Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska hory přenáší - 58. kapitola - Osamělost

30.11.2010 (08:30) • Jana173 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3696×

58. kapitola - Osamělost

Osaměla jsem. Edward byl na mě naštvaný a měl právo. Neuvědomovala jsem si, že mě má rád, a proto o mě má takovou starost. Začala jsem litovat, že jsem se tak chovala, až jsem se naplno rozbrečela. Brečela jsem dlouho, až jsem usnula. Když jsem se ráno probudila, dolehla na mě opět stejná nálada. Moje nejoblíbenější činnost bylo zírání do zdi. Zvládla jsem tak koukat celý den, bez jakékoli přestávky. Neměla jsem náladu s nikým se vybavovat a někomu odpovídat. Sestřičky mě chodily kontrolovat, některé se snažily navázat kontakt, ale po několika pokusech je to přestalo bavit, nakonec se dostaly do takové fáze, že otevřely dveře a zase je zavřely. Doktor chodil jen jednou za den, odpovídala jsem mu kýváním. Po celou dobu za mnou nikdo nepřišel. Dva dny se nikdo neukázal a další dny svítilo sluníčko, takže ani přijít nemohli. Bylo mi hrozně, sama jsem se užírala nudou. V nemocnici jsem strávila sedm dní.

„Slečno Swanová?“ promluvila na mě sestra.

„Ano?“

„Volal doktor Carlisle a zítra jdete domů,“ usmívala se.

„To je úžasné,“ snažila jsem se znít nadšeně, ale moc se mi to nedařilo.

„A taky vám vzkazuje, že pro vás nemůžou přijet, tak se máte dopravit domů taxíkem,“ doplnila.

„Aha,“ posmutněla jsem.

„Proč se mi zdá, že nemáte radost?“ podívala se sestra mateřsky.

„Protože radost nemám,“ řekla jsem popravdě.

„Doktor volal každý den, aby se ujistil, jak vám je. Ale vždycky když volal, vy jste spala, anebo jste s námi nemluvila,“ promluvila sestra. Jenom jsem kývla.

„Zítra vám pomůžu se sbalit,“ odpověděla a odešla.

Ráno bylo hned a já jsem měla jenom malou tašku s oblečením.

„Doktor vám vzkazuje, že máte jet hned domů,“ promluvila mi sestra do duše.

„Musíte se ještě šetřit, i když se určitě těšíte, že nebudete ležet.“

„Já vím,“ přitakala jsem jí a opustila nemocnici. Opět sluníčko prokukovalo mezi mraky. Mohla jsem to vzít přes les během nebo taxíkem, ale domů se mi nechtělo. Takže jsem to vzala po silnici normálním krokem. Domů to bude trvat něco přes tři hodiny, ale já neměla potřebu spěchat. Loudala jsem se po silnici, až u mě zastavilo auto. Okamžitě jsem ho poznala. Z okýnka opatrně vykoukl Edward.

„Bello,“ promluvil na mě a čekal, až něco řeknu.

„Ahoj,“ oplatila jsem mu, ale nezastavila jsem se a šla jsem dál po silnici.

„No tak, Bello, nasedni si,“ žádal mě.

„Musíš se šetřit.“ Tak tohle mě vytočilo.

„Neležela jsem sama v nemocnici, abych teď poslouchala tohle,“ vybuchla jsem. Schválně jsem nezašla do lesa, protože tam by Edward za mnou šel. A to jsem já nechtěla. Stýskalo se mi po něm, ale mrzelo mě, že mi nezavolal.

„Bello, co je s tebou?“ optal se po několika minutovém tichu.

„Co je se mnou?“ podívala jsem se na něho.

„Bylo mi smutno a celou tu dobu v nemocnici jsem doufala, že zavoláš. Doufala jsem, že se ti po mně taky stýská. Vím, že jsi nemohl přijít, ale stále jsem čekala na nějaký telefon. Byla jsem hloupá,“ stékaly mi slzy po tvářích.

„Bello,“ řekl smutně, ale já mu nevěnovala pozornost. Zastavila jsem se a hodila tašku okýnkem na sedadlo auta. Myslel si, že jsem se umoudřila, ale to se plete. Sama jsem se rozběhla do lesa. Nešel za mnou a to mě ještě víc rozbrečelo. Posadila jsem se na kámen a zírala do prázdna. Už mě nemiluje, kdyby mě miloval, šel by za mnou. Sesedla jsem z kamene a sedla si do sněhu. Slzy dělaly ve sněhu důlky.

„Bello,“ slyšela jsem smutný hlas za mnou.

„Je mi to líto,“ mluvil dál.

„Už mě nemiluješ,“ vyřkla jsem to nahlas.

„To není pravda,“ zděsil se.

„Ale je,“ odporovala jsem mu. Přisedl si ke mně a zvedl mi dlaní hlavu.

„Já tě miluji. Volal jsem, ale sestra mě vždy odbyla, že s nimi nemluvíš,“ přiznal se.

„Říkala, že sedíš na posteli a koukáš do zdi, odmítáš s nimi mluvit a nejíš. Ani nevíš, jak mi to trhalo srdce,“ pokračoval.

„Myslel jsem, že mi nechceš odpustit, že jsem tě nechal vzít do nemocnice. Myslel jsem, že jsi naštvaná.“

Další slza mi stekla do sněhu.

„Neplakej, prosím.“ Přitáhl si mě k sobě a políbil. Polibek jsem mu vrátila a pak se rozplakala. Zabořila jsem hlavu do jeho bundy. Seděl na zemi a já jsem měla ruce obmotané kolem jeho krku. Klečela jsem a vzlykala mu do košile. Přitáhl si mě na klín a čekal.

„Miluji tě, na tom se nic nezměnilo a nikdy se to nezmění.“

„Taky tě miluji,“ pošeptala jsem.

„Pojď už domů,“ žadonil.

„Ne,“ zakroutila jsem hlavou.

„Proč ne?“

„Chci být chvilku s tebou,“ zavzlykala jsem.

„Pojď sem,“ přitáhl si mě a políbil do vlasů.

„Ani nevíš, jak se mi stýskalo, ničilo mě, že nemůžu jít za tebou a vždycky, když jsem volal, tak mi sestřička řekla, že s nikým nemluvíš. Že tě viděla brečet... a že koukáš do zdi. Trhalo mi to srdce. Už několikrát jsem měl v noci namířeno za tebou, ale vždycky mě někdo zarazil, že se to nedělá.“

„Myslela jsem si, že ses naštval, že jsem šla ven,“ vzlykala jsem dál.

„Já jsem byl naštvaný,“ přiznal se.

„Já jsem to neudělala schválně. Myslela jsem si, že mi krev pomůže a pomohla na chvilku. Jenomže potom jsem tě uviděla a ty jsi byl naštvaný. A mně se udělalo špatně. Nechtěla jsem ti to říct, protože by ses zlobil ještě víc. Byla mi zima, a pak už jenom vím, že se mi zamotala hlava,“ přiznala jsem mu.

„Ach, Bello,“ otočil si mě k sobě a setřel poslední slzy.

„Jenom už neplač.“

„Nebudu,“ slíbila jsem.

„Půjdeme domů, sestra říkala, že musím odpočívat,“ konstatovala jsem a zašklebila se.

„Tolik jsi mi chyběla,“ usmál se.

„A víš co?“

„Co?“

„Dneska mě můžeš nést,“ postavila jsem se, aby mě mohl chytnout do náruče.

„Miluji tě,“ vyhoupl si mě do náruče. Položila jsem mu hlavu na rameno a nechala se unášet.

Doma jsme byli za několik minut. Všichni už nedočkavě čekali u dveří.

„Bello!“ vypískla Esme a za ní se hnal zbytek. Než jsem se nadála, objímaly mě jedny ruce za druhými.

„Vítáme tě doma,“ uzavřel to Emmett, který mě málem umačkal.

„Bello, víme, že jsi v nemocnici moc nejedla a popravdě je vidět, že jsi zhubla, tak jsem ti uvařila pořádný oběd,“ zpívala Esme.

„Proč máte tak dobrou náladu?“ musela jsem se zeptat.

„Protože jsi zpátky, ani nevíš, jaká tady byla nuda. Už nikdo neutíká z domu,“ nasadil tomu korunku Emmett a od Edwarda si vysloužil vrčení.

„Promiň, bráško, ale od tebe bych taky utekl,“ zasmál se a už běžel do domu pronásledovaný Edwardem.

„Jestli mi tam něco rozbijete, tak to budete platit,“ křikla na ně Esme. Vzala mě za ruku a táhla do domu. Edward s Emmettem se pošťuchovali na pohovce. Tak jsem šla za Esme do kuchyně. Tam mi dala obrovský talíř s těstovinami a sýrovou omáčkou.

„Díky, Esme.“  Popravdě řečeno, to bylo na mě moc. Jenom jsem se v tom porýpala.

„Nechutná ti,“ strachovala se Esme.

„Chutná, ale už nemůžu,“ řekla jsem jí popravdě.

„Nemůžeš?“ nechápala.

„Už jsem plná,“ sklopila jsem hlavu.

„To teda ne, Bello, od sestřiček jsem slyšel, že jsi nesnědla ani jedno jídlo. Jenom jsi ho porýpala a vrátila,“ huboval mě Carlisle.

„Takže teď to sněz!“ nakázal mi.

„Ne,“ odporovala jsem. To bylo poprvé, co jsem Carlisleovi něco odmítla.

„Bello, já to myslím dobře.“

„A já nemám hlad.“ Naše výměna názorů přilákala ostatní.

„Bello,“ promluvil vážně.

„Ne,“ posunula jsem talíř dál od sebe.

„Tak to tě pošlu zpátky do nemocnice,“ vyhrožoval.

„Ne, to ne,“ vypískla jsem a zpátky jsem si přisunula talíř.

„Tak je to správně,“ pochválil mě a vypochodoval ze dveří.

„Miluji, když mi někdo vyhrožuje,“ zamumlala jsem.

„Já tě slyšel,“ ozvalo se z patra. Zavrčela jsem a točila jsem s vidličkou, na které jsem měla těstovinu. Vážně jsem byla najezená. Ostatní se taky rozešli, jediný, kdo se mnou zůstal, byl Edward.

„Carlisle má pravdu, měla bys to sníst. Jsi hodně pohublá,“ snažil se mě přemluvit.

„Mám ti pomoct?“ Zakroutila jsem hlavou. Nad jídlem jsem seděla další dvě hodiny a stejně jsem to nemohla do sebe nasoukat. Edward trpělivě čekal, ale bylo vidět, že by to raději do sebe nasoukal sám.

„Můžeš se jít bavit za ostatními,“ vyháněla jsem ho.

„Ne, půjdeme tam spolu,“ odporoval. Svěsila jsem hlavu a nacpala do sebe poslední sousta.

„Je mi zle,“ řekla jsem popravdě. Edward zakroutil hlavou a umyl talíř. Seskočila jsem ze židle, Edward mě chytl za ruku a táhl do obýváku. Tam seděla Esme a Carlisle.

„Už jsi to snědla? “ podíval se na mě.

„To ti to ale trvalo,“ dodal s úsměvem.

„Trvalo,“ konstatovala jsem a sedla si do křesla. Edward se zasmál nahlas a posadil si mě na klín.

„Slyšel jsem, že jsi byla zlobivá pacientka. Slyšel jsem, že jsi tam nepromluvila ani slovo,“ mluvil dál.

„Neměla jsem tu potřebu,“ konstatovala jsem. Podívala jsem se na nástěnné hodiny. Bylo půl páté odpoledne a já jsem už zívla.

„Nechceš jít spát?“

„Nechci, ale zašla bych se vysprchovat.“

„Tak jdeme,“ vyhoupnul si mě zase do náruče.

Když zavřel dveře do koupelny, začala jsem se vysvlékat.

„Půjdeš se mnou,“ otočila jsem se na Edwarda jenom ve spodním prádle.

„Nevím, jestli je to vhodné,“ přiznal, ale jeho oči mluvily jinak.

„A když si to budu přát?“ koukala jsem na něho.

„Dobře,“ svolil a začal si svlékat tričko.

Já jsem se otočila a shodila i zbytek oblečení. Vlezla jsem do sprchového koutu a nastavila vodu. Po chvilce jsem slyšela, jak vržou dveře a potom ho i cítila. Měla jsem v plánu umýt si i vlasy, takže jsem strčila pod proud vody i hlavu. Šáhla jsem po sprchovém mýdlu, ale Edward mě zastavil.

„Já to udělám.“ Vzal mi mýdlo z ruky a sám si ho vymačkal na ruku. Začal mě mydlit od ramen a postupoval dolů. Důkladně obkroužil moje ňadra a já jsem cítila, jak se ve mně zvedá vzrušení. Když byl na břiše, zatřásla jsem se. Prsty sjel ještě níž.

„Počkej, co to děláš?“ optala jsem se a snažila jsem zakrýt svůj vzrušený hlas.

„Umývám mou snoubenku,“ vrátil mi to jako by nic, ale v jeho očích jsem viděla jiskřičky. Když se dotkl mého místečka, zavzdychala jsem. Jeho koutky vylétly do úsměvu.

„Nech toho, taky bys byl vzrušený po devíti dnech strávených v nemocnici.“

„Ale já jsem vzrušený stejně tak jako ty,“ přiznal se.

Přitiskla jsem se na něho a políbila. Objal mě a opět se zmocnil mých rtů.

„Dneska ještě ne, jsi ještě nemocná,“ řekl, když se ode mě odlepil.

„Víš, že je zítra Silvestr?“ promluvil na mě.

„Nevím,“ uznala jsem.

„Zítra je domluvený výlet,“ ujasnil mi.

„Dobře, ale to budeme řešit až zítra,“ utnula jsem ho.

„Chce se mi spát,“ zívla jsem.

„Jistě,“ vzal mě do náruče a přenesl do postele, tam jsem se zavrtala do peřiny a spokojeně usnula v Edwardově náruči.

Ráno jsem se probudila, Edward ležel vedle mě a zářivě se usmíval.

„Dobré ráno,“koukl na mě.

„Dobré,“ lehla jsem si na něho.

„Co takhle polibek, aby to ráno bylo ještě lepší,“ šeptla jsem.

„To by šlo,“ přitakal a přitáhl si mě k sobě pro polibek.

„Co budeme dneska dělat?“

„Bello, vždyť jsem ti to včera říkal.“

„Jo, ten výlet,“ vzpomněla jsem si.

„Emmett se na něj těší jako malé dítě,“ zasmál se.

„Jo, to těším,“ přilítl zmiňovaný do pokoje a sedl si na postel.

„Emmette, vypadni,“ zavrčel Edward, ale nepomohlo to.

Autor: Jana173 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska hory přenáší - 58. kapitola - Osamělost: