Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska hory přenáší - 13. kapitola - Pohoda

24.03.2010 (11:45) • Jana173 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5726×

13. díl - Pohoda

Edwardův pohled:

Když jsme Belle pomohli, poprosila nás, jestli ji můžeme nechat samotnou. Musela přemýšlet nad Carlisleovými  slovy a my to respektovali.

Doma jsme se všichni shromáždili na sedačce.

„Takže ona je poloupír. Nikdy jsem neslyšel, že by něco takového šlo?“ prolomil ticho Jasper.

„Ani já to ještě neviděl, ale ve světě je tolik mytických bytostí,“ odpověděl mu Carlisle. V jeho myšlenkách jsem slyšel, že ho Bella velmi zajímá. Byla spojení člověka a upíra něco, co jsme nevěděli, že jde.

„Země volá Edwarda!“ křikl na mě Emmett. Nemohl si ujít jakýkoli vtípek.

„Nech mě, Emmette.“

„Edwarde, ty ses vážně zamiloval. Poprvé tě vidím v takovém stavu. Ty ses zamiloval. Edward se zamiloval,“ křičel Emmett přes celý dům a skákal při tom jako malé dítě.

„To už stačí,“ uzemnila ho Esme.

„V pondělí ji uvidíš,“ promluvila ke mně mateřsky Esme.

„Do pondělka to nevydržím,“ konstatoval jsem a odešel do svého pokoje. Natáhl jsem se na gauč a nechal se unášet svými myšlenkami. Musím ji vidět.

Vyskočil jsem z okna. Byla neděle ráno, upíří rychlostí jsem se přihnal k jejímu domu. To co jsem uviděl, mě překvapilo. Seděla venku na holé zemi a pozorovala nebe. Musí tady sedět celou noc. Nevypadalo, že jí je zima, ale měl jsem o ní strach. Seděl jsem na stromě a pozoroval ji, nemohla mě nijak ucítit, protože vítr foukal celou dobu přívětivě. Byl jsem tam několik hodin a koukal se na ni. Seděla bez hnutí a zírala do nebe. Měl jsem o ni strach, nejedla, nepila, ale na její tváři se někdy objevil úsměv. Po několika hodinách zírání jsem se vrátil domů.

„Tak co dělá?“ zeptal se mě Carlisle, když jsem vstoupil.

„Sedí venku na zemi a zírá do nebe.“

„Celou tu dobu?“

„Ano, celou. Vím, že je to zvláštní, ale tvářila se u toho celkem šťastně, “ odešel jsem do svého pokoje a tam byl až do rána. Těšil jsem se na setkání, protože se nás už nemusela bát. Dojeli jsme na parkoviště, všiml jsem si, že tu už je. Dneska byla rychlá, normálně jezdila až po nás.

Škola proběhla celkem v klidu, celou dobu jsem ji ani nezahlídnul, ano měli jsme dneska rozdílné hodiny, ale bylo mi to divné, snad se nám nevyhýbá. Blížil se oběd, na který jsme se všichni těšily. Uvidíme tam Bellu. Emmett měl v plánu pozvat ji k našemu stolu a já s ním plně souhlasil. Sedli jsme se k našemu stolu a čekali, až přijde. Vstoupila do jídelny a hned její pohled zabrousil k nám. Emmett se zvedl a šel rovnou k ní. Na jejím pohledu bylo vidět, že ji to překvapilo.

Pohled Emmetta:

Vstal jsem od stolu a rázně jsem si to mířil k ní.

„Ahoj Bello.“

„Ahoj Emmette, potřebuješ něco?“ zeptala se mě a dělala hloupou, protože musela vědět, že za ní nejdu jen tak.

„Celá má rodina si přeje, aby sis sedla k obědu s námi.“ Na chvíli se zarazila.

„Dobře Emmette, jenom si koupím něco k jídlu a přijdu.“ Ona povolila, neměla nijaké připomínky, byl jsem na sebe pyšný.

Pohled Belly:

Pozval mě k nim a já přijala, nemám už co skrývat a už se jich nebojím. Malý oběd mě nezabije. Vzala jsem si tác s jídlem a vydala se směle k jejich stolu. Zářivě se na mě všichni usmívali. Došla jsem až ke stolu.

„Ahoj. Můžu si přisednout,“ zeptala jsem se zdvořile.

„To víš, že si můžeš sednout, donesli jsme ti židli.“ Ukázal mi Edward na prázdnou židli, která byla vedle něho. Bože, ten oběd mě zabije.

„Díky,“ usmála jsem se na ně.

„Jak se máš?“ vystřelil na mě Emmett.

„Už dobře,“ odpověděla jsem mu zdvořile.  Pustila jsem se do jídla, ostatní se v tom jenom šťourali. Musela jsem se zasmát.

„Čemu se směješ?“ ptal se Jasper se zájmem.

„Tomu, jak se v tom všichni šťouráte,“ odpověděla jsem popravdě.

„Musíš uznat, že medvěd je lepší,“ dodal šeptem Emmett.

„Jo, ale ten tvůj jahodový džus nevypadá vůbec špatně.“ Opravdu vypadal dobře a já na něho dostala chuť.

„Tak si ho vezmi, jestli chceš.“ A už ho sunul ke mně.

S díky jsem ho přijala a napila se, byla jsem vyhladovělá, moc jsem toho nesnědla. Celou dobu se udržovala velmi příjemná konverzace, dobře jsem se bavila. Emmett je opravdu vtipný a i ostatní jsou velice milý. Jenom Edward se na mě koukal jinak, než ostatní. V jeho očích bylo něco jiného a já nevěděla, co to je.

„Budeš jíst tu pizzu, kterou máš na talíři?“ zeptala jsme se Edwarda.

„Ne klidně si ji vezmi,“ odvětil mi s úsměvem, který by mě dostal do kolen, kdybych stála.

„Díky moc. Nerada vás takhle vyjídám, ale asi jsem podcenila svůj hlad.“

„To nic, my jsme rádi, že naše talíře vypadají, alespoň někdy prázdné.“ Naklonila se ke mně Rose. Obědová přestávka skončila a já se vydala na další hodinu, jedině Jasper měl ještě hodinu se mnou, ostatním to buď odpadlo, nebo již nic neměli.

„Doufám, že dneska nehodláš někoho napadnout,“ zeptala jsem se potichu.

„Vždyť mám tady tebe, ty bys mi to nedovolila,“ usmál se na mě.

„To máš pravdu.“

Hodina byla v pohodě a s Jasperem byla sranda, nikdy bych nevěřila, že i upíři mohou být tak lidští. Po hodině jsme šli společně k autům, tam jsme se rozloučili a já se vydala na cestu domů.

Půjdu se proběhnout a pročistit myšlenky. Doma jsem jenom vyhodila baťoh a rozběhla se do lesa. Konečně jsem se cítila volná. Běžela jsem několik minut, řekla bych, že jsem i kroužila do kola, až jsem doběhla na pláž, na které jsem už byla.

Sedla jsem si na teplý písek a koukala do moře. Dneska bylo zataženo a to se mi nelíbilo, proto jsem využila svou sílu a rozmetla mraky, co byly nade mnou. Sluníčko tak zářilo jenom na tuto pláž a já si užívala jeho paprsky. Najednou něco v křoví zašustila. Rychle jsem si stoupla a nahrbila se. Z křoví vylezl Edward.

„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat. Můžu si přisednout.“ Jen jsem na něho kývla a sama si sedla zpátky. Posadil se vedle mě, ale stále si držel určitý odstup.

Autor: Jana173 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska hory přenáší - 13. kapitola - Pohoda: