Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska hory přenáší - 31. kapitola - Zlost

16.05.2010 (10:30) • Jana173 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5561×

31. kapitola - Zlost

„Omlouvám se, nějak jsem zabloudila, nechtěla jsem rušit.“

„Ty přece nerušíš,“ ujistil mě a pokynul mi rukou, ať jdu za ním. Vstoupila jsem do honosné pracovny. Aro si sedl za stůl a vybídl mě, abych se posadila taky. Přijala jsem nabídku a sedla si.

„Jsi opravdu zvláštní kousek a zrovna tě získají Cullenovi,“ mluvil Aro, ale nevypadalo to, že očekává odpověď, proto jsem raději neodpovídala. Seděla jsem a doufala, že jsem neudělala špatně. Nechtěla jsem, aby mě Edward strach.

„Omlouvám se, ale nevíte, kdy je zbytek rodiny,“ zeptala jsem se nejistě.

„Jistě, šli se podívat do tělocvičny na trénink. Emmett a Jasper si chtěli zatrénovat,“ odpověděl mi v klidu.

„Aha,“ zmohla jsem se na jediné slovo. Bylo tady až nepříjemné ticho.

„Chtěl bych ti nabídnout, aby ses k nám přidala. Budeš se tu mít dobře, všichni tě budou respektovat a necháme ti volnou ruku v rámci pití krve,“ prolomil ticho.

„Bohužel tuto nabídku nemohu přijmout, svou rodinu jsem už našla a jsem šťastná,“ mluvila jsem klidně, aby nepoznal, jak jsem napjatá.

„Zvaž svou nabídku, Cullenových si vážím a nehodlám tě nějak nutit, ale u nás by ses měla lépe,“ snažil se mě přemluvit.

„U Cullenových jsem získala nejen rodinu, ale také lásku a nehodlám se ani jednoho vzdát.“

„Dobře, dobře přemlouvat tě nebudu, ale kdyby sis to rozmyslela, u nás budeš mít vždycky místo.“

Byla jsem ráda, že si můj pobyt nechtěl Aro vydupat násilím.

„Asi půjdu najít Edwarda.“

„Počkej, jdu tam taky, tak tě tam zavedu,“ zvedl se i Aro a společně jsme vyšli na chodbu. Šli jsme několik minut, Aro mluvil o své gardě a já ho poslouchala, občas jsem se ho na něco zeptala, aby věděl, že ho poslouchám. Po několika minutách jsme došli ke dveřím. Za nimi bylo slyšet vrčení a nějaké rány.

„Tohle je tělocvična,“ promluvil a otevřel dveře. Jakmile se dveře, uviděla jsem Cullenovi. Všichni se na mě koukali až na Emmetta, který se zrovna pral s nějakým upírem. Došli jsme až k nim. Okamžitě jsem přišla k Edwardovi, ten mě objal a přitáhl k sobě. Ještě chvíli byl u nás Aro, ale potom musel odejít za Markusem a Caiusem.

„Proč jsi tam šla?“ osočil se na mě Edward škaredě.

„Já tam nešla schválně, omylem jsem tam zabloudila a on mě odchytil,“ odporovala jsem mu a ve mně to vřelo, protože s takovýmhle tónem na mě mluvit nebude.

„Měla si počkat v našem pokoji,“ teď už na mě skoro vrčel. Nevěřila jsem vlastním uším, zbytek rodiny nevěděl, o co se jednalo, takže tam jenom stáli a koukali na nás. Celá tělocvična utichla a zírali jenom na nás. Mě to bylo jedno, měla jsem vztek.

„Neměla jsi takhle riskovat,“ mluvil na mě.

„Nejsem vlak, který jezdí po dráze, kterou mu postavíš.“ Teď už jsem byla vážně dopálená. Otočila jsem se na podpatku a vyběhla z tělocvičny, za sebou jsem práskla dveřmi. Běžela jsem po chodbách a doběhla až k vratům, které vedly ven z hradu.

„Půjdu se podívat po Vollteře,“ pomyslela jsem si v duchu. Kousek odtud jsem viděla náměstí, takže jsem se šla podívat tam. Venku svítilo sluníčko, takže Edward za mnou nemohl a já se mohla v klidu uklidnit.

Edwardův pohled:

Nechali jsme Bellu spát a šli se podívat po hradě. Emmett s Jasperem si chtěli dát zápas. Nechtěl jsem Bellu nechávat na pokoji, ale Emmett mě přemluvil. Procházeli jsme se v hradě a nakonec jsme skončili v tělocvičně. Jasper a Emmett si dali zápas a pak Emmetta vyzval na souboj jiný upír. Najednou do tělocvičny přišel Aro a vedle něho šla Bella. Z Arovy mysli jsem viděl, že přemlouval Bellu, aby se k nim přidala, ale ona decentně odmítla. Na jedné straně jsem byl šťastný, protože nám již nic nehrozí, ale na té druhé jsem byl naštvaný. Bella k němu došla sama, nevím jak, protože do její hlavy nevidím, ale z jeho myšlenek jsem viděl, jak ji odchytil v jeho chodbě.

Přišla ke mně a já ji okamžitě objal, kontroloval jsem, jestli je celá a prohlížel mysl Arovi. Jakmile Aro odešel, otočil jsem se na ni.

„Proč jsi tam šla?“ vyjel jsem na ni celkem ostře, až jsem se sám divil.

„Já tam nešla schválně, omylem jsem tam zabloudila a on mě odchytil,“ odporovala mi, ale já ji neposlouchal a vřelo to ve mně, mohlo se jí něco stát, Aro jí mohl něco udělat.

„Měla si počkat v našem pokoji,“ zavrčel jsem na ni a v tu ránu mi to bylo líto, ale měl jsem strašný vztek. Zbytek rodiny nevěděl, o co se jednalo, takže tam jenom stáli a koukali na nás. I tělocvična byla zticha.

„Neměla jsi takhle riskovat,“promluvil jsem už klidněji.

„Nejsem vlak, který jezdí po dráze, kterou mu postavíš.“ Vypadalo to, že to v ní vře. Najednou se otočila a vyběhla z tělocvičny, práskla za sebou dveřmi.

„Edwarde, co se děje?“ zeptal se mě Carlisle. Zbytek rodiny mě propaloval očima. Alice, Jasper, Esme i Rose měli naštvaný výraz, Emmettovi cukaly koutky a já v jeho myšlenkách viděl, že se mi směje kvůli prásknutým dveřím.

„Bellu odchytl Aro a ptal se jí jestli se k němu chce přidat,“ odpověděl jsem Carlisleovi.

„A co mu odpověděla?“ ptala se Esme s roztřeseným hlasem.

„Odmítla ho a on z toho nebude vyvozovat žádné následky. Podle všeho bere Bellu jako unikát a nechce ji nijak omezovat. Řekl jí, že k němu může kdykoliv přijít.“

„A kvůli tomu jsi na ni tak vyjel?“ obrátila se na mě rozzuřeně Alice.

„Byl jsem naštvaný, protože se jí mohlo něco stát.“

„Jenomže to ona neví, myslí si, že ji máš jako majetek. A popravdě řečeno z jejích pocitů jsem cítil nejen lásku k tobě, ale i zklamání, že jsi po ní tak vyjel,“ vložil se do rozhovoru Jasper.

„Běž za ní,“ promluvila mi do duše Rose a zbytek rodiny jenom přikyvoval.

V jejich myšlenkách jsem viděl, že je jim líto, co se stalo a chápali mě i Bellu. Ještě jsem se na ně podíval a vyběhl jsem po Belliném pachu. Zastavil jsem až u brány vedoucí z hradu. Bella musela utéct ven, jenomže svítilo slunce a já za ní nemohl, ne bez pláště, který by mě kryl před sluncem. Upíří rychlostí jsem vběhl zpátky do hradu. Vyžádal jsem si plášť a ještě jsem byl obeznámen s podmínkami, které říkali, že nesmím ukázat na slunci ani kousek těla a mám se raději držet ve stínu. Teď již s pláštěm jsem se vrátil k bráně, opět jsem nasál Bellin pach a vyběhl za ním. Kontroloval jsem, jestli můj plášť je stále na místě. Pohyboval jsem se nejrychleji, co mi lidský běh dovoloval. Vběhl jsem až na náměstí s fontánou a tam byla. Seděla na okraji fontány a máchala si bosé nohy ve vodě ve fontáně. Byla kouzelná, slunce jí svítilo na pokožku. Sluneční paprsky se lámaly na jejím těle a ona vypadala jako anděl. V tuhle chvíli jsem se za sebe styděl. Jak jsem se mohl k takové nadpozemské bytosti, jakou je Bella, chovat tak ošklivě. Teď již pomalým krokem jsem došel až k ní. Nevěděl jsem, jak má začít mluvit, Bella si mě zatím nevšimla. Její obličej byl otočen do nebe a měla zavřené oči, její nohy dělali ve vodě obloučky. Přisedl jsem k ní, a jelikož byl okraj fontány široký. Nemusel jsem nohy dát do vody a riskovat tím mé odhalení.

„Co tady děláš?“ promluvila na mě, ale neotočila se, dokonce ani neotevřela oči.

„Přišel jsem se ti omluvit,“ začal jsem. Teď už se na mě podívala, její oči měli barvu zlata. Nemohl jsem se jí pořádně dotknout, protože jsem měl na sobě dlouhý plášť a mé ruce v něm byly schovány.

„Vím, že jsem na tebe vyjel. Nechci, aby sis myslela, že tě mám jako majetek, který nemůže dělat nic. Jen jsem měl o tebe strach, kdyby se ti něco stalo, nikdy bych si to neodpustil. Chci, abys byla šťastná, a jestli to bude tady ve Vollteře…“ odmlčel jsem se, a tím jsem dokončil svůj monolog.

„Šťastná ve Vollteře?“ opakovala moje slova s nádechem strachu.

„Co jsem to zase řekl,“ projíždělo mi hlavou.

„Našla jsem rodinu a lásku a nebylo to tady ve Vollteře. Volltera mi nahání strach a nikdy bych tady nechtěla zůstat, to jsi snad viděl v Arových myšlenkách. Přece si viděl, co jsem mu řekla. Nechápu, jak můžeš teďka takhle mluvit,“ zněla její slova a já jim naslouchal se skloněnou hlavou.

„Podívej se na mě,“ požádala mě a já zvedl svou hlavu. Do tváře mi moc vidět nebylo. Vstala a vzala mě za plášť. Pohybem mi naznačila, ať jdu za ní. Nic jsem nenamítal a nechal se odvést do stínu, který nám představovala alej blízko náměstí.

Otočila se ke mně a kousek mi odrhnula kapuci, tak mi viděla do obličeje.

„Nikdy bych nechtěla žít tady a ještě bez tebe. Ty jsi můj život, ty a tvá rodina,“ promluvila na mě a objala mě. Její ruce se obmotali kolem mého těla a já si ji k sobě přitiskl.

„Asi bychom se měli vrátit,“ promluvila po chvíli.

„Nezlobíš se na mě,“ musel jsem se ujistit.

„Na tebe se nedá dlouho zlobit,“ odpověděla mi s úsměvem a přitáhla si mé rty ke svým. Kápi, kterou jsem měl na hlavě, chytla, aby mi nespadla a přitáhla si mě k sobě. Nejdříve jen tak lehce ochutnávala moje rty. Už jsem to nemohl vydržet a přitlačil do polibku. Cítil jsem, jak se jí zvedly koutky úst, ale nedbal jsem na to a zapojil jsem do polibku i jazyk. Nečekal jsem dlouho a i Bella se přidala. Jednu ruku měla na mých zádech a druhou mi stále držela kapuci, aby mi nespadla. Já jsem svoje ruce měl na jejích zádech a tiskl jsem ji k sobě. Snažil jsem se ještě polibek prohloubit, ale Bella musela dýchat, tak jsem se po chvilce oddálil. Koukl jsem se do její tváře, krásně se na mě usmívala. Zkontroloval jsem, jestli jsem zahalen, a ruku v ruce jsme se vraceli do Voltery. Bella se stále usmívala a já byl šťastný, že ji mám zase zpět.

Autor: Jana173 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska hory přenáší - 31. kapitola - Zlost: