Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska, nebo přátelství? - 20. kapitola

27.12.2012 (13:00) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2262×

20. kapitola – Lov

(pohled Nessie)

Zbytek dne uběhl celkem rychle a klidněji, i když máma byla poslední dvě hodiny asi dost vynervovaná. Viděla jsem to na ní. Něco nám tajila. Něco, čeho se bála. Znala ty upíry a nechtěla nám říct odkud. Nechápala jsem to. Ale nebyla jediná, kdo je znal. Znal je i Jake a Viky. Alec s Mel vypadali stejně zmateně jako my, ale asi se nechtěli vyptávat. To ovšem neznamená, že my s Chrisem nebudeme, jakmile se dostaneme domů.

Já sice chápu, že rodiče mají před dětmi občas nějaké tajemství, ale my už nejsme malí. Navíc, co by to asi tak mohlo být tak strašného? Proč nám máma nechce říct, odkud je zná nebo proč se s nimi nemáme bavit? Ublížili jí snad někdy?

Nevěděla jsem to, ale byla jsem odhodlaná to zjistit.

„Proboha, kde jsou?“ nadávala jsem u auta, kde jsme už s Chrisem čekali. Měli jsme poslední hodinu s Chrisem a ostatní se zpozdili.

„Ty, Ness, nezdá se ti, že jsou všichni nějací divní?“ zeptal se mě Chris místo odpovědi.

„Taky mi to tak přijde,“ zamračila jsem na tu druhou rodinu upírů, která zrovna vyšla z budovy školy.

„Co za tím bude?“ uvažoval nahlas.

„Oni,“ pohodila jsem hlavou k té rodině a Chris můj pohled následoval. Ti upíři, Cullenovi, jak jsme se později dozvěděli, si nás nevšímali, až na jednoho. Na toho zrzka, který ráno mluvil s mámou a byl na ni naštvaný. Ten nás pozoroval se zaujatým výrazem, který jsem moc nechápala. Asi byl zvědavý, s kým to teď máma, kterou odkudsi zná, žije.

Dotkla jsem se Chrisovy ruky a předala mu představu nebo spíš svůj vlastní pocit, konkrétně zvědavost, odkud se asi ti dva znají.

„To netuším, ale taky by mě to zajímalo,“ přikývl vážně. V odpověď jsem mu přehrála scénu, kdy mámu zpovídáme, a Chris znova přikývl.

„Nebude z toho nadšená,“ zakřenil se potom a já mu nechala pocítit svoji lhostejnost. V odpověď už se jenom usmál.

„Tak co vy dva, chcete jet domů?“ ozvalo se za námi. Byl to Jake.

„To my tu čekáme na vás už asi pět minut!“ zamručel podrážděně brácha.

„Fajn. A mohli byste si tohle nechat na doma? Vypadá to divně,“ zakřenil se na nás a já s povzdechem pustila bráchovu ruku. Nevím, proč by to mělo vypadat divně. Oficiálně spolu nejsme nijak spříznění – alespoň pro lidi tady – a měli bychom tak alespoň pokoj od ostatních, kdyby došli k mylnému závěru. Pak jsem ale zvedla hlavu a všimla si udiveného pohledu jedné té Cullenovic holky, té drobné černovlásky. Dívala se nechápavě. Teprve pak mi došlo, že to Jake možná vůbec nemyslel vůči ostatním studentům, ale těm upírům, kteří nás mohli slyšet a bylo jim to možná dost divné. Nebo spíš určitě.

„Co si k večeru zajít na lov?“ navrhla Viky v autě, když se tentokrát Jake ujal řízení.

„Proč ne?“ usmála se máma, jen Jake se ušklíbl.

„Alespoň se v klidu podívám na fotbal,“ zašklebil se a máma ho žďuchla do ramene.

„Au,“ postěžoval si.

„Děláš, jako kdyby tě to mohlo bolet,“ protočila oči Viky.

„Bolelo to,“ bránil se Jake, ale to už jsem nevydržela a začala se smát.

*    *    *

„Vážně ti nevadí, že tu budeš sám?“ ptala se ho ještě večer máma.

„Jen jděte, musíte už mít žízeň,“ pokrčil rameny.

„To teda jo,“ povzdechl si Chris a začal se ze srandy ovívat.

„Tak běž napřed, ty herečko,“ rýpla si do něj Mel.

„Až po vás, slečno nepochopím-žádný-vtip-ani-kdyby-přede-mnou-tančil-nahý-hula-hula,“ vrátil jí úder.

„Nechcete toho už nechat?“ vložil se jim do toho Alec.

„Ne!“ zavrčeli na něj oba, až Alec zvedl ruce nahoru, jako že se vzdává.

„Víte co, já půjdu napřed,“ protočila jsem oči a skočila z okna.

„Ségra, čekej, dáme závod!“ zakřičel za mnou Chris, ale já už byla pryč. Běžela jsem rychle a užívala si ten pohyb. Možná jsem nebyla tak rychlá ani ladná jako upírky, ale milovala jsem běh. Vždy mi pročistil hlavu.

Asi po deseti minutách jsem zavětřila stádo srnek. Nebyly zrovna moje nejoblíbenější, ale když se nedalo nic jiného dělat…

Trochu jsem zpomalila, schovala se za křovím a vyčkávala, když jsem zjistila, že nejsem jediná, kdo je na číhané. Z opačné strany, než jsem se chystala zaútočit já, se k nim blížila puma.

Tak to už je lepší, pomyslela jsem si a nechala ji přijít blíž.

Když byla dostatečně blízko, vystartovala jsem ze svého ukrytu a skočila po ní. Ovšem nebyla jsem jediná, kdo si ji vybral jako svou kořist. Srazila jsem se s nějakým cizím upírem a spadla na zem. Hned jsme ale byla zase na nohou a vrčela jsem na neznámého, který mi to oplácel.

„Ta byla moje,“ vyhrkla jsem naštvaně, protože puma zatím stačila utéct.

„Neviděl jsem, že bys ji měla podepsanou,“ odsekl ten zrzavý Cullen a přiblížil se trochu blíž. Já se narovnala.

„Nechci žádné problémy,“ řekla jsem potom.

„Ani já ne. Omlouvám se za své způsoby, jsem Edward,“ přikývl a představil se. Také se narovnal z útočné pozice.

„Nessie.“

„Viděla jsem vás ve škole, ale netušila jsem, že jste všichni vegetariáni,“ dodala jsem pak, abych přerušila tísnivé ticho.

„Bella ti to neřekla?“ podivil se Edward.

„Odkud ji znáte?“ zeptala jsem se místo toho.

„Nessie!“ ozvalo se za námi dřív, než stačil odpovědět. Bohužel to byla zrovna máma. Sakra, já mám pech.

„Můžeš mi říct, co tady děláš zrovna s ním? A proč máš tak potrhané šaty?! Vy jste se rvali?“ ptala se naštvaně a zabodla vyčítavý pohled do Edwarda.

„Byla to nehoda, vyhlídli jsme si stejnou kořist,“ pokrčila jsem rameny.

„Hmm… No, tak to si můžeš jít ulovit něco jiného. A myslím, že Mel s tebou chtěla mluvit,“ zamumlala, když se tu najednou zjevil i Alec.

„Alecu, doprovodíš ji?“ usmála se na něj mile máma, Edwarda úplně ignorovala. To já zase ne, protože jsem se dost bavila na tom jeho nechápavém výrazu, i když sama jsem taky moc nepobírala, proč se máma tak vzteká.

„Jasně, Bello,“ usmál se na ni a já se k němu bez protestů vydala, tohle stejně nemělo cenu. Navíc jsem tu nechtěla dělat scénu. Alec mě vzal kolem ramen, když jsem k němu přišla, a oba jsme nechali Bellu s Edwardem na louce samotné.

(pohled Belly)

„S tím, že se budeme potkávat ve škole, se smířím, ale nemusíme i na lovu. Co určit nějaké hranice, jako jste to měli ve Forks s vlkodlaky?“ navrhla jsem, když byli dostatečně daleko.

„Máš o ni strach?“ zeptal se Edward nechápavě. „Proč ti na ní tak záleží?“

„Je mladá a je jako moje rodina. Ty se o tu svou taky bojíš, ne? Ale nechme toho, co ty hranice?“ zavrčela jsem.

„Mně jsou ukradený nějaký hranice, to si domluv s Carlislem. Co se to s tebou stalo? Proč jsi teď s tím psem? Kam jsi to utekla? Snad ne do Volterry, když se taháš s jedním z nich,“ mračil se na mě Edward.

„Já se o tom s tebou nehodlám bavit,“ odsekla jsem a otočila se na podpatku, on mě ale zase v mžiku chytil za ruku. Chtěla jsem se mu vytrhnout, ale nešlo to.

„Nech mě!“ zavrčela jsem.

„Až mi povíš, co se to tu děje,“ zavrčel nazpět.

„Ty nemáš žádné právo mi kecat do života ani chtít vědět, co se se mnou dělo! Toho práva ses vzdal, když jsi mě opustil!“ zaječela jsem už.

„Já nechtěl! Musel jsem!“ křičel už na mě taky.

„Proč?!“

„Protože jsem tě miloval tak moc, že jsem ti chtěl dopřát normální lidský život! Děti a manžela! Teď vidím, že to byla chyba,“ vysvětloval mi zoufale.

„To tedy byla!“ přikývla jsem a konečně se mu vytrhla.

„Nech mě to napravit,“ zaprosil.

„Na to už je moc pozdě,“ zavrtěla jsem hlavou a ztratila se v lese se slzami na krajíčku.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska, nebo přátelství? - 20. kapitola: