Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska nalezená mezi tyrany - 3. kapitola

08.03.2014 (14:15) • Kate3 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1680×

3. kapitola - Úraz

Ukázala jsem na stůl, kde měl přichystanou večeři. Doufala jsem, že se nají a půjde spát, vážně jsem na něj po tak příjemně stráveném dni neměla náladu.

„Co to jako má být?!“ podíval se na mě zhnuseně. Nevěděla jsem, jestli to bylo z jídla, nebo se mu hnusím já.

„Lasagne," přemohla jsem se a věnovala mu povzbudivý úsměv. Nechci už vařit nic dalšího, na to jsem moc unavená.

„Těstoviny?! Snad nejsi tak hloupá, abys nepochopila, že tohle,“ ukázal na lasagne, jakoby to byly hnijící odpadky z popelnice, „jíst nehodlám!“

„Tak si vař sám, nebo si namaž chleba. Nemusím ti vařit každý den.“ Nevím, kde se ve mně vzala ta bojovnost. Možná mi ji dodala Kate.

Talíř mi strčil až pod nos: „Říkám, že tohle jíst nechci!“

„Podívej se, kolik je hodin. Dneska už ti nic vařit nebudu,“ vmetla jsem mu do obličeje, „jdu spát, dobrou noc."

„Nebudeš?!“ Chytl mě za paži, když jsem procházela kolem něj.

„To bolí, Petere. Pusť!“ Jako kdyby mě někdy poslechl. Stisk zesílil.

„Dokud mi neuděláš večeři,“ vzal talíř a hodil ho na zem, „spát nebudeš!" Teď už křičel a z očí mu lítaly zlověstné blesky.

Střepy se rozletěly po celé kuchyni a z lasagní zbyla jen hromádka čehosi. Snažila jsem se mu vysmeknout. Marně.

„A teď máš ještě co uklízet!“ vysmíval se mi.

„Doufám, že si jel z práce hned domů." Přiblížila jsem se k němu blíž, abych si potvrdila to, co jsem si už od jeho příchodu myslela.

„Jel, Petere?“ připomněla jsem se mu, když dlouho neodpovídal.

„Co je ti po tom!“

„Neměl bys řídit opilý, Petere," pronesla jsem už s výrazně menší bojovností a odvahou. Ruka mi začala modrat.

Hlasitě si odfrkl a ruku mi pustil. „Nestarej se!“

„Mohl bys někoho zranit.“

„A co kdybych se zranil já? Na mně ti nezáleží, viď?“ odsekl, ale obličej se mu změnil na zcela jiný výraz. Smutek? Ublíženost?

„A tobě na mně záleží?“ upřeně jsem mu zkoumala obličej.

„Až uklidíš a uvaříš, možná o tom budu přemýšlet.“ Odešel.

Co mi jiného zbývalo? Smetáčkem a lopatkou jsem rozbitý talíř uklidila a ještě raději setřela mopem. Smažená vajíčka se slaninou by mu měla stačit, všechno jsem rychle odbyla. Při krájení chleba mi spadl nůž na zem, byla jsem hrozně unavená. Ještě zeleninu a můžu jít spát.

„Petere?“ pomalu jsem otevřela dveře od ložnice, kde se svítilo. „Večeře je hotová.“

Usnul. No to snad není pravda, prvně mi tu udělá scénu kvůli večeři a teď si usne. Měla jsem sto chutí ho proplesknout a probudit ho tak, aby si tu jeho zpropadenou večeři, kvůli které jsem se dostala do postele asi o hodinu později, šel sníst. Já byla natolik unavená, že jsem se neobtěžovala se sprchou a ani s čištěním zubů. Převlékla jsem se do noční košile, přikryla se peřinou a doufala, že se Peter do rána nevzbudí. Nevzbudil.

Sobota ráno. Snad budu mít alespoň pro dnešek klid. Opřela jsem se lokty, abych mohla lépe vstát, ale bolest mě odporoučela zpátky do peřin. Prohlédla jsem si příčinu bolesti. Na levé ruce se mi začal rýsovat tmavě fialový otisk Peterovy ruky. Dlouho jsem se dívala z okna, ještěže je listopad, dlouhými rukávy ta modřina půjde dobře skrýt.

„Lásko?“ ozvalo se z přízemí. „Už jsi vzhůru?“

„Hmm,“ zamručela jsem nesouhlasně a pootočila hlavu na stranu. Do této chvíle jsem si nevšimla, že vedle mě neleží.

Vlastně už pár měsíců jsem jeho přítomnost ignorovala, až do té chvíle, kdy se něčím nepřipomenul. Věděla jsem, že tam někde je, ale něco se změnilo, už jsem se ho nebála jako dřív, když kolem mě jen prošel, čekala jsem, co mi zase udělá. Pocit, který mi sevřel všechny vnitřnosti, žaludek se mi scvrknul, kolena se mi začala třást a mozek hlásil pohotovost. Uteč, rychle uteč! Křičelo všechno ve mně. Já tam jen nehybně stála a čekala. Na co vlastně? Facka, úlisnost, křik nebo cokoliv jiného. Když mě bil, představovala jsem si, jak ležím na pláži a koukám na nebe, na hvězdy. Tak blízko, ale přece tak daleko. Daleko, daleko od všeho a od všech. Já nebyla důležitá, na tomto světě trpěla jen moje tělesná schránka. Nevnímala jsem rány, prostě jsem v myšlenkách utíkala někam, kde mi bylo dobře. Takhle to půjde, takhle to dokážu snášet, opakovala jsem si to jako mantru, když jsem si ošetřovala ranku na čelisti, ze které mi tekly malé krůpěje krve. To všechno se teď ale změnilo, nebyla jsem na něm tolik závislá, pořád jsem ale myslela na pláž a na hvězdy nad hlavou, abych se úplně nesesypala. A zatím mi to docela vycházelo. Zatím.

„Až budeš chtít, přijď za mnou dolů, udělal jsem ti snídani.“

Co najednou ta změna? Bude zase něco chtít? Že by měl černé svědomí? Ale může mít člověk jako on ještě nějaké svědomí?

Rychle jsem provedla ranní hygienu, kterou jsem včera kvůli únavě zanedbala a převlékla se z pyžama.

Možná mě popoháněla jen zvědavost, ale pomalým krokem jsem sešla dolů do kuchyně, kde Peter právě položil na stůl dva talíře se sladkým pečivem a hrnky, ze kterých se kouřilo.

„Dobré ráno,“ usmál se na mě, trochu zaskočeně jsem se na něj podívala, skoro jsem zapomněla, jak vypadá jeho úsměv.

Usadila jsem se ke stolu a upila z hrníčku. Káva, tu už jsem neměla hodně dlouho, divím se, že Peter nezapomněl, co mě po ránu probere… Kromě facky.

„Jak ses vyspala?“ Jeho ruka se blížila k mé tváři, vyděšeně jsem ucukla. Když však viděl, jak se tvářím, zastavil svou dlaň pár centimetrů od mé tváře a prohlížel si mě. Nevěděla jsem, jak mám zareagovat, tak jsem jen ztuhle seděla. Ruka se začala opět přibližovat k mé tváři, pevně jsem zavřela oči. Pohladil mě…

„Omlouvám se za ten včerejšek, přehnal jsem to… Promiň.“

Cože to právě řekl? On se mi tu omlouvá? Pomalu jsem otevřela oči. Prvně pravé a potom levé. Nevěřila jsem svým uším.

Když jsem na něj dlouho zírala a nebyla schopná slova, sedl si naproti mě ke stolu. „Dobrou chuť," řekl a začal jíst.

Nevěřícně jsem si svou snídani prohlížela, jako by byl v té koblize místo marmelády jed. Ale kdyby mě chtěl zavraždit, už by to dávno udělal.

Po společné snídani, kterou už jsme hodně dlouho vynechávali, jsem se usadila do křesla s knížkou v ruce. A Peter umyl, ano opravdu, umyl a utřel nádobí. Nevěděla jsem, že to vůbec umí.

Ruce na mých ramenou. Trhla jsem sebou. Po zádech mi přejel mráz a já se preventivně přikrčila. Hlavu jsem zatlačila, co nejvíce mezi chvějící se ramena. Na krku jsem cítila horký dech, políbil mi rameno a pokračoval směrem k ušnímu boltci.

„Dneska jsem tu jen pro tebe. Nemusíš se mě bát.“ zašeptal mi do ucha. Nevím, co zamýšlel, ale já byla ostražitá. Někdy se choval vážně nepředvídatelně. Jeho chování se měnilo během pár vteřin. Škoda, že jsem tohle nepoznala už dřív. Když tam pořád stál, ruce na mých ramenou, uvolnila jsem se a pomalu otočila hlavu.

„Petere, co se děje?“

„Nic. Proč by se mělo něco dít?“ zatvářil se ublíženě. Nemohl se divit, že mi jeho chování přijde po tolika incidentech divné.

„To bys měl vědět ty. Chováš se… jinak.“

„Copak nemůžu svojí manželce udělat snídani?“ Koupit sladké pečivo a uvařit kávu umí každý, pomyslela jsem si trochu uštěpačně.

„Ale po tom včerejšku…“ chtěla jsem namítnout. Nenechal mě.

Podíval se na fialovou modřinu na mé ruce: „Je mi to líto.“ Snad si nemyslí, že mu ten lítostivý hlas a pohled budu věřit. Otočila jsem hlavu zpátky a očima hledala rozečtený odstavec.

Já věděla, že se něco stane, pomyslela jsem si, když stisk na mých ramenou zesílil.

„Masáž?“ Hlavu jsem sklonila víc ke knížce, Peter to však vzal jako přikývnutí. Pomalými pohyby mi rozmasíroval ztuhlá ramena. Zavřela jsem oči a užívala si ten okamžik, kdy je Peter „normální“. Věděla jsem však, že za pár hodin může být všechno úplně jinak. Cokoliv ho mohlo vyprovokovat. Špatně zaparkované auto, prasklá žárovka, nevyvezený odpad, v televizi nebyl žádný program, který by ho bavil.

„Musím jít zapnout pračku a vařit oběd,“ začala jsem se zvedat ze své skrčené polohy na křesle.

Zatlačil mě ale zpátky: „Nemusíš, dneska všechno udělám já. Ty budeš dnes jenom relaxovat a odpočívat. Ale večer mě musíš pustit do práce, máme tam ještě něco rozdělaného,“ šeptal mi do druhého ucha a z jeho hlasu bylo poznat, že se směje. Byla to ale jen zástěrka pro hospodu a pár kamarádů. A možná ještě něco… Vzpomněla jsem si na kořeněnou vůni dámského parfému, která mu byla tehdy cítit z košile.

Nečekal na můj souhlas a odkráčel do koupelny, po chvilce jsem slyšela tiché předení pračky. Přesunula jsem se na sedačku a pokračovala v četbě. Hloupé jehně. Chorý masochistický lev. Četla jsem už po několikáté tyto dvě věty. Možná mne ukolébaly zvuky ždímající pračky, ale zanedlouho jsem usnula.

* * *

Zdál se mi krásný sen, který jsem ale hned po probuzení zapomněla. Většinou si sny nepamatuji a tento nebyl výjimkou. Co to je? Proč mi ve snu zvoní telefon? Nebylo to ve snu. Snažila jsem se rychle vstát, ale zamotala se mi hlava a já se musela posadit. Telefon jsem vzít nestihla.

Vlastně jsem byla celkově nějak mimo, po zhlédnutí hodin mi trochu zaskočilo. Čtyři odpoledne? To jsem spala tak dlouho? Na stole jsem si všimla stejného jídla, jaké jsem Peterovi vařila k večeři. Nebyla to však jeho večeře, protože když jsem ráno přišla do kuchyně, vyhazoval ji do koše. Já ten pro mě uvařený oběd, na rozdíl od něj, sním. Peter tu nebyl. Teď už se nejspíš někde, jak se říká, opíjí do němoty i s chlapy z práce. Pokud mi teda nelhal a byl teď v práci, o čemž pochybuji. Dala jsem tedy smažená vajíčka do mikrovlnné trouby, nebude to sice nic moc, ale k pozdnímu obědu to poslouží skvěle.

Na to, že Peter vaří jen příležitostně, mi oběd chutnal, to se mu musí nechat. Ještě jsem ani nedojedla a telefon zvonil znovu, tentokrát jsem ho už zvednout stihla.

„Prosím?“ nevěděla jsem, kdo je na druhé straně drátu.

„Paní Evensonová?"

„Ano, u telefonu."

„Dobrý den, doktor Parker, volám z nemocnice Saint Lukas, kvůli vaší sestře."

Autor: Kate3 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska nalezená mezi tyrany - 3. kapitola: