Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska, nebo přátelství? - 13. kapitola

22.02.2012 (16:15) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2061×

13. kapitola – Ples

(pohled Belly)

Zvedla jsem hlavu od knížky těsně před tím, než se ozvalo váhavé zaklepání na dveře. Byla to Melanie a tvářila se trošku vyděšeně, ovšem už ne tak jako včera.

„Ahoj, Mel, pojď si sednout,“ vyzvala jsem ji a usmála se.

Mel se pousmála a sedla si na pohovku vedle mě.

„Chtěla jsi něco probrat?“ zeptala se.

„Ano, vlastně ano. Teď ti dám možná pár osobních otázek, ale je důležité, abys mi na ně odpověděla popravdě, ano?“ nadzvedla jsem obočí, ale netvářila se nijak přísně.

„Dobře,“ kývla a vypadala znovu vyděšeně. Ach jo.

„Jak dlouho… jak dlouho už jsi upírka?“

„Asi měsíc,“ zamyslela se Mel.

„Dobře. A co věk? Kolik ti vlastně je?“

„Příští měsíc bych měla narozeniny. Šestnácté,“ zamumlala.

„Dobře a poslední otázka, pak už ten výslech skončí, slibuju. Ale je asi nejhorší. Měla jsi nějakou rodinu? Přátele? Nebo přítele?“

„Já… ne, jsem z dětského domova. Nikdy jsem neměla nikoho, koho bych mohla považovat za člena rodiny nebo alespoň přítele,“ zakroutila hlavou a zdálo se, že to nese statečně.

„Promiň, že jsem se tak ptala, hned ti vysvětlím proč,“ zkusila jsem se usmát. Mel kývla a já začala vysvětlovat.

„To, jak dlouho jsi upír, je důležité kvůli tomu, jak často budeš muset na lov. Samozřejmě tě vůbec nenutím být na zvířecí dietě, jako jsem já nebo moje děti. To po tobě nemohu chtít. Ale musíš vědět, že lovit ve městě samostatně je zakázané. Každé tři dny sem přijdou… lidé. Aro tomu říká potrava,“ zakroutila jsem hlavou.

„Dobře, budu si vždycky muset počkat a nelovit venku sama,“ kývla.

„Na věk jsem se tě ptala, protože je zakázané přeměňovat děti,“ vysvětlila jsem.

„A co tvoje děti?“ zeptala se nechápavě. Musela jsem se usmát.

„To jsou moje opravdové děti. Porodila jsem je. Nejsem úplně upír, jak sis jistě všimla. Ale ani nejsem člověk, takže ti přítomnost moje ani mých dětí nedrásá hrdlo… Jsme poloupíři,“ dodala jsem.

„Aha,“ řekla, ale nevypadala, že to moc chápe. Někdy jí to vysvětlím lépe, ale dnes bych na to neměla.

„A nakonec jsem se ptala na rodinu. Spousta upírů, když je proměněná, chce svoji rodinu ještě vidět nebo s ní dokonce žít. Ale to nejde. Tvoje rodina si musí myslet, že jsi mrtvá, protože oni by poznali, že jsi jiná, a to by ohrozilo naše utajení před světem.“

„Takže už nemusím nikdy vidět nikoho z domova?“ zeptala se. Zdálo se mi to nebo jsem v jejím hlase slyšela  naději?

„Vlastně ani nesmíš,“ konstatovala jsem.

„To mi problém nedělá,“ zamumlala. Pousmála jsem se.

„Tak, a teď, abychom se nebavily jen o nepříjemných věcech. Popovídáme si o něčem příjemnějším. Za čtrnáct dní je ples – na oslavu založení Volterry. A my všichni chceme, abys tam šla,“ navrhla jsem jí. Všimla jsem si, že se jí trošku rozsvítily oči.

„Ale já nemám co na sebe,“ prohlásila sklesle.

„To se dá jednoduše napravit,“ zasmála jsem se, „řekni si Jane, ráda ti něco půjčí a ještě radši s tebou půjde nakupovat.“

„Vážně? Nebude ji to obtěžovat?“ žasla.

„Ne, a to mi věř.“

Melanie se usmála.

„A co doprovod? Musím ho mít?“ zeptala se. Zamyslela jsem se.

„Ne, nemusíš. Ale je to lepší - nebýt tam sama… Jsi tu nová a hodně mladá… napadlo mě, nebudeš se zlobit, když ti na ples někoho dohodím? Jenom na ples, neboj. A stejně na něj nebudeš uvázaná,“ usmívala jsem se.

„Koho?“ kníkla.

„Aleca. To je ten mladý kluk. Dvojče Jane. Jste zhruba stejně staří a on nemá žádnou partnerku, alespoň co já vím.“ Pokrčila jsem rameny.

„Jestli mu to nebude vadit,“ pousmála se Mel.

„Nebude.“ Můj hlas byl pevný jako skála. Uvnitř jsem jednoduše věděla, že mi dluží laskavost. Na dalším plese už to bude jiné. Navíc, s kým by tak asi šel?

*   *   *

„Bello? Podej mi tu stuhu, prosím,“ křikla na mě Jane. Zrovna upravovala Melanii šaty, ke kterým ta stuha neodmyslitelně patřila, ale byla na volno.

Místo mě jí ji podala Nessie, která byla trochu uplakaná. Byla uražená, protože jsem jí nedovolila jít na ples, který začínal o půlnoci. Kdyby začínal dřív, proč ne. Ale tou dobou už by byli stejně oba ospalí. Naštěstí alespoň Chrisovi to nějak moc nevadilo.

„Holky, mám ty vlasy dobrý?“ zeptala se Victorie a otočila se k nám zády.

„Perfektní,“ kývla jsem.

„Jsi kočka, neboj,“ přidala se Jane, která právě utahovala tu stuhu.

„To není fér. Já chci taky krásné šaty a doprovod!“ postěžovala si nahlas Nessie. Hodila jsem proto své šaty na Janinu postel, vzala si ji do náruče a pohladila po tváři.

„Nessie. Poslouchej mě, ano? Jít na ples samozřejmě budeš moct, jen co budeš trošku větší,“ snažila jsem si jí vysvětlit.

„Ale proč?“ zafňukala.

„Tak zaprvé, nebylo by nejlepší, aby se o tobě a bráškovi někdo dozvěděl, než budete dospělí,“ odpověděla místo mě Victorie a shovívavě se na ni usmála.

„Za druhé, bude tam spousta cizích upírů, co by vám prostě mohli ublížit. Nejsou na vás tak zvyklí jako my,“ přidala se Jane.

„Nudila by ses tam,“ pokusila se na ni usmát Mel a mě vůbec překvapilo, že se zapojila.

„A navíc, ples začíná moc dlouho,“ završila jsem to.

„Takže až vyrostu a budu mít partnera, budu moct jít?“ V očích se jí mihla naděje.

„Samozřejmě, sluníčko. Vždyť co je to za ples bez princezny?“ optala jsem se. Místo odpovědi se mi vrhla kolem krku. Když se odtáhla, zívla.

„Je už pozdě, zlatíčko. Měla bys jít spát,“ nařídila jsem jí.

„Dobře, mami. Užijte si to,“ řekla, zamávala nám a zmizela ve dveřích.

„Víš, že ti ji docela závidím?“ nadhodila Victorie, jen co byla Ness z doslechu.

„Takovou rošťačku?“ usmála jsem se.

„My nikdy mít děti nebudeme, Bello,“ zamumlala Jane. Nenapadlo mě, že zrovna ona by toužila po dítěti. Ale na druhou stranu, tyhle vlohy má v sobě asi každá dívka.

„Já vím. A je mi to líto,“ kývla jsem a byla vděčná, když Mel změnila téma.

„Jestli se smím zeptat, s kým tam jdete vy?“ zeptala se, když ji konečně Jane nechala na pokoji a vrhla se pro změnu na mě.

„Dokopala jsem Demetriho,“ zasmála se Jane.

„Jdu s Rileym,“ pokrčila rameny Viky.

„Kývla jsem Jakovi,“ usmála jsem se.

„Och, tak kývla. Jako by ti to snad vadilo,“ utahovala si ze mě Victorie, ale já ji ignorovala.

„A když už jsme u toho, jak se ti vůbec podařilo přesvědčit mého bratra, aby na ten ples vůbec šel?“ zeptala se Jane.

„No, dlužil mi to. Bohužel prohodil něco nevhodného před Chrisem, když ho trénoval. Byl to šílený rozhovor, ale vlastně jsem radši, že už to mám za sebou.“ Pokrčila jsem rameny. Holky se zahihňaly.

„Bello, víš, že ty šaty ti sedí naprosto perfektně? Jsi jak panenka,“ konstatovala Viky, když jsem byla konečně i já hotová a Jane odkvačila zapracovat na sobě.

„Díky, ale vám to taky strašně sluší,“ odtušila jsem.

„Možná. Ale poloupírství má zřejmě něco do sebe. Leckteří upíři by se za tebou a dětmi mohli jít zahrabat,“ usmála se Jane.

„Za nimi možná,“ souhlasila jsem. Viky mi věnovala skeptický pohled a Mel se znovu zahihňala.

Vtom se ozvalo zaklepání. Zrovna když si Jane vyžehlila vlasy.

„Dále,“ zavolaly jsme všechny čtyři naráz a potom se tomu zasmály.

„Teda dámy!“ usmál se Demetri, který vešel jako první. Tak nějak se tam sešli všichni.

„Plesy by se měly konat častěji,“ zasmál se Riley a nabídl Victorii rámě. Viky ho přijala, ale ještě před tím ho šťouchla do žeber. Bylo zvláštní je všechny vidět v oblecích. A obzvlášť zvláštní bylo vidět v obleku Jaka.

„Sluší ti to,“ vysekl mi poklonu a usmál se.

„Díky. Tobě taky,“ usmála jsem se rovněž.

„Čas vyrazit,“ zavelel Alec, který s úsměvem nabídl rámě Melanii. Myslím, že být člověk, červenala by se. Je pravda, že Alec byl na upíra moc hezký, jen trochu mladý, bohužel. Takže by se k sobě docela hodili.

Šli jsme za sebou, až jsme dorazili do velkého sálu, ve kterém se to změnilo k nepoznání. Tušila jsem, že tohle měla na svědomí Jane s Heidi a opravdu jsem netušila, jak to mohly stihnout a ještě se stihnout obléct a nalíčit. K tomu nám ještě Jane radila a pomáhala.

„Děti už spí?“ zeptala jsem se Jaka, když se v sále teprve shromažďovali upíři.

„Jo, stihnul jsem je uložit,“ přikývl.

„To je dobře. Nechci, aby chodily na plesy. Zatím,“ konstatovala jsem.

„Víš, že jsi skvělá máma?“ zeptal se.

„Fakt?“

„Jo. Jen trochu moc starostlivá. Až bude Ness větší, nic ji od plesů dál neudrží. Leda bys ji přivázala k posteli,“ zasmál se.

„To je možný,“ souhlasila jsem poněkud ponuře. Ta holka je nezmar. Docela se bojím, co přijde, až bude v pubertě. A co teprve Chris?!

„Neboj, my je zvládneme,“ povzbudil mě, jako by přesně věděl, nad čím přemýšlím. Líbilo se mi, jak řekl to my. Jako by se i on považoval za jejich otce. Nebo mu prostě tak moc přirostli k srdci? Co já vím.

„Společně,“ přikývla jsem a chtěla tím dát najevo, že s ním v budoucnu rozhodně počítám, i když zatím jsem o něj stála pouze jako o přítele – nejlepšího kamaráda. Jestli někdy něco víc? Uvidíme. Zatím potřebuji čas. Ale on to zjevně pochopil. Vždycky mě chápal nejlépe ze všech mých blízkých a já jeho. Nevěděla jsem, proč to tak je, ale byla jsem za to vděčná.

Můj myšlenkový pochod ovšem narušil Aro, který si odkašlal, a upoutal tak na sebe pozornost. V ruce držel pohár s lidskou krví, který měl v ruce vlastně každý. Až na ten můj – v něm byla pouze zvířecí krev. A Jake měl taky pohár – s vínem.

„Vítejte! Jsem doopravdy rád, že vás tu všechny vidím a že jste všichni přijali naše pozvání k oslavení tří tisíc let od založení Volterry.

Jsem doopravdy poctěn, že mohu většinu z vás nazývat svými přáteli. Vždyť o čem by věčnost byla bez přátel?

Takže bych teď chtěl pronést přípitek. Na tohle skvělé místo. A ať se tu za dalších tisíc let opět všichni sejdeme,“ usmál se a pozvedl pohár, z kterého se pak napil. Všichni následovali jeho příkladu se zamumláním: „Na Volterru.“

Jistě, každému, kdo zde nikdy nežil, jsme se zdáli afektovaní, upjatí a lační po moci. Ale ve skutečnosti jsme byli rodina. A možná bylo dobře, že to nikdo cizí nevěděl.

Někdo zapnul hudbu.

„Bavte se!“ zvolal Aro a sednul si na svůj trůn.

„Takhle vypadá dost upjatě, co?“ zašeptal mi Jacob do ucha.

„Je to hra,“ zašeptala jsem zpět. On se odtáhl a usmál se na mě.

„Zatančíte si se mnou, slečno?“

„Velice ráda, mladý pane,“ zasmála jsem se a nechala ho, aby mě odvedl doprostřed sálu. Bylo mi jedno, že nikdo netančí. Začali jsme a ostatní se k nám přidali. Jedna věc, co se změnila po mém znovuzrození. Začala jsem milovat tanec.

A Jacob nebyl tak nejhorší tanečník. Ani jsem nevěděla, kde se tancovat naučil. V rezervaci měli asi těžko taneční. Hlavně když měl povinnosti ve smečce…

„Ať tě trápí cokoliv, hoď to za hlavu,“ zašeptal, když viděl, jak se mračím.

„Víš… já jen přemýšlela… vzdal ses všeho. Kvůli nám. Vzdal ses své rodiny, přátel…“

„Rodiny, která mě zavrhla, když jsem si dovolil mít jiný názor než oni. Přátel, kteří mi nepomohli, když jsem je potřeboval nejvíc. Nedělej si starosti, Bello. Já toho nelituju. A nevěřil bych, že to řeknu, ale není to tu tak špatné. A mám tu nové přátele,“ snažil se mě uklidnit, protože jsem měla na krajíčku.

„Vážně toho nelituješ?“ zašeptala jsem.

„Vážně,“ kývl a v jeho očích nebyla žádná stopa po lži. Pousmála jsem se a nechala se dál unášet v rytmu písně. Tanec mě uklidňoval a já si užívala ten pocit klidu, jak to jen šlo.

Bohužel po pár tancích přišla ta horší část. Museli jsme se začít bavit s hosty. Jistě, každý se podivil, co tu děláme my dva. Jacob – člověk, co divně voní. Já – ne tak docela člověk, co pěkně voní, ale ne po jídelníčkové stránce.

Každého jsme ujistili, že tu máme své místo a poslání a o své minulosti se bavit nehodláme. Naštěstí to téměř všichni akceptovali a dál se nevyptávali. Vlastně se ten ples docela vydařil. Aro byl viditelně spokojený. Jane byla ve svém živlu, jen chudák Demetri to odnášel.

Victorii s Rileym nebylo nikde vidět. Melanie s Alecem zrovna tancovali uprostřed sálu a o něčem se bavili. Vypadali spokojeně.

Vlastně bylo všechno až moc perfektní. Takže se to prostě muselo pokazit.

A že se to pokazilo, jsem poznala, když jsem vzhlédla, protože jsem měla pocit, že mě někdo sleduje, a střetla se pohledem s natolik známýma topazovýma očima.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska, nebo přátelství? - 13. kapitola: