Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska hory přenáší - 15. kapitola - Polibek

30.03.2010 (19:00) • Jana173 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6566×

15. kapitola - Polibek

„Nikdy bych netušil, že najdu někoho, koho budu milovat už po prvním pohledu na něho. Ani jsem nedoufal, že by mi moje city mohl opětovat. Udělala si mě nejšťastnějším upírem na zemi,“ domluvil a začal se pomalu přibližovat ke mně. Chtěl mě políbit, ale nebyl si jistý, jestli mu to dovolím. Proto jsem vzdálenost, která mezi námi ještě byla, překonala sama. Naše rty se spojily, byl to lehký polibek, velmi něžně mě líbal, nechtěl mi ublížit, ale já nebyla tak křehká. Proto jsem trošku přidala na intenzitě, asi mě pochopil, přitáhl si mě k sobě blíž a začal mě líbat vášnivěji a náruživěji. Byl to dlouhý polibek, ale já jsem musela dýchat, proto jsem se od něho odtáhla. Díval se na mě vystrašeně, asi se bál, že jsem si to rozmyslela.

„Potřebuji se nadechnout.“ Objasnila jsem mu situaci. V jeho obličeji jsem viděla úlevu, sedla jsem si mu na klín, protože do teď jsem seděla na písku. Očividně ho to potěšilo a objal mě kolem pasu. Pak jsme už jenom seděli a koukali se na moře. Byla to nejkrásnější chvíle za celý můj dosavadní život.

Nevím, jak dlouho jsme tam seděli, přerušil nás až mobil.

„Ano Alice?“ promluvil do mobilu.

„Edwarde, kde jsi, Esme o tebe začíná mít strach.“ Slyšela jsem Alici. Nechtěla jsem poslouchat, proto jsem sklouzla z Edwardova klínu a šla blíž k moři, sundala jsem si boty a bosé nohy jsem si nechala smáčet celkem teplým mořem.

Po chvíli se kolem mě obmotali studené ruce.

„Esme má o mě strach, radši se vrátím domů. Pojď se mnou.“

„Edwarde, nevím, jestli je to dobrý nápad. Minule jsem vás skoro vyhodila a teď si přijdu jen tak na návštěvu,“ šeptala jsem.

„Takhle to nesmíš brát, mé rodině se si líbila vždycky a budou šťastný, že jsem šťastný já,“ mluvil ke mně.

Otočila jsem se k němu a položila si hlavu na jeho rameno. Edward mě políbil do vlasů, ani Edwardovi ani mě se nechtělo loučit.

„Měl bys jít, Edwarde, rodina na tebe čeká.“ promluvila jsem po chvíli.

„Nejdeš se mnou?“ koukl se na mě se smutkem v očích.

„Nechci tam takhle vpadnout,“ odvětila jsem mu.

„Chápu.“ Potom si mě přitáhl blíž k sobě. Hleděli jsme si do očí, překonala jsem kousek, který nás od sebe dělil a políbila ho. Už nebyl tak opatrný. Svými rty se vpíjel do mých a já mu to oplácela. Nechal mi prostor na nádech a pokračoval dál. Pootevřela jsem ústa a svým jazykem vyhledala jeho. Byl to vášnivý polibek, ale musel skončit.

„Musíš jít nebo bude mít Esme strach.“ Odtáhla jsem se od něho.

„Doufám, že mi neutečeš,“ ujistil se.

„Neboj, zítra se uvidíme ve škole,“ slíbila jsem mu.

„A jak se mám k tobě chovat ve škole?“ ptal se nejistě.

„Stejně se to budou muset dozvědět, tak se ke mně můžeš chovat, jak uznáš za vhodné.“ V jeho očích jsem viděla radost.

„Zítra tě přivítám polibkem,“ zavolal na mě ještě a už byl pryč. Byla jsem šťastná, poprvé v životě jsem cítila, že mě netíží moje minulost, i když ta je stále se mnou. Miluji ho a svou budoucnost si nenechám jen tak ujít. Obula jsem si boty a lidskou rychlostí šla domů.

Edwardův pohled:

Nikdy jsem netušil, že najdu někoho, kdo mi rozzáří můj život. Už teď se mi po ní stýskalo a to jsem ji opustil před necelou minutou. Doběhl jsem domů v rekordním čase, Esme čekala u dveří.

„Edwarde, jak si to představuješ. Alice tě nevidí, kde jsi byl?“ mluvila na mě naštvaně.

„Promiň mi to,“ omlouval jsem se, ale ve skutečnosti jsem se necítil nijak provinile. Na tváři jsem měl úsměv. V jejich myšlenkách jsem slyšel zmatenost. Políbil jsem ji na tvář a bez jediného slova jsem vstoupil do domu. Myšlenky na mě doléhaly ze všech koutů. Každý se ptal, proč se tvářím tak šťastně, co jsem dělal a kde jsem byl. Nehodlal jsem se s nimi bavit, proto jsem se odebral do svého pokoje, lehl jsem si na postel. Hned, jak jsem zavřel oči, jsem ji viděl. Její hnědé vlasy a oči, vlastně se jí musím zeptat, proč nosí čočky. Stejně mě nejvíc dostává její úsměv a smích, její hlas, vlastně ona celá mě uchvátila a já na ni nemůžu přestat myslet. Ráno jsem byl jako na trní, všechny jsem popoháněl.

„Edwarde, uklidni se, nevíme, co se s tebou děje, ale přestaň nás komandovat.“ obořila se na mě Alice.

„Počkat já vím, co se děje. Alice tě včera neviděla, chováš se zamilovaně, oči ti jenom září,“ vyjmenovával Jasper všechny mé změny.

„Ty ses dal s Bellou dohromady!“ vypískl. Hned jak to Jasper řekl, všem to došlo.

„Proč si nám to neřekl.“ Podíval se na mě Carlisle, který zrovna scházel ze schodů.

„Teprve včera jsme se dali dohromady a Bella ještě nebyla připravená.“

„Připravená, vždyť mi už ji teď bereme jako součást naší rodiny.“ Nenechala se odbít Esme.

„Já jí to říkal, ale nechci ji vyděsit, aby mně utekla,“ vyřkl jsem své obavy.

„Asi máš pravdu,“ přitakal mi Carlisle.

„Tak už pojedeme,“ nabádal jsem zbytek, který se k tomu stále neměl.

„Dobře, tak už jedeme, ale já ti říkám, že tam budeme brzo a ještě na ni budeš čekat,“ odpověděl mi Emmett. Asi měl pravdu, ale já nehodlal zůstat tady už ani minutu. Esme s Carlisle nám popřáli pěkný den a my konečně vyjeli. Na parkoviště jsme dojeli opravdu brzo, Bella tady ještě nebyla.

„Já ti to říkal,“ usmíval se na mě Emmett a opřel se o auto. Emmett objal Rose, Jasper Alice a jenom já čekal na svou polovičku. Bože, tohle čekání bylo snad horší než to doma.

„Klid Edwarde, ona přijede,“ uklidňoval mě Jasper, který musel být z mých pocitů nervózní.

A měl pravdu, hned jak to dořekl, ze zatáčky přijíždělo Bellino auto. Zaparkovala na druhé straně parkoviště, protože to bylo nejbližší místo a kolem nás stejně nic nebylo. Vystoupila z auta, ještě chvíli se hrabala v autě. Přemýšlel jsem, jestli půjdu za ní. Poodstoupil jsem od auta pár kroků a čekal, až ke mně dojde. Bella konečně zamkla auto a s úsměvem šla ke mně. Vypadala nejistě, proto jsem jí šel naproti, očividně ji to potěšilo a vydala se trošku klidnějším krokem. Nevěřil bych, jak může být parkoviště dlouhé. Konečně se dostala až ke mně.

„Ahoj,“ pozdravila mě s úsměvem na tváři.

„Ahoj,“ vrátil jsem jí pozdrav a přitáhl si ji k sobě blíž.

„Neslíbil jsi mi včera něco?“ podívala se na mě a v jejich očích zajiskřilo.

„Slíbil.“ Přitáhl jsem ji k sobě a políbil ji, obmotala mi ruce kolem krku a polibek prohloubila, nijak jsem se tomu nebránil.

„No tak hrdličky, nechte si to na později.“ Emmett si to nemohl odpustit, zavrčel jsem, ale Bella se zasmála.

„Ahoj Emmette.“ Mrkla na něho.

„Ahoj Bello, jsme rádi, že jsi zpět.“ Přistoupil k ní a poplácal ji po rameni. Bella se jenom usmála a pozdravila zbytek rodiny. Všichni jí pozdrav oplatili a ještě přidali úsměv. Společně jsme vyrazili do školy. Bohužel jsem dnes neměl žádnou hodinu s Bellou, až tu poslední, která je ale až po obědě. Den ubíhal pomalu, Bellu jsem viděl jenom jednou, dal jsem ji letmý polibek, protože už běžela na další hodinu. Měla hodiny v jiném křídle školy, tak jsem na ni nemohl ani čekat po hodině. Konečně byl čas obědu, se zbytkem rodiny jsem došel do jídelny, vzal jsem si jídlo a sedl si k našemu stolu. Vyhlížel jsem Bellu, ale ona furt nepřicházela.

„Půjdu se podívat, kde je,“ oznámil jsem rodině.

Autor: Jana173 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska hory přenáší - 15. kapitola - Polibek: