Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska, nebo přátelství? - 8. kapitolka

14.08.2011 (13:15) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2533×

8. kapitola – Přeměna

(pohled Belly)

Ráno jsem se vzbudila a sledovala mé dva andílky, kteří ještě spali. Byli tak rozkošní. Byli moji. Nikomu je nikdy nedám… teda, jednou asi budu muset, ale to je zatím daleko. Hodně daleko.

Pomalu a opatrně, abych je nevzbudila, jsem se zvedla a vyrazila do veliké šatny. Bylo tady pár věcí. Vybrala jsem si obyčejné černé tepláky, tílko a přes to bílou mikinu. Nemělo cenu se tu parádit.

Když jsem se vrátila do ložnice, Chris seděl na posteli a rozhlížel se, jestli mě neuvidí. Ness ještě spala. Usmála jsem se na něj a vzala ho do náruče.

„Ahoj, mami,“ řekl, usmál se a stulil se ke mně. Objetí jsem mu opětovala, a potom ho zase opatrně položila na postel.

„Co budeme dneska dělat, mami?“ Slovo mami se mu asi zamlouvalo. Mně taky.

„Vlastně nevím, ale prvně byste se měli nasní–“ Přerušilo mě zaklepání na dveře. Nessie se vzbudila a zmateně koukala kolem sebe. Povzdechla jsem si a zavolala: „Dále!“

K mému šoku dovnitř nepřišel Jake, Viktorie a ani Riley. Byla to Jane. Usmívala se na mě, pak jí úsměv zamrzl. Že bych se jí moc nelíbila? Ten hodnotivý pohled se mi moc nelíbil.

„Ahoj, Bello, ahoj, zlatíčka. Aro mi dal za úkol vás provést po Volteře. Ukážu vám, kde je tady kuchyně, tělocvična, knihovna a mnoho dalšího,“ usmívala se zase.

„Jé, Jane, to jsi moc hodná, ale my tě nechceme otravovat,“ přiznala jsem zahanbeně.

„Mě nebudete otravovat. Stejně jsou teď všichni pryč a nahání tu armádu novorozených poblíž Seattlu. Jelikož Aro uznal, že jsou možná nadaní, ale neumí své dary ještě využívat, poslal jen mého bratra a mě ne. Takže jsem tu sama, bez přátel a nudím se… Mám dotaz, mohl by ti někdo odpoledne pohlídat Nessie a Chrise?“

„No, asi Jake, proč?“

„Budeme muset vyrazit na nákupy. Jako poloupírka jsi sice krásná, ale nedáváš dost najevo své přednosti. A to musíme změnit. Až večer přijdeme, ani Nessie s Chrisem tě nepoznají,“ usmívala se ďábelsky.

„Jane, to nebude nutné, mně se líbí chodit takhle,“ snažila jsem se jí to vymluvit.

„Jako šedá myš? Ne, to musíme napravit, Bello. A Viktorii vezmeme s námi. Taky potřebuje změnu!“ brebentila si Jane své a na mé chabé pokusy o odporování vůbec nereagovala.

„Hm, tak fajn, ale napřed asi půjdeme do kuchyně,“ zamumlala jsem, když jsem uslyšela, jak Chrisovi a Nessie zakručelo v bříšcích. Jane si okamžitě Chrise ukradla do náruče.

„Tak jo, půjdeme se napapat,“ sdělila mu.

„Super, už mám hlad,“ odvětil jí. Obě jsme se tomu zasmály a vyrazily z pokoje. Než stačila Jane pokračovat dál, zaklepala jsem ještě na dveře Jacoba, Viktorie a Rileyho. Taky by měli vědět, kde tady co je.

„Fajn, už jsme všichni. Jo a ještě jedna věc. Od Ara vám mám vyřídit, že jakmile se vrátí zbytek gardy, začnete trénovat. Boj, dary, všechno potřebné,“ vysvětlovala nám Jane dál. Všichni jsme přikývli.

„Jé, my budeme bojovat,“ ozvala se Nessie a Chris se tvářil velice nadšeně.

„Vy určitě ne,“ usmála se Viktorie a rozcuchala Chrisovi vlasy. Uraženě se na ni podíval, a pak se s prosíkem podíval na mě. Zakroutila jsem hlavou.

„Teta Viktorie má pravdu,“ podpořila jsem ji. Nessie vypadala, že se rozpláče.

„Až budeš starší, princezno,“ uklidňoval ji Jake. Já ho provrtala pohledem. Moje dcera nebude bojovat ani v dospělosti. Copak už neplatí, že jsme něžné pohlaví? Od čeho asi bylo odvozené to slůvko něžné? Až si najde přítele, on ji ochrání a tečka. Ona bojovat nebude.

Nessie se však upokojila. Možná si na to po letech ani nevzpomene.

Jane ještě několikrát zabočila, než otevřela jedny dveře, za kterými se skrývala obrovská kuchyně.

„No, první zastávka je tady. Nevím, jestli je tady všechno, na co byste měli chuť, ale odpoledne to dokoupíme,“ uvažovala. Jake byl vážně jak pes. Hned se pustil do prohledávání ledničky a skříněk. Protočila jsem oči a podala Nessie Rileymu. Potom jsem se vydala taky po čichu. No, narazila jsem na cereálie a v ledničce jsem našla i mléko. Super.

Vyndala jsem si misku, nasypala tam cereálie a zalila je mlékem. U plotny jsem viděla, jak se Jake potýká s vajíčky a slaninou. No, vzala jsme si zase svoje dva broučky, posadila jsem je na židle a zeptala se jich, co by chtěli.

„Já chci to, co Jake, voní to!“ nadskakoval na židli Chris.

„Já to co ty, mami,“ řekla mi o poznání klidněji moje dcera. U stolu se chovala jako pravá dáma. Zajímalo by mě, kde to viděla nebo po kom to má. Vzala jsem tedy další misku a připravila jí stejnou snídani jako sobě. Potom jsem Jaka vyhnala od plotny, protože co nevidět by to připálil. Vonělo to krásně, ale já na maso neměla chuť. Ani na vajíčka. Viktorie s Jane a Rileym se zatím vypařili. Asi jim šla zatím ukázat zbytek hradu. Mně to bylo v podstatě jedno, zpátky do pokoje trefím, tak co.

Sledovat Jaka a Chrise, jak se perou se snídaní, bylo zábavnější než televize. Chris se v Jakovi zjevně vzhlédnul a snažil se ho napodobovat. Nessie si ničeho nehleděla, jen svojí vlastní snídaně. Dojedla jsem a zvedla se, abych přinesla nějaké pití. Byla tu cola. No, i ta postačí. Vzala jsem další čtyři skleničky a každému nalila. Když jsem postavila pití před děti, zkoumavě se na něj zahleděly.

„Proč je to pití tak černé?“ zeptala se Nessie. Chris zrovna opatrně usrkával. Asi mu zachutnalo, protože celou skleničku potom vypil na ex.

„Já ani nevím, ale nic škodlivého v tom není. Ochutnej,“ nabádala jsem ji a v duchu uvažovala, proč vůbec mají upíři na hradě vybavenou kuchyni. Nessie vzala skleničku do ruky a ochutnala. Cola jí asi taky zachutnala, ale rozhodně ji nevypila najednou, jako její bratr. Obrátila jsem se na Jacoba.

„Jaku, můžu mít na tebe prosbu?“ optala jsem se opatrně.

„Ty můžeš všechno,“ usmál se. Viděla jsem v tom jenom já ten dvojsmysl, nebo už jsem paranoidní?

„Jane chce dneska na nákupy. Pro malé, oblečení pro mě, a tak dále. Ale nechci brát Nessie a Chrise sebou, dokud nebudou trošku starší. Pohlídal bys je s Rileym?“ Vypadal zaskočeně.

„Klidně, ale co Viktorie?“

„Ta půjde taky,“ odvětila jsem, odnesla nádobí a dala se do umývání.

„Fajn, my už to tu nějak zvládneme, že?“ usmál se Jake a mrkl na Nessie.

„Jasně,“ vyhrkli oba. Jak Nessie, tak Chris. Fajn. Snad najdu hrad ještě celý, až se vrátíme.

Jake se zvednul a šel mi podat i svůj talíř. Stoupnul si těsně za mě. Cítila jsem jeho dech na krku. Proti své vůli jsem se zachvěla. Nemusela jsem se otočit, abych věděla, že mu na tváři hraje úsměv. Položil talíř do dřezu, ale neodcházel. Tak jo, počítám do tří, pak mu něco řeknu. Naštěstí to nebylo nutné.

„Bello! Tak už jsem najezení?“ ozvala se ze dveří Viktorie. V tu chvíli jsem sebou trhla a Jake se stáhl. V duchu jsem děkovala bohu. Nebo spíš Viktorii.

„Jo, jen domyju nádobí,“ usmála jsem se.

Když bylo vše hotové, usmála jsem se na své andílky.

„Tak, teď vás tady nechám s Rileym a Jakem, budete hodní, že ano? Večer se zase vrátím, slibuju,“ poučovala jsem je, naposledy je objala a předala Jakovi.

„Jasně, mami,“ řekli unisono. To mě zrovna moc neuklidnilo.

„Moc ty dva netrapte,“ přidala se Viktorie, znovu jim oběma rozcuchala vlasy a vyrazila do svého pokoje.

„Za pět minut máme sraz před tvým pokojem,“ křikla na mě ještě a zmizela za rohem. Naposledy jsem se otočila, zamávala mým dvou andílkům a vyrazila k sobě. Cestou jsem potkala Rileyho. Tvářil se nějak zadumaně. Radši jsem se na něj jen usmála a pádila do pokoje. Tam jsem zapadla rovnou do šatny. Vybrala jsem si černé triko s dlouhým rukávem a k tomu světle modré kalhoty. Černé balerínky jsem našla ve velikém botníku. Neměla jsem potřebu brát si kabelku, protože jsem tam stejně neměla co dát. Vlasy jsem nechala rozpuštěné a zkontrolovala se v zrcadle. No, ušlo to.

Pomalu jsem se vydala ke dveřím a zjistila, že Jane i Viktorie tam už čekají.

„To byla doba!“ postěžovala si Jane a už nás popoháněla ke garážím.

„Kam vlastně jedeme?“ zeptala se Viktorie.

„Kam? Do Říma, to je přece jasné. Do jednoho z nejdražších nákupních center na světě. Jedině tam my nakupujeme,“ mluvila o tom, jako by to byla samozřejmost. Pro Volturiovi asi jo, ale pro ostatní? Zakroutila jsem nad tím hlavou a radši nasedla do luxusního citroenu. Měl bílou barvu a tmavá skla. Uvnitř byl kožený interiér.

Nasedla jsem dozadu a Viktorii pustila na místo spolujezdce. Vzadu jsem proto měla spoustu místa. Měla jsem však špatné tušení, že až pojedeme zpátky, už to tak nebude.

„Tak holky, připravte se na opravdovou dámskou jízdu. Obě jste krásné, ale chodíte oblečené příšerně. S tím musíme něco udělat,“ plánovala si Jane a nevšimla si našeho jednohlasného zavrčení. Jane ale pokračovala.

„Po dnešku vás nikdo nepozná, to vám garantuju,“ zasmála se a já se sesula na sedačce níž. No, to bude něco.

„Kam půjdeme napřed?“ napadlo mě.

„Nakupovat. Potom manikůra a pedikůra. Nakonec kadeřník.“

„Aha,“ přikývla jsem a počítala, jestli se do večere zvládneme vrátit. Jane byla totiž stejný maniak do nákupů jako Alice, ne-li horší. Už se mi začalo stýskat po mých andílcích. Chudinky malé, teď se o ně starají jen Jake s Rileym, to to dopadne.

Netrvalo dlouho a my stavěly na parkovišti. Jane s Viktorií si nasadily šátky a stáhly si je do obličeje, já normálně vystoupila. Pospíchala jsem za Jane, která prošla pár ulicemi a zastavila se až v ohromě dlouhé ulici. Na obou stranách byly značkové obchody. Páni. O tomhle se mi nikdy ani nesnilo.

Jane na chvilku zvedla hlavu, blýskla po nás úsměvem a vyrazila k prvnímu obchodu. Když jsme zalezly, sundaly si s Viktorií šátky a rozhlédly se. Já je napodobila. Tohle byl ráj na zemi pro ženy. Tolik krásných věcí jsem ještě nikdy neviděla. Pravda ale byla, že byly taky pěkně drahé. Jane si strčila šátek do kabelky, usmála se na nás a zatočila se dokola.

„Vítejte ve světě luxusu,“ zasmála se. O chvilinku později se k nám dostavila prodavačka. Na Jane se usmála, jakoby ji už znala, ale mě a Viktorii přejela pohledem, který se mi znovu vůbec nelíbil.

„Mohu vám pomoct?“ zeptala se nás anglicky, když si všimla, že tak mluvíme.

„Ano. Potřebuji z mých přítelkyň vykouzlit velice přitažlivé slečny,“ usmála se Jane. Uchechtla jsem se. Stále jsem nechápala, pro koho bych se měla začít takhle oblékat. Jediný muž, kterého jsem kdy milovala, o mě nestojí a pochybuji, že by to značkové hadříky nějak spravily. Prodavačka si nás ještě jednou přeměřila.

„Ach ano, myslím, že mám něco přesně pro vás,“ řekla zamyšleně a vedla nás hloub do krámu. Zastavily jsme se u stojanů s věcmi, co sice vypadaly krásně, ale v životě bych si je na sebe nevzala. Vzala jeden model a přidržela ho u Viktorie.

„Ano, myslím, že tohle by vám mohlo slušet,“ uznala s úsměvem. Viktorie nervózně pohlédla na to nemnoho látky. Prodavačka jí to strčila do ruky, a pak se obrátila na mě.

„Pro vás tu taky něco mám,“ zamumlala a zmizela mezi stojany. Když se vynořila, přinesla krásné minišaty. Byly opravdu nádherné, ale nedokázala jsem si je na sobě přestavit.

„To si nemysl-“

„Je nadšená!“ překřikla mě Jane a dostrkala do kabinky, kam mi podala ty šaty. Tohle na sebe nikdy nevezmu. Jane jako by prokoukla mé plány.

„Jestli si je nezkusíš, tak ti vyberu všechny věci z šatny a budeš po Volteře chodit nahá!“ zamumlala na mě přes plentu. Zakňučela jsem a oblékla si je. Ta prodavačka, co mi je dala, měla skvělý odhad, byly mi perfektně. Když jsem vylezla, Jane se na mě usmála a řekla prodavačce, že je bereme. Vzaly jsme i Viktoriin model a vydaly se do dalšího obchodu. A takhle to šlo dvě hodiny. V posledním obchodu nás však Jane donutila, abychom si nechaly to, co jsme zrovna měly na sobě.

Já na sobě měla bílý top a krátkou černou sukni. Moc jistá jsem si v tom nepřišla, ale Jane mě ubezpečila, že jsem v tom kočka. Hm…

Jane měla na sobě tygrovaný top a k tomu bílou sukni. Hrozně jí to slušelo. Ta holka se v těchle věcech prostě vyznala. Ale asi byla zvyklá to i nosit, já ne.

Viktorie vylezla z kabinky chvilku po mně. Měla na sobě taktéž bílý top, ale hnědou minisukni. Hrozně jí to seklo. Podívala se na mě a obdivně pískla.

„Páni, Bello. Vůbec nevypadáš jako po dvou dětech teď, když nenosíš ty strašný a vytahaný mikiny,“ uznala. Musela jsem se ušklíbnout.

„Díky, Viktorie. Tobě to taky sluší.“ Jane se zahihňala a šla to zaplácnout svojí kreditkou.

„Tak, a teď na manikůru?“ zeptala jsem se a snažila se poprat s taškama, kterýma jsem byla ověšená jako vánoční stromeček. Šly jsme je dát do auta, a pak se vrátily.

„Ne, teď pro boty a kabelky,“ jásala Jane. Boty byly zjevně její nejoblíbenější část oblečení.

Jak se ukázalo, měla jsem pravdu. Jakmile jsme vešly, Jane se vytratila a nám s výběrem pomáhaly jedině prodavačky. Když se Jane konečně objevila a zjistila, že jsme si každá vybrala jen tři páry ve snaze šetřit, dostaly jsme přednášku, že Volturiovi na ničem nešetří a přinutila nás dokoupit si dalších deset páru plus jedny, které jsme si rovnou nechaly na nohou. Já si vybrala černé a  Jane bílé. Viktorie si nechala taky černé. Nakonec jsme si ještě každá vybraly kabelku. Já černou, co se hodila k mé sukni. Viktorie taky černou. Jane bílou, co vypadala spíš do divadla.

Znovu jsme vyrazily vrazit tašky do auta. Už bylo skoro plné, ještě že teď už nic kupovat nebudeme. Možná... Cestou jsem si všímala pohledů, jaké na mě všichni kolemjdoucí muži vysílali. Byly naprosto obdivné, jindy učarované. Jeden z nich dokonce vrazil do muže, co šel kousek před ním. Zachichotala jsem se.

Co se to se mnou děje?

Jane mě spokojeně sledovala a usmívala se. Viktorie se také těšila obdivu můžů. Vlastně všechny tři, ale nejvíc si to stejně užívala Jane. Mně najednou však došlo, že se mi to také zamlouvá. No, raději jsem nechala úvahy na toto téma na jindy a snažila se vnímat Jane, když mi vykládala něco, z čehož jsem pochytila jen dvě slovní spojení: gelové nehty a francouzská manikůra.

Nepřítomně jsem přikývla. Jane si povzdechla a kývla na manikérku.

„Tak jí udělujete obojí,“ řekla trochu nevrle pro nedostatek mého zájmu. Já ale přemýšlela o tom, jak si mi líbí, být chtěná. Možná to byl komplex, co mi zbyl díky Edwardovi. Odešel ode mě, protože jsem mu nepřišla dost atraktivní. Teď po mně muži šíleli. Líbilo se mi to. A hodně, ale neustále jsem si taky připomínala, že jsem svobodná matka s dvěmi dětmi. Myslím, že to by každého chlapa odradilo. No, ne vlastně každého. Jacoba rozhodně ne. To dnes ráno... Mám ho ráda jako přítele, ale nic víc. Jak mu to mám šetrně říct?

„Bello? Je to hotovo!“ zamávala mi Viktorie rukou před očima. Já se konečně probrala a podívala se na své nehty. Byly dlouhé, gelové a byla na nich francouzská manikůra, jak řekla Jane. Je pravda, že ta se hodí ke všemu.

„Tak co?“ zeptala se

„Líbí se mi to,“ usmála jsem se a dál si svoje nové nehtíky prohlížela.

„A ta pedikůra?“

Shlédla jsem na své nehty u nohou a nestačila se divit. Ani jsem nevěděla, že jsem podstoupila i tu. Musela jsem být hodně mimo. Vlastně to ale bylo to samé, co na nehtech na rukou, jen naštěstí bez gelových nehtů. Líbilo se mi to.

„Super,“ usmála jsem se.

„Tak fajn, už jen kadeřník,“ povzdechla si Jane a my s Viktorií protočily oči.

„Kolik je vlastně hodin?“

„Půl páté, děje se něco?“ odpověděla Jane potom, co se mrkla na mobil.

„Nic, jen jsem svým andílkům slíbila, že budu doma dřív, než půjdou spát.“

„To stihneme,“ uklidňovala mě Viktorie a my konečně vlezly do luxusního kadeřnictví. Každé z nás se hned ujala jedna kadeřnice. Jane jim dala instrukce, co chce s našimi vlasy udělat.

„Belle vlasy zkrátit a o hodně, vždyť dorostou… a možná obarvit,“ navrhovala kadeřnici, a ta přikyvovala a uzpůsobovala vlasy tak, jak Jane navrhovala.

„Já nechci obarvit!“ protestovala jsem.

„Ale, Bello, věř mi, bude ti to slušet.“ Něco kadeřnici zašeptala do ucha a vydala se radit té, co dělala hlavu Viktorii. No super. Moje kadeřnice poodešla a když se vrátila, dostala jsem okurku na oči, abych nevěděla, co se mnou dělá. Hm, to je úžasný.

Jak dlouho to trvalo, to nemám zdání, ale přišlo mi to jako věčnost. Potom jsem uslyšela Janin hlas.

„Sundám ti tu okurku, Bello, ale ještě nech zavřené oči, ano?“

„Fajn," zabručela jsem a cítila, jak okurka zmizela. Cítila jsem taky, jak s mými vlasy kadeřnice provádí poslední úpravy, když to přestalo.

„Dobrá, můžeš otevřít oči,“ konstatovala Jane. Otevřela jsem je a byla vážně zvědavá, co uvidím. Na hlavě jsem měla zajímavý účes a vůbec jsem se nepoznávala. Jako bych to nebyla já. Po dnešku jsem ztratila poslední podobnost s mým lidským já. vsadím se, že teď by mě ani máma nepoznala. Nikdo, koho znám, by mě nepoznal. Strašně mi to slušelo. Ne, to bylo slabé slovo. Pamatuju si, jak jsem Rosalii popisovala jako bohyni. No, musela by se jít zahrabat.

S vděčností jsem pohlédla na Jane, která se usmívala jako měsíček na hnoji. Na hlavě měla také nový účes, který jí strašně moc slušel, ale barvu si nechala. Pak couvla a já uviděla Viktorii. I jí nechala vlasy zkrátit, ale jen o kousek. Ten účes jí moc slušel. Všechny tři jsme teď byly jako královny.

Nádherné, sexy, tajemné a nebezpečné. Jen jsem moc litovala toho, že mě takhle nemůže vidět Edward. Zajímalo by mě, co by mi na moji proměnu asi tak řekl…

*    *    *

Když jsem se konečně vrátily zpět na hrad, bylo půl deváté, protože jsem se ještě stavila na večeři a holky byly nuceny jít se mnou. Taky jsme šly ještě nakoupit něco k jídlu a nějaké oblečení pro mé andílky. Na dost jsme toho zapomněly a že se v tom krámě divili, co my tři mladé holky kupujeme věci pro mimina. Chtěla jsem si vzít svoje tašky, ale Jane mě ubezpečila, že nám je do pokojů zanesou strážní. Nevěřila jsem tomu, ale když Jane tleskla, objevili se tu tři upíři, pobrali všechny tašky a zmizeli, došla mi řeč.

„No, než půjdeš za Nessie a Chrisem, Bello, Aro s vámi chce ještě mluvit,“ oznámila nám Jane a dovedla nás před jeho kancelář. Zaťukala a bez vyzvání vešla. Páni.

„Ach, Jane, už jsem si myslel, že jste se tam rozhodly nocovat,“ řekl s úlevným úsměvem, pak si nás konečně všechny pořádně prohlédl a zadrhl se mu hlas.

„Vidím, že jste si dnešek doopravdy užily, děvčata… a teď, proč jsem s vámi chtěl mluvit, Bello a Viktorie. Tady máte vaše kreditní karty. Dám vám je i pro Jacoba a Rileyho. Nessie a Chris je dostanou, až budou trošku starší,“ usmál se na nás a podával nám platinové karty. Wow.

„Děkujeme, pane,“ odvětily jsme unisono.

„Není zač, doklady budete mít do konce týdne,“ sdělil nám znovu s úsměvem a pokynul nám, že můžeme jít. Cestou jsem ještě nevěřícně zírala na svoji kartu. Jsem tu druhý den a dostanu platinovou kartu. Zakroutila jsem nad tím hlavou a Jane se zasmála. Šla s námi až ke mně do pokoje. Otevřela jsem dveře bez klepání a vešla. Jake měl v náručí Nessie a prováděl s ní blbiny. Zasekl se v půlce pohybu a nevěřícně na nás zíral.

„Ehm, myslím, že jste si spletly pokoj, slečny,“ usmál se na nás nervózně Riley z pohovky a zvlášť na Jane mohl nechat oči. Ta se samolibě usmála.

„No neříkala jsem vám to?“

„Mamííí!“ vypískla Nessie a natahovala se po mně.

„No, ale Nessie mě poznala,“ zasmála jsem se, došla k Jakovi a vzala si ji. Jake mě propaloval pohledem. Snažila jsem se to ignorovat a vzala si do náruče i Chrise.

„To si ty, mami?“ divil se.

„Ha! Vidíš, Chris to nepoznal!“ stála si na svém Jane a sedla si na pohovku vedle Rileyho, který div neslintal.

„Vždyť je to mužský, ti jsou většinou slepí,“ zasmála se Viktorie. Tím upoutala Chrise, který se na ni podíval.

„Teto, Viktorie, tobě to sluší!“ řekl a mrkl na ni. Jane se zahihňala.

„Kdopak tě to učí?“ ptala jsem se sama sebe. Nečekala jsem, že Chris ukáže na Rileyho a Jaka.

„Aha,“ konstatovaly jsme já, Viktorie i Jane najednou a propukly v smích. Nessie se zasmála s námi. Ale Rileymu, Jakovi a ani Chrisovi do smíchu nebylo. Musela jsem se otočit, protože to fakt bylo, jako bych stála pod rentgenem.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska, nebo přátelství? - 8. kapitolka: