Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska je mocná čarodějka - Kapitola 3. - Rodičovská schůzka

23.07.2011 (21:15) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 51× • zobrazeno 4745×

Láska je mocná čarodějka - Kapitola 3. – Rodičovská schůzka

Bella

Sklonila jsem hlavu a svůj zrak zapíchla do lavice.

„Dobrý den. Vítám vás všechny na naší první rodičovské schůzce,“ pronesl melodickým hlasem nepochybně Davidův učitel. „Jmenuji se Edward Cullen a jsem učitelem vašich dětí,“ dodal hned vzápětí.

Třídou se při zvuku jeho hlasu ozvalo opět několik povzdechů od přítomných žen. A tentokrát po nich překvapivě následovalo nespokojené zavrčení a zafunění od jejich mužů. Normálně bych se tomu zasmála, ale teď jsem měla co dělat sama se sebou. Nejenže vypadal skvěle, on i skvěle zněl! Pro jistotu jsem vzala za ruku Davida, abych měla na paměti, kde je moje místo. Naštěstí se tomu nebránil.

Snažila jsem se zkoncentrovat. Zaslechla jsem, jak se učitel nadechl a poté nás začal pomalu seznamovat se svou představou o výuce našich dětí.

Bylo to zrovna v momentě, kdy už jsem si myslela, že se mi podařilo najít ztracenou vnitřní rovnováhu. Srdce mi náhle bušilo rychleji než by mělo a ještě ke všemu jsem se přemáhala, abych nezvedla hlavu a nepodívala se jeho směrem. Uvědomila jsem si, že mě rozhodil jen jeden jediný pohled na něj. A ten úsměv, který jsem na okamžik zahlédla na jeho úžasné tváři…

Polkla jsem a nenápadně se snažila dýchat zhluboka. Uklidni se, Bello, nabádala jsem se, přece tě nerozhodí jeden chlap! I když vypadá tak zatraceně dobře!

Pokoušela jsem se soustředit na slova, která pan Cullen říkal. Ale všechna mi splývala v nějakou neznámou melodii…

A dost! přikázala jsem si v duchu. To co jsem předvedla, když vešel do třídy, už se nesmělo opakovat. Nikdy! Proboha! Vždyť jsem na něj zírala s pootevřenou pusou! Styděla jsem se za sebe. A zlobila jsem se na sebe. Kdyby to šlo, nenápadně bych se vytratila ze třídy.

Jenže… Copak jsem mohla za to, jak vypadal? A také zněl? Vzbuzoval ve mně pocity, které jsem mít neměla! Připadala jsem si jako poblázněná puberťačka. A vůbec mi nepomáhalo, že jsem si neustále v duchu připomínala, že jsem dospělá žena a vedle mě sedí můj syn. Do háje!

David se zavrtěl na židli, pustil mou ruku a mně v tu chvíli došlo, že jsem najednou nic neslyšela. Tedy téměř nic. Za námi si někdo odkašlal, ale jinak nikdo nemluvil ani nevzdychal. Zvláštní. Byla jsem tak zaměstnaná svými myšlenkami a pocity, že jsem úplně přeslechla, co se teď mělo odehrávat.

„Paní Accardová,“ rozlehl se třídou znenadání hlas pana Cullena. Dovolila jsem si lehce zvednout zrak. Před námi vstala plnoštíhlá blondýna a vydala se houpavým krokem k tabuli.

Učitel s ní prohodil asi tři věty – zřejmě o její ratolesti – a ona pak odešla ze třídy. Po paní Accardové následovali Arellanovi, u kterých to probíhalo naprosto stejně. Dále byl pan Asner. Nemusela jsem být génius, aby mi došlo, že si nás k sobě učitel volal podle abecedy.

Přála jsem si, aby se rodiče na nic nevyptávali a vše tak probíhalo v rychlosti, abychom s Davidem odjeli co nejdříve domů.

Po pár minutách jsem periferním viděním zahlédla, jak se vedle nás postavil menší muž, který se jmenoval Booth. Teprve B, zděsila jsem se a zatřepala hlavou při představě, že tu budeme sedět přes celou abecedu. Možná se tu někdo jmenoval třeba na Ze, zadoufala jsem.

Přece jsem s ním nemohla zůstat ve třídě sama? Vyloučeno! Byl by tu s námi sice i David, ale tenhle fakt prostě nestačil na to, aby dokázal zklidnit můj momentální záchvat hysterie odehrávající se v mé hlavě. Ne, určitě tu byl ještě někdo, kdo se svým příjmením nacházel… za naším. Musel být! 

Nervózně jsem si pročísla rukou vlasy, párkrát zamrkala a otočila se na svého syna. Téměř celou dobu, co jsme tu seděli, byl hrozně neklidný, skoro až roztěkaný. Vypadal, jakoby se na setkání s učitelem buď hrozně těšil, nebo už ho chtěl mít rychle za sebou. Očima popoháněl všechny ostatní rodiče, aby už odešli a učitel si zavolal mě. Stále se vrtěl na židli, až jsem ho musela napomenout.

Podíval se na mě, povzdechl si, opřel se, složil si ruce na hrudníku a zamračil se.

Naklonila jsem se k němu. „Mohla jsem tě hodit domů,“ řekla jsem mu šeptem. „Chtěl jsi jít se mnou, takže to budeš muset vydržet. Mě to tu taky nijak extra nebaví, ale musíme počkat, než budeme na řadě,“ vysvětlovala jsem mu. Mluvila jsem překvapivě klidně, vzhledem k tomu, jak jsem se cítila a s čím jsem se potýkala v sobě.

„No jo, vždyť já vím,“ zamručel a svezl se trochu ze židle, takže teď poloseděl, pololežel. Nechala jsem ho být. I pro mě to tu bylo dlouhé. Ale bohužel jsem to nijak uspíšit nemohla. A jak ráda bych to udělala…

Uběhlo několik dalších minut a já se rozhodla zjistit, kolik rodičů ještě čekalo, až si je pan Cullen zavolá. Otáčela jsem hlavou ze strany na stranu a soustředila se na to, abych se vyhnula pohledu na něj. Asi třetina lavic byla obsa-

„Pascalovi,“ ozvalo se třídou pro mě zcela nečekaně, až jsem lehce nadskočila. Moje hlava se zcela samovolně otočila za zvukem jeho hlasu. 

Spatřila jsem pana Cullena, který seděl za stolkem a koukal mým směrem, přestože se k němu blížili tři Pascalovi. Zmateně jsem se začala rozhlížet kolem sebe, i když jsem věděla, že okolo nás už nikdo nebyl. Nemohla jsem uvěřit tomu, že by se díval opravdu na mě. Opět jsem se podívala jeho směrem a jeho ústa se roztáhla do úžasného úsměvu. Snad jím chtěl podtrhnout to, že ten pohled patřil fakt mně. Pak se zaměřil na rodinku před sebou a začal se jim věnovat.

Zalapala jsem po dechu a sklopila oči. Byla jsem v rozpacích. Mohl se dívat kamkoli, ale on sledoval mě. I teď jsem měla pocit, jako bych na sobě cítila jeho pohled, kterým mě propaloval. Červeň se mi hnala do tváří. Obava z okamžiku, kdy se ozve mé jméno, se ještě zvýšila. Chtěla jsem zmizet, vypařit se, nebýt…

„Mami, my jsme až na úplném konci,“ oznámil mi David šeptem tu skutečnost, které jsem se tak bála. Zřejmě si všiml, že jsem se rozhlížela po třídě.

Poslední, byli jsme vážně poslední! Nebyl tu nikdo, jehož příjmení by začínalo na Ze a dál! No paráda! Nervozita zaplavovala moje tělo a šířila se v něm jako nějaká nákaza. Vůbec jsem ho neznala, ale stačilo jedno setkání a já z něj byla úplně mimo. Jak se mi to mohlo stát? Ani když jsem se poznala s Connorem, nechovala jsem se takhle. A to jsem byla opravdu puberťačka! Co se to se mnou dělo? A proč se to dělo?

„Už budeme na řadě,“ vyhrkl David radostně po nějaké chvíli a ani se nesnažil šeptat.

„Paní Zanardi,“ ozvalo se od učitelského stolku hned vzápětí. Polilo mě horko. Ve třídě už nikdo nebyl. Jen on, já a David.

S přemáháním jsem se zvedla z lavice a vydala se pomalým krokem k učiteli. David vyběhl k tabuli ihned poté, co mě učitel oslovil. Teď už stál u něj a já slyšela, jak spolu o něčem zaujatě diskutovali.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem pana Cullena s lehce skloněnou hlavou, když jsem přišla k jeho stolku a přerušila tak rozhovor mezi jím a Davidem. Vzhledem k tomu, jak moc jsem se cítila nervózní, jsem byla ráda, že jsem ze sebe vysoukala alespoň pozdrav. O tom, že bych se mu takhle zblízka podívala do očí, jsem si mohla nechat tak maximálně zdát. Na to jsem neměla dost odvahy.

Vstal. „Dobrý den, rád vás poznávám, paní Zanardi,“ oplatil mi pozdrav a natáhl ke mně ruku. Namáhavě jsem polkla a s krátkým zaváháním mu podala svou.

V tom momentě, kdy se naše ruce dotkly, projelo mnou něco, co jsem nedokázala popsat. Bylo to tak zvláštní.

Zároveň jsem si ale také uvědomila, jak chladná byla jeho dlaň. Mírně jsem se oklepala a stáhla ruku k sobě.

Mlčel. Najednou mi přišlo neslušné stát před ním a nedívat se mu do očí. Je to učitel tvého syna! A ty jsi matka a ne nějaká puberťačka! Takže zklidni hormon, Bello! nabádal mě v duchu můj vnitřní hlas. Byť nerada, musela jsem mu dát za pravdu. Uklidni se, Bello! poručila jsem si a začala počítat do deseti.

Jedna, dvě, tři… Pomalu jsem zvedala hlavu… Čtyři, pět, šest… Pohledem jsem se zastavila na jeho ústech. Měl je krásně tvarovaná. A opět se usmíval. Vlastně, kdykoli jsem se na něj podívala, tak se usmíval… Sedm, osm, devět, deset.

Na sucho jsem polkla a zahleděla se mu do očí. Oči… jeho oči měly medově zlatou barvu. Zamrkala jsem, abych se přesvědčila, že vidím správně. Medově zlatá? Uhnula jsem pohledem a zadívala se z okna.

Měla jsem pocit, jako by se přede mnou odehrávalo něco, co mi ale nedocházelo. Jako když se člověk snaží usilovně na něco vzpomenout, má to na jazyku, ale ono to nechce „naskočit“.

Ta zvláštní barva… ta barva… chlad, který jsem cítila, jakmile se naše ruce dotkly…

Sakra! pomyslela jsem si. Moc nechybělo a vykřikla jsem to nahlas. To nemohla být pravda! Ne, ne a znovu ne!!!

Starší čarodějové vyprávěli o upírech, kteří měli červené oči, protože se živili lidskou krví. Jednou jsem je však zaslechla vyprávět i o malé hrstce z nich, kteří se živili jen zvířecí krví a díky tomu prý měli medově zlaté oči. Upír? Absolutně ne! Edward Cullen nemohl být upír. Přece by mě Julie neposílala do města, kde žil upír! To by neudělala! Nenáviděla je stejně jako já.

„Mami. Děje se něco?“ zeptal se mě David a chytil mě za ruku. Věděla jsem, že mě pozoruje, stejně jako on, ale jediné co jsem dokázala, bylo, že jsem trochu zakroutila hlavou. Na nic víc jsem se nezmohla.

Chladná pokožka, barva očí a krásná tvář. Jo a také světlá pleť. Přehrávala jsem si tyto indicie stále dokola v hlavě a postupně mi docházelo, že nemohla být náhoda, aby se u jednoho člověka sešlo tolik upírských „znaků“.

Edward Cullen byl s největší pravděpodobností upír. Stvůra lačnící po krvi.

Přepadl mě strach. O syna. Bála jsem se i o sebe, ale raději bych nabídla sebe, než aby se něco stalo Davidovi.

O krok jsem ustoupila a otočila se na Davida. Koukal na mě nechápavě a pak se zamračil a přimhouřil oči. Vzala jsem ho kolem ramen a přitáhla si ho blíž k sobě. Zakňoural a cítila jsem, že se mi snažil vyškubnout. Podívala jsem se na něj káravě a zároveň vystrašeně. Přestal se cukat, zafuněl a strčil si ruce do kapes.

Jak by se upír zvládl pohybovat mezi tolika lidmi, kdyby pro ně byl nebezpečný? Vždyť učil malé děti, proboha! A David rozhodně nevypadal, že by se ho bál. Byl z něj tak nadšený… Nemohla jsem se přece jen zmýlit? Otočila jsem se zpět na učitele. Než se naše pohledy střetly, stačila jsem si všimnout úsměvu, který se mu mihl přes ústa.  

Trochu jsem se zatřásla. Jeho oči v mžiku ztmavly. Byly teď… téměř černé. Ne, nemýlila jsem se. On byl opravdu upír. Hladová krvelačná zrůda. Měla bych popadnout syna, vzít nohy na ramena a utéct, ale nemohla jsem se pohnout z místa.

Byl jedním z těch, kteří mi zabili Connora! Jedním z těch, které jsem nenáviděla!

Kterého bych měla nenávidět.

Jenže… Pravdou bylo, že i když jsem k upírům cítila hlubokou nenávist, a chtěla jsem nenávidět i Edwarda Cullena, nešlo to. Byl prvním upírem, se kterým jsem se ve svém životě setkala tváří v tvář. A já ho nedokázala nenávidět. Převládal u mě pocit strachu, obavy, byla jsem hrozně zmatená, ale nenávist chyběla.

Věděl i David, kým byl jeho učitel? I on slyšel všechna ta vyprávění o nadpřirozených bytostech. Určitě to musel vědět! Když jsem to já poznala při našem prvním setkání, David na to musel přijít už dávno. Proč mi to ale neřekl?

„Paní Zanardi, jste v pořádku?“ zeptal se mě ten… ten… učitel upír. Klid, Bello! Dýchej! Hlavně dýchej!

„Mami? Co je s tebou?“ přidal se k němu David. Nebyla jsem schopná slova. V krku jsem měla knedlík.

„Maminko?“ V synově hlase jsem zaslechla strach. O mě.

„Jsem v pořádku,“ řekla jsem ochraptělým hlasem. Odkašlala jsem si a pohladila Davida po vlasech.

„Nechcete se napít?“ optal se mě učitel a podával mi sklenici vody. Choval se jako člověk. Kdybych nevěděla o existenci upírů, přišel by mi hrozně milý.

„Děkuji.“ Natáhla jsem se pro pití a moje prsty se dotkly jeho ruky. Lekla jsem se a pustila sklenici. On ji naštěstí stále držel. Nebo ji snad chytil?

„Tady,“ řekl a položil ji na stůl. Věděl, že vím? Nebo si jen myslel, že jsem vedle z toho jak vypadal? Určitě nemohl přeslechnout ten šum ve třídě, když vešel. Snad si nevšiml, že jsem na něj zírala s pootevřenou pusou.

Napila jsem se. On mě nepřestával sledovat.

Snažila jsem se najít vnitřní rovnováhu a v rychlosti uvažovat. Pan Cullen nevypadal zle ani nebezpečně. A nemohla jsem popřít, že byl moc hezký. Ale to patřilo k přednostem upírů, aby tak nalákali svou oběť. Dobře, to mě neuklidnilo. Učil malé děti, pohyboval se mezi lidmi, podle barvy očí se živil jen zvířecí krví… Bylo jich ve městě víc takových jako on? Nebo tu byl sám?

„Ještě jednou děkuji,“ pronesla jsem k učiteli, položila prázdnou sklenici na stůl a pokusila se o úsměv. Kdyby se na mě vrhnul, stihla bych poslat Davida pryč? Zachránil by se?

„Nemáte zač,“ odvětil mi. „Paní Zanardi, váš syn je mimořádný,“ sdělil mi po pár vteřinách.

„Já vím.“ Akorát jsem nevěděla, zda jsme si pod slovem mimořádný představovali oba to samé.

„Tak vidíš, mami, že nezlobím,“ zamručel David.

„No,“ začal učitel a podíval se s povytaženým obočím na mého syna, „ne že bys nezlobil. Ale ty drobné lumpárny ani nestojí za to, abych se o nich zmiňoval,“ dokončil svoji řeč a David si viditelně oddechl. Zdálo se mi to nebo měli ti dva mezi sebou nějaké tajemství, o kterém nechtěli, abych věděla? David byl v přítomnosti svého učitele tak spokojený. Copak zapomněl na to, co se stalo jeho otci? Kdo ho zabil? Měl by být obezřetný.

„Číst a psát David umí, ale to víte sama dobře nejlépe. Snažím se ho zaměstnávat a dávat mu úkoly navíc, aby se při vyučování nenudil,“ informoval mě učitel, aniž by ze mě spouštěl zrak. Ty jeho oči mě fascinovaly. Byly zase medově zlaté. Topila jsem se. V medu.

„Chcete se na něco zeptat?“ slyšela jsem ho říkat.

Jsou všichni upíři tak hezcí? Connor byl také hezký, ale jinak. Ježiš, přece nemůžu posuzovat lidi… muže podle toho jak vypadají, zděšeně mi proletělo hlavou. Kam se vytratila ta nenávist vůči upírům?

Najednou přimhouřil oči a mně došlo, že se před chvílí na něco ptal.

„Promiňte?“ vyhrkla jsem zmateně.

Zvláštně se pousmál a zeptal se: „Máte nějaké otázky, paní Zanardi?“

„Otázky?“ opakovala jsem po něm omámeně. „Jo tak, ohledně syna,“ zamumlala jsem, když jsem si uvědomila, co přesně říkal. „Ne, nemám. Je to tedy vše?“ Musela jsem být rudá jak rak.

Kvůli tomu, aby mi řekl o Davidovi to, co už jsem dávno věděla, jsem tu nemusela čekat a chovat se jako blbka. Co si teď o mně bude myslet? Taková ostuda. Měla bych ho nenávidět a místo toho… Odfrkla jsem si. Potřebovala jsem vypadnout. Už jsem se předvedla dost a jeho blízkost mě znervózňovala a vyvolávala ve mně podivné pocity, které jsem neměla mít.

„Pokud nemáte dotazy, tak ano,“ odvětil mi stále s úsměvem.

„Davide, jdeme,“ zavelela jsem a měla se rychle k odchodu.

„Těšilo mě, paní Zanardi,“ pronesl učitel a opět ke mně natáhl ruku. Měla jsem jen okamžik rozmyslet si, zda mu podám svou, než by se ta situace stala trapnou.

„I mě, na shledanou,“ vysoukala jsem ze sebe a potřásla si s ním v rychlosti pravicí. Zase mi tělem projel ten zvláštní pocit. Tentokrát jsem ale neucukla.

„Na shledanou,“ zaslechla jsem ještě za námi, když už jsme byli u dveří. „Zítra se uvidíme, Davide,“ dodal. David se na něj otočil, mávl mu na pozdrav a rošťácky se zasmál.

„Že je bezva?“ ptal se mě po cestě k autu.

„Davide, ty víš, že je…“ nedořekla jsem. Nechtěla jsem ho vyděsit. Co když to nepoznal?

David se rozhlédl kolem nás a pak zašeptal: „Myslíš, upír?“

Přikývla jsem a on přimhouřil oči. „Vím to už od prvního dne,“ oznámil mi. „Vlastně… Ale nic,“ zamumlal.

„Co vlastně? Proč jsi mi to neřekl? Nemyslíš, že bych tohle měla vědět? Copak si nepamatuješ, co se stalo tvému otci? Co kdyby ti ublížil? Nebo někomu dalšímu?“ mluvila jsem na něj rozzlobeně.

„Mohl jsem ti to říct, ale bylo mi jasné, že bys vyváděla. A on přece není novorozený. Je fajn a nikomu by neublížil, to poznám,“ odpověděl mi s klidem.

„Poznáš? Davide, je ti šest! Nejsi sice jako ostatní děti, ale na to, abys poznal, jaký kdo je a jak se zachová, jsi ještě malý,“ kárala jsem ho. Byla jsem vážně naštvaná.

„Ale mami, pan Cullen je super. Julie to taky říkala,“ prohlásil a zarazil se. „A viděla jsi ty oči? Vzpomínáš si na to, co říkali starší? Neživí se lidskou krví,“ dodal opatrně.

„Julie? Kdy jsi s ní mluvil? A co přesně ti řekla?“ vyhrkla jsem. Tohle jsem musela zjistit. Věděla tedy o upírech, když nás posílala do Forks nebo se o nich dozvěděla později? A jak je možné, že toho věděl David víc než já? To se mi vůbec nelíbilo!

„Mami, nezlob se na ni. Ona to myslela dobře,“ skuhral.

„Davide…“ řekla jsem rázně a zastavila se. Musela jsem se zhluboka nadechnout. „Mám jí zavolat nebo se dozvím odpovědi od tebe?“

„Neměl jsem ti to říkat,“ povzdechl si a zakroutil u toho hlavou. Ve mně to vřelo. Nebyla jsem daleko od výbuchu.

„Takže?“ vyzvala jsem ho nervózně a zase se rozešla.

„Poslal nás sem… krystal. Julie… mu jen pomohla zaříkadlem, aby našel… pana Cullena,“ lezlo z něj jak z chlupaté deky. Moc jsem tomu nerozuměla.

„Ona věděla, že je upír? A klidně nás vyslala do Forks, jemu přímo do rány? Nebo to nevěděla?“ ptala jsem se ho nechápavě.

Došli jsme až k autu. David sklonil hlavu k zemi a nohou si hrál s kamínkem. Trpělivě jsem čekala na jeho odpověď.

„Věděla,“ špitl tak potichu, že jsem ho skoro neslyšela. „Ale věděla také, že se živí jen zvířecí krví. Jinak by nás sem neposílala.“

Kolikrát už jsem za tu dobu, co jsme byli ve Forks s Julií mluvila? Nějak se mi zapomněla zmínit o tom, že se tu setkám s upírem. Ovšem Davidovi to řekla. A zásadní otázka zněla: Co měl se mnou a Davidem Edward Cullen společného?

„Davide, a řekla ti Julie, proč…“ začala jsem. Měla jsem ve všem zmatek. Dělalo mi problém zformulovat větu, protože jsem vlastně pořádně nevěděla, na co se ho mám zeptat.

Zvedl hlavu. „Řekla mi, že pokud to dovolíš, budeš tu šťastná. A já taky. Že to viděla. Ale nic víc už nevím, mami. Fakt ne,“ odvětil mi kňouravým hlasem. Skoro mi tou odpovědí vyrazil dech. Nejen jejím obsahem, ale i tím, že on na rozdíl ode mě věděl, na co jsem se ho chtěla zeptat.

Koukala jsem se na něj a připadal mi najednou hrozně dospělý. A vypadalo to, že Julie s ním i jako s dospělým mluvila, když mu svěřila to, o čem jsem já neměla ani páru. Jak těžké muselo být pro šestiletého kluka udržet tohle tajemství a neprozradit mi ho? Proč mu to vůbec Julie říkala?  

Naštvanost byla pryč a já úplně zjihla.

„Miláčku, ale pokud by se ti na panu učiteli něco nezdálo, tak mi to okamžitě povíš, slibuješ?“ zašeptala jsem. Usmál se na mě a přikývl. Pohladila jsem ho po vláskách.

„Ale líbí se ti, že jo?“ zeptal se mě najednou vesele. Pak se uchechtl. Protočila jsem oči. Na to jsem mu rozhodně odpovídat nemínila.

Edward Cullen byl upír. O tom nebylo sporu. Ale pokud se mému synovi pozdával a evidentně se mu pozdával, tak jsem to v tuto chvíli nemínila řešit.

V hlavě mi teď spíš strašilo to, co řekla Davidovi Julie. Měl mít s mým štěstím něco společného Edward Cullen? Pokud ano, tak co?

„Zajedeme do té cukrárny?“ optal se mě David, jen co jsme nasedli do auta. „Nezlobil jsem,“ připomněl mi. „Jen maličko,“ dodal šeptem.

Zasmála jsem se a on se ke mně přidal. Všechny myšlenky na Julii, upíry, pana Cullena a moje štěstí jsem zahnala do kouta. Budu se jimi zabývat až později.

Ještě jsem zkontrolovala, zda byl David pořádně připoutaný, nastartovala jsem a pomalu se rozjížděla.

Blížila jsem se k výjezdu z parkoviště, když se před autem náhle objevil pan Cullen a gestikuloval rukama, abych zastavila. Zabrzdila jsem těsně před ním.

Stáhla jsem okýnko. „Děje se něco?“ křikla jsem na něj. Až teď jsem si všimla, co měl vlastně na sobě. Seprané rifle, sportovní boty a lehký, černobílý, proužkovaný svetr s vyhrnutými rukávy. Musela jsem uznat, že mu to fakt slušelo. Stále jsem měla na paměti, že to patřilo k upírům, vypadat dobře. Jenže vypadat tak jako on, to by mělo být trestné. Vlasy měl zbarvené do bronzova a troufla bych si tvrdit, že to byl jeden z nejhezčích mužů, jaké jsem za svůj život viděla. Možná i nejhezčí. Tedy až na Connora. I když...

„Omlouvám se, ale až když jste odešli, vzpomněl jsem si, že jsem Davidovi slíbil jednu knížku,“ oznámil mi a zamával přede mnou jakousi knihou. „Zapomněl jsem mu ji dát,“ dodal na vysvětlenou.

A to jako nemohlo počkat do zítřka? Vždyť se uvidí ve škole. Nahlas jsem to ale neřekla. Učitel otevřel zadní dveře a podal knihu Davidovi. Neuniklo mi, že se David rozzářil, když si ji od něj bral.

Pak se s námi rozloučil a odcházel zpět ke škole.

„Co ti to donesl?“ houkla jsem na Davida, který listoval knihou a občas u toho i užasle zamručel.

„Ále, pan Cullen nám nedávno vyprávěl o indiánech. Pořád jsem se hlásil a ptal se ho na něco, protože to bylo fakt zajímavý. A on za mnou po vyučování přišel a slíbil mi, že mi o nich půjčí knihu. Asi si ji zrovna vzal na tu rodičovskou schůzku,“ zamumlal a pokrčil u toho rameny.

Nechtělo se mi věřit, že by si učitel na tu knihu vzpomněl zrovna dnes a ještě v momentě, kdy jsme odjížděli. Ale co jiného by za tím mohlo být?

Vyjížděla jsem z parkoviště, a když jsem se podívala do zpětného zrcátka, viděla jsem Edwarda Cullena u školy. Stál opřený o zeď, ruce měl založené na prsou a koukal se naším směrem. Měla jsem dojem, že se i usmíval.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Snažila jsem se vám to čekání vynahradit delší kapčou. A také Edwardem. :-D Snad se mi to povedlo. ;-)

Dnes vám prozradím jen jediné. Příští kapitolka bude z pohledu Edwarda. ;-)

Děkuji vám za komentáře.

Vaše EdBeJa

Kapitola 2. ♣ Kapitola 4.

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska je mocná čarodějka - Kapitola 3. - Rodičovská schůzka: