Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska jako nepřítel - 3. kapitola

30.03.2018 (12:00) • Petronela, caiusandathenodora • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 993×

3. kapitola

Rok 504 n. l.

Ucítil jsem ten povědomý pach. Zvedl jsem zaťatou pěst a zarazil tak Demetriho v dalším pohybu. Spolu s ním a Felixem jsme prošli půlku Evropy, než se nám je podařilo vypátrat v jednom zapadlém městečku na okraji Turecka.

Vnímal jsem Vladimirův pach, který se mísil s jedním cizím, který jsem nepoznával. Od Ara jsem věděl, že má družku, takže jsem to připisoval jí. Nikde jsem však nezaznamenal Stefana a tu čtvrtou osobu, na kterou jsem se podvědomě těšil, ale nechtěl si to připustit.

Bylo zvláštní, že opustili svou zemi.

„Čekal jsem, kdy se svými honícími psi dorazíš, Caie.“ Těmi slovy mě vítal Vladimir, když jsem ho toho dne pozdě večer našel v jednom z malých domů. Byl tam sám, přestože jeho družku jsem cítil stále v okolí.

„Tušíš, proč jsem tady?“ zeptal jsem se ledabyle a ignoroval zmínku o honících psech. Demetri patřil k rodinné gardě už několik staletí a jeho talent byl nedocenitelný. Aro si do dnešního dne nedokáže vynachválit okamžik, kdy se nám ho podařilo přesvědčit, aby se k nám přidal.

„Popravdě? Nemám nejmenší zdání. Nezavdal jsem tobě ani tvé rodině jediný důvod po mě pátrat,“ namítl.

„V tom se trochu pleteš,“ usmál jsem se na něj a dál propátrával očima ten takřka prázdný dům. Kromě dřevěného stolu se čtyřmi židlemi, jednou obyčejnou, malou postelí a skříní, tady nebylo nic zajímavé. „Trochu mě však překvapuje, že tě nevidím i se Stefanem. Kdepak ten se toulá?“

„Už chvíli jsem o něm nic neslyšel,“ odvětil a ostražitě pozoroval mě i můj doprovod.

„O tom pochybuju, ale rád se o tom přesvědčím, jen co najdu majitelku toho zvláštního pachu, který se tu mísí s tím tvým,“ ujistil jsem ho a znovu nasál vzduch do plic. V tom samém okamžiku jsem zaznamenal, jak se Vladimir napnul a přikrčil do bojové pozice. Z hrudi se mu vydralo zavrčení.

„K Lenutě se nepřiblížíš,“ procedil skrz semknuté rty a nepřestával vrčet. Jeho rudé zorničky přitom potemněly. A když udělal krok mým směrem, zaznamenal jsem pohyb i za mými zády.

„Stůj,“ prohodil jsem směrem k Felixovi, který se už-už chystal Vladimirovu drzost ztrestat. „Ten je můj,“ dodal jsem vzápětí a rozvázal jsem si plášť. Hodil jsem ho Felixovi a cítil, jak se chvěji nedočkavostí z boje. Všechny smysly se vybičovaly k naprosté pozornosti.

Skočil jsem po něm a srazil ho na stůl, který se pod jeho vahou zhroutil v několika kusech na zem.

Vladimir se okamžitě vymrštil do stoje a snažil se bránit. Popadl jsem ho za ruku a stočil mu ji za zády, až zavrčel. Stál jsem za jeho zády a on sebou škubal v marné snaze se vyprostit.

„Kde je Stefan?“ zavrčel jsem mu do ucha.

„Najdi si ho sám. Nikdy ti pomáhat nebudu,“ odvětil a do svého dalšího pokusu o osvobození dal tolik síly, že se mi ho nepodařilo udržet. Hned se ke mně otočil a zaútoč. Přirazil mě ke zdi, až se na mě sesypala omítka. Hliněné cihly se pod mými zády rozpadaly v prach. Nenávist ve Vladimirově pohledu byla tak živá, že se nedala přehlédnout. Bylo to víc jak sto let od chvíle, kdy jsme na ně poprvé zaútočili a dvacet let od doby, kdy jsme s decimováním jejich klanu skončili. Naše válka však nikdy neskočila. Dokud bude Stefan s Vladimirem dýchat, tenhle spor bude stejně tak živý jako nenávist v jejich očích.

Protáhl jsem ruce tím drtivým sevřením, kterým se mi snažil oddělit krk od hlavy, a podařilo se mi ho odstrčit tak, že spadl přímo mezi Felixe a Demetriho. Oba se po něm chtěli hned vrhnout, takže jsem jim v tom zabránil divokým zavrčením. Vladimir byl můj!

„Dost!“

Ten výkřik se domem roznesl jenom okamžik před tím, než jsem měl možnost Vladimira pěkně popravit. Stačil jeden skoro nepatrný pohyb a bylo by po našem dalším nepříteli. Ženský hlas mě však zastavil na místě. V otevřených dveřích stála blonďatá žena a napůl šíleným pohledem hleděla na Vladimira.

„Lenuta, předpokládám,“ zašklebil jsem se jejím směrem a potom se podíval na Vladimira. Jeho odhodlaným pohledem probleskl strach. Ve zlomku vteřiny jsem se vymrštil na nohy a popadl Lenutu. Nebránila se. Držel jsem ji za krk a Vladimir nepřestával vrčet.

„Nech ji. Nemůžu ti říct něco, co nevím,“ namítl Vladimir, když jsem stisk kolem jemného krčku jeho družky zesílil natolik, že bylo slyšet, jak se začíná drtit.

„Nevěřím ti,“ odsekl jsem.

„Prosím, nech Lenutu. Stefana jsem neviděl dvacet let. Dokud ses tu neobjevil, ani jsem si nebyl jistý, jestli se mu povedlo přežít ten váš útok na náš poslední domov,“ trval na svém, ale každé další slovo zvětšovalo předchozí lež.

„Tehdy utekl, ale nebyl sám,“ přiznal jsem. Přistoupil jsem na jeho hru. Dopátrám se pravdy. „Byla s ním nějaká žena a jsem si víc než jistý, že to nebyla jeho družka. Kdo to byl? Koho před námi zachránil?!“

„Co?“

Pomalu a jistě jsem ztrácel trpělivost. Byl Vladimir vážně natolik odhodlán obětovat Lenutu místo toho, aby mi řekl o Stefanovi a té malé děvce, která strašila v mých myšlenkách?

„Kdo byla ta černovlasá mrcha?“ zavrčel jsem a znovu přitlačil na ten štíhlý krček. Lenutě se podlomily nohy, ale spadnout nemohla – na to byl ten stisk opravdu pevný.

„Žilo s námi mnoho černovlásek. Bylo jednodušší tahat si otroky ze sousedních zemí, než neustále strašit místní lidi,“ odvětil s ledovým klidem Vladimir. Jeho pohled byl stále vystrašený a upíral se na mou ruku, obtočenou kolem Lenutina krku. I tak jsem poznal, že ví, koho mám na mysli. Proč tak riskoval?

„Felixi, Demetri! Podržte ji,“ rozkázal jsem těm dvěma a mrskl s Lenutou k nim. Každý ji popadl za jedno rameno a přitlačili tak, že teď mezi nimi klečela. „Pokud mi neřekneš její jméno, můžeš se tady s Lenutou rozloučit. V opačném případě bych snad mohl být milosrdný.“

„Asa. Jmenovala se Asa,“ zamumlal jenom pár sekund na to, když si uvědomil, že Lenutu by opravdu neochránil.

„Jaký dar má?“ vyzvídal jsem a přecházel před Vladimirem. Ten až do tohoto okamžiku věnoval plnou pozornost své družce. Teď ke mně zvedl překvapený pohled.

„Neměnili jsme lidi kvůli nějakým darům. Asa žádný neměla, byla pouhý otrok, kterému jsme dali nesmrtelnost,“ namítl a já měl poprvé za ten večer pocit, že mi nelže. Vztekle jsem praštil do stěny, až se mi ruka dostala skrz. Černý plášť už dávno nevypadal tak reprezentativně, ale bylo mi to jedno. Pokud neměla ta otrocká mrcha žádný dar, co to se mnou provedla? Athenodora s Arem tu možnost probírali jenom tak mimochodem, ale já se té možnosti chytil. Jestli to však bylo špatně, tak jsem nechápal, co se to se mnou děje.

Ten večer Vladimir s Lenutou přežili, ale nakázal jsem Demetrimu, aby kontroloval každý jejich pohyb. Měl mě informovat, pokud se v jejich blízkosti objeví Stefan. Za těch pár století, co patřil Demetri k naší smečce se jeho dar ukázal jako velmi cenný, ačkoliv jsme jednoho stopaře měli i před ním. Jediná škoda byla, že ani s jeho pomocí jsem neměl šanci tu malou mrchu najít, pokud nebude ve společnosti toho malého skrčka.

„Kde je teď Stefan?“ zeptal jsem se ho, když jsme se od Vladimirova obydlí dostatečně vzdálili.

„Čína - ale hodně se pohybuje,“ odpověděl po krátkém zaváhání. Jeho pohled byl upřený do dálky a plně se soustředil na Stefanovu esenci.

„Dokážeš zjistit, jestli s ním cestuje i někdo jiný?“ zajímal jsem se. Asinu vůni jsem zaznamenal jenom na který okamžik. Nebylo to dostatečné na to, abych ji mohl Demetrimu poskytnout jako stopu. Dokonce bych ji nebyl schopný ani adekvátně popsat kromě jejich očí, které jsem před sebou neustále viděl.

„Je sám, pane,“ informoval mě po dalších několika sekundách a já se zamračil. Ta malá mrcha ho opustila? Nebyla mu vděčná za záchranu života natolik, aby s ním cestovala? Nebo to byl strategický tah a pouze Vladimir se se svou družkou nedokázal rozdělit? Co pro ty rádoby vládce ta otrocká nicka znamenala?

„Jakmile zaznamenáš, že se v jeho společnosti pohybuje někdo náš, dáš mi vědět stejně jako u Vladimira,“ přidal jsem další rozkaz a Demetri pouze poslušně přikývl. Žádné protivenství se nekonalo, byla to naprostá podřízenost vůli Volturiových. Užíval jsem si všechnu tu moc, která se kolem mě točila. Jakákoliv forma bezmoci byla na míle vzdálena ode mě i celé mé rodiny.

Spokojeně jsem se usmál.

Ale úsměv mi na tváři vydržel pouze do okamžiku, než se mi před očima opět objevily ty vystrašené oči. V tu chvíli jsem zažíval jistou formu bezmoci, jelikož jsem věděl, že ji nebudu schopen jenom tak najít.

Doufal jsem, že po dvou letech od mého odchodu, budu z návratu domů šťastný. Italská půda pod nohama byla to pravé, co jsem vždy potřeboval.  Volaterra byla den ode dne krásnější. V údolích pod jejími domy rostly olivovníky. Táhly se kam až oko dohlédlo a vyvolávaly vzpomínky na lidský život.

„Bratře!“ zaslechl jsem šťastný výkřik z Dořiných úst, když jsem se jednou z podzemních chodeb dostával do hradu. Byl to tajný vchod, který znali pouze Volturiovi. Garda používala jiné vstupy, převážně ty nacházející se ve městě nebo jeho bezprostřední blízkosti. Vstup, který jsem použil já, se skrýval mezi stromy daleko od hradu.

„Athenodoro, rád tě vidím,“ usmál jsem se na sestru a objal jsem ji. Dvakrát jsem se s ní zatočil kolem své vlastní osy a poté ji postavil zpět na zem.

„Jaké to bylo venku?“ 

„Plné barbarů. Lidé se za ta století vůbec nezměnili,“ odvětil jsem znechuceně. Nechápal jsem, jak jsem k některým mohl kdysi pociťovat nějaké sympatie. Od té doby se toho hodně změnilo – například já byl teď nesmrtelný, a tak i oproštěn od jejich obvyklých starostí. Oni pro mě teď byli pouhou potravou, a kdyby to tak nebylo, vůbec bych se s nimi nezahazoval.

„Našli jste Stefana s Vladimirem?“ pokračovala ve vyptávání a já se zatvrdil. Tohle nebylo téma, o kterém bych se s ní chtěl bavit. Bohužel ani mé odhodlání se na toto téma nebavit, nebylo před mou sestrou nic platného.

„Našli jsme pouze Vladimira a jeho družku někde u Turecka. Stefan se od něj oddělil,“ odvětil jsem stroze a stále musel přemýšlet nad tím, jaké pouto je mezi Stefanem a tou Asou.

„Podivné,“ zamumlala, ale potom nad tím mávla rukou a ještě jednou mě objala. „Jsem tak ráda, že jsi konečně doma. S Marcusem není taková zábava jako s tebou a Aro si navíc hraje na velkého vládce, takže… Asi chápeš.“

„Dokážu si to představit. Ačkoliv – rád se přesvědčím na vlastní oči, co se tady za tu dobu změnilo,“ odpověděl jsem s lehkým úsměvem, který si přece jenom prodral cestu na mou tvář. Společně jsme poté zamířili podzemními chodbami do trůnního sálu, kde jsme narazili jak na Ara tak i Marcuse.

Aro se pohodlně, jak jenom mu to jeho upírská podstata dovolovala, rozvaloval na trůně a spokojeně se usmíval. Kousek před ním a o tři stupínky níž, jsem zahlédl Demetriho, který zřejmě právě podal pravidelný report z našich toulek. Dva roky pro nás nejsou moc, ale na vytvoření armády to celkem stačí. Vytvořit si vlastního upíra netrvá zase tak dlouho. Pouhé tři dny urputné bolesti a potom na vás čeká nový život. Otázkou však zůstává, jak se k onomu životu postavíte. A co vám váš stvořitel dovolí.

„Caie, rád tě vidím. Demetri mě právě informoval o tom, že se Vladimir smířil s rozprášením svého klanu a žije po boku své družky někde u Turecka. To je skvělá zpráva. Lituji jen toho, že se vám nepodařilo vypátrat Stefana. Jak rád bych věděl, jak se má.“

Arova očividná blahosklonnost byla naší čtveřici a nejbližším členům gardy dobře známá, ale nikdo si ji nesměl začít plést s jemností. Aro byl mistrovský taktik, a pokud se k někomu choval mile, určitě to měl velmi dobře propočítané. Proto mě neošálil ani tentokrát. Aro netoužil po tom, vědět, kde Stefan je a jak se tam má, spíš ho zajímalo, co tam provádí a proč se odloučil od Vladimira.

Což samozřejmě zajímalo i mě. Nedokázal bych si představit, že bych najednou přestal žít po boku někoho, koho znám tak dlouho, že ho považuji za vlastní rodinu. A Stefan s Vladimirem byli přece jenom poslední bratři z vcelku početné rodiny, kterou jsme lehce zdecimovali. Proč tedy nezůstali spolu?

„Neboj se, bratře, není to naposledy, co jsem se vydal zkontrolovat pořádky a dodržování zákonů. Věřím, že při některé z mých dalších cest se s ním setkám,“ ujistil jsem ho a dosedl na trůn vedle něj.

„Doufám, že se nechystáš vyrazit v nejbližší době!“ vyjekla Dora a tvářila se dost překvapeně.

„Neboj se, sestřičko, nejprve si to hodlám doma pořádně užít, než se opět vypravím mezi ty barbary,“ ujistil jsem ji a sevřel v dlani její štíhlou ručku. Na tváři jí mé prohlášení vyvolalo úsměv a já jí ho hned oplatil.

Ano, bylo skvělé, že jsem opět doma.

Až do večera mi poté Aro s Marcusem sdělovali novinky z okolní krajiny, které se udály, zatímco jsem nebyl doma. Jen co se však na nebi objevily první hvězdy, donutila mě Athenodora opustit trůnní sál a následovat ji do vesnice.

„Kam mě to vedeš?“ zajímal jsem se, zatímco jsem sestru následoval.

„Chtěla bych ti ukázat jednoho skvělého místního malíře. Myslím, že má skutečná talent. Tedy – na člověka,“ dodala vzápětí a ta nedočkavost, až mi ukáže jeho práci, byla přímo nakažlivá. Každý její krok byl o něco delší a tempo zběsilejší. Divil jsem se, že se jeho směrem nerozběhla.

„Už jen to, že dokázal okouzlit římskou princeznu, z něho musí dělat výjimečného muže,“ prohodil jsem se smíchem a Dora se zarazila a zamračeně se na mě podívala.

„Neokouzlil mě ten muž, ale jeho obrazy. Vzpamatuj se, bratře, jak bych se mohla zakoukat do člověka? Mám přece ještě oči a trochu vkusu,“ zabručela naoko uraženě.

„Copak sis nevšimla, že si tě dobírám, Doro?“ zajímal jsem se.

„Už zase ta hloupá přezdívka. Nesnáším ji!“ vztekala se a krčila přitom čelo, až se na její jemné mramorové pokožce začaly dělat vrásky.

„Omlouvám se. Teď pojď, a ukaž mi obrazy toho malíře, jsem opravdu zvědavý,“ pobídl jsem ji a Athenodora se nenechala dvakrát přemlouvat. Během okamžiku jsme stáli před maličkým domem, na který navazovala stodola. Ta měla otevřené dveře a noční vzduch se tak mísil s terpentýnem a barvami.

Vešli jsme do stodoly a na několika stojanech byly položeny napnuté plátna. Dalších pár jsem jich viděl opřených o stěnu. Na jednom plátně právě zasychala barva, ale i tak jsem se dal do jeho zkoumání. Chtěl jsem zjistit, co se Doře na těch obrazech tolik líbí. Bohužel jsem tomu nedokázal porozumět, neviděl jsem na nich nic jiného, než co už jsem viděl kdekoliv jinde na světě. Lišily se pouze tou výpravností – natolik přesně přírodu zakreslit malíř neuměl.

„Vysvětli mi, co tě na tom tak okouzlilo,“ pobídl jsem Doru a doufal, že od ní dostanu nějakou jasnou odpověď, protože tohle byly pouze krajinky.

„Kreslí pouze to, o čem mu vypráví lidé procházející vesnicí. Nakolik je to přesné můžeš posoudit sám, ale mě se to vážně líbí. Spoustu těch míst bych chtěla vidět taky,“ povzdechla si a mě to bylo jasné. Dal jsem si tedy slib, že při nejbližší příležitosti se s Dorou vypravíme na pořádný výlet, aby si prohlédla krásy světa, dokud ho ta lidská spodina úplně nezničí.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), caiusandathenodora, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska jako nepřítel - 3. kapitola: