Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska, nebo přátelství? - 17. kapitola

28.08.2012 (13:00) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2048×

17. kapitola – Překvápko

(pohled Belly)

„Kde to, sakra, je?“ slyšela jsem ráno zezdola nadávat Chrise, když jsem se vzbudila.

„Co hledáš, bráško?“ chtěla vědět Ness.

„Někam jsem včera večer musel položit mobil a nemůžu ho teď najít!“ odpověděl naštvaně a dál bylo slyšet, jak nám převrací nový dům na ruby.

„A napadlo tě, že by tě mohl někdo jiný prozvonit?“ ozvala se hned vedle našeho pokoje Viky.

„Mám tichý profil!“ zamrmlal Chris vztekle a já si povzdechla. Vyhrabala jsem se z teplé postele i Jacobovy náruče a vyrazila do koupelny. Když jsem se vrátila, Jake stále spal.

„Jaku, vstávej,“ snažila jsem se ho vzbudit.

„Co je?“ zamumlal nechápavě.

„Škola,“ snažila jsem se ho upamatovat. Jake zaskučel a překulil se na bok.

„A taky snídaně,“ zkoušela jsem to dál. To druhé zafungovalo lépe. Jake se pomalu posadil a začal hledat kalhoty.

„Vezmi si jiný,“ protočila jsem nad tím oči a v oblečení na doma jsem se vydala dolů připravit snídani.

„Už jsi našel ten mobil?“ zeptala jsem se Chrise a vzala to přes obývák do kuchyně, kde jsem vyndala nějaké věci z ledničky, které nám už tam někdo připravil. No, moc slavné to nebylo, asi budu muset dnes odpoledne vyrazit nakoupit.

„Ne,“ povzdechl si a sedl si na jednu barovou stoličku, zatímco jsem se snažila připravit míchaná vajíčka.

„Tak buď aspoň od té lásky a nakrájej chleba. A ten mobil, zkusila bych to, být tebou, ještě v obýváku nahoře,“ usmála jsem se na něj.

„Díky, mami,“ řekl a byl pryč.

„A co ten chleba?“ křikla jsem na něj, ale to už vedle mě stál Alec.

„Já ho nakrájím,“ nabídl se a já se na něj usmála. Potom jsem vyndala čtyři talíře a nandala nám vajíčka. Zčistajasna se vedle mě objevila i Nessie.

„Dobré ráno, mami,“ řekla, dala mi pusu na tvář a vyndala skleničky, do kterých nám potom nalila džus.

„Máš docela dobrou náladu,“ konstatovala jsem překvapeně.

„Je přeci pěkné ráno, ne?“ usmála se na oplátku.

„Ani bych… neřekl,“ zamumlal Jake, který už se objevil v kuchyni, a nezapomněl v polovině věty pořádně zívnout.

„Já souhlasím s Jakem,“ ozvalo se z obýváku. Byl to opět Chris. Když pak přišel do kuchyně, držel v ruce mobil.

„Takže tam byl?“ chtěla jsem vědět.

„Jo, měla jsi pravdu,“ přikývl, sedl si na stoličku a pustil se do snídaně, následuje Jacobova příkladu. Asi se na něm ta jeho výchova podepsala.

Za pár minut se už v kuchyni objevila i Viky a Mel, takže jsme tu byli všichni.

„Takže, protože máme ještě čas a taky proto, že jsme tu všichni, možná bychom si mohli promluvit o tom, jak tu chceme nastoupit,“ načala jsem to, když jsem dojedla. Všechny pohledy se na mě upřely, a tak jsem pokračovala.

„Takže, především, vím, že to pro vás dva bude možná těžké, ale před ostatními mi nemůžete říkat mami,“ usmála jsem se na ty dva.

„To mi došlo. Protože kdyby jo, tak v kolika bys mě asi tak měla? Ve dvou? Ne, nechci být za blázna,“ protočil oči Chris. Nessie jen přikývla.

„Takže ty, Chrisy, nastoupíš do prvního ročníku ještě s Nessie a Alecem. Alec bude pro ostatní tvůj bratr. S Nessie nejste nijak spřízněni. Mel s Viky nastoupí do druháku. Mel je moje mladší sestra. Viktorie je starší sestra Nessie. Já se Jakem nastoupíme do třeťáku. Nejsme nijak spřízněni,“ vysvětlila jsem jim nakonec naše identity.

„A proč je to takhle blbě?“ nechápal Chris.

„Já nevím. Na to se zeptej Marca, ten chtěl, abychom vystupovali takhle. A překecal k tomu dokonce Ara. Nevím. Mimochodem, jsme adoptivní děti nějakých milionářů, kteří na nás ale skoro vůbec nemají čas a pořád někam cestují. Příjmení jsou půl na půl. Holky Swanovy a kluci Blackovi. A opravdu se mě neptejte, proč to tak je. Aro to tak prostě chtěl,“ pokrčila jsem nad tím rameny.

„A proč ne Volturiovi?“ nechápala Nessie.

„Asi kdyby se něco stalo, aby si to někdo nespojil s nimi,“ vysvětlil jí Alec.

„Tak už dost psychologických rozborů. Obléct a jede se do školy, jinak přijdeme i ten první den pozdě,“ uzavřel to Jake, zvedl se, dal nádobí do myčky a vyrazil se obléct do něčeho příhodnějšího do školy, než byly obyčejné tepláky.

„Jake má pravdu. Tak šup,“ popohnala jsem ty dva a sama vyrazila nahoru vybrat si něco lepšího. Nakonec jsem si vzala černé džíny, přes to bílé tílko a lehké černé sáčko. K tomu jsem si vzala černé balerínky a kabelku. Vlasy jsem nechala rozpuštěné a počkala ještě na Jaka, který si vzal úplně normální džíny a přes to tmavě modré tričko s nějakým nápisem. Moc mu to slušelo.

Když se ale otočil na mě, zamračil se.

„Děje se něco?“ chtěla jsem vědět.

„Tak tohle jsme si nedomluvili,“ zamračil se.

„Co jako?“

„Tohle!“ řekl a poukázal na celou moji maličkost.

„Ehe?“

„Až tě ti kluci ve škole uvidí, okamžitě se mi tě budou snažit odloudit,“ pousmál se nakonec, přišel ke mně a něžně mě políbil.

„To je možné. Ale mají smůlu. Já mám tebe,“ zamumlala jsem, když se odtáhl.

„Hmm, to si nechám líbit. Tak jdeme do školy? Bože, jak mně se tam nechce,“ zašklebil se, ale vzal mě za ruku a vyrazili jsme do obýváku.

„Holky, vy jste se snad domluvily,“ zamručel, když uviděl taky Viky a Mel.

„No co?“ usmála se Viky a poslala mu vzdušnou pusu. Jake nad tím pouze zavrtěl hlavou a podíval se na Nessie.

„Ty taky?“ podivil se. Nessie na sobě měla bílou minisukni a k tomu červený top a botky na podpatku.

„Nech ji. Stejně na tom neumí chodit,“ zasmála jsem se. Byla asi stejně šikovná, jako já. Potom jsem si pohledem změřila Aleca a Chrise.

„Koukám, že vy jste se, pánové, taky hodili do gala,“ zasmála jsem se. Chris měl, zdá se, stejný nápad jako já a oblékl si černé džíny. Pod koženou bundou jsem odhadovala bílé triko s potiskem. Na očích měl tmavé sluneční brýle a musím říct, že mi bylo jasné, že dnes kdejaké holce pukne srdce. Alec byl poněkud normálněji oblečen, ale taky mu to hodně slušelo.

„Snad to ti chudáci vydýchaj,“ pokrčila rameny Viky a já se musela usmát.

„Tak jedem?“ zeptal se netrpělivý Chris.

„Jasně. Chceš řídit?“ usmál se Jake a hodil mu klíčky.

*    *    *

„Dejme tomu, že rozruch už si můžeme odškrtnout. Co dalšího máme na seznamu?“ ptala se Mel a bylo na ní vidět, že se snaží nevnímat ty vyjevené, ale kupodivu ne moc překvapené pohledy všech okolo.

„Asi kancelář. Musíme si pro rozvrhy,“ napověděl jí Alec.

„Aha. Jo, jasně. Já zapomněla.“

„Upíří nezapomínají,“ poškleboval se jí Chris potichu.

„Tak někteří zjevně jo!“ zavrčela na něj Mel nazpět.

„Hele, klídek, vy dva,“ klidnila je Ness a zoufale se na mě podívala.

„Jo, je to na nic, když někdo, na kom ti záleží, nesnáší tvoji nejlepší kamarádku. A ještě horší to je, pokud je to vzájemné,“ povzdechla jsem si.

„Díky za podporu, ma-ma mia! Krucinál!“ stihl se Chris zastavit na poslední chvíli a před nějakými holkami, které zrovna vyšly z kanceláří, dělal, že šlápl do louže. To nebyl problém, byly tu všude kolem. V noci pršelo.

„Mama mia? To jako fakt?“ smála se mu Ness, když jsme zatím mi s Jakem a Viky vyřizovali papíry.

„Tak sorry, mě nic jinýho nenapadlo,“ zavrčel.

„Hele, nenadávej ségře, ona nemůže za to, že nejsi schopný zapamatovat si jednu jednoduchou věc,“ sjel ho najednou Alec. Řekla bych, že od toho to Chris zrovna nečekal.

„Víte, co? Kašlu na to,“ zamručel, vzal si svůj rozvrh od sekretářky a vyrazil ven do deště, který před chvílí znovu začal.

„Dnes je nějak extrémně rozladěný,“ poznamenala Mel, což bylo poprvé, co promluvila za tu dobu, co jsme stáli v malé a přeplněné kanceláři. Asi se bála, že by se tam neudržela. Venku nebo ve třídách to bylo o něco lepší…

(pohled Chrise) 

Naštvaně jsem rázoval po pozemcích školy a mířil k pavilonu D, kde jsem potom ještě měl najít učebnu 210. Moc jsem se nekoukal po lidech kolem, spíš jsem měl hlavu skloněnou. Nesnášel jsem déšť a něco mi říkalo, že tady si ho ještě užiju až až.

Moje nepozornost se mi ale nevyplatila a já do někoho vrazil. A z toho nárazu jsem si málem kecnul na zadek. V poslední vteřině se mi podařilo zachovat rovnováhu, za což jsem děkoval bohu, protože takový trapas hned první den, to by bylo fakt super.

Každopádně to byla moje chyba, takže jsem se chtěl omluvit. Ten dotyčný mě ale předběhl.

„Omlouvám se, já si tě nevšiml. Jsi v pohodě?“ zeptal se sametovým hlasem. Až moc sametovým na normálního kluka.

„No, do háje,“ zamumlal jsem a zvedl pohled.

„Prosím?“ zeptal se ten upír. Jasně, slyšel mě moc dobře, ale hrál si na hloupého.

„Jo, jsem v pohodě. Byla to moje chyba. Nedával jsem pozor na cestu,“ řekl jsem a podezíravě si ho prohlédl.

„Ne, byla to i moje chyba. Ty jsi ten nový, že?“ zeptal se.

„Jo, přistěhovali jsme se s rodinou. Ale jestli mě omluvíš, musím už na hodinu,“ vymluvil jsem se a rychle odešel. Věděl jsem, že bratříčkovat se s cizími upíry není nejlepší nápad a vůbec nezáleželo na tom, jestli měli zlaté oči, jako je měl tenhle. Možná se taky pokoušel o normální život.

Vypadal tak na osmnáct nejvíc. Byl docela vysoký a měl zvláštní vlasy. Takový odstín jsem v životě neviděl. Nevím proč, měl jsem pocit, že už jsem ho někdy někde viděl nebo tak. Byl mi prostě povědomý.

Myšlenky na neznámého upíra jsem ale zahnal ve chvíli, kdy jsem v poslední minutě došel na hodinu, a profesor si mě změřil káravým pohledem.

„Předpokládám, že vy jste pan Christopher Black, je to tak?“ ověřoval si to.

„Jo, to budu já,“ kývl jsem.

„Tak, co kdybyste nám o sobě něco řekl?“ pokynul mi, abych se představil, a tak jsem mu vyklábosil tu naši povídačku.

„Tak tedy dobře. Můžete se jít posadit. Ale jak vidím, jediné volné místu bude zřejmě vedle slečny Holleové. V poslední lavici,“ řekl a ukázal na ni. Já si povzdechl a už se smířil s tím, že budu muset celý tři měsíce sedět s nějakou otravnou holkou, když jsem tak trochu zamrzl.

Další upír?! Proboha, kolik jich tady ještě je???!!!

Pomalu jsem teda vyrazil ke zmíněné slečně Holleové, které bych dle stylu oblékání a taky toho, jak se tvářila a vůbec jak seděla, tipoval takových pětasedmdesát. Pěkná slečna, jen co je pravda.

Aro mi kdysi dával zvláštní hodiny nauky o upírech. Říkal, že je důležité, abych poznal, jak je můj protivník starý a z které je doby. Může se mi to prý pak hodit při boji nebo vyjednávání, podle potřeby.

No, byla kus, ale tvářila se tak nafrněně, že mě ani nenapadlo, abych na ni něco zkusil. S mým štěstím bude ten týpek, co jsem ho potkal před školou, její druh a já bych dostal po hubě.

K mému štěstí si mě jenom přezíravě prohlédla a asi přišla na to, že nejsem podle jejího gusta, a začala mě ignorovat. To mi docela vyhovovalo a já se tak mohl soustředit na tu nudnou látku.

Občanka.

Ve škole jsem byl sice poprvé, ale i tak už mi bylo jasné, že taky naposledy.

(pohled Viktorie)

„Ne že bych si chtěla stěžovat nebo tak něco, ale tahle škola je jako bludiště,“ poznamenala Mel sarkasticky.

„To je. Vůbec nechápu, na co tolik pavilónů. Tolik studentů tu snad ani není, ne?“ zavrtěla jsem nad tím hlavou

„Někdo byl chytrý, no,“ pokrčila rameny a trhavě se nadechla.

„Hele, dobrý?“ optala jsem se opatrně, když jsme si sedaly do volné lavice při naší první hodině. K naší smůle to byl zrovna dějepis. Teda, spíš k mé. Mel nebyla zase tak stará.

„Jo, jsem v pohodě,“ přikývla a zadívala se z ven z okna. Já si povzdechla a z nudy se začala houpat na židli, snažíc se nevnímat pohledy všech těch zvědavců. Ve třídě jsme naštěstí byly mezi prvními, a tak jsme si mohly vybrat lavici až vzadu.

Zrovna jsem byla dost mimo a koukala jsem na dveře, kdy už asi přijde profesor, když vešel někdo, koho bych doopravdy nečekala.

Lekla jsem se dokonce tak moc, že jsem ztratila rovnováhu a spadla na zem. Mel se na mě zvědavě otočila a měřila si mě trošku nevěřícným pohledem, i když jí zároveň cukaly koutky.

Ovšem to jediné, na co jsem se byla schopna soustředit já, byla drobná tmavovláska, která si právě sedala do lavice před námi.

„A do prdele,“ ujelo mi. Tohle bude vážně průšvih.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska, nebo přátelství? - 17. kapitola: