Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska nalezená mezi tyrany - 14. kapitola

náhrdelník La Push


Láska nalezená mezi tyrany - 14. kapitolaCo říct k této kapitole? Zatím je mou nejoblíbenější kapitolou v LNMT. :) Nechce se mi moc prozrazovat, možná jen to, že se naučíme pár italských slov a Esme dostane dárek. :) Doufám, že si čtení této kapitoly užijete stejně jako já její psaní. :)

EDIT: Článek neprošel korekcí.

14. kapitola - Víra, naděje a láska


Pomalu jsem listovala slovníkem, který mi daroval Carlisle.

„Libreria,” zopakovala jsem znovu a snažila se o správnou italskou výslovnost. „Libreria… Knihkupectví.”

„Spaghetti.” Pomalu jsem vylezla z po okraj napuštěné vany, zabalila se do osušky a vytáhla špunt pozorujíc vír, který voda vytvořila.

Cestou do pokoje jsem přemýšlela, jako každou volnou chvíli, co si mám vlastně od Carlisleova pozvání na večeři slibovat. Nejspíš nic… A co si od toho slibuje on? Vážně jsem netušila a navíc jsem měla nepříjemný pocit, že si od toho slibuje více, než o čem jsem zatím vůbec byla schopná přemýšlet. Ale opravdu tomu tak bylo? Opravdu si mohl myslet, že by mezi námi mohlo něco být? Pokud ano, nebyla jsem na to připravená, ale nechtěla jsem, aby si myslel, že jsem mu nevděčná, i když doufám, že tu večeři nebral jako odškodné za pomoc, kterou mi poskytl. Hlavou mi vířilo ještě několik otázek, na které jsem se Carlislea chtěla zeptat.

 * * *

Začala jsem být lehce nervózní. Co si mám vzít na sebe? Co si mám udělat s vlasy? Tyhle otázky mne až do této chvíle netrápily. Vlastně nebylo pro koho se pěkně obléknout a nalíčit.

Nakonec vyhrály lehké šaty v barvě lila, rozpuštěné vlasy s drobnými loknami a slabé líčení, na to jsem si nikdy moc nepotrpěla. Protože se dost ochladilo, přes záda jsem si přehodila bílý svetřík.

Včera jsme se stihli domluvit, že mne Carlisle vyzvedne v devatenáct hodin před hotelem, kde jsem bydlela, a musela jsem vyřešit ještě jednu věc. Za pár dní mi bude končit rezervace hotelového pokoje, a kam půjdu, to jsem vážně netušila…

 * * *

„Mohu vám nabídnout rámě?” Ráda jsem přijala jeho paži a věnovala mu letmý úsměv.

„Ty šaty vám velice sluší.”

Zakroutila jsem hlavou a sklopila oči ke svým botám na nízkém klínku: „Děkuji, ale… Nepřehánějte, Carlisle.”

„S čím to nemám přehánět? Říkám jen čistou pravdu.” Pravda… Slovo, které v současnosti již nemělo takovou hodnotu, jako v minulosti.

„Ale omlouvám se, pokud jsem vás uvedl do rozpaků.”

„Není se za co omlouvat, já jen, že…” Že si nepamatuji, kdo mi naposledy vysmekl nějaký kompliment. Jestli bych si vůbec na nějaký vzpomněla…

„Takže jste v nové práci spokojená?” Odvedl řeč jinam a já mu za to byla vděčná. Všimla jsem si, že uměl odtušit, co mi není příjemné a o čem se s ním nechci bavit.

„Moc,” usmála jsem se. „A těším se, až si přečtu nějakou knížku z hradní knihovny.“ Pomalu jsme došli k restauraci a vystoupali po několika schodech nahoru na terasu, jejíž vchod byl ověšen drobnými květy růží a girlandami. I přes nadcházející zimu, která nebyla v Itálii jistě taková jako ve Státech, byl teplý, osvěžující vzduch od Ligurského moře, které jsem si našla na mapě v hradní knihovně.

Na stolech byly malé hořící svíčky, které dokreslovaly příjemnou večerní atmosféru snad ještě kouzelnější, než kdybychom večeřeli uvnitř.

Carlisle mi odsunul židli, abych se mohla posadit a pak mi ji i přisunul. Po té se sám usadil na druhou stranu stolu a nahlížel do jídelního lístku zrovna přineseného číšníkem.

„Pasta? Carne? Pesce?” zadíval se na mě zpytavým pohledem. „Netuším, jak jste pokročila se slovníkem, ale když mi napovíte, snad bych vám mohl něco doporučit.”

„Docela ráda bych ochutnala pravé italské špagety… alla carbonara,” nakukovala jsem do jídelního lístku a slabikovala název pokrmu, který jsem četla vzhůru nohama.

„Z doslechu vím, že zdejší šéf kuchař vaří ty nejlepší ve Volteře,” zamyslel se na okamžik.

„A co si dáte vy?”

„Hmmm, nejlépe asi to samé? Jde přeci o vyhlášenou delikatesu, že,” pronesl rozpačitě. „Ale pokud máte ráda víno raději nechám výběr na vás, abyste nebyla zklamaná. Přiznám se, že alkoholu příliš neholduji.”

„Já také ne, možná to bude až prohřešek, nedat si ke skvělému jídlu víno, ale já si objednám jen vodu.”

„Výborně, takže také dvakrát,” ale jeho nadšení se zdálo spíš vlažné. „Snad nebudete zklamaná odlišností amerického pojetí italské kuchyně od té opravdové.”

„A co je v této době ještě opravdové? Člověk může být jen mile překvapen, nebo spíš ohromen, když najde něco skutečného. Něco, co ho na první pohled zaujme, řekne si, že tak morálně čistého člověka dlouho nepotkal. Jen málo lidí má v sobě to skutečné dobro, kterého bychom si měli vážit a snažit se si ho zachovat.” Přemýšlivě jsem se zadívala za jeho pravé rameno a zastřeně pozorovala vycházející srpek měsíce.

„Někdy může první dojem klamat a to, co se zdá dobré, může jen skrývat něco špatného.”

„O tom jsem se přesvědčila jednou, Carlisle, jednou a už se nechci nikdy znovu splést.” Závěr věty jsem zašeptala, protože nám číšník donesl naši objednávku a se slovy „buon appetito“ odběhl k dalšímu stolu.

„Vždy je to těžké, Esme. Zkušenosti nás pobízejí k předpojatosti a ne vždy je oprávněná. Podívejte se na své jídlo - voní dobře?”

Tak nad touto otázkou jsem se velmi podivila. „Ano, samozřejmě.”

„Proto očekáváte, že vám to jídlo bude chutnat, ale protože víte, jak chutnají vaše domácí těstoviny a ty vypadají jistě jinak, můžete si být jistá, že nebudete zklamaná?”

„Věřím, že ano,” pousmála jsem se a uchopila vidličku. „Nevím proč, ale mám v sobě zakódovanou takovou… Ve všem a ve všech se snažím vidět jen to dobré, o to je pak těžší uvědomit si, že důvěru, kterou jsme obětovali pro dobrého člověka, ztratíme rychleji, než jsme ji získali. Nezáleží na tom, jestli naši důvěru zklamal nebo ne. Nebo záleží, já nevím, ale…”

„Samozřejmě, že záleží. Když někdo zradí vaši důvěru musí si zasloužit, aby ji získal zpět, a to nikdy není lehký úkol.  Podle mého názoru jde o to, že bychom se měli poučit a ano, proč nevidět dobro v nás všech, ale s jistým odstupem, aby nás výsledek našich mylných představ-myšlenek, pokud nějaké nastanou, nesemlel. Měla byste se naučit rozlišit, že dobro je sice možná v nás všech, ale ne vždy vyhraje ta lepší stránka naší osobnosti.” Pozorovala jsem, jak si se zvláštním výrazem ve tváři přibližuje sousto k ústům a pak jako by ho s velkým sebezapřením snad rovnou spolkl.

„Co se děje, Carlisle? Nechutná vám snad?”

„Ale kdepak, je to výtečné,” na důkaz svých slov začal pečlivě žvýkat další sousto. Divné, vážně divné chování. Mně nepřišlo, že by nebylo jídlo čerstvé nebo nějak špatně tepelně zpracované. Pomalu odložil příbor a snad s ještě větším odporem napil.

Poté si začal prohlížet mé prsty.

„Všiml jsem si, že nemáte snubní prstýnek, Esme.” Nastalo ticho…

A když už bylo nesnesitelné, musela jsem odpovědět. Protože Carlisle nejspíš čekal, až něco řeknu, opět jsem nevydržela ten jeho zlatý pohled, kterým mi snad viděl až do nejzazších koutů duše.

„Víte, já jsem… divorziata.” To znamená rozvedená. Bylo to snad první slovo, které jsem si ve slovníku vyhledala. Vlastně mi do této chvíle nedocházelo, proč.

„To je mi líto. Nemusíte mi o tom nic říkat, pokud nechcete.”

„To je v pořádku, už je to za mnou.” Ale nebylo a nejspíš ještě dlouho nebude. Nebo ano? Ten pocit, když vám naproti sedící člověk-lékař léčí nevědomky duši…

„Ale nejspíš nechcete mluvit o tom, proč jste se s vaším bývalým manželem rozvedla.”

„Dlouhá historie.” Ne, ještě nepřišel ten správný čas. „A vy, Carlisle? Na vaší ruce také nevidím prstýnek.”

„Dlouhá historie,” oplatil mi stejnou mincí. Ani on o tom nejspíš nechtěl mluvit. Nebo… Ještě nebyl ženatý. I když se tomu dalo jen těžko uvěřit.

Možná ještě nenašel tu pravou… Jeho chování, které se dnes už nevidí, řeč, která z jeho úst zní jako rajská hudba. Skoro jako anglický gentleman z dávných dob. Ta samozřejmá úcta, se kterou se k dámám chovali, mi byla velmi sympatická. Dnes má tuto ohleduplnost jen několik málo mužů a Carlisle byl právě jedním z nich.

„Chtěl bych vás naučit ještě jedno slovo,” pousmál se a v očích mu zvláštně zajiskřilo.

„Attraversiamo.”

„Attra…? Moc rychlé.”

„Attraversiamo, Esme, zkuste to,” povzbuzoval mne.

„Attra...ver… siamo.” Sledovala jsem pohyb jeho rtů, abych správně vyslovovala to krásné italské slovo.

„Znamená to něco jako, přenesme se přes to.‘”

* * *

„Netuším, jak moc je to na mé italštině ještě znát, žiji zde skoro celý život, ale narodil jsem se v Anglii.”

„Anglie je krásná země a Londýn je úžasné město, jednou bych se tam ráda podívala.”

„Souhlasím s vámi, právě Londýn je mé rodné město, jsem šťastný, že jsem mohl vyrůstat právě tam. Můj otec byl anglikánským pastorem. Mnoho času jsem strávil v kostele a snad ještě víc studiem medicíny a krásami Londýna, rád jsem chodíval také do lesů daleko za Londýnem. Přicházeli k nám lidé z okolí a otec jim dával rozhřešení. Účastnil jsem se všech jeho pastorských povinností. Svatby, křtiny, pohřby, rozvody, i když ty se konaly v tajnosti. Jen málo žen se odhodlalo a osvobodilo se od svých starostí, pokud mne chápete,” usmál se. „Považoval jsem ty ženy za velmi statečné, protože pokud se na veřejnost dostalo, že je některá z nich divorziata, opravdu to neměly jednoduché. Většina lidí je odsuzovala, manželé jim udělali ze života peklo, protože otec je nechtěl rozvést. Chápejte, co bůh spojil, člověk nerozlučuj a rozvod byl to jediné, co jim mohlo pomoci, ale i když jim ani jejich duchovní nepomohl, musely dále setrvávat v manželství, které pro ně bylo ubíjející a ne zrovna šťastné. Ale dost o minulosti, teď je 21. století a všechno se změnilo. Snad vás výklad z doby mého dětství příliš nenudil.”

„To rozhodně ne! To je úžasné a taky obdivuji všechny, kteří se obětují pro druhé, i přesto, že ví, že by z toho mohli mít nějaký postih, trest, odsouzení společnosti nebo by mohli sami přijít o život. A mimochodem, krásně vyprávíte.” Smutně se usmál.

„Odhodlat se k něčemu správnému bývá mnohdy hodně těžké a o to víc si pak těch lidí musíme cenit.”

„A jak zjistit, co je to to správné?” Carlisle s tichým grazie převzal od číšníka, který nám právě přišel odnést talíře a vyřídit další objednávku, moučník Tiramisu. Tentokrát jsem si přinesenou dobrotu vychutnávala sama. Můj společník se nechal slyšet, že sladké nemusí.

„Co je správné musí poznat každý sám, ale vy to máte lehké, když v každém vidíte jen tu dobrou stránku.”

„Myslíte? Já si ale myslím, že o to to mám právě těžší.” Volterru začala lehce zahalovat tma, ale lidé se se stále výše vycházejícím měsícem neztráceli. Spíše naopak. Jakoby tu kolem bylo ještě živěji.

„Dobro nemůže být ve všech, Esme, a docela by mne zajímalo, co vidíte ve mně.” Přes tvář mu přeběhla zase ta podivná emoce.

Zadívala jsem se do hřejivých hlubin očí barvy tekutého a celou dobu jsem myslela na to, že jsou to nejspíš ty nejlaskavější oči na světě. Nemohla jsem se odtrhnout. Nešlo to. Má tepová frekvence jen v důsledku toho pohledu vyletěla nahoru. Musela jsem se prudce nadechnout. Nešlo to. Ocitli jsme se v obrovské bublině, která letěla do oblak. Hlasy k nám doléhaly z obrovské vzdálenosti. Alespoň já jsem měla ten pocit.

„Dobro, nic než dobro. A to je pravda. Čistá pravda, Carlisle. Tím jsem si jistá.”

„Neměla byste se unáhlit, Esme, nikdy nevíte, co můžete čekat. Minulost nás doběhne na naší cestě životem a my ani nevíme, jak a náhle zjistíme, že jsme se od té doby nezměnili, že pořád je to to naše staré já, které jsme tolik nenáviděli,” povzdechl si a odvrátil obličej.

Lehce jsem se dotkla jeho tváře a pootočila mu ji zpátky, aby se naše oči opět setkaly a pousmála se: „Attraversiamo. Nezapomínejte na to, prosím, ano?” Úsměv, který mi věnoval, nebyl jenom vděčný, byl také chápající.

„Ani nevíte, jak moc mi pomáháte, Esme.”

„A vy zase nevíte, jak pomáháte mně… Můžete, totiž můžeš mi, prosím, tykat?” Natáhla jsem k němu ruku.

„Carlisle,” přijal ji, pak se pomalu sklonil a lehce ji políbil, skoro se jí ani nedotkl, jen jsem ucítila jeho chladný dech na hřbetu mé ruky. Kdo ví, proč jsem neucukla...

„Esme.” Doba, kdy jsme tam seděli ruku v ruce a stále si hleděli do očí, se prodlužovala, ale ani jednomu z nás, to nevadilo.

Carlisle se vzpamatoval první. Lehce si odkašlal. „Omlouvám se,” zašeptali jsme unisono a s úsměvem si ruce zase pustili.

* * * 

Noc již pokročila ve své pouti a my postávali před hotelem jako před několika dny, kdy mne Carlisle vyprovázel z práce.

„Chci ti něco dát, Esme. Proti nočním můrám.” rozevřel dlaň a v ní ležel zlatý řetízek. Když jsem si ho lépe prohlédla, byly na něm tři malé přívěsky. Křížek, lodní kotva a srdce. Vzal mou dlaň do své a pak mi ji i s řetízkem zavřel.

„To nemůžu přijmout.”

„Můžeš, dokonce musíš,” pokýval hlavou.

Dlaň jsem rozevřela a stále překvapeně pozorovala třpytící se drobný šperk barvy Carlisleových očí.

„Víra, naděje a láska.” Pokaždé, když vyslovil jedno ze tří slov, dotkl se přívěsku v mé dlani.

„Fede, speranza e amore.” Každé slovo pečlivě odděloval. Ani jsem si nevšimla, kdy se jeho jemné prsty ocitly na mém krku, když mi zapínal darovaný řetízek. „Věnovala mi ho prý matka, když při mém porodu umírala.“

„Děkuji,” upravila jsem si vlasy a otočila se k němu čelem.

„Di niente.”

„Ale je. Děkuji za tak úžasný večer, dnes se mi bude krásně usínat.”

„Ať se ti něco hezkého zdá.”

„Dobrou noc, Carlisle.” Nerada, ale odtrhla jsem zrak a zamířila ke vstupním dveřím hotelu. Jeho obličej jsem měla ještě dlouho dobu před sebou. Laskavý úsměv, zářící oči, které mne do sebe doslova vtahovaly, jako by žádná gravitační síla nikdy neexistovala, jako by nic kolem neexistovalo. Byla to závislost, které se nemůžete zbavit a uděláte vše pro to, abyste se do toho blaženého stavu dostali zase a znovu i přesto, že jste se v minulosti spálili. Tři jednoduchá slova, která si musíte v plném rozsahu uvědomit, která potřebujete k tomu, abyste se znovu uzdravili.

Víru. Naději. Lásku.

„Dobrou noc, Esme.” Ještě dlouho jsem se za ním dívala a teď už jsem své oči tak snadno odtrhnout nedokázala.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Láska nalezená mezi tyrany - 14. kapitola:

 1
16.04.2014 [14:32]

JessyPrepáč, že komentujem až teraz, ale akosi som tieto posledné dni nič nestíhala. Kapitolku som si však poctivo prečítala na mobile ešte včera pred spaním. Takže rozhodne tu nič nezanedbávam. Emoticon
Veľmi sa mi páčil moment s reťiazkou. Emoticon Bolo to od Carlislea milé a pre Esme určite prekvapujúce, keďže to predtým patrilo jeho mame. To už predsa čosi znamená. Emoticon
Nemôžem sa veľmi rozpisovať, lebo sa hrozne teším na ďalšiu kapču, takže sa idem do nej rovno pustiť. Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon

1.
Smazat | Upravit | 14.04.2014 [21:28]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!