Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » La Push a její tajnosti 8. kapitola

20.09.2012 (09:45) • mokasina • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1844×

Pohled Mon

Dny ubíhaly hrozně rychle. Od té doby, co jsem se skamarádila s Alecem, tak se ke mně Cullenovi chovali divně. Teda ne přímo ke mně, ale k Alecovi ano. Pořád mi nějak připadá, že jsou všichni čim dál víc padlí na hlavu. Kluci z La Push k nám pořád volají, ale já s nimi skončila.

S Alecem jsme si povídali o všem, dozvěděla jsem se, že jsou taky tak moc rozvětvená rodina jako Cullenovi, ale prý jich je ještě víc. Jednou, když Cullenovi nebyli ve škole, sdělil mi Alec jednu věc, co jsem vědět neměla.

„Hele, Mon, věříš v nadpřirozeno?“ zeptal se mě.

„No, tak trochu, proč? Viděla jsem asi dva metry velký vlky,“ řekla jsem mu svoje tajemství a on mi věřil.

„Já ti věřím, i já jsem je viděl. A viděl jsem toho ještě víc,“ řekl a zbytek prý až po škole, až všichni odjedou. Celý zbytek vyučování jsem byla jak na trní z toho, co všechno mi poví. Když konečně zazvonilo na konec školy, šla jsem na parkoviště a čekala, až všichni odjedou. Když už nebylo nikde vidět ani človíčka, rozhlížela jsem se po Alecovi. Nikde nebyl, když vtom se moje auto zhouplo a vedle mě seděl Alec.

„Hrozně si mě vylekal,“ řekla jsem mu a moje srdce tlouklo jako o závod. On se jen ušklíbl.

„Promiň, tak jsem tu, abych ti řekl, kdo jsem, co jsem zač a co jsou zač ti tví kamarádi z La Push,“ řekl na jeden nádech. Nechápala jsem ho.

„Takže vezmu to trochu rychle – jsem upír, tví kámoši jsou měniči, ti velcí vlci byli oni,“ řekl a já nevěděla, co si myslet. Pralo se to ve mně – mám mít strach nebo ne? Mám se i já pak stát tím vlkem? Nevěděla jsem, co mu na to říct. Nevěděla jsem, jak se s tím vyrovnám. Bolelo mě to, že jsem se to musela dozvědět od někoho, koho skoro neznám. Ale věděla jsem jedno, nebála jsem se nikoho – ani Aleca a ani kluků. Cítila jsem vztek.

„Takže ty jsi upír, jo? A tím pádem všichni od tebe taky?“ Jen kývl hlavou, a pak jsem si uvědomila – co Cullenovi?

„Cullenovi jsou taky to, co ty?“ zeptala jsem se a na to mi taky jen kývl.

„Prosím tě, jdi pryč, musím být teď chvíli sama,“ řekla jsem a v tu ránu nebyl v mém autě. Jela jsem tou největší rychlostí do La Push. Když sem dojela, bágl jsem nechala v autě a šla jsem k domu Embryho. Zazvonila jsem a samozřejmě doma nebyl, přemýšlela jsem, za kým bych šla. Setha jsem nechtěla, měla jsem ho nejradši, nezaslouží si, abych si na něm vylila vztek. Tak jsem šla za Paulem. A našla jsem ho v jeho garáži, kde i s Jacobem opravovali nějaké auto. Nevšimli si mě, tak jsem si odkašlala, abych aspoň pozornost upoutala. Když si mě všimli, vrhli se ke mně a málem mě udusili v objetí a u toho furt říkali:

„Mon, my věděli, že sem přijdeš. Chyběla si nám, a moc.“ Když mě pustili, okamžitě si všimli, že se něco děje.

„Je pravda to, že jste vy ti měniči, a že ti velcí vlci, co jsem viděla, jste byli vy?“ řekla jsem narovinu. Koukali na mě, jako kdyby jim uletěly včely.

„Takže je to pravda? Že jo? To jste mi to nemohli říct sami? Proč jsem se to musela dozvědět od někoho jiného? Proč? Byli jste moje rodina, moje všechno, a takhle jste mě zradili, jak nejvíc jste mohli!“ řvala jsem na ně. Vtom se objevili ostatní za mnou, Seth jen kroutil hlavou, jako kdyby jim říkal: „Já Vám to říkal, že by to přijala.“

Měla jsem vztek, hrozný vztek, tak jsem se napřáhla a dala jsem Paulovi pěstí a v ruce mi hlasitě prasklo. Zadržovala jsem bolest a výkřik. Hrozně to bolelo, asi jsem si ji zlomila a Paulovi se nic nestalo. Rozeběhla jsem se pryč, v půlce cesty jsem zabočila do lesa a tam jsem si sedla do mechu a dala průchod svým citům. Rozbrečela jsem se a nahlas vzlykala. Nevím, jak dlouho jsem tam takhle seděla, ale přišel ke mně Seth a objal mě. Brečela jsem mu do trika.

„Proč si mi to neřekl, Sethe? Věřila jsem vám všem a vy jste mi bodli dýku do zad a hlavně do srdce,“ vyšlo ze mě mezi vzlyky.

„Já... nemohl jsem. Měl jsem to nakázaný od alfy,“ řekl.

„A-Alfy? Kdo to je? Nějaký váš kápo?“ vzlykala jsem. Jen kývl. Vtom jsem dostala nápad.

„Ukážeš... ukážeš mi, jak se přeměňujete?“ zeptala jsem a utírala si slzy. Bolest ruky jsem už skoro necítila, nebo spíš nevnímala.

„Já nevím, Mon, je toho na tebe moc. Nevím, zda by ti to neudělalo ještě hůř,“ řekl se strachem.

„Prosím, chci to vidět. Udělej to pro mě, ať si vše ujasním,“ poprosila jsem ho a on na chvíli odešel a během pěti minut přede mnou stál velký – co velký – mohutný, šedý vlk. Koukala jsem na něj a on na mě. Poznávala jsem ty oči. Byly to Sethovy oči. Byl asi tak dvakrát větší jak já a šel pomalu ke mně. Když byl přímo u mě, sklonil hlavu a lehce do mě drcnul. Pro něj možná lehce, ale pro mě to byla trochu větší rána, až jsem si z toho skoro lehla na zem. Rychle ode mě odstoupil a koukal na mě. Vstala jsem a šla pomalu k němu, nebolavou rukou jsem ho pohladila po hlavě, měl tak hrozně příjemnou srst. Nejspíš se mu to líbilo. Zavřel oči, nebo se mi to jen zdálo? Ozvalo se vytí a Seth zpozorněl, po chvíli do mě začal strkat čumákem směrem k domu.

„Dobře, dobře, už jdu domů. Buď opatrný, vy všichni, ale neříkej jim to,“ řekla jsem, on mi kývnul a už mizel v dálce. Šla jsem domů a mezi dveřmi mě opět zarazila máma, ale když si všimla ruky, okamžitě mě vezla do nemocnice na rentgen. S mým štěstím jsem dostala jako ošetřujícího doktora Carlislea Cullena.

„Dobrý den, Monico, tak váš rentgen ukázal, že máte nalomené zápěstí, copak jste dělala?“ zeptal se mě.

„No, když to chcete vědět, dala jsem pěstí měniči a nevěděla jsem, že je tak tvrdý,“ odpověděla jsem mu a on se zarazil.

„Vy víte o měničích?“ zeptal se se zájmem.

„Ano, vím a vím i, co jste zač vy a ta vaše podařená famílie,“ řekla jsem. „Jste upíři, co pijí krev,“ dodala jsem.

„Tak doufám, že víš, že o nás nesmíš mluvit. A teď ta tvoje ruka – dáme ji do sádry, aby ti to dobře srostlo.“

Když už bylo po všem, slíbila jsem mu, že o nich neřeknu živé duši, dokud neumřu, a šla jsem domů. Jaké bylo moje překvapení, když před domem stál Seth.

„Máš chvíli a pak šupem domů, jasný?“ řekla mi máma.

„Co tady děláš? A co poplach?“ zeptala jsem se.

„No, všechno dobrý. Byl tu nějaký cizí upír, tak proto byl poplach. A jsem tu, protože jsem tě chtěl vidět. A jak vidím, máš něco s rukou.“

„No, to je to od Paula, jak jsem mu dala pěstí. Mám nalomený zápěstí,“ ušklíbla jsem se.

Autor: mokasina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek La Push a její tajnosti 8. kapitola: