Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska hory přenáší - 21. kapitola - Sranda?

19.04.2010 (10:30) • Jana173 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6232×

21. kapitola - Sranda?

„Nejsem si jistý, jestli ti Alice dovolí vzít něco jiného,“ pobaveně se na mě koukal Edward.

Na posteli ležely minišaty světle modré barvy, bílé spodní prádlo, bílý svetřík, silonky a boty na podpatku.

„Edwarde, já nejsem upír, já se na těch botách zabiju.“

„Lásko, já bych tě nenechal spadnout.“ Obtočil svoje ruce kolem mě.

„Dobře, ale máš mě na svědomí,“ rezignovala jsem.

Oblékla jsem se do toho, co mi Alice nachystala.

„Kam vlastně jdeme?“

„Jak víš, že někam jdeme?“

„No takhle asi po domě chodit nebudu, nebo jo?“ Tady jsem si už nemohla být jistá ničím.

„Máš pravdu, právě jsou čtyři hodiny a mi jedeme společně do Seattlu.“

„A co budeme dělat v Seattlu?“ Snažila jsem se vyloudit z něho, alespoň nějakou informaci.

„Miluji, když jsi tak nedočkavá,“ neodpověděl mi na moji otázku. Vzal mě do náruče a snášel mě ze schodů, kde už všichni čekali.

„Jsem ráda, že sis vzala ty šaty,“ usmála se na mě zářivě Alice.

„Máš štěstí, že nevím, kam jdeme,“ měřila jsem si ji naoko naštvaně.

„Edward ti to ještě neřekl?“ promluvila právě přicházející Esme.

„Ne, neřekl a ani to vědět nechci, jestli si to chce nechat pro sebe, je to jeho volba.“ Teď už jsem byla naštvaná, protože já jediná nevěděla, kam se jede. Neušetřili mě ani popichování ze strany Emmetta, Jaspera a Edward si taky přisadil. Jestli jsem před tím měla vztek, tak teď ze mě sršela pára. Vykroutila jsem se z Edwardova náručí a vyšla ven z domu. Za sebou jsem slyšela jenom Esme, jak nadává Edwardovi, že mi to neřekl, a že mě nechal, tak snadno odejít.

Sešla jsem ze tří schůdků, které vedly k domu, došla jsem až na okraj lesa a pokračovala dál. Nebyla jsem naštvaná nějak moc, jenom mi vadila nevědomost a Edward se tomu ještě uculoval a bavil se tím, jak se mračím, takže jestli chce, může si jet sám. Ještě před tím, než jsem vstoupila do lesa, vyzula jsem boty a dala je na okraj silnice.

Edwardův pohled:

To, co jsem s Bellou prožil v posledních dvou dnech, mi vynahradilo veškerou mou 100letou samotu. Bella mi vnesla do života světlo a já se jí odmítal pustit. Nikdy ji neopustím, moje láska se ze dne na den zvětšovala, teda jestli to ještě jde. Naše první milování byl nezapomenutelný zážitek a druhé ve sprše, bylo ještě lepší. Její úsměv, steny, hlas mě pokaždé dostaly málem na kolena. Všichni kolem byli šťastní, že jsem si někoho našel. Hlavně Esme, byla jako moje matka, moc ji tížilo, že jsem si po tu dlouhou dobu nikoho nenašel.

Na posteli jsme měli přichystané oblečení, protože jsme měli naplánovaný společný výlet do Seattlu. Alice dostala nápad, že bychom mohli zajít na pouť, doufal jsem, že se to Belle bude líbit.

Bella chvíli stála nad tou hromádkou a tvářila se, že Alici zabije. Ujistila se mě, jestli je to opravdu její a jestli si to musí vzít. Nakonec rezignovaně přijala oblečení, asi tušila, že se s Alicí hádat nedá. Na tváři měla takový naštvaný, až frustrovaný výraz a já netušil proč.

„Edwarde, já nejsem upír, já se na těch botách zabiju.“ Konečně jsem věděl, co ji trápí.

„Lásko, já bych tě nenechal spadnout.“ Přistoupil jsem k ní a objal ji. Položila si na mě hlavu.

„Dobře, ale máš mě na svědomí,“ konstatovala.

„Kam vlastně jdeme?“ Byla opravdu vnímavá.

„Jak víš, že někam jdeme?“ musel jsem se zeptat.

„No, takhle asi po domě chodit nebudu, nebo jo?“ Byla dokonalá, asi už poznala, že Alice by jí mohla obléct cokoliv.

„Máš pravdu, právě jsou čtyři hodiny a my jedeme společně do Seattlu.“

„A co budeme dělat v Seattlu?“ Snažila se za mě dostat informace.

Miluji, když je tak nedočkavá. Vzal jsem ji do náruče. Ani se nevztekala a snášel ji po schodech dolů. Stála tam už celá rodina, čekalo se jenom na nás.

„Jsem ráda, že sis vzala ty šaty,“ usmála se zářivě Alice.

„Máš štěstí, že nevím, kam jdeme,“promluvila Bella naštvaně, až jsem se toho trošku lekl.

„Edward ti to ještě neřekl?“ promluvila právě přicházející Esme.

„Ne, neřekl a ani to vědět nechci, jestli si to chce nechat pro sebe, je to jeho volba.“ Byla naštvaná, to jsem nechtěl. Asi se jí nelíbilo, že ona jediná neví, kam jedeme a všichni se tím náramně bavili. Emmett prohodil ještě několik poznámek a ani já si nemohl nějakou odpustit. Najednou udělala něco, co jsem nečekal. Vykroutila se mi z náruče a šla ke dveřím. Všichni jsme na ni koukali, co dělá. Musela být vážně naštvaná. V poklidu vyšla ven, stále jsem za ní hleděl.

„Okamžitě běž za ní a omluv se vysvětli jí, kam jedeme a ty, Emmette, se přestaň uculovat. Já bych se taky naštvala, kdybych nevěděla, kam jedeme a všichni si ze mě dělali srandu,“ obořila se na mě Esme a tím zpražila i Emmetta. Už chápu, proč byla tak naštvaná. Nikdo jsme jí to nechtěli říct a já se ještě blbě usmíval. Jsem blbec, musím za ní. Vyběhl jsem z domu, za zády se mi hnala Alice.

„Alice, já to zvládnu sám,“ odstrčil jsem sestru.

„Já taky nejdu s tebou, ale jdu pro ty boty, co si Bella vyzula,“ koukala se na mě škaredě.

Už jsem ji ani neodpovídal a vydal jsem se po Belliné vůni. Po chvilce jsem ji dohnal. Běžela přede mnou asi 10 metrů a odmítala zastavit, i když jsem na ni volal. Teď už jsem se vážně za sebe styděl.

Autor: Jana173 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska hory přenáší - 21. kapitola - Sranda?: