Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska či nenávist? - 26. kapitola

15.10.2010 (14:45) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1667×

26. kapitola – Tohle jsem já

Po nějaké době jsme spolu s Edwardem začali chodit. Edwardovi jsem odpustila a dali jsme to spolu dohromady… už zase. Náš vztah fungoval celkem v normálu, ale to bych nebyla já, abych něco nezkazila. Při mých narozeninách jsme šli s Edwardem běhat a já zakopla o kořen. Praštila jsem se o hlavu a začala mi téct krev, když jsem se ale zvedla a chtěla se podívat na Edwarda… tak tam nebyl. Zmizel a já věděla proč. Věděl, že se tohle stane a já pořád neměla odvahu mu říct, že jsem stejná jako on. Po dvou dnech, kdy svítilo slunce a on v tom případě nemohl do školy, přišel k mému domu a dal mi kopačky. Věděla jsem, proč to udělal, ale ta rána, když mi to říkal… úplně mě to dostalo. Věděla jsem, že všechny ty slova, co mi říkal, byly jen lži, aby mě od sebe odehnal, ale i tak, když jsem to od něj slyšela, tak to bolelo. Od té doby jsem ho neviděla. Odjel se svou rodinou někam do zahraničí a já nevěděla, co dělat. Po dvou měsících plných smutku jsem se vytratila v noci ven a narazila na Laurenta. Nelítostně jsem ho zabila a nechala na hranici, kde právě strážili Seth s Jacobem. Nechala jsem tam kousky jeho těla a před jejich očima jsem na Laurenta hodila zapalovač a jeho tělo okamžitě vzplálo. Hned, jak tělo vzplálo, jsem se vytratila pryč a běžela na lov. Najednou mi začal zvonit mobil.

„Ano?“

„Bells? Kde jsi? Je tu Alice a je pěkně naštvaná. Hned přijď.“ Zaklapla jsem telefon a běžela zpátky k domovu. Cestou jsem si stihla ulovit ještě dvě srnky. Ještě než jsem stihla dojít na příjezdovou cestu, tak se na mě Alice vrhla a hodila mě doslova na strom. Udiveně jsem se na ni podívala.

„Zbláznila ses?“ zeptala jsem se jí a strčila do ní vší silou.

„Proč už mu konečně neřekneš pravdu. Naše dohoda byla jednoznačná. Já svou část dohody splnila, tak kde je ta tvoje. Jen kvůli tobě se se mnou Jasper nejspíš rozejde… no, počkat… on se se mnou nemůže rozejít, jelikož je to můj bratr,“ řekla rozzuřeně a já jí to neměla za zlé.

„Dobře,“ řekla jsem a objala ji. Začala mi vzlykat do mikiny.

„Promiň… já se ti za to moc a moc omlouvám,“ řekla jsem a udělala jsem, jak jsem řekla. Lucy a já jsme se vydaly hledat. Lucy mu pak vymazala paměť a všechno se zas vrátilo do normálu. Po dvou měsících, kdy jsme s Edwardem ve svém vztahu zatím moc nepokročili, měla Alice vizi. Hned, jak skončila škola, tak jsem jí vstoupila do cesty společně s Lucy. Edward jel na lov s Esme a Carlislem, takže se měli vrátit až večer.

„Co jsi viděla?“ zeptala jsem se jí a zatáhla ji hluboko do lesa. Po chvilce přišel Jasper a Lucy s Emmettem. Když jsme se zastavily někde hodně daleko od školy, tak jsme se všichni objali. Emmett začal Lucy líbat, jako by to bylo zase naposled.

„Co jsi viděla, Alice?“

„Victoria. Je tady. Teda bude tady,“ zašeptala Alice.

„Super, aspoň tu bude nějaká legrace,“ řekl vesele Emmett.

„Emmette, to není vtipný. Je to vážný. Edward o nás stále ještě neví?“ zeptala jsem se, ale moc dobře jsem věděla odpověď. Neví.

„Ne, ale určitě tě nepustí jen tak z dohledu. Nejspíš tě bude chtít někam odvézt společně s tvojí sestrou,“ řekl Jasper. Má pravdu.

„Co ty vraždy v Seattlu?“ řekla Lucy.

„Novorození,“ řekla jsem. Musejí to být oni. Přemluvit Edwarda bylo celkem lehké, když jsem mu řekla, že pojedu do rezervace společně s mojí sestrou. Když jsem přijela do rezervace společně s Lucy, všichni nás uvítali. Řekly jsme jim, že jim pomůžeme s lovem na Victorii. V ten den, kdy jsem měla dorazit, jsme se rozestavěli podél hranic. Jediné, co mě trápilo, bylo, aby mě a Lucy nezahlédl někdo z Cullenů.

„Lucy?“

„Už tu bude. Slyším její myšlenky, je blízko. Hledá tě, ale nemůže tě najít. Proč asi?“ řekla Lucy ironicky.

„Za chvilku tu bude, je tak 20 kilometrů od nás. Už ji chytají. Edward a Emmett se ji pokusili zadržet, ale smetla je oba na stranu do stromu. Za chvíli přejde na druhou stranu. Za tři sekundy.“ Přeskočila řeku a byla na naší půdě.

„Počkat. Tohle už je jejich teritorium,“ řekl Carlisle. Běžela jsem za ní, a tak trochu si to užívala.

„Uteče nám,“ řekla Esme celá ustrašená.

„To teda neuteče,“ řekl Jasper a přidal na rychlosti. Běžela jsem za ní a najednou chtěla skočit zpátky, ale já jí v tom zabránila a strčila ji do řeky. Oklepala se a běžela dál. Já ji dohnala, vzala ji za oblečení a vyhodila ji vysoko nad stromy. Tam jsem ji chytla, ale ona se mi vyvlíkla a běžela dál. Potvora jedna. Po chvilce byla zase na jejich hranici. Běžela jsem podél řeky a viděla, jak se na mě Victorie kouká. Já uhnula pohledem a sledovala cestu před sebou. Byla jsem jako první a dál běžela. Až jsem uviděla, jak znova skáče na naši půdu, ale nemohla jsem uvěřit tomu, co vidím.

„Emmette, ne!“ řekl Edward. Chtěl za ní skočit, a proto jsem se vyšvihla do vzduchu a strčila do něho tak, aby dopadl zpátky na své teritorium. Když jsem to udělala, věděla jsem, jakou jsem udělala chybu. Sice jsem zachránila Emmetta, ale tím jsem ztratila Victorii. Ach jo. Po krátké chvilce jsem se zase vydala domů, ale tentokrát přes jejich hranice. Po chvilce mě začali honit, což jsem vůbec nedomyslela. Běžely jsme s Lucy, jak nejrychleji jsme mohly, ale stejně nás dohnali. Edward mě srazil k zemi a utrhl mi ruku. No to je vážně skvělý. Všechny jsem zmrazila.

„Lucy?“ Lucy se začala soustředit a já si zatím přidělala ruku. On mi utrhl ruku, až mu někdy řeknu, že jsem upírka, tak toho pak bude hodně litovat. Pak jsem se změnila zpátky v člověka a rozmrazila. Edward se na mě s údivem podíval.

„Můžeš mi říct, proč jsi mi neřekl, že je tu Victorie?“ zeptala jsem se ho, ale on nic neříkal. Neodpověděl mi, já se otočila a trošku se i zasmála, jelikož nejspíš ze mě dostal infarkt. Po celém tomhle dni mě přivezl domů. Otevřel mi dveře u spolujezdce a já vystoupila z mého auta.

„Můžeš mi říci, jak ses objevila v tom lese, když je to tolik kilometrů od rezervace, vlastně tolik kilometrů od všeho,“ řekl a vypadal hodně naštvaný.

„Kdybych ti to řekla, stejně bys mi nevěřil a taky nechápu, co bych ti měla vysvětlovat, když ani ty mi nevysvětlíš, proč jsi mi neřekl pravdu. Victorie je tvoje záležitost a stejně tak i moje. Jestli moc dobře víš, tak je to hlavně moje záležitost, jelikož mě chce zabít a ne tebe. Myslím si, že bys dneska ke mně jít neměl,“ řekla jsem, vzala si tašku z auta a šla pryč. Nechtěla jsem mu nijak ublížit, ale dneska jsem potřebovala na lov, a když mi bude stát pořád za zády, tak se nikam s Lucy nepohnu. Navíc jsem potřebovala lovit, abych dál mohla být člověk. Je to tak složité. Když jsem přišla z lovu, tak jsem se přeměnila v člověka, jelikož jsem viděla Edwarda, jak je u nás v domě a sedí na pohovce. Otevřela jsem dveře a on ve vteřině byl u mě.

„Kde jsi byla? Uvědomuješ si, jak moc jsem se o tebe bál?“ zeptal se mě Edward.

„Říkala jsem ti, ať za mnou dneska nechodíš.“

„To je jedno… ty víš, že tvé bezpečí je pro mne vším.“ Zarazil se a já zjistila, co se děje. Zachytil můj upíří pach.

„Něco je tady špatně,“ řekl a vyhnal se do mého pokoje. Po chvilce vyšel z mého pokoje a zatvářil se znepokojeně.

„Někdo tu byl.“ No to je skvělý. Zachytil můj pach a je jen otázkou času, kdy zjistí, že ten pach patří mně.

„Edwarde, neřeš to. Časem ti to vysvětlím.“

„Co bys mi měla vysvětlovat? Nastup si!“ řekl a já věděla, že tohle není dobré. Jeli jsme k němu domů a všechno jim tam vysvětlil.

„Kdo to byl?“ zeptal se Carlisle a viděla jsem, jak se na mě Lucy podezíravě kouká. Slabým náznakem rtů jsem jí řekla, že jsem to byla já. Ona mi jen odpověděla, tak to je skvělý. Všichni se na nás otočili a my jen dělaly, že je nevidíme.

„Cizinec, ten pach neznám.“

„Upír, který jen prochází,“ řekla Esme a já viděla vystrašený výraz v její tváři. Bála se o svoji rodinu, o mě a Lucy.

„To těžko. To bych byla naživu,“ řekla Lucy. Do pokoje přišli Emmet a Jasper. Stopovali ten pach.

„Ten pach se tam objevoval celkem často. Myslím, že tam byl tak před dnem, ale hodně se mísí s Belliným pachem jako by s ním byla.“ Všichni se na mě podívali. Byla jsem v pasti.

„Na mě se nekoukejte, já nic nevím. Alice, nemohla to být Victorie, která by ovládala toho upíra, co tam u mě byl?“ Alice se začala soustředit a po dvou vteřinách se probrala.

„Ne, to bych viděla její rozhodnutí.“

„Mohli to být Volturiovi,“ řekl Edward a myslím, že se trochu modlil, aby to byli oni, i když Volturiovi jsou horší jak Victorie.

„Ti také ne, sleduji Arova rozhodnutí a on to určitě není, pokud bys chtěl slyšet rozhodnutí o tom, co udělá se svojí manželkou na jejich výročí,“ řekla a zasmála se. Já po chvilce dostala záchvat smíchu a válela se na zemi.

„Bells?“ řekl Emmett. Alice a Emmett mi chyběli, ale já nemohla nic dělat. Museli na mě a Lucy zapomenout, aby Edward nezjistil, kdo doopravdy jsem, jenže teď je všechno v tahu. Po téhle sešlosti mě vzal společně s Lucy domů a neopustil mě. Nevěděla jsem, co mám dělat. Musela jsem jít na lov, ale on mě pořád nechtěl pustit. Nevím, co se to se mnou dělo. Nikdy jsem nepotřebovala krev, ale čím déle jsem používala svoji moc, tím víc jsem se potřebovala napít. Po dvou týdnech už jsem to nevydržela. Musela jsem buďto utéct, nebo mu to říct. Proto jsem se rozhodla. Rozhodla jsem se pro oboje dvoje. Utekla jsem a věděla moc dobře, že půjde po mně on i celá jeho rodina. Lucy využila téhle příležitosti a vyběhla opačným směrem, aby si mohla zalovit. Věděla, že tentokrát už to před ním nechci ututlat, takže plán byl takový. Nejdříve půjde na lov, a pak dá všem zpátky jejich vzpomínky. Běžela jsem a slyšela, jak po mně jde. Zastavila jsem se na naší louce a sedla si do trávy tak, aby mě neviděl, ale našel podle pachu. Blížil se ke mně sám a rodinu nechal na okraji lesa. Lehla jsem si do trávy a zavřela oči. Najednou se na mě vrhl, ale pak ztuhl. Jeho studený dech mě ovíval.

„Bello? Otevři oči!“ Ale já pořád nic. Bála jsem se, co na to řekne. Nevěděla jsem, co bych mu měla říct na to, že jsem mu lhala. Nikdy mi to neodpustí. Ležela jsem tam hodně dlouho na to, abych zjistila, že jeho rodina už odešla. Chtěli, abychom tu byli o samotě.

„Otevři oči, Bello!“ Pořád nic.

„Otevři je! Jinak tě donutím.“ Jak mě donutí? On mi snad odpustí? Ne. Co si to nalhávám? Neodpustí mi to.

„Otevři ty oči!“ řekl a já ho stále neposlechla. Najednou jsem cítila jeho dech skoro na mém krku, a pak mě políbil. Naše rty se spojily a já nevěděla, co to dělá. Po krátké chvilce jsem oči otevřela a viděla v jeho očích… lásku?

„Konečně. Vyhrál jsem,“ řekl a já nevěděla, proč má na jazyku zrovna tyhle slova. Otočila jsem hlavu tak, aby mi neviděl do tváře. Chtěla jsem vstát, ale on mě přitlačil k zemi. Pořád jsem se na něho nemohla podívat. Proto jsem ho zmrazila, a když už jsem byla na okraji louky, tak jsem ho rozmrazila. Koukal se a hledal mě, ale to už jsem běžela jiným směrem. Pronásledoval mě, ale já měla slušný náskok. Po krátké chvilce mě dohnal a přidržel si mě svými pažemi, ale já se cukala. Nechtěl mě pustit a chtěl mi ublížit, až mi řekne, že jsem ho zklamala.

„Podívej se na mě! Já tě miluji,“ řekl a trochu to vypadalo, že to myslí vážně. Odhodila jsem ho a přitlačila ho na zem tak, aby mi viděl do tváře.

„Nemiluješ. Jak bys mohl, když jsem ti lhala. Měl bys na mě být naštvaný a ne mě milovat. Tohle nedává smysl, Edwarde,“ řekla jsem a skočila na vysoký strom.

„Samozřejmě, že dává, jak by nemohlo. Lhala jsi mi, ale to neznamená, že tě kvůli tomu, přestanu milovat. Miluji tě z celého srdce, Bells, a nehodlám se tě jen tak vzdát. Jen bych se na něco chtěl zeptat. Jak to, že jsi člověk a zároveň upír?“ zeptal se mě a já seskočila ze stromu, abych mu mohla odpovědět z očí do očí.

„Mám schopnost, která mě dokáže proměnit v člověka, na jak dlouho chci, ale čím déle používám svoji moc, tím víc se potřebuji napít. Měla jsem ti říct pravdu už ve Volteře, ale bála jsem. Bála jsem se, že kdybych s tebou chtěla odejít, tak by mě Caius a Aro nepustili a tebe a Carlislea by zabili. Sice by se jim to nepodařilo hned, ale určitě by nás našli po nějaké době. Nemohla jsem dopustit, aby se tobě a mé sestře něco stalo. Prostě nemohla. Vím, že mi to nikdy neodpustíš,“ řekla jsem.

„Já ti nemám, co odpouštět. Miluji tě a na tomhle mi záleží… hodně. Na tobě mi záleží, ani nevíš jak.“ Svalil mě do trávy a začal mě líbat na rtech. Pak se zaměřil na mé tělo. Už neměl takové zábrany jako dříve, když jsem byla člověk… když jsem předstírala, že jsem člověk. Byl tak netrpělivý, ale já tomu nemohla pořád uvěřit.

„Počkej. Ještě si to promysli, prosím,“ řekla jsem a on se zarazil.

„Tohle nechci od tebe už nikdy slyšet, rozumíš? Miluji tě a nepotřebuji si nic promýšlet,“ řekl a pokračoval v tom, u čeho skončil. Nemohla jsem tomu uvěřit. On mě chtěl a miloval mě i po tom, co jsem mu lhala.

„Takže to ty, jsi ten vetřelec?“ zeptal se mě po krátké chvilce.

„Ano, jsem to já. Bála jsem se, že mě odhalíš, ale stejně jsem to měla marný, jelikož když jsi mě hlídal, tak jsem potřebovala na lov a tys mě nepustil pomalu ani na záchod, aniž bys mi nebyl v patách, ale za to nemůžeš, jelikož jsi mě chtěl jen chránit. Proto jsem se rozhodla, že ti zdrhnu a půjdu na naši louku. Věděla jsem, že po mně půjdeš, protože si budeš myslet, že ten vetřelec ti ukradl tvoji Bellu, tvého človíčka, který je tak křehký. Taky jsem věděla, že když odstraním svůj štít, tak poznáš moji skutečnou identitu. Lucy, já, Emmett a Alice jsme přátelé. Lucy je spřízněná duše s Emmettem, ale musela mu vymazat vzpomínky kvůli mně, aby mě chránila, jelikož kdyby si zjistil, že jsem… upír, tak bys…“

„Co bych? Opustil bych tě? Ne.“

„Už jsi to jednou udělal,“ řekla jsem.

„Ale jenom kvůli tomu, abych tě chránil před nebezpečím, ale udělal jsem chybu a teď už vidím jakou, jelikož ty si s nebezpečím jistě poradíš. Tu nehodu jsi udělala schválně, viď?“ zeptal se mě, ale já mu ani nemusela odpovídat. Odkryla jsem znova štít a on četl. Četl, četl a četl. Ukazovala jsem mu všechno kromě života, který jsem strávila ve Volteře.

„Ty nechceš, abych něco věděl?“

„Ne, zatím. Na to si budeš muset sednout, ale teď je tady větší problém a to…“

„Victorie.“

25. kapitola - 27. kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska či nenávist? - 26. kapitola: