Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska, nebo přátelství? - 3. kapitolka

23.04.2011 (13:00) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2295×

3. kapitola – Obdarováni

(pohled Belly)

V duchu jsem nadávala Jakovi do idiotů, že jsem se do toho nechala zatáhnout, ale na druhou stranu jsem věděla, že nemáme jinou možnost.

Kráčela jsem si v botkách na podpatcích, šíleně krátké minisukni a v tričku s výstřihem pomalu až k pasu do místního klubu, kde se scházela lepší společnost. Díky bohu za bolerko, které jsem si vydupala, aby mi Jake k tomu všemu ukradnul.

Jake měl plán. Prostý a jednoduchý. Nakráčím si do klubu jako sexy kočka, počkám si, až mě podle mého úsudku nejbohatší muž v klubu pozve na skleničku, přijmu jeho návrh jít s ním domů, a pak přijde na řadu Jake. Až budeme vycházet z klubu, pomůže mi, vezmeme všechnu hotovost, co bude mít u sebe a utečeme. Děti budou mezitím v bezpečí schované v autě hned za rohem.

Než jsem vstoupila, nahodila jsem svůdný úsměv a ladným krokem zamířila k baru. Oči všech mužů na mě utkvěly. Fajn, plán zatím funguje. Brzy bylo okolo mé osoby mnoho mužů, co se mě snažili pozvat na skleničku. Neomylně jsem si vybrala toho, co vypadl nejzámožněji, spíš jako nějaký mafián. Celé dvě hodiny jsem poslouchala jeho oplzlé řeči a návrhy, chichotala se jim a v duchu proklínala Jaka.

Konečně mi ten pracháč nabídl noc strávenou s ním v jeho sídle. Hrajíc nadšení jsem přikývla a nechala ho za sebe zaplatit. Jake je ďábel, nemyslela jsem, že takovýhle plán by mohl fungovat.

Vyšli jsme ven zadním vchodem a já sehrála další scénu Jakova ďábelského plánu. Otočila jsem se na pracháče a žhavě ho začala líbat. Byl mnou tak zaskočen, že si ani nevšiml, jak se k nám přibližuje další postava. Postava (Jake) měla v ruce baseballovou pálku. Tak tohle jsme si nedomluvili!

Než jsem se nadála, ležel slizoun na zemi a Jake mu prohledával oblečení.

„Zbláznil ses?!“

„Je jen omráčený, Bello. Neuhodil jsem ho silně. Podívejme,“ řekl a vytáhl naditou peněženku z jeho kabátu. Já mu prohledala kalhoty a našla drahý a luxusní mobil, který by se dal dobře prodat v nějaké zastavárně. Z jeho peněženky jsem vyndala doklady a dala mu je zpět do kabátu. Ještě před tím jsem se koukla na jeho totožnost, abych věděla, komu dalšímu budu dlužit peníze.

Nedaleko jsem uslyšela cvaknout dveře, někdo se plížil ven zadním vchodem stejně jako já před chvílí se slizounem.

„Rychle! Musíme odtud, někdo jde!“ křikla jsem na Jaka a dala se na útěk. Jake byl zhruba stejně rychlý jako já, když jsem běželi po rovině, do kopce jsem byla rychlejší, pokud neměl čtyři nohy. Dobíhali jsme k autu, moje zlatíčka byla vzhůru. Rychle jsem je popadla do náruče a chystala se nasednout. Přece nemohli sedět nepřipoutaní na zadních sedadlech!

Jenže v tom se zpoza rohu vyřítila další postava. Byl to muž.

„Stůjte! Zavolám na vás policii!“ křičel. Pak vyvalil oči. „Já vás z nám! Vy jste ty dvě pohřešované děti z televize…“ Ztuhla jsem na místě, to by nám tak chybělo. Jake taky na chvilku zamrzl v pohybu. Ten chlap nás viděl. Dvě pohřešované děti s ukradeným autem a možná i s dalšími unesenými dětmi. Přiběhl blíž.

Očima zůstal viset na dětech v mém náručí. Pak se stalo něco divného. Chris se na něj zadíval a oči muže se zakalily. Jakoby se v nich ocitla mlha. Po chvíli mlha ustoupila a muž na nás tupě zíral.

„D-Dobrý večer. Nevíte, kde to jsem? A kdo - kdo vlastně jsem?“ zakoktal se muž a mně spadla brada. To… tohle… Chris… on mu vymazal paměť?!

„Omlouváme se, nevíme, zkuste lidi v klubu!“ křikl Jacob a stáhl mě do auta. Potom dupl na plyn. Zavřela jsem dveře a sledovala  muže mizícího za rohem. Pak jsem se podívala na Chrise, který se usmíval jako sluníčko.

„Chrisy, copak jsi to udělal?“ ptala jsem se jako hloupá malého, jako bych čekala, že mi může odpovědět.

„Řekl bych, že tomu chlápkovi vymazal paměť. To je dobrá schopnost. Kdyby se ji naučil ovládat, mohla by se nám hodit.“

„To máš asi pravdu,“ potvrdila jsem a pohladila svého andílka po vláscích. To jsme ale povedená rodinka. Chris myšlenky maže, Nessie je ukazuje, do mých se nikdo nedostane a jejich otec je čte. Bodlo mě u srdce, když mi došlo, že vlastně žádná rodina jsme nikdy nebyli a nikdy ani nebudeme.

*  *  *

Říkám si, jestli by se mohlo stát ještě něco, aby bylo všechno okolo ještě neuvěřitelnější, než to je. Jenže to už snad ani nejde. Moje zlatíčka právě spokojeně chrupkají vzadu na sedačkách auta a já vymýšlím s Jakem co dál.

„V hotovosti tu máme 745 dolarů a nějaké drobné. To bude stačit tak na jeden falešný pas pro jednoho. Budeme se muset uchýlit k další krádeži.“ V duchu jsem zaúpěla a představila jsem si další jméno na seznamu lidí, kterým už něco dlužím.

„Já jsem vzala i kreditky… na těch by mohlo být hodně a my bychom to mohli vybrat u nějakého bankomatu na ulici, ale problém je, že neznáme PIN a on ty kreditky určitě do pár hodin stejně zablokuje.“

„No, je to na nic. Pak ještě letenky, sehnat někoho, kdo nám vůbec na počkání udělá ty pasy, peníze na cestu a nějaké lepší oblečení a tak. To bude ještě dlouho trvat. K tomu ty máš pořád pocit, jako by nás někdo sledoval.“ Jake se mračil čím dál tím víc.

„Nemám pocit, vím to. A musíme se odtud dostat!“ Byla jsem zoufalá. On měl pravdu, to mi bylo jasné. Jo, ještě tu byla možnost nějaké lodi a černých pasažérů, ale to nebylo pro děti zrovna ideální. To nebylo vůbec ideální. Jsem prostě hrozná matka.

„Já vím a také dostaneme, jen to bude chvíli trvat. Ve Volteře nás přijmou a pak už se budeme mít dobře. Snad… říkala jsi, jak mají rádi zvláštnosti, obzvlášť, když je mají pod kontrolou.“

„Ano. Snad ti nebude tolik vadit žít mezi haldou upírů.“

„Bude, ale stejně nemám kam jinam jít. Smečka se mnou odmítá mluvit, když se proměním, tak k čemu by mi bylo se vracet? Jako vyvrhel? To radši půjdu mezi bandu smradlavých upírů.“

„Také ti nevoním?“ Tahle otázka se teď moc nehodila, ale potřebovala jsem si trošku odpočinout od těch vážných věcí.

„Vy máte zvláštní vůni. Spíš přitažlivou, než odpudivou.“ Už se zase skoro usmíval. Od teď to bude můj cíl. Vidět usmívajícího se Jaka a mé děti. Pak se budu usmívat také…

Ráno se moje zlatíčka časně vzbudila a Nessie se divila, kde je Jake.

„Šel pro pár kanistrů benzinu. Na pumpu už bychom nedojeli, víš?“ Malá chápavě přikývla. Pak se podíval bráškovi do očí. Kdybych neviděla, že nemluví, přísahala bych, že si spolu povídají. Měli dost pevné pouto mezi sebou a snad to je dobře. Pak se malá na Chrise usmála a položila mi ručičku na tvář.

Najednou jsem viděla spoustu míhajících se scén. Scén z něčího života. Z života toho boháče ze včerejška. Jako poslední obrázek se dostavil ten, kde se boháč dostavil k bankomatu. Před očima jsem viděla čtyři čísla. Osm, tři, šest a jedna. Pak se obraz vytratil, jelikož malá stáhla ručičku.

Nevěřícně jsem na ní zírala a nadskočila leknutím, když Jake nasednul do auta. Nevšimla jsem si ho, v jakém jsem byla šoku. On dokázal mazat vzpomínky i na takovou dálku?!

„Ahoj, rošťáci. Bell? Děje se něco?“ Jake napřed pozdravil děti a pak si všiml mě.

„Ehm, Jaku, byl bys tak hodný a pohlídal tak na hodinku děti? Potřebuju si něco zařídit!“ Už jsem mu je strkala do náruče.

„Bell!“ volal za mnou, ale já ho ignorovala a velikou rychlostí uháněla i s kreditkami do města. Nechtěla jsem mu dávat moc velkou naději, ale ta čísla jsem měla stále před očima.

Až ve městě jsem zase zpomalila na lidský krok a jaká to byla otrava! Když jsem dorazila k poště a prvnímu bankomatu, co jsem viděla, oddechla jsem si a nevšímala si těch zvědavých pohledů lidí kolem.

Strčila jsem dovnitř jednu kreditu a naťukala ta čísla. Kreditek měl asi pět, takže i kdyby na nich byl denní limit, mohla jsem teď vybrat slušnou sumu peněz. Nemohla jsem uvěřit tomu, když se mě to zeptalo, kolik peněz chci vybrat. Já mám víc štěstí než rozumu. Vybrala jsem maximální sumu a zkusila další kredity. Asi byl zapomětlivý, protože na všechny měl jen jedno heslo. Nebo nepředpokládal, že by byl nějaký zloděj tak vynalézavý a pokoušel se zkoušet dvakrát stejný PIN.

Po deseti minutách, když se mi podařilo nandat všechny peníz do kabelky, jsem odtamtud rychle odešla. Bylo mi jasné, že policisté později zjistí, odkud jsem peníze vybrala, tak rychle odsud. Tedy… pokud si vzpomene.

Cestou jsem se ještě stavila v obchodě s potravinami a oblečením. Tohle už mám na sobě druhý den a jaksi při včerejší akci vzalo za své. Užívala jsem si nakupování věcí pro mé andílky a pomalu se vracela zpět k nim, hluboko do lesa.

Viděla jsem i na tu dálku, že když si mě Jake všiml, vykulil oči.

„Kde si byla?! Měl jsem takový strach! A co ty věci, co máš na sobě? A to, co cítím… to je jídlo?“ Nevěděl, jakou otázku položit první. Podala jsem mu tašku s jídlem a sledovala, jak se v ní začal hladově přehrabovat. Páni.

„Když jsi byl pro benzín, Renesmé mi ukázala další z jejích obrázků. Mám za to, že se naučila s Chrisem komunikovat, pokud to neuměli už od začátku. Přehrála mi totiž celý pracháčův dosavadní život a s ním i PIN kód ke kreditkám,“ usmála jsem se a nechala ho nahlédnout do své kabelky. Vykulil oči.

„Kolik to je?“

„Skoro deset tisíc dolarů. Zítra zkusím štěstí znova, ale nevím, jestli už to nezablokuje.“ Jake uznale hvízdnul.

„Páni… takže Chris asi myšlenky nemaže, ale přetahuje si je k sobě a Nessie se o to s tebou podělila. Šikulové!“ Usmíval se Jake na děti.

„To je moje teorie. Zajímalo by mě, jestli se jim vzpomínky zase vrátí…“

„No páni. To je naprosto parádní a výhodné pro nás!“ jásal Jake a já se k němu přidala potom, co jsem Chrisovi a Nessie dala pusy na čelíčka. Jaka jsem objala. Jake mě ale držel déle, než bylo vhodné. Zachránilo mě zakručení v Chrisově žaludku a já se uchýlila do lesa s pár petlahvemi.

*   *   *

Další den jsem zkusila štěstí podruhé. Tetelila jsem se štěstím, když jsem u jiného bankomatu vybírala tučné částky. Těsně před výběrem peněz z poslední kredity jsem ztuhla, protože jsem uslyšela houkání majáčku policejního auta. Ten zvuk jsem znala až moc dobře, sakra!

Rychle jsem vybrala poslední peníze a snažila se nenápadně zaplést do davu a utíkat. Policisté mě ale viděli a pronásledovali mě. K mojí smůle mě zahnali do slepé uličky, jelikož jsem před lidmi nemohla tak rychle utíkat. No, měla jsem dvě možnosti. Buď se nechám zatknout, nebo se jim ukážu v pravém světle.

„Máme ji, za chvíli ji přivezeme na stanici. Jo, peníze má s sebou,“ mluvil policista do vysílačky. Tak jo, vzpomínky se pracháčovi asi vrátily.

„Tak, slečno, jste zatknuta, půjdete s námi pro porušení zákona.“ To byl ten druhý. Natiskla jsem se na zeď a rychle přemýšlela, zatímco se policisté přibližovali. Fajn, nemám na výběr, uteču jim po poloupířím způsobu.

Už jsem se chystala k útěku, když se ti dva najednou zastavili. Oba dali ruce před sebe, jako to dělají mimové, když se snaží zahrát, že jsou zavření v krabici.

„Co to je, sakra?!“ nadával jeden z nich a jakoby se snažil dostat ke mně, ale nedokázal to. Nechápala jsem to. Jeden už ztratil trpělivost a kopnul do vzduchu kolem sebe a vtom jsem to ucítila. Jakoby lehounké pohlazení po určité části mé hlavy. Najednou jsem v hlavě cítila naprosto jemný tlak na nějakou stěnu. Na tu stěnu přede mnou, kterou jsem já vytvářela a přes kterou se nemohli ti dva dostat. Najednou jsem přesně cítila ty hrany stěny, která se utvářela přede mnou. Byla obehnána kolem mě, asi dva metry na každou stranu. Zkusila jsem s tou stěnou pohnout. Napadlo mě, že kdybych v tom uvěznila ty policisty a pustila tu stěnu až budu někde daleko, pokud to tak dlouho budu schopna udržet… nemuseli by vědět, co jsem zač.

Maličké soustředění mysli a vážně! Ono to fungovalo. Policisti byli ihned obaleni zvláštní stěnou tak, že se skoro nemohli hnout a já okolo nich proběhla pryč, než přijdou posily.

Až za městem jsem pocítila menší únavu a stěnu kolem nich pustila. Naplno jsem se rozběhla k autu, abych mohla všechno převyprávět Jakovi.

„Bello! Není ti nic? Nějak dlouho jsi nešla, ale bál jsem se tu nechat děti samotné a jít se po tobě podívat.“ Jake byl ze mě na prášky.

„Nic mi není, ale tohle mi asi neuvěříš,“ dala jsem se do vyprávění a Jakovi už podruhé za pár dnů spadla brada údivem.

„No, všichni jste pěkně nadaní… proto se ti krvežíznivec nedostal do hlavy, máš okolo ní štít.“ No, to označení by asi sedělo. Ale zamračila jsem se na něj kvůli tomu krvežíznivcovi. Má jméno.

„Asi jo.“

„Kolik jsi teda stihla vybrat?“

„Dalších osm tisíc dolarů. Pasy a doklady máme v kapse od té nejlepší padělatelské společnosti, ale letenky…“

„To zvládneme, Bello. Nepotřebujeme do prví třídy.“ Jake se na mě povzbudivě díval. Chris s Nessie těkali pohledem mezi námi. Je vážně možné, že Nessie i jemu už je dneska přesně týden? Posadila jsem si Nessie na klín a začala ji výskat ve vlasech a přitom přemýšlela. Jake zase blbnul s Chrisem.

„Bojím se, že to nezvládneme. Jsem příšerná matka,“ postěžovala jsem si Jakovi, když jsem si spočítala, na kolik nás to ještě vyjde. Rozhodně budeme ještě něco muset ukrást.

„Bell, neblni. Já nikdy mámu neměl, ale mít takovou, jako jsi ty, byl bych všem tam nahoře vděčný. Táta se mi ji sice snažil vynahradit, ale máma je máma.“ Povzbudivě mě poplácal po paži a usmál se. Úsměv jsem mu oplatila a pohladila Nessie po hlavičce. Ta se na mě zvědavě podívala.

„Mami, můžu taky k tátovi jako Chris?“ ozvala se Renesmé zvonivým hláskem, který přerušil všechen hluk v autě.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska, nebo přátelství? - 3. kapitolka: