se mnou někam ven, vysvětlím ti to.“ Šla jsem s ním mlčky, najednou jsme byli v potemnělém parku, nikde ani živáčka, doslova. Všichni nejspíš cítili nebezpečí. Phil začal tiše hovořit.

„Zamiloval jsem se do tvé matky na první pohled, už tehdy v lázních.“ Ano, Renée byla v lázních, každý rok tam jezdila na pár týdnů, odpočinout si od starostí se mnou. Vzpomněla jsem si, že pokaždé, když se vrátila, byla nabitá energií, teď mi docvaklo proč.

„Kdy?“ zeptala jsem se šeptem.

„Před dvěma lety,“ odpověděl zasněně, „ale neboj, nic mezi námi nebylo, ani nemohlo být… Mohl bych jí ublížit a navíc, pořád milovala tvého otce, i teď na něj pořád myslí, i když se to možná snaží skrýt.“

„To nedává smysl, tak proč z ní je to, co je?“ zeptala jsem se přímo.

„Stala se taková věc…“ odmlčel se. „Přece znáš svou matku, je ztřeštěná, zkoušela adrenalinové sporty, zorbing, bungee jumping a další šílenosti. No zkrátka, trochu se při tom zranila a já se neovládl… Málem jsem ji zabil.“ Pak bylo jen ticho.

„To, že jsi dokázal přestat, souvisí s tvýma očima?“ zeptala jsem se se zastřeným hlasem.

„Jsi velmi všímavá, Bello, ano, trošku to souvisí. Já nezabíjím lidi, stačí mi krev zvířat, není to sice nejchutnější, ale dá se to snést a pohybovat se ve světě lidí. Přemýšlím, že James, Laurent a Victoria musí hodně trpět.“

„Proč?“ zeptala jsem se naivně.

„Být ve tvé blízkosti vyžaduje velmi soustředění, tvá krev je velmi lákavá. Ale tvůj PR team si nejspíš zvykl? Jak dlouho tě vůbec hlídají?“ zeptal se se zájmem.

„Vlastně…“ Odmlčela jsem se. „Od té doby, co se máma měla před rokem vrátit z lázní.“

„To dává smysl,“ povzdechl si Phil. „Aro na nic nečekal.“

„Aro?“ podivila jsem se.

„Ano, jeho novým nařízením je představit mu všechny upíry, které kdo stvoří, něco jako sčítání.“ Opět si povzdechl a pak se zasmál. „Hodně zuřil, řval na mě. Že prý ze sedmi miliard lidí si zrovna musím vybrat ji, tvou matku. Pak se uklidnil a zjistil, že mu to hraje do karet.“

Ara jsem viděla jen jednou, jako desetileté dítě, ale živě jsem si dovedla představit, jak se tváří. Ten jeho úlisný pohled, otřepala jsem se chladem. Phil si toho všiml a usoudil, že je načase vrátit se domů.

Tam na mě čekala má matka i můj „team“.

„Popovídali jste si, zlatíčko?“ zeptala se máma.

„Trochu,“ odpověděla jsem rozpačitě.

„To je dobře,“ řekla a lehce mě objala.

„Musíme se odstěhovat,“ hlesla smutně.

Už zase, pomyslela jsem si. „Proč?“ Ani jsem k ní nevzhlédla.

„Není to tu pro nás bezpečné,“ odpověděla mi měkce.

„Jsem skoro dospělá, můžu si dělat, co chci,“ dupla jsem si, „nechci se stěhovat.“

„Mám tady práci,“ nedala jsem jim ani prostor zareagovat.

„O to se Aro postará,“ řekl Phil.

„Zase ten Aro,“ povzdechla jsem si, vymanila se z matčina objetí a šla do svého pokoje.

Tentokrát na mně nikdo nenaléhal, dali mi čas. Usnula jsem, až slunce vysoko v okně mě zašimralo na tváři, což mě probudilo. Myslela jsem si, že to bylo slunce, ale byl to odraz mé matky. Seděla na boku mé postele a čekala, až se probudím.

„Bello, zlatíčko.“ Dívala se mi upřeně do očí. „Není tu pro nás bezpečno.“

Chtěla jsem něco namítnout, ale nepustila mě ke slovu.

„My s Philem neubližujeme lidem, to už víš, ale tady moc zvířat není, jsme ve městě.“

„To se jako odstěhujeme někde na venkov?“ Vytřeštila jsem oči. „Tam se ukoušu nudou!“ naříkala jsem a svalila se zpět do postele.

„Phil má v Kanadě nějaké přátele, mohli bychom tam chvíli pobýt,“ vysvětlovala mi nadále.

V Kanadě, někde v pustině beztak…

„Mami, uvědomuješ si, že jsem ještě školou povinná?“ Zvedla jsem obočí.

„Neboj, Belli, na všechno myslíme, není to sice žádné velkoměsto, ale je tam vše, co budeš k životu potřebovat.“

„Kde v Kanadě?“ zeptala jsem se.

„Yellowknife.“

„Tak dobře, ať je po vašem,“ hlesla jsem.

„Pojď,“ popadla mě máma, „půjdeme to všem říct!“ A táhla mě z postele.

Nic jsme opakovat nemuseli, byli to upíři, vše slyšeli. Phil se na mě srdečně usmál.

„Dobře,“ kývl a v hlase mu zněla úleva.

„To se mi moc nezdá,“ pošeptala Victoria Jamesovi, „když je takhle svolná, tak to znamená, že bude klást silný odpor, kdo ví, co se jí honí hlavou, když to ani Aro není schopný zjistit.“

„Nebuď bláhová, Vicky, třeba potřebuje mužskou autoritu, kterou bude mít v Philovi.“ A vtiskl jí polibek na tvář.

Ano, stěhování, noví lidé, nové prostředí. No však uvidíte jak se s tím vším Bella popere.

Autor: Marvi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska si svou cestu najde - 2. kapitola: