Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska, nebo přátelství? - 4. kapitolka

15.06.2011 (11:30) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2341×

4. kapitola – Nečekaný spojenec

(pohled Belly)

Střelila jsem pohledem po Jakovi, vypadal stejně překvapený jako já. Nevěděla jsem, jestli je víc překvapený z toho, že Nessie řekla v jednom týdnu smysluplnou větu, nebo jestli proto, že si myslí, že je to její otec. U mě to bylo nerozhodně.

Jake si vzal Nessie do náručí a podal mi Chrise. Nejistě se na ni usmál a řekl: „Víš, Nessie, já nejsem váš tatínek… ale můžete mi říkat strejdo nebo Jaku, to je jedno. Ale ani nevíš, jakou jsi mi udělala radost, že jsi mě za svého tatínka považovala. Chtěl bych jím být,“ řekl Jake a usmál se. No…

„Aha, ale i když nejsi můj tatínek, mám tě moc ráda, Jaku!“ zašvitořila malá a objala ho. Jake ji taky objal.

„Já tebe taky,“ zasmál se a pak s ní začal dovádět, stejně jako před chvilkou s Chrisem. Ten se na mě zkoumavě zadíval.

„Mami, a kde je teda táta?“ Bože, klid, jenom dýchej. Jo, čekala jsem, že tyhle otázky jednou přijdou, ale takhle brzy?! Podívala jsem se na Chrise, který se ptal a nevěděla, co odpovědět.

„Tatínek… je daleko, daleko od nás… musel odejít.“

„A proč musel odejít?“ zeptala se prozměnu Nessie a přestala se smát.

„No… víte, to je složité… jednou to pochopíte, ale dnes… až budete starší, tak vám to oběma vysvětlím, slibuji.“ Tenhle slib se bude jednou jenom těžko plnit, ale co jiného mi zbývá?

„Dobře, mami. Co teď budeme dělat?“ zeptal se Chris a začal vypadat poněkud znuděně. Já to vlastně sama nevěda.

„No, především se zbavím těch kreditek… tvůj dar si zjevně jen vypůjčuje myšlenky, pak se mu zase vrátí, každopádně děkuji, Chrisi. A tobě taky, Nessie, bez vás bychom to nedokázali,“ oznámila jsme jim hrdě a objala je.

„Co to zkusit znovu na někoho bohatého?“ Podívala jsem se na Jaka jako na blázna.

„Nebudu je znovu tahat do nebezpečí, to po mně nechtěj!“ zavrčela jsem na něj.

„Mami, já vám pomůžu…“

„Ne, broučku, tohle je moc nebezpečné, minulý týden jsme neměli jiné východisko, teď už máme snad dost peněz…“

„Snad!“ odfrkl Jake.

„Maminko, my vám pomůžeme, vždyť se nám nemůže nic stát.“ Nessie na mě upřela svoje psí očka. Zkuste si tomu odolat.

„Tak dobře!“ rezignovala jsem „Jede se do města.“

Připoutala jsem Nessie i Chrise dozadu a sama se také připásala. Jacob se na mě zářivě usmál a pak nastartoval. Vyjeli jsme po lesní cestě a já už se modlila, abychom byli zase na silnici. Měla už jsme zase ten nepříjemný pocit, že nás někdo sleduje.

Zatvrzele jsem zírala před sebe a občasně kontrolovala pohledem děti. Když už to vypadalo, že se v pořádku dostaneme až na silnici, muselo se to pokazit. Na cestě před námi někdo stál a bylo mu asi jedno, že jede auto. Byl mi povědomý, odkud ho jenom znám? Ale Jake jel dál…

„Stůj!“ zakřičela jsem, když jsem ho poznala a částečně taky proto, aby ho nezajel. Sice by to asi přežil, protože je upír, ale auto by takový náraz nevydrželo. Jake prudce dupl na brzdu a auto poskočilo, ale zastavilo. Rychle jsem zkontrolovala své andílky, ale byli v pořádku. Trošku vyděšení, ale v pohodě. Oddechla jsem si.

Nevím proč, ale táhlo mě to ven, tak jsem vystoupila. Zaostřila jsem na postavu, co se ani nehnula. Jo, je to upír.

„Riley… kdo ti to udělal?“

Riley se křečovitě usmál a řekl: „Kdo to udělal tobě, Bello?“

Najednou se za jeho zády objevila další postava. Byla to žena a měla zářivě rudé vlasy. Victorie.

„Victorie… to ona ti to udělala?!“ Rileyho jsem znala ze školy, tohle si nezasloužil… nenávidím Victorii. Po mém boku se objevil Jacob, aby mě chránil. Radši bych ho viděla u dětí…

„Ne! Victorie mi zachránila život! A za to jí dlužím laskavost…“ Poslední větu zašeptal a pohlédl na mě, v očích plamínky.

„Chápu, chce mě zabít… To si na to netroufneš sama, Victorie? Nebo si počítala s tím, že budu ještě bezmocný člověk?!“ Victorie ohrnula ret a zavrčela. Odstrčila Rileyho a stoupla si naproti mně. Jacob už se sotva držel a třásl se po celém těle.

„Myslíš, že se tě bojím?“ zavrčela.

„Proč se tedy schováváš za novorozeného? Pokud ti jde o pomstu, tady jsem. Ale ostatní necháš na pokoji.“ Victorie si mě změřila zvláštním pohledem.

„Ostatní?“

„Mé děti a Jaka.“

Podívala se na mě, pak na Jacoba a pak skrze přední sklo do auta. Jakoby jí secvakla jedna a jedna dohromady, začala se smát. Po chvilce přestala.

„Nechci se mstít. Vlastně jsem ráda, že si mě Jamese zbavila – celou dobu mě jen využíval, vím to.“ V očích se jí mihla bolest, ale hned ji zahnala.

„Tak co chceš?“ Riley se nervózně porozhlédl po okolí. Jakoby se snad i on něčeho bál. Je pravda, že ten divný pocit ještě nezmizel…

„Chci ti pomoct. A na oplátku chci pomoc od tebe.“ Tak tím mi vyrazila dech. Ale ona ještě pokračovala. „Vím, že se chceš dostat ze států a že máš peníze, ale nestačí ti. Vím, u koho udělat doklady v podstatě zadarmo. Pro nás všechny. Za to od tebe jenom chci, abys nás vzala s sebou. Není tu pro nás bezpečno, stejně jako pro tebe. Ve Volteře nemám zrovna přátele, ale věřím tomu, že s tebou nás přijmou… Tím, že tu jen tak dál stojíme, vystavujeme se nebezpečí. Blíží se k nám…“

„Kdo?!“ zavrčel Jacob.

„Novorození – spousta. Jedna upírka si tvoří armádu, chce svrhnout Volturiovi. Má dar vycítit nadané lidi. Zachránila jsem Rileyho z jeskyně během posledního dne přeměny, a proto, že jsem ho zachránila, po nás jdou. Mají naši stopu, sami se jim neubráníme. I vy jste všichni mocní a nebezpeční, budou vás chtít naverbovat. Když odmítnete, zabijí vás. Vezmi děti, kašli na auto, potřebujeme se dostat co nejrychleji do města, tam nezaútočí, tady se neubráníme. Rychle!“

Nevím proč a jak, ale uvěřila jsem jí. Nejvyšší rychlostí jsem vyrazila k autu a odpoutala moje zlatíčka. Oba se po mně natáhli, to už mi ale Chrise bral z náručí Jake.

Najednou se ozval hluk a na konci cesty se začali vynořovat upíři. Vedla je nějaká žena… nevím, kdo to byl, neznala jsem ji, ale dívala se na mě s takovou fascinací, až jsem musela odvrátit pohled. Za ní šlo asi ještě dalších dvacet upírů. Ale nebyli to jen novorození, byli tam i starší. Okamžitě jsem si vzala Chrise zpátky do náruče.

„Proměň se, dělej!“ Jakův obrys se jen zavlnil a už tam nestál on, ale obrovský vlk. Naznačil mi, ať se mu vyhoupnu na záda. Udělala jsem, jak mi řekl, pevně se ho chytila a děti mě napodobily.

„Rychle!“ zakřičel Riley a dal se na útěk s Victorií v patách. Upíři za námi se rozběhli.

„Běž!“ přikázala jsem a modlila se, ať jsme rychlejší, než ti za námi.

Ahojky, chtěla jsem vás jen poprosit, pokud se vám povídka líbí, zanechte tu, prosím, alespoň smajlíka, abych věděla, že to někdo čte. Hned od začátku jsem věděla, že tahle povídka nebude mít takový úspěch, protože bude věnována speciálně týmu Jacob, ale aspoň smajlík by mě potěšil. :)

Děkuji, vaše Jane006.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska, nebo přátelství? - 4. kapitolka: