Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska jako nepřítel - 2. kapitola

18.03.2018 (12:00) • Petronela, caiusandathenodora • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1199×

2. kapitola

Rok 798 př.n.l.

Malá holčička seděla spokojeně na zemi a s údivem hleděla na maminku. Ta seděla na dřevěné židli a dlaní si přejížděla po vystouplém bříšku. Se zasněným úsměvem se podívala na dceru, které se ve tváři odrážela netrpělivost – nemohla se dočkat, až se miminko narodí.

„Miláčku, děje se něco?“ zeptala se žena holčičky.

„Bratříček kope?“ otázala se s očima navrch hlavy. Stále to bylo pro ni nezvyklé.

„Ano, bratříček kope,“ souhlasila žena s úsměvem a rukou si opět přejela po bříšku, jako by chtěla své nenarozené dítě pohladit už teď. „Chceš si ho pohladit?“ zeptala se a holčička s nadšeným úsměvem, který prozářil její obličej, přikývla a hned nedočkavě vyskočila na nožičky.

Opatrně položila ruku na maminčino bříško a po chvíli se k němu přitulila celá tak, aby nenarozeného bratříčka mohla políbit. Všichni doufali, že se tentokrát narodí chlapec. Všichni v paláci se modlili k bohům a prosili je o chlapce, který by zajistil pokračování rodu a mohl tak po otci nastoupit na Římský trůn. Holčička s tváří anděla se sice narodila jako prvorozená, ale jako žena neměla žádné právo vládnout.

Blížil se den jejích druhých narozenin a už se nemohla dočkat, co za dárky od svých rodičů dostane – tatínek svou malou princeznu trochu rozmazloval, ale kdo by se divil. Athenodora  byla rozkošná a neuvěřitelně krásná. Každý, kdo ji spatřil, věděl, že jí brzy budou muži padat k nohám a ona si pak bude moct náležitě vybírat. Vlasy bílé jako právě vybělená tóga jí dosahovaly už teď pod lopatky a v očích se jí odrážela mořská hlubina – tak krásně modrozelené oči neměl nikdo z rodiny a proto ji považovali za vyvolenou Boha moře, který jim tak sliboval přízeň. 

Athenodora se navíc už teď velmi ráda parádila. Milovala matčiny zlaté šperky a drahocenné tógy. Vždy raději volila barevné kousky, aby v bílé nesplývala.

Jedinečná byla i povahově. Už ve svém nízkém věku dokázala ocenit hudbu a milovala strunou harfu a píšťaly. Milovala zábavu, ale dokázala být i klidná, pokud si to situace vyžadovala. Vždy své rodiče poslechla na slovo a od mámy se skoro nehnula, aby jí mohla kdykoliv pomoct, jelikož bratříček v jejím bříšku jí všechno trochu komplikoval.

O tři měsíce později

Palácem se roznesl křik novorozeného dítěte. Byl to křik hodný následníka trůnu a všichni to věděli. Skutečně se narodil chlapec a modlitby k Bohům byly vyslyšeny. Palác, ba dokonce celý Řím, mohl oslavovat. Nikdo však nebyl šťastnější než hrdý otec. Začalo tedy čtrnáctidenní období plné štěstí, radosti a oslav na počest nového následníka i jako díky bohům.

Jediný, kdo projevoval radost jenom nepatrným úsměvem, byla královna. Porod ji vyčerpal, a tak ležela na posteli s přivřenýma očima a sledovala miminko ve své náruči, které tiše broukalo. Znělo to velmi spokojeně a královně se od vší té lásky svíralo srdce.

Takhle ji v pokoji našla i malá Athenodora, která se konečně probojovala do matčiny ložnice, kam ji nechtěli tak dlouhou dobu pustit a přitom ona věděla, že tam maminka je a něco ji bolí. Křik, který se předtím linul z místnosti nic jen tak neutišilo. Proto se teď chtěla Athenodora ujistit, že je maminka i s bratříčkem v pořádku, když už je všude klid. Nemohlo se stát přece nic špatného, když se lidé kolem ní usmívají – nebo snad ano?

S očima rozšířenýma očekáváním hleděla na tu drobnou věc v náručí své mámy. Nepatrně se hýbal, a tak si Athenodora dodala odvahy a došla až k posteli, na kterou se obratně vyškrábala a nahlédla do bílé látky, která tu malou pohyblivou věc ovíjela. Najednou na ni upřeně hleděly tmavě modré oči z pokrčeného a růžového obličeje.  

Tohle že je můj bráška? – prolétlo Athenodoře hlavou.

Miminko v náruči její mámy se trochu zamračilo, a tak ho hned královna trochu pohoupala, aby utišila přicházející pláč. Při tom nepatrném pohybu se sesunula látka, kterou měl chlapeček kolem hlavičky a Athenodora tak mohla spatřit světlé vlásky, přesně takové, jaké měla i ona.

„Jak mu budeme říkat?“ zeptala se jí máma a Athenodora se zamyslela. Tohle bylo velmi důležité. Urputně trápila svou malou hlavu, ale pořád nemohla přijít na jméno hodné nového krále a jejího bratra.

„Co kdybychom mu říkali Caius? Malý Cai?“ navrhla královna a Athenodora okamžitě začala zběsile přikyvovat. To jméno se jí skutečně zamlouvalo. 

„Bude to Cai!“ promluvila po chvíli rozhodně a koukla na malého brášku. Ten pozoroval ji i mámu takovým tím upřeným pohledem a skoro se zdálo, jako by ani nemrkal. Athenodora se natáhla vedle své mámy a položila si drobnou hlavičku na její rameno, aby měla na brášku lepší výhled. „Myslíš, že mě bude mít rád?“ zeptala se najednou s obavou v hlase. Ten upřený pohled, který na ni vrhaly tmavě modré oči jejího bratra, ji donutil ke klidu a zároveň ke strachu.

„Neboj se, budeš dokonalá velká sestra,“ zašeptala k ní máma a políbila ji do bílých vlasů.

V tu chvíli se Caius rozbrečel a Athenodora se napjatě posadila. Máma se ho snažila uklidnit pomalým houpáním v náručí, ale chlapeček dál vytrvale křičel. Athenodora si tedy dodala odvahy, aby se toho ukřičeného uzlíčku dotkla a opatrně natáhla ke Caiovi ruku. Přejela mu po tvářičce a potom se nad něj sklonila tak, že ho políbila na čelo. Najednou bylo v pokoji ticho. Athenodora se překvapeně dívala na brášku a následně se zmateně obrátila na mámu. Ta se spokojeně usmívala, protože už teď bylo jasné, že tihle dva mezi sebou budou mít speciální pouto, které se vytvořilo hned při jejich prvním setkání a přetrvá až do jejich smrti.  I po smrti rodičů budou tihle dva mít někoho, kdo je bude milovat.

Rok 795 př. n. l.

Po pokoji se líně pohybovaly stíny od zapálených loučí a večerním tichem se nesl melodický hlas mladé ženy, která svým dvěma dětem vyprávěla pohádku na dobrou noc. Všechno jakoby při zvuku jejího hlasu ztichlo a zaposlouchalo se do příběhu. Královna s nepatrným úsměvem vyprávěla a sem tam pohladila jedno z dětí po hlavičce. Vlásky obou byly bílé jako mořská pěna a všichni stále zvažovali, jestli si děti náhodou nevybral sám Bůh moře. Královnu podobné úvahy těšily – to povětšinou, občas se však obávala, co všechno to může znamenat. Věděla, že Bohové mívají občas až nepřiměřené nároky a to její radost tlumilo. Nikomu se však se svými obavami nesvěřila. Pouze večer co večer sedávala na okraji lůžka, kde ta její drobotina usínala pěkně pospolu a vyprávěla příběh.

„Ale tuhle pohádku jsi nám vyprávěla minule. I Caius ji už slyšel,“ zamumlala rozespale holčička, když po pár minutách pochopila, že se maminka vrací k příběhu, který slyšela už tolikrát.

Chlapce ta námitka vytrhla ze spánku, do kterého se postupně ukládal. Otevřel svoje oči a sledoval rozhovor mezi sestrou a mámou modrozelenýma očima, které však byly těžké od spánku. Většinu svých mladých dní trávil po sestřině boku a snažil se ji napodobovat, případně si vymínil její pozornost na nějaké hře. Ostatní děti z hradu ho moc nezajímaly. Malý Caius měl oči pouze pro svou sestru. Také kvůli tomu sdílel se svou sestrou pokoj.

„Mamí, mě je zima,“ zamumlal chlapeček, když do místnosti zavál noční větřík. Královna se hned natáhla po tenké přikrývce, aby své děti přikryla. „Budeš si se mnou zítra hrát?“ zeptal se jí Caius ve chvíli, kdy se odtahovala, aby si opět pohodlně sedla na postel. Caiův dotaz ji donutil k širokému úsměvu.

„To víš, že ano, zlatíčko. Ukážeš mi, jak se hraje ta hra, co jste dneska hráli se sestřičkou na terase, ano?“ prohodila královna a Caius zběsile zakýval hlavičkou na souhlas.

„Nevím, jestli tě to bude bavit. Caius dostal od tatínka novou hračku. Byl to takový dřevěný vojáček s povozem a koněm. Chtěl s ním závodit, ale protože neměl s kým, tak se po chvíli začal nudit a pak mi bral moje hračky,“ začala si stěžovat Athenodora ukřivděně. Svého bratra milovala, ale i tak měla občas i ve svém nízkém věku pocit, že ji občas zatěžuje.

„Povoz abychom mohli závodit, sice nemám, ale můžeme si zahrát na honěnou, pokud budete chtít,“ navrhla královna a Caius opět souhlasil. Athenodora si její slova nechala projít hlavou a nakonec trochu pomaleji než její bratr, rovněž souhlasně přikývla.

„Budeme muset být ale potichu, abychom nerušili tatínka při práci,“ zamumlala zamyšleně a poté se opět uložila na polštář.

„O tohle se neboj, miláčku. A teď už pěkně spinkej… Podívej na Caia jak pěkně spinká,“ poznamenala královna a ukázala na chlapečka, který usnul během okamžiku se spokojeným úsměvem na tváři. Příslib zítřejších her s mámou pro něj byl skutečně radostný.

„On jednou usne i ve stoje,“ zamumlala Athenodora nechápavě nad faktem, jak rychle Caius usnul. I tak si ale lehla vedle něj a zavřela oči. Královna se nad obě děti sklonila, aby je mohla políbit na čelíčka a poté rychle odvyprávěla pohádku, která už uspávala jenom holčičku.

Rok 783př. n. l. - Caius

Seděl jsem na hřbetu svého plnokrevníka, kterého jsem od otce dostal ke svým dvanáctým narozeninám a pomalu se blížil k branám města. Už několik měsíců jsem nebyl doma. S několika vojáky a jedním otcovým přítelem jsem projížděl naši zemi, abych se seznámil se vším, co mi bude za pár let náležet. Bylo potřeba, abych se seznámil s krajinou a lidmi, kterým mám vládnout. Naše země byla rozsáhlá – od severu se táhly pohoří sahající bezmála do nebe a jenom kousek od mého rodného domova se země pomalu svahovala až k mořskému břehu.

Koně jsem zastavil až před těžkou dřevěnou bránou, kde první z jedoucích vojáků zabouchal, aby nás pustili dovnitř. Tak nějak jsem očekával, že jen co vjedu na nádvoří, bude mě tam čekat matka a starostlivě si mě bude přeměřovat, zda jsem cestou náhodou nepřišel o nějakou končetinu. Nechápal jsem její obavy – vždyť jsem muž a následovník trůnu, tak nějak se očekává, že někde získám svou první jizvu jako památku na prošlé zkoušky, které na mě v životě čekají.

Místo matky na mě však čekala pouze drobná postava schoulená v dlouhém plášti. Nádvoří bylo bohatě osvětleno loučemi, a tak mi nedalo velkou námahu rozklíčovat, kde se pod hrubým pláštěm schovává.

Doro, Doro. Ty se snad nikdy nezměníš. – blesklo mi hlavou, ale to už jsem seskočil z koně, uzdu nechal uzdou, aby se o hřebce postaral někdo ze sloužících a vydal jsem se za sestrou, kterou bych poznal kdekoliv, i kdyby se snažila jakkoliv zamaskovat. Stejně jsem nějak nechápal, k čemu má být tahle maškaráda.

Se smíchem jsem došel až před ni a ruce si založil do pasu. Čekal jsem na její reakci, ale Dora na mě pokukovala pouze zpod kapuce.

„To už mě tady nikdo nepřivítá, jak se na navrátivšího se bratra patří?“ zeptal jsem se pobaven jejím zdráháním. Roztáhl jsem ruce a nastavil tak Doře svou náruč, do které se okamžitě vtiskla a já i přes kožený kabátec cítil, jak se celá chvěje.

„Konečně jsi doma, měla jsem o tebe velkou obavu. Nebyl den, kdy bych se nemodlila k bohům, aby tě ochraňovali,“ zamumlala a poté se stáhla. Její hlas zněl plačtivě a zároveň velmi radostně. Byla to podivuhodná kombinace. Navíc se trochu změnil od chvíle, kdy jsem ho slyšel naposledy. Nebo jsem si ho jenom tak dobře nepamatoval? Ne, není možné, abych na tu melodičnost jenom tak zapomněl.

„Nepřeháněj, vždyť jsem cestoval s vojáky, kteří mě strážili jako oko v hlavě. Ani jeden z mužů by si nevzal na starosti, kdyby se mi něco stalo,“ zasmál jsem se a její starost jsem odmávl.

„Já vím,“ zamumlala a stále na mě pokukovala z pod toho příšerného pláště, který ji vrhal do obličeje stíny, takže jsem si ji nemohl pořádně prohlédnout. Vztáhl jsem tedy ruku, abych jí mohl stáhnout kápi z hlavy. V tu samou chvíli na mě hleděly její jasné a nezaměnitelné oči a zároveň jako by se na mě dívala úplně jiná osoba.

Mé sestře bylo už sedmnáct a… byla dokonalá.

Nedokázal jsem pochopit, že se mohla za těch několik měsíců takhle změnit. Vlasy jí sahaly až po zadek i přesto, že je měla stažené červenou stužkou. Rysy tváří se jí zostřily a lehce jsem v nich viděl i máminu tvář, ale to opravdu jenom trošku. Ani já, ani Dora jsme rodičům nebyli zrovna kdovíjak podobní, což bylo záhadou pro všechny. Samozřejmě jsem během doby, co jsem vyrůstal, zaznamenal spoustu příběhů o tom, jak jsme vyvolení a že na nás čekají v budoucnu velké věci… Ale kdo by tomu věřil, že?  I tak jsem ale nemohl popřít, že Bohové obdarovali Athenodoru opravdu božskou krásou. Teď už jsem dokonce začínal chápat i tu kápi, kterou měla na sobě. Jistě jenom díky ní mohla proklouznout nepozorovaně kamkoliv. Už jenom její bílé vlasy přitahovaly pozornost všech a teď, když vypadala tak, jak vypadala – určitě se za ní museli muži otáčet.

„U Poseidóna, málem bych tě nepoznal, sestřičko,“ vydechl jsem po chvíli, kterou jsem potřeboval na vzpamatování se. I tak jsem však nemohl odtrhnout zrak od její dlouhé večerní tógy, která v měkkých záhybech splývala podél jejího těla, a já ve světle všech loučí zaznamenal, jak jemná látka ji tvořila. Jakkoliv mi to přišlo nemístné, vzhledem k tomu, že se jednalo o mou sestru, nedokázal jsem se vzepřít tomu, abych se na malý okamžik nepozastavil nad jejím malým kulatým zadečkem – byl jsem prostě pořád jenom muž a ženské kráse jsem začínal přicházet na chuť čím dál tím víc.

„Buď tiše a pojď za mnou. Za chvíli se po mě začnou všichni shánět a nebudeme mít ani chviličku na to, abychom se přivítali a tys mi mohl povyprávět, jaké to bylo na cestách,“ poznamenala a já viděl, jak jí začínají rudnout tváře nad mou poklonou. Škodolibě jsem se zaculil.

Dora mě vzápětí popadla za ruku a táhla mě pryč z nádvoří. Při kontaktu našich rukou jsem zaznamenal, že má kolem zápěstí a na několika prstech zlaté ozdoby, které ještě před mým odjezdem nosila jenom velmi sporadicky.

„Otec tě zasnoubil?“ zeptal jsem se ještě cestou k neznámému cíli.

„Ne, ještě se mu to nepovedlo,“ zavrtěla Dora hlavou a pokračovala spěšně dál. Přitom si dávala dobrý pozor, abychom na nikoho nenarazili. Po chvíli jsem zaznamenal, že nás vede na místo, kde jsme si jako malí často hrávali a kde nás nedokázali najít ani rodiče. Bylo to takové naše místo a rádi jsme tím všechny okolo zlobili, když jsme se jim jenom tak vypařili.

Celé to prostranství mi dneska ale přišlo podivně malé. Osvětlit ho dokázala pouze jedna louče, která tu vrhala plápolavé světlo. Na malé zídce, kolem které rostly na divoko různé květiny a keře bylo rozprostřeno bílé plátno a na něm dva talíře a karafa s vínem.

„Nechala jsi připravit večeři?“ podivil jsem se.

„Připravila jsem večeři,“ opravila mě okamžitě a já se přitom zarazil. Dora nevypadala jako někdo, kdo se do kuchyně dostane nějak snadno a už vůbec ne jako někdo, koho pustí k vaření. Ale mohl jsem jenom předpokládat, že má nějaké fígle, jak docílit všeho, co si umane. „Předpokládala jsem, že budeš po cestě hladový. S kuchařkou jsme po tvém odjezdu trochu experimentovaly a vzniklo z toho něco naprosto dokonalého – věřím, že si pochutnáš,“ usmála se a pokynula mi k zídce, abych se mohl posadit.

S nepředstíranou zvědavostí jsem čekal, co přede mě nakonec naservíruje a když se na talíři objevila podivuhodná placka, na které byly rajčata, sýr a olivy, zmateně jsem si ji prohlížel. Z celého pokrmu se ještě trochu kouřilo a kolem dokola se šířila omamná vůně.

„Představuji ti pizzu!“ pronesla slavnostně a jednu obdobnou si položila i na svůj talíř.

„Voní to dokonale a musím přiznat, že s tím hladem jsi to vážně trefila. Jenom mi musíš říct, jak je možné, že jsi tohle dokázala připravit sama, když se musíš celým palácem proplétat v kápi, aby tě nikdo neviděl,“ zavrtěl jsem hlavou a zakousnul se do kouřící pochoutky.

„To necháme na jindy, teď mi musíš ty povyprávět, jak to vypadá venku, jsem neskutečně zvědavá,“ pobídla mě k vyprávění a sama začala spořádaně ujídat ze své porce.

„Co ti budu povídat. Naše země je nádherná, nedokážu ti ani popsat, co všechno jsem viděl… Ale nikde jsem nejedl nic ani zdaleka tak dobrého jako je ta tvoje pizza,“ vysmekl jsem jí další poklonu a ukousl si další sousto. Dora se při mých slovech opět zapýřila tak, že červená už dávno nebyla jenom její stužka. Potom jsem jí už dal pokoj a dal se do vyprávění… A nevynechal jsem nic, dokonce ani fakt, jak náročné pro mě byly první dny, kdy jsem musel vydržet skoro celou dobu na hřbetě koně, jak jsem nemohl už druhý den pomalu ani nasednout, jak jsem z toho měl zdřevěnělé nohy… Většina mých útrap Doru rozesmála a některá donutila k zamyšlení. Z nějakého důvodu jsem nevynechal ani fakt, jak na mou přítomnost reagovaly dívky a sem tam jsem prohodil i nějakou moudrost od starších mužů – nemohl jsem však tlumočit všechny ty chlípné myšlenky a slovní obraty, které jsem měl tu čest vyslechnout.

I tak jsme na zahradě strávili spoustu času, než se Dora opět zabalila do svého pláště a spolu s talíři a prázdnou karafou se vytratila pryč. Já tam ještě pár okamžiků setrval a užíval si té správné vůně domova. Takhle vypovídaný jsem nebyl už pěknou dobu. Dora byla dokonalá starší setra.  Vždy dokázala pozorně poslouchat a následně i reagovat, když jsem potřeboval poradit nebo když mě něco trápilo.

V tu chvíli jsem se však začal obávat toho, že si mě sestřička moc zhýčkala a mě se tak nikdy nepodaří najít tu pravou, kterou bych si dokázal představit na trůnu vedle sebe, než právě Doru. Její moudrost mi brala dech a královská koruna by jí jistě velmi slušela, ale kdo kdy slyšel, aby vládli sourozenci?

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), caiusandathenodora, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska jako nepřítel - 2. kapitola: