Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska na útěku - 1. kapitola

04.07.2015 (15:00) • Marianne • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1270×

„Edwarde, všechno bude v pořádku. Jen chci poslední noc strávit ve své posteli, v té, ve které jsem spávala odmalička. A ráda bych nějaký čas byla s Renée, přeci jenom jsme se tak dlouho neviděly. Hrozně moc mi scházela má rodina pohromadě. Ty budeš se svojí a sejdeme se až na místě. Holt ráno vstanu o něco dřív, abychom tam stihli dojet včas. Přece se nic hrozného nemůže stát…”

„Bello! Pospěš si nebo začneme bez tebe. Navíc, neměla bys s Edwardem mluvit před tou velkou událostí.” Slyšela jsem Renée, jak na mě křičí z kuchyně.

„Promiň, Edwarde, ale budu už muset končit. Hezky si užij s klukama dnešní noc a ne že to bude mít nějaké následky. Miluju tě…”

Jen co jsem mu zavěsila telefon, tak jsem se stále usmívala. Možná jsem vypadala jako blázen, ale řeknu to na rovinu... Jako zamilovaný blázen. Naše zasnoubení vyvolalo spoustu otázek. Charlie málem zabil Edwarda a Renée, hned chtěla nastoupit na první let do Seattlu. V celém Forks se nesly řeči, že jsem asi těhotná anebo že si ho beru pouze pro peníze. Jenže já ho milovala a on miloval mě. Neříkám, že jsem plánovala svatbu takhle brzo... Jenže Edward se stále cítil tak nejistý naším vztahem. Jako by přede mnou skrýval nějaké temné tajemství a měl pocit, že když mi ho řekne, tak s křikem uteču pryč a nikdy se nevrátím. Ve chvíli, kdy mě požádal o ruku, jsem nejdřív byla v šoku. Přeci jenom jsem hodně mladá na vdávání. Jenže v podvědomí jsem cítila, že mě nehorázně miluje a bojí se, abych ho neopustila. Po celou dobu chození s Edwardem jsem se bála, že spíš on opustí mě, přeci jenom stále nechápu, co na mně vidí. Co na mně asi tak miluje?

V ten den, kdy jsem mu řekla „ano”, tak jsem po něm zároveň chtěla, aby se mi svěřil se vším v jeho životě. Dopředu jsem mu řekla, že nechci žádná tajemství mezi námi. Že já mu řeknu ta svá a on mi řekne ta jeho. Jenže v tu chvíli jsem zahlédla strach v jeho očích a to velký. Nevěděla jsem, co tak hrozného může skrývat. Ale on trval na tom, že mi to sdělí hned po svatbě. A jelikož základem dobrého manželství je i důvěra, tak jsem neměla nic proti. Cítila jsem, že mu můžu věřit. Mé srdce vědělo, že tenhle „rezavovlasý polobůh” by mi snesl i modré z nebe…

No, a kde jsem teď? Je večer před naší svatbou. Sedím na posteli ve svém pokoji a Renée na mě čeká dole v kuchyni. Charlie zůstal u Billyho, aby nám dopřál trochu soukromí. Docela se obávám, co má Renée v úmyslu dělat, ale přeci jenom chci strávit tenhle večer s ní. I když tohle mé rozhodnutí mělo velké následky…

Alice, Edwardova sestra, měla velké plány ohledně rozlučky se svobodou. Ale já nechtěla. Neznám lepší způsob, než strávit večer před svatbou s osobou, která pro mě tolik znamená. Alice jako cenu útěchy získala právo naplánovat nám svatbu. Pouze já sama chtěla rozhodnout, kde se bude konat a v jakém stylu chci šaty. Nakonec jsme se rozhodly pro svatbu na jednom krásném statku, asi hodinu od Forks. Květiny, hostina, hudba, to všechno jsem nechala na Alice. Jen mou základní podmínkou bylo, aby vše bylo jednoduché a ne příliš honosné. Trvala jsem na tom, aby Edward s rodinou odjel na statek ještě den před obřadem a já mohla zůstat ve svém domě s rodinou.

Večer hrozně rychle utekl. Sledovaly jsme s Renée ty nejsladší romantické filmy a u toho jedly popcorn. Prostě naprostá pohodička. Těsně než jsem se vydala spát, tak mě Renée zastavila a snažila se mi promlouvat do duše. Že jsem příliš mladá a ať nikam nespěchám, pokud si tím nejsem jistá. S klidem v duši jsem jí odpověděla, že naprosto vím, co dělám a že Edward je má životní láska. Jenže poté, co jsem si lehla do postele, mi vyvstaly otázky:

„Opravdu dělám dobře? Co když se do toho ženu příliš brzy? Přeci jenom tohle rozhodnutí mi změní celý život…” Nakonec jsem usnula s myšlenkou, že Edwarda miluji a přeci bych ho nenechala stát před oltářem.

Sny jsem měla velice neklidné a tak mi vůbec nedělalo ráno problém vstát již v šest hodin. O make-up a vlasy se mi měla postarat kamarádka od Renée, ale ještě předtím jsem se rozhodla si jít dát horkou sprchu. Umyla jsem si vlasy a pořádně relaxovala ve sprše. Když jsem nervózní, vždycky mě uklidní horké kapky vody ve sprše. V bílém županu jsem odešla do svého pokoje a tam na mě čekalo překvapení. Na skříni byly zavěšené mé svatební šaty. Úplně jednoduché bílé šaty, navržené tak, aby obepínaly mé tělo tou nejjemnější krajkou. Pravděpodobně je sem zavěsila Renée. Co mě ale překvapilo, byla sametová krabička na posteli. A když jsem ji otevřela, tak jsem přestala dýchat. V té krabičce byl překrásný náhrdelník, který tvořily čtyři velké vybroušené kameny v barvě pařížské modři. Ty vybroušené kameny byly kolem dokola obložené menšími kamínky stříbrné barvy. Celé to působilo tak nádherně a honosně. Ještě k tomu byl přiložen pár jednoduchých náušnic, takové malé pecičky s kamínkem. Takovou nádheru jsem v životě neviděla, později se budu muset zeptat Edwarda, kde to sehnal. Přeci to nemůžou být pravé diamanty.

Renée mi celé dopoledne dělala společnost. Její kamarádka odváděla skvělou práci, přesně tak, jak jsem chtěla. Jednoduchý drdol a nepříliš výrazné líčení. Renée mě poté nechala, ať se pomalu připravím a má nervozita začala stoupat. Ale furt jsem si říkala, že je to naprosto normální pro nevěstu, aby byla nervózní. Určitě to tak mají všechny nevěsty.

Když jsem se oblékla, připnula si na krk tu překrásnou věc a pecičky dala tam, kam patří, tak vstoupila do pokoje Renée.
„Bello, je tradicí, aby nevěsta měla něco nového, starého a modrého. Tenhle hřebínek si dědíme v naší rodině po celé generace. Je vykládaný modrými kamínky, tak to splňuje zároveň dvě podmínky. A abys měla něco nového, tak mám pro tebe podvazek, který se rozhodně bude líbit Edwardovi.“ Hned jsem jí chtěla poděkovat, ale vtom zazvonil v kuchyni telefon, takže Renée to běžela zvednout. Podvazek jsem si přendávala z jedné ruky do druhé a určitě jsem musela být celá červená, když jsem si představovala, co se s tím podvazkem bude dít dneska večer. Už jsem slyšela kroky, jak se Renée pomalu vracela zpět do pokoje, tak jsem se otočila a chtěla ji poprosit, zdali by mi nepomohla správně nandat podvazek. Jenže Renée byla v obličeji vcelku bílá a vypadala značně nervózně. Tak jsem se jí zeptala:

„Mami, co se děje? Stalo se něco Edwardovi?“ Renée se na mě jen smutně podívala a odpověděla:

„Ne, holčičko. U Edwarda je všechno v pořádku, určitě už odpočítává minuty, než tě uvidí. Ale Charlie…”

Když vyslovila tatínkovo jméno, tak se mi srdce zastavilo.

„Mami, co se děje? Měl Charlie nehodu? Nebo co se stalo?“

„Ne, Bello, naštěstí ne. Ale jak už sis určitě všimla, tak venku hrozně pršelo celou noc. A ani teď to neustalo. Řeka se vylila ze svého koryta a některé části města jsou zaplaveny. Charlie se okamžitě ujal své práce a pomáhá evakuovat lidi. To znamená, že nestihne tvou svatbu. Je mu to moc líto, srdíčko, ale nemůže místní obyvatele opustit během takové katastrofy.“ Pomalu mi začala docházet její slova. Jak jsem byla v šoku a i v úlevě, že Charlie je v pořádku, tak jsem se musela posadit. Nevěděla jsem, co mám říct. Přeci jenom to měl být nejdůležitější den v mém životě. Odmalička jsem snila o okamžiku, kdy mě Charlie povede k oltáři. Jenže osud měl asi jiné plány… Počkat, co když tohle je nějaké znamení? Co když celá tahle situace je znamení, na které jsem čekala? Znamení, které mi říká, že to není správné... Že bych s tím přeci jenom měla počkat. Jenže jak to teď řeknu Edwardovi? Co budu dělat? Nebo co mám dělat? Potřebovala bych být na chvilku sama.

„Bello, zlatíčko. Netrap se tím, ty víš, jak Charlie si moc přál tam být s tebou. Ale holt okolnosti se změnily. Tak tě povedu k oltáři já. Neboj se, bude to nádherná svatba.“ Jenže tím si já nejsem jistá, maminko. Co když dělám životní chybu? Potřebuju nějaký čas, nějaký čas o samotě.

„Mami? A co kdyby ses jela podívat za Charliem, jak je na tom a jak to tam vůbec vypadá? Já bych mezitím zavolala Edwardovi, abychom svatbu odložili až na večer a vysvětlila mu celou situaci. Navíc, mohla bys vzít to občerstvení, co máme doma a dovézt to Charliemu. Určitě mu pořádně vyhládlo z celé té práce. Všechno bude v pořádku, jen ten obřad o pár hodin posuneme. A já si mezitím zabalím věci na svatební cestu. Co na to říkáš?“ Renée se na mě laskavě usmála a ihned souhlasila. Zároveň mi řekla, jak úžasná dcera jsem a že určitě budu perfektní manželka. Nesměla jsem jí ukázat mé obavy, kdyby o nich věděla, tak by mě nenechala doma samotnou.

Pomohla jsem Renée naložit jídlo do auta a zpovzdálí jsem ji sledovala, jak odjíždí. Na hodinách odbila dvanáctá hodina, touhle dobou jsme měly odjíždět. Přesně v jednu hodinu měl začínat obřad. Najednou mi začaly téct slzy po tváři, jelikož jsem si pomalu uvědomovala, co mě čeká. Věděla jsem, že tohle je jediné řešení, jak se dostanu z téhle situace. Věděla jsem, že pravděpodobně Renée a Charlieho na delší dobu neuvidím, ale bude to tak nejlepší. Pomalu jsem odcházela do svého pokoje, kde jsem se vší silou zabouchla dveře. Byla jsem zoufalá z toho, co mě čeká, ale jiné řešení jsem neviděla. Sesunula jsem se po posteli a v hlavě jsem měla čím dál více otázek. Začala jsem si uvědomovat čím dál více věcí.

„Co když Edward má víc než jen jedno tajemství? Jak poznám, že mi říká pravdu? A proč mi své tajemství neprozradil, než mě požádal o ruku? Bude celé manželství takové, plné tajemství a žádné pravdy? Navíc ty jeho neustálé cesty... Kam vůbec jezdí?“ Čím více jsem nad tím přemýšlela, tím víc jsem si byla jistá, že nechci znát odpověď. Byla jsem na sebe naštvaná, že jsem to nechala dojít až tak daleko, že jsem to neviděla dřív. A na jazyku jsem měla jediné řešení.

Vím, že jsem slíbila Renée, že Edwardovi zavolám a všechno mu řeknu. Jenže to byla lež. Nesmím mu zavolat, jelikož by v tu chvíli nasednul do auta a okamžitě by byl u mě. A to je to poslední, co teď potřebuji. Nejvíc ze všeho potřebuji čas, dostatek času, abych si ujasnila, co chci od svého života. A ten čas mi lidé ve Forks nedopřejí. Musím někam, kde mě a mou minulost nikdo nezná. S touhle myšlenkou jsem otevřela svůj nový cestovní kufr, speciálně pořízený pro naši svatební cestu...

Autor: Marianne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska na útěku - 1. kapitola: