Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » L'immortale 17. kapitola

17.07.2011 (07:00) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 30× • zobrazeno 4370×

Vypnul motor, pohledem přejel venkovní parkoviště a našel, co potřeboval. Slezl dolů a opatrně se vydal dál po její vůni, která ho zavedla přímo do vchodu tohohle lidského obydlí. Podíval se, v kterém poschodí se ta potvora schovává. Úplně nahoře!

Obešel celý komplex z druhé strany, kde byla jen těžká tma a husté lesy. Pohled mu vyletěl nahoru, a pak se rychlými a ladnými skoky, které nebyly pro lidské oko absolutně viditelné, po terasách dostal až k té nejvyšší.

Uvnitř se svítilo, ale Kate měla všechna okna pozavíraná, to mu však nebránilo v tom, aby mohl nakouknout dovnitř…

Pozoroval ji, jak klidně sedí v křesle a čte si nějakou knížku. Nohy měla elegantně složené pod sebou a zrovna přetáčela na další stránku. Deim se divil, že všechno dělá pouze lidskou rychlostí a ne normálně, když se nemusí přetvařovat…, ale možná už to ani neregistrovala. Stál tam ještě tak minutu, než se její usměvavá tvář zvedla od rozečtené stránky a její pohled zakotvil přímo na té jeho. Teď už mu nic nebránilo vystoupit ze stínu, když byl konečně prozrazen.

Vklidu si prohlížel její obličej, na kterém se jí v momentě vystřídalo hned několik emocí. Nakonec tam ale zůstal jen děs. Jen se boj, holčičko, taky máš proč! Vrčel si popuzeně pouze v mysli. Bylo totiž jen málo upírů, kteří si jej dovolili napadnout, a on je vždycky zvládl levou zadní, dokonce i toho hlavního šaška z Volterry. Bez nejmenšího slitování se dokázal pomstít za to, že na něj bylo zaútočeno. Tentokrát ho však hlodal i červíček pochybností, že si za to může vlastně tak trochu sám.

Líbat upírku násilím, proti její vůli… No, měl čekat, že to může takhle nějak dopadnout, když neměl ani minimální tušení o tom, jestli má nebo nemá nějaký dar. Jenomže on tak nějak očekával, že se mu zavěsí okolo krku a bude po něm nedočkavě vzdychat. Kolik už podobných netykavek měl, a každá byla stejná. Pokaždé ho chtěly, a čím víc se tomu zpočátku bránily, tím divočejší to nakonec bylo. Navíc i on mohl udělat chybu, a tou jeho bylo, že požádal prvně Tanyu, která se okamžitě chopila příležitosti a začala se kolem něj svíjet a líbat ho. On za to ale nemohl, i když se ani nijak nebránil. Ale proč by taky měl?

„Otevři,“ přikázal jí razně. Prozatím se Kate nepokoušel jakkoliv ovlivnit, ale pokud bude vzdorovat…

Nesouhlasně na něj zakroutila hlavou. Tak nějak tohle očekával, a proto přešel až k proskleným dveřím balkónu a soustředěně se jí podíval do očí. „Okamžitě pojď sem a otevři ty dveře!“ Tentokrát už nátlak použil. Věděl, že to není správné, používat jej na upíry, ale on se dovnitř potřeboval dostat tak, aniž by cokoliv rozbil, a přilákal zbytečnou pozornost.

Kate se mírně zacukala, jakoby chtěla přimět stát nohy na místě, ale pak normálně, s mírně vyděšeným obličejem, přešla až ke klice a šoupla ji dolů. Otevřela, a opět se vrátila zpátky na místo, kde stála předtím. Deim to všechno skrz vyleštěné sklo potěšeně sledoval. Jeho naštvaná nálada ho pomalu, ale za to s rychlostí blesku, opouštěla, když se jeho očím nabízel ten překrásný obrázek Kate jen ve vytahaném tričku, dlouhém tak těsně pod její malý zadek. Vlasy měla shrnuté dozadu a jeden krátký rukáv byl níž, a jí z toho úsporného oblečení rozkošně vykukovalo rameno. A všechno to tak dokonale dotvářel ten její vyplašený kukuč.

Deimos si najednou zděšeně uvědomil, že se jeho vztek vytrácí a nahrazuje jej něco úplně jiného a z části taky hodně známého. Ale to už se i Kate začala probouzet z jejího krátkodobého oblouznění, a teď už se spíš naštvaně mračila.

Koukal, jak si jedním rychlým pohybem zakryla rameno, ale látka znovu po její hladké pleti sjela dolů. Zaklela a opět si to opravila. K jeho smůle to tentokrát udělala správně.

„Co tady děláš?“ prskla překvapeně a překřížila si ruce na hrudi. „A jak to, že jsem ti otevřela?“ Čelo se jí nechápavě nakrabatilo, ale hned na to si uvědomila… Poznal to podle toho, jak rychle se jí vyrovnaly vrásky na čele.

„Cos mi to na tom parkovišti udělala?“ zavrčel zlověstně, ale tak tiše, aby jej nemohl slyšet nikdo jiný, kromě téhle krásné blondýnky. „Chtěla si mě zabít!“

„Nechtěla, protože kdyby ano, už by bylo dávno po tobě, věř mi!“ poslední dvě slova jedovatě zašeptala. Deim měl chuť se potěšeně ušklíbnout, když se Kate snažila působit jako zlá holka.

„Tak, co teď s tebou?“ řekl a hladově si ji přeměřil.

„Obrať se a odejdi, pokud opravdu ještě nechceš opustit tenhle svět. Podle toho, že ovládáš to, čím si mě donutil, abych ti otevřela, budeš i velice starý…“

„Chytrá, moje malá princezna,“ zašvitořil sladce a zároveň potěšeně. Zato Kate právě nevypadala vůbec hezky… Kdyby jí tělem proudila i jiná krev než ta, kterou normálně vypije, měla by tváře rudé vztekem.

„Nejsem žádná princezna, a už vůbec ne tvoje,“ zavrčela a ohrnula výhružně ret. Deimos na ni vyvalil svoje překvapené oči a netušil, jestli se mu tohle skutečně jen nezdá. Že by si k němu tahle upírka opravdu dovolovala i přes to, že tuší, jak starý skutečně je? Byla tak hloupá? Nebo proč jinak by to dělala? Vždyť byl daleko silnější, než ona i přes ten její úchvatný dar. Bylo mu jasné, že to, co ovládá, není zrovna neškodná věc, ale on na tom byl daleko líp. Díky jeho ‚ovlivňovací‘ schopnosti byl téměř vždy v bezpečí, ale to nebylo to jediné…

Deimos překročil práh jejího domu a Kate se výhružně nahrbila. Věděl, že je připravená ke skoku, napnutá jako struna. Její tělo se připravovalo skočit.

„Klid!“ rozkázal jí temným, přesto melodickým hlasem a ona jej i proti svojí vůli poslechla. Tomu zděšení, které se jí přímo závratnou rychlostí usídlilo na obličeji, se Deim jen spokojeně usmál.

„Co to má znamenat?“ prskla sice navztekaně, přesto mu bylo nad slunce jasné, že Kate má strach. Vznášel se kolem ní jako takové specifické aroma, a ta pronikavá vůně citrusů už dorazila až k němu.

„Jak jsem řekl, nic mi neuděláš,“ zaštěbetal a přisunul se blíž.

„Zbabělče!“ vyhrkla naštvaně a Deim po ní střelil překvapeným pohledem.

„Jak jsi mi to řekla?“ Teď už stál úplně u ní a pozoroval ji z přivřených štěrbin svých očí. Chtěl vědět, jestli má tahle princezna dostatek odvahy, aby mu to zopakovala znovu a pěkně tváří v tvář.

„Z-b-a-b-ě-l-č-e!“ zdůraznila posměšně každé písmenko a Deimovi se s jistotou vracela jeho stará dobrá naštvaná nálada. To se ještě uvidí, kdo je tady silnější!

„Fajn,“ prskl a arogantně se pousmál. Chtěla mu vyhrožovat? Má to mít. Znovu ji uvěznil v jeho karmínovém pohledu, i když to k tomu, k čemu se momentálně chystal, vůbec nepotřeboval. Jenomže Kate měla tak sladce hluboké zlaté oči, že prostě nedokázal odolat. „Nepoužiješ na mě ten svůj dar!“ opět jí melodicky nakázal, a pak ji propustil z jejího provizorního klidu.

Její ruka okamžitě přistála na jeho ramenu, ale nic se nedělo. On si teď jen náramně užíval to její zděšení, když zjistila, že to skutečně nejde. Dal jí příkaz, přes který její hlava nepůjde, neprolomí tu provizorní bariéru, kterou jí tam tak dokonale vystavěl.

„Cos to se mnou udělal?“ zařvala na něj jak rozzuřená šelma.

„Neboj se, platí to jen na mě.“ Svádivě na ni mrkl, takticky se vzdálil a nahrbil k útoku. Bylo mu naprosto jasné, kdo z nich dvou bude ten silnější, vzhledem k tomu, že on konzumoval lidskou krev a ona jen tu zvířecí. I její tělo, i když dokonale odzbrojující, bylo slabší a křehčí jak to jeho. Chtěla si tak moc hrát, tak bude mít, co si přála.

*

Edward ležel na posteli a k tělu si víc jak šťastně tiskl jeho milovanou Bellu. Pozoroval její pokojnou tvář, jak v tichosti oddechuje a občas přes mírně pootevřené rty něco zažvatlá. Většinou to bylo jeho jméno, a už jen to ho naplňovalo neskonalou radostí. Když pak pomumlávala, jak ho miluje, byl téměř na vrcholu své spokojenosti.

Občas procházel starými vzpomínkami na to, jaký jeho život vlastně kdysi byl. Když ho Carlisle zachránil. Tenkrát jako mladý a ctižádostivý hlupák odešel bojovat. Chtěl tenkrát jen vybojovat lepší svět. Hloupé ideály, ale vlastně nejen ty, které ho svedly do zákopů. Tehdy už na světě neměl nikoho, protože oba jeho rodiče zemřeli na proklatou španělskou chřipku.

Jeho vzpomínky na lidské období mu sice pomalu bledly, ale on by stejně nikdy nedokázal úplně zapomenout na ten těžký zablácený kabát, který mu sahal někam ke kolenům. Na hlavě přilbu, která vypadala jak polovina vlašského ořechu s tím rozdílem, že byla naprosto hladká. Ta rozvrásněná krajina… A pak začal vzpomínat.

Všude okolo se ozývaly ohlušující rány, hlína lítala vysoko do vzduchu, jak se do ní zuřivě zakusovaly projektily. Zběsilý křik povelů, nářek, jekot a úpění zraněných se ozývalo všude okolo něj. Když to najednou bouchlo hned kousek od něj. V tu chvíli už neviděl a dočasně ani neslyšel. Celou levou polovinu těla vlastně ani vůbec necítil, kdežto ta pravá byla jako v ohni. Když se pak nějakým zázrakem probral v polní nemocnici, kde v té době vypomáhal i doktor Cullen, byl už téměř na pokraji smrti.

Edward se probral ze starých a smutných vzpomínek a raději znovu pohlédl na dívku vedle sebe, která tak nádherně hřála a pořád nerušeně spala. Pohledem opisoval křivku jejího ladného krku a opět jej malinko zabrněli špičáky. Tiše si povzdechnul a raději se znovu zadíval do stropu. K starým věcem už se vracet nechtěl, ale bylo tu teď něco, co tak úplně nechápal.

Najednou si nebyl vůbec jistý, jestli dělá správně, když chce, aby jeho nádherná Bella byla jako on. Nemohl jí kromě sebe nabídnout nic víc, což podle jeho nových měřítek bylo opravdu málo. Začínal uvažovat úplně jinak. Co když bude chtít mít děti? Jistěže bude chtít, hlupáku, všechny ženy po tom touží. On sám se otcem stát nemůže, i kdyby sebevíc chtěl, a jen on moc dobře věděl, jak zatraceně by si to přál. Kdyby tak mohl být zase člověk. Zůstal by s jeho láskou, měli kupu dětí a společně i zestárli na nějakém odlehlém a tichém venkovském sídle. Další jeho zmučené zaúpění se odrazilo od tmavých stěn.

Byl šťastný a zároveň i ne. Tak moc by si přál, aby jejímu životu mohl nabídnout něco daleko lepšího, než věčný život po jeho boku. Co když jí to nebude stačit? Stejně Belle pravdu dřív nebo později bude muset říct, a ona před ním jistě uteče. Ano, věděl, že tahle křehká dívka se nezastaví a vymaže ho ze svého života tak rychle, jako se jí v něm objevil. Co by tak dal za to, aby mohl vrátit zpět svoje lidství.

„Co se děje,“ zašeptala do ztichlého pokoje Bella, která se najednou probudila. Měla noční můru, ale Edward si jejího uhánějícího srdce ani nevšimnul, jak moc byl ponořený do svých chmurných myšlenek. Pohladila ho po tváři tak jemně, jak to dokázala jen jeho Bella a on spokojeně přivřel oči.

„Ale nic, jen nemůžu spát,“ zalhal, když se k ní otočil tváří. Uvnitř se cítil najednou jako bídák, že jí neustále jen lže. Jenomže prozatím musela být jejich existence utajená, přesto se ale nemohl dočkat dne, kdy jí to bude moc říct. A jak se na ten den těšil, tak úplně stejnou měrou se ho i bál. To bude ten den, kdy se všechno rozhodne, pouštěl si melodramaticky v hlavě.

Bella se najednou otočila a vymrštila do sedu, deka jí přitom spadla až k pupíku, ale bylo jí to jedno. Edward ji už viděl tolikrát, že stydět se před ním, tak jak dřív, už jaksi ani nemohla.

„Tak co budeme dělat?“ promluvila energicky, až na ni Edward vypleštil překvapené oči. „No, co tak koukáš, když nemůžeš spát, tak za trest něco vymysli,“ vyhrkla a rozespale se na něj usmála.

„Co bys ráda?“ zeptal se provokativně, a přitom jí konečky prstů přejížděl po nahých zádech.

„Kolik je vůbec hodin?“ Ještě naposledy si pořádně zívla.

„Teprve něco kolem čtvrté ráno.“ Jeho rty následovaly příkladu jeho dlaní a jemně ji vzadu líbaly. Bella si roztouženě vzdychla a hned na to jí protestně zakručelo v žaludku.

„Tak už vím, co budu dělat,“ promluvil měkce a jazykem jí putoval po páteři směrem vzhůru. Pak se jeho paže omotala okolo jejího pasu, stáhnul si ji hned vedle sebe a uchváceně pozoroval, co jen na jejím odkrytém těle mohl. Prsa, která teď už odpovídala na jeho smyslné škádlení, se mu pokaždé vybízela k dalším a dalším dotekům. Ale jeho Bella měla hlad, což skuhravě potvrdil i její žaludek. A to hned dvakrát za sebou.

Naposledy se k ní nahnul a políbil na krk, kde se její tep ozýval nejsilněji a opatrně, tak aby neporušil kůži, ji lehce stiskl zuby. Bella se vzrušeně prohnula, ale Edward se urychleně odtáhl. Tohle bylo i na něj moc. Na zemi sebral svoje spodní prádlo, stoupl si a pomalu si na sebe ty boxerky oblékl. Její pohled šel s jeho rukama postupně nahoru, až jí doputoval mezi jeho kyčle. Překvapeně vydechla nad tím, co bylo opět připravené k další akci a v duchu nadávala svému protivnému žaludku.

„Hned jsem zpátky,“ zavrkal smyslně Edward a už upaloval pryč. Měl namířeno do kuchyně. Sice ještě nikdy, teda spíš už hodně dlouho dobu, nic nevařil, ale snad ještě všechno nezapomněl. A pokud ano, tak Esmé měla v každém jejich domě, a nejen těch, poschováváno nespočet kuchařek. Svojí normální rychlostí pozotvíral všechny zásuvky a šuplíky a konečně se téměř důvěrně seznámil s jejich obsahem.

Jakmile se mu konečně dostala do rukou vytoužená kuchařka, tak zaslechl, jak se nahoře pustila sprcha. Jeho tělo namítalo, aby se okamžitě vydal nahoru a…, tak raději začal hledat co nejvíce čerstvých surovin, a že jich tu bylo skutečně poskrovnu. Všechno většinou v prášku… smetana, mléko, puding? A co je tohle? Nevěřícně v ruce přetáčel škatulku s podlouhlým čímsi… Savoiardy? Najednou se cítil úplně zmatený, a tak z posledních sil přečetl upířím tempem celou tu pětiset stránkovou kuchařku. A pak zoufale zapřemýšlel, co dál.

Nakonec kdesi vzadu vyštrachal kukuřičné lupínky, a všelijaké další a rozličné cereálie. Postavil vodu na čaj a na stůl vyskládal úplně všechno, co dům nabídl… Nakonec se za jeho zády objevila Bella jen v županu, objala jej kolem pasu a políbila na lopatku.

„To je všechno pro mě?“ optala se potěšeně, a přitom očima doslova hltala Edwardovo polonahé tělo namísto toho, co pro ni s takovou starostí nachystal k snídani. Ze sprchy byla dokonale a příjemně uvolněná i přesto, že bylo teprve půl páté.

„Ano, jenom pro tebe, já už jsem něco zakousl,“ taktně se omluvil, a tentokrát ani moc nelhal. Vlastně byl na lovu celkem nedávno a ještě doteď mu to bohatě stačilo.

Konvice ji svým pískotem probrala z rozjímání a přemítání, jestli prvně, jak jídlo, si nedopřejí něco úplně jiného. Edward sundal tu nerezovou potvoru z plotny, aby konečně přestala prskat a zalil čaj. Bella se v okamžiku posadila za stůl a nasypala si do misky jedny z jejích oblíbených lupínků.

„Mléko není?“

„Ne zlatíčko, bohužel. A ani vajíčka a nic čerstvého. Zatím jsem opravdu nestihl nic nakoupit,“ objasňoval Edward nedostatky a neúplnost sortimentu. Nemohl na ni vybafnout, že on se spokojí s nějakou vyzáblou srnkou. Zavětřil, a ano, kousek odtud se skutečně pásla nějaká vysoká. Chutně si mlaskl nad představou, jak mu ta rudá a teplá tekutina stéká z úst do krku a…

„Nad čím přemýšlíš?“ vybafla na něj Bella, když si všimla jeho zasněného výrazu.

„Ale, nad ničím,“ laškovně na ni mrkl, i když mu do smíchu právě nebylo. Kdyby tak jen tušila, co je vlastně zač, nebo čím se živí, asi by si hrůzou rvala vlasy a ječela jak Alice, když propásne výprodej u Gucciho.

Edward se taktně omluvil, odběhl nahoru, aby ustlal a sám si dopřál očistnou sprchu. Zbývalo mu posledních pár hodin ve společnosti jeho života, než ho bude muset odvést zpátky domů. Zase bude osamělý. Načechral polštáře a smutně si povzdechl. Zarovnal poslední nedostatek na už upravené dece a jeho kroky si to samy namířily do koupelny. Pustil vodu, a ještě se pro jistotu zaposlouchal do domu a okolí. Nikde nikdo, jen jeho Bella chroupala svoji snídani.

Vlezl si pod ten vlažný proud a chtěl si nechat odplavit svoje dotěrné myšlenky, které ho neustále bombardovaly i během těch hodin, kdy v posteli objímal jeho lásku a ona mu spokojně oddechovala na rameni. Teď se mu do hlavy vetřely zase. Nedalo se to už vydržet. Potřeboval Belle konečně říct pravdu, a to co nejdřív. Možná by mohl konečně zavolat Kate a domluvit to s ní.

*

Tanya zůstala vklidu ještě nějaký ten čas, i když byla raněná jako nikdy. Nejenže si ji ta nula Edward dovolil odmítnout, dokonce i opustit, ale navíc i ten nový upír, co vypadl dost nadějně, se vypařil. Doslova se po něm najednou slehla zem.

Byla si moc dobře vědoma toho, že se Deim Kate líbil, a proto Tanya neodolala a musela ho políbit co nejdřív. Její sestra ji donutila trpět tak, že musela snášet to lidské nic dost dlouho vedle sebe a nesměla té poběhlici zkřivit byť jen vlásek, a že Tanya by jí ráda pokřivila víc, jak jen ten zatracený vlas. Takže teď si její drahocenná sestra zasloužila vendetu.

Kate si asi ani neuvědomovala, že její ochranářské a sesterské pudy k tomu člověku, v Tanye probouzely jedině divoké zvíře. Musela se na to dívat téměř den, co den. Tak moc toužila po tom, aby mohla jednou chytit Bellinu ruku do té svojí a… začít lámat ty křehké lidské kosti. Tělem se jí prohnal toužebný chtíč jen nad pouhým obrázkem trpící Belly. Bylo to opravdu dokonalé. To malé člověčí nic se krčilo u jejích nohou a drželo si pohmožděnou ruku, a ani zdaleka netušilo, že Tanya s ní ještě nehodlala skončit. Dala jí jen dostatečný prostor k trpění, když jí hned při druhém křupnutí omdlela. Musela pokaždé čekat, než to zvířátko krčící se teď u jejích nohou nabude znovu vědomí. A ona potřebovala tenhle uspokojující obrázek…

Raději okamžitě vypnula svoji mysl, protože se jí začínal až příliš líbit ten výjev v její hlavě. Musela se začít soustředit na něco jiného. Ano, na nějakého člověka. Muže nejlépe. Někoho, kdo dokáže uspokojit její apetit alespoň z jedné strany.

Tanya se na okamžik rozhlédla okolo sebe, ale Alice s Jasperem už v klubu dávno nebyli. Necítila je ani nikde poblíž, takže museli zdrhnout chvíli potom, co se vypařila i její namyšlená sestra Kate. Alespoň jedna mise se jí podařila. Naštvat svoji sestru, a to pořádně. Jo, Kate byla opravdu vytočená, to Tanya poznala už jen z její strohé chůze, o její tváři nemluvě. Ta byla naprosto tvrdá a bez jakékoliv emoce.

Spokojeně se usmála, i když jí ke štěstí a uspokojení chyběl chlap. Ale i to mohla vyřešit velice rychle. Nabídnout se. Povytáhla si lem svých už tak krátkých šatů ještě o něco víc nahoru. Teď už byly vidět i velice malé kalhotky, stejně rudé jako její šaty. A jestli něco uměla opravdu dobře, tak to přilákat pozornost opačného pohlaví. Načechrala si svoje blond vlasy a začala spokojeně sondovat zaujaté muže.

*

„No tak, na co čekáš tentokrát?“ posmíval se jí ten bídák. Jak to jen mohl udělat? Jediná věc, kterou se mohla bránit a on s ní udělá tohle. Doufala, že mluvil pravdu, když jí tvrdil, že tohle platí jen na něj, protože kdyby o svůj dar měla přijít jen kvůli nějakému rozkazu staršího upíra, no netušila ani malinko, co by tak mohla dělat. Ale asi nic.

„Tady se rvát nemůžeme, bylo by to slyšet,“ namítala zoufale.

„Najednou se bojíš, zlatíčko?“

„Ne,“ štěkla teď už zase vytočená a v ráži. Jestli si tenhle dědek myslel, že ji tak jednoduše vystraší, tak to se teda pekelně sekl. „Tady ne, ale půjdeme někam…“

„Do lesa,“ přišel se spásným řešením ten ničema. Kate tušila, že proti němu nemá tu nejmenší šanci, a jediná její starost byla Bella. Naštěstí ta teď měla Edwarda, který se o ni postará. Tím si byla jistá asi tak, že proti Deimovi nevyhraje. Ne bez jejího záchranného daru. Jen dvou věcí litovala. První asi to, že toho šmejda nepřipekla o něco víc. A taky jí hlodalo to, že se nerozloučila se svojí nejlepší kamarádkou.

Doufala, že Edward to Bell všechno vysvětlí co nejdřív, aby věděla, proč se s ní její nejlepší přítelkyně vlastně vůbec nerozloučila. Ta křehká lidská dívka byla víc, jak její kamarádka. Byla její sestra, a to doslova. Úplná reinkarnace Amabelly. Vždyť i to jméno jistě nebyla náhoda. Tělem jí proplul smutek. Ani tentokrát nedostala příležitost se rozloučit.

„Nehýbej se a nemluv,“ připoutal její tělo na místě dalším rozkazem. Kate by teď strachy bušilo srdce, kdyby ještě žilo. Je to tady, pomyslela si zoufale. Teď jí utrhne hlavu, jak obyčejný a sprostý zbabělec, a ona při tom nebude smět ani pípnout. No, však nic jiného ani nebyl. Jak odporný a rychlý konec, blesklo jí hlavou. A tak, když si ji přehodil přes rameno, překvapeně si oddechla.

„Musím si nějak pojistit, že mi neutečeš, princezno,“ osvětlil Kate s úsměvem, který ona vidět nemohla. Její pohled byl zabodnutý do jeho zad. Jak moc si přála ho pořádně praštit a následně do něj pustit miliony voltů, doslova ho napěchovat od hlavy až k patě jejím darem. Jenomže teď nefungoval, díky tomuhle upírovi.

Deimos opatrně vylezl na balkón a tak, jak nahoru vyskákal, tak stejným způsobem to vzal i dolů. Těžko se mu přemýšlelo, že má s Kate bojovat, když měl její zadeček hned u tváře. Zahalený jen do obyčejných kalhotek, které mu na ní ale připadaly vážně sexy. A to nebylo všechno, od čeho byl jen kousek. Nikdy si ale žádnou ženu nevzal násilím a ani Kate by to neudělal. Bojovat na život - to ještě ano, ale pokořit ji tím nejhorším možným způsobem, tak to by snad udělal jen obyčejný barbar. Až tak hluboko on nikdy neklesne. Rozběhl se hlouběji do lesa, a raději se pokusil okamžitě zahnat všechny hloupé a rozptylující myšlenky.

Hned, jak se dostal na odlehlou mýtinu, spokojeně položil Kate na zem a vzdálil se. Prozatím byla opravdu tiše, ale to vlastně nebylo nic moc nového, nakázal jí to.

„Můžeš se zase uvolnit a mluvit,“ potěšeně se ušklíbl, ale od Kate se žádného vědu za to, že jí dovolil se zase normálně pohybovat a bavit, nedočkal. Děsivě na něj zavrčela a vrhla se kupředu.

Deim to tak nějak očekával, a tak se na ten náraz dopředu připravil. Nepoložila ho na lopatky a jen tak se jí to nepovede, jen se ozvala šílená rána, jako se odněkud odloupl kus skály. Kate bolestivě zaskučela, zato Deimos se jen vítězně zašklebil.

„Ty!“ zavrčela a jednu pořádnou mu pleskla. Tentokrát to už ale cítil, a tak jen naštvaně přivřel oči, to už mu ale přistála i druhá. Vytočeně čapl její drobnou ruku a otočil s ní tak silně, až Kate bolestivě sykla. I přes to všechno mu ale druhou dlaní zatnutou v pěst dala pořádnou ránu do břicha. Ani to s ním nehnulo, jen se mu obočí jak nevěřícně nakrabatilo, tak z něj bylo jasně čitelné naštvání.

„To je všechno co dokážeš, princezno?“ proneslo studeně a odpovědí mu bylo jen jedno divoké zavrčení. S touhle blondýnkou by raději dělal úplně jiné věci, než se právě zbytečně pral, ale ranila jeho ego… Mohl to být jen takový laškovný souboj, ale ona to brala vážně. Vlastně i on, v prvé řadě on. Než však stačil dál rozvíjet svoje teorie, pokusila se ho Kate položit na lopatky už poněkolikáté a pokaždé bezvýsledně. Na jednu stranu jej rozčilovala, ale na tu druhou se mu zase zdála docela roztomilá, jak se snažila ubránit… Zachránit, i když věděla, že je daleko slabší než on. Musela ji bolet ruka, přesto se neustále snažila vybojovat si svobodu.

„Pust mě, ty šmejde!“ Mrskla sebou bezradná Kate.

„Jak si mi to právě řekla?“ Překvapeně se na ni podíval a čekal, až to zopakuje, i když slyšel až moc dobře. Tahle upírka byla vážně drzá, což ho, i proti jeho vůli, vzrušovalo. Nikdo, kdo se mu kdy podobně postavil, nepřežil. A Kate zřejmě na životě už nezáleželo. Věděl, že má celý klan, vlastně dva, který ji bude chtít pomstít, ale i s těmi se vypořádá levou zadní, pokud bude muset. Stiskl a vytočil jí ruku o něco víc.

„Au,“ vylezlo z ní jen jako zašeptání. Nechtěla ho uspokojit tím, že se ukáže jak moc je zranitelná, ale opravdu to bolelo.

„Jak že jsi mě to před chvílí nazvala, princezno?“ zopakoval svoji otázku.

„Moc dobře víš jak…“

„Chci to slyšet znovu,“ zasyčel skrz sevřené rty s obličejem téměř u toho jejího. Bože, jak moc si přál být teď uvnitř ní a pohrávat si s Kate úplně jinak, než takhle. Byla naprosto perfektní, pro něj úplně dokonalá. Krásná, malá s hlubokýma očima. Dokázal si představit, že na lidi a upíry, které má ráda, je milá. Kdo ví, jestli byla taky tak promiskuitní jako její drahá sestřička, ale spíš to vypadalo, že ne, což ho z nějakého záhadného důvodu zahřálo u jeho mrtvého srdce. Ten kus ledu v jeho hrudníku ještě nikdy po nikom tolik netoužil, jako právě teď po téhle bytosti tady. Doslova bytostně si přál, aby neudělal tu osudnou chybu v baru, ale bohužel už se stalo. Jednu věc ale věděl s jistotou, nemůže Kate ublížit… Alespoň prozatím ne, protože by trpěl sám a on musí prvně přijít na to, jak se téhle obsese po ní zbavit.

„Polib si,“ štěkla nahněvaně, přesto jí ale na tváři pořád pohrával ten bolestivý úšklebek. Čekala, že ji každým momentem napadne, roztrhá a spálí, nebo dokonce ještě něco horšího před tím, než ji rozcupuje na kousíčky. Pořád se ale nic nedělo, jen si ji nevěřícně prohlížel.

„Proč si mě před tím klubem napadla? Vždyť to byl jen polibek…“ povídal a mezitím Kate uvěznil i druhou ruku. Ta sebou však nepřestala mrskat, proti jeho síle to ale mělo opravdu pramalý úspěch.

„Bylo to arogantní, odporné a určitě to nebylo to jediné, co jsi ode mě chtěl,“ plivala jedovatě. „Navíc z tebe byla pořád cítit Tanya. Nevím, s kým sis mě spletl, ale já rozhodně nejsem šlapka jako moje sestra!“ Ne, to teda nejsi, pomyslel si spokojeně Deim. Jeho domněnky byly částečně potvrzeny.

„A co kdybych požádal v tom klubu prvně tebe?“ zeptal se na to, co ho momentálně zajímalo nejvíc. Jestli podle jejího chování v tom pajzlu ho chtěla i ona a on si to pokašlal tím, že vzal prvně tu husu její sestru, nebo neměl šanci už na začátku a ty její horké pohledy se mu jen zdály?

Kate sklopila poraženě hlavu. Nechtěla mu říkat, jak šťastně by mu byla schopná skočit okolo krku, kdyby ji vyzval jako první a… taky poslední. Dnešní večer mohl skončit úplně jinak… A on to jistě pochopil.

„Tak co kdybychom začali pěkně od začátku?“ navrhl nedočkavě Deim. Jak moc se mu líbila idea mít Kate pod sebou a… Musel zkusit znovu svoje štěstí, třeba to vyjde a konečně bude moc vyléčit jeho posedlost touhle bytostí. Co když stačí se s ní jen jednou vyspat a veškeré pobláznění pomine? Potřeboval to zjistit.

„Víš, co mi můžeš,“ prskla vytočeně. A i když se snažil udržet v klidu sebevíc, ta sladká princezna ho pokaždé dokázala bezpečně znovu nabrousit a zároveň i navnadit…

„Co ti můžu?“ pošeptal jí do ucha téměř zpěvně. Než se ale nadála, byla volná a Deim držel její hlavu ve svých velkých dlaních. „Co ti teda můžu, princezno?“ dodal ještě tišeji než předtím.

*

O pár hodin později odcházela Tanya domů. Byla sama se sebou docela spokojená, i když se jí nepodařilo dostat toho nádherného Deima. Jak moc by chtěla, aby si to s ní rozdal na záchodcích, dokud tam ještě její sestra byla. Tak moc toužila, aby to Kate slyšela a… trpěla. Mrkla na hodinky na zápěstí a ukazovaly něco kolem čtvrté ráno.

Z ničeho nic jí přišlo na um, že by si mohla skočit na lov. Přece jen už delší dobu nebyla, takže se málem zakousla do toho měkkého lidského krčku toho muže, se kterým skončila ani ne před čtvrt hodinkou, načež okamžitě usnul a ona jej nechala v rozházených přikrývkách tvrdě oddechovat. Přestože byla celkem uspokojená, něco jí k dokonalosti chybělo. Zaprvé měla hlad a tou druhou věcí, která se jí neustále zahryzávala do hlavy, bylo to, že nedostala Deima a ani Edward ještě nepřišel k rozumu.

Edward… Kde asi teď je? Užívá si s nějakou jinou, místo toho aby uspokojoval mě? Nemohla zapomenout na staré časy, kdy byli jeden na druhém docela závislí. Ona vždy víc… Přesto i on ji častokrát vyhledal sám od sebe. Nebyla to pořád jen Tanya, a v těch případech, kdy ho vyhledala, se nikdy neprotivil jejich společným sexuálním hrátkám. Tak proč teď?

Nedokázala si představit upírku, která by Edwardovi tak vymetla hlavu, aby ji neustále odmítal. Musela mít nějaký dar, jinak to ani nebylo myslitelné. Možná by mu měla otevřít oči a té zmiji jednou provždy zakroutit krkem. Přece jen pak nebude mít nad jejím miláčkem už žádnou moc. Edward bude zase její. Ale jak ho najít? Jak zjistit, kde se ten pacholek s tou svojí novou atrakcí skrývá? Prozatím nevěděla, ale třeba jí dá odpověď jeden rychlý lov. Pokaždé, když jde za svojí kořistí, její mozek dokáže fungovat daleko lépe a hlavně bez emocí. V tu dobu jsou všechny její sentimentální receptory vypnuté a ona má možnost soustředit se jak na lov, tak na všechno ostatní, co jí momentálně běží hlavou.

*

„Edwarde?“ volala ho Bella k sobě dolů. V kuchyni už dala všechno do pořádku, ale při úklidu si všimla, jak moc málo potravin tady vlastně má. No, nebylo se vlastně čemu divit, Kate ho z jejich domu vyhodila teprve nedávno a on byl navíc obyčejný kluk, který netráví čas v supermarketu a… nakupuje jídlo.

„Děje se něco, lásko?“ přiběhl k ní a snažil se z jejího výrazu uhádnout, co se asi tak mohlo stát.

„Nic, jen jsem se chtěla zeptat, kdy mě odvezeš domů,“ dodala Bella s nádechem purpurové ve tvářích. Ten ručník okolo Edwardových kyčlí, který si přidržoval jen jednou rukou, byl jako opravdová rušička jejích prozatím kloudných myšlenek. Teď už samozřejmě tak klidné nebyly, ale vrhnout se na něj taky jen tak nemohla. Co by si o ní pomyslel? Že jsi nadržená nymfomanka… Smutné, ale bylo to tak, že díky Edwardově vybavenosti, zručnosti a dokonalým praktikám po něm toužila skoro nepřetržitě. Za co se však styděla asi nejvíc, bylo to, že i její sny se motaly okolo tohohle pana dokonalého, a nikdy se v nich moc nemluvilo.

Najednou mu ten ručník spadl k nohám a on tam před ní stál úplně nahý, jako socha nějakého dokonalého řeckého boha, naprosto nehybný a soustředěný. Bella se jen přidušeně nadechla, když se na ni ale vyděšeně podíval, pochopila, že on zrovna na nějaké postelové válení rozhodně nemyslí.

„Bello, běž okamžitě nahoru do koupelny a zamkni se tam,“ nakázal jí rychle.

„Ale proč…“

„Lásko, věř mi! Ať se tady děje cokoliv, ať uslyšíš cokoliv, zůstaň tam zamčená. Já si pak pro tebe pak přijdu, a teď utíkej! Honem!“ Postrkoval ji ven z kuchyně, ale stála tam jako přimražená. Srdce jí v hrudním koši sprintovalo jako na závodech a jen na něj vyděšeně koukala. Netušila, co se to tady děje, ale jistě to nebude nic hezkého, to poznala z toho vystrašeného obličeje jejího Edwarda.

„Neboj se, miláčku, nikomu se nic nestane, jen mě poslechni.“ Pořád nic. Edwardovy nervy už byly jen krůček od kolapsu, a tak si vyhodil Bellu do náručí a po lidsku s ní vyběhl schody, zanesl do koupelny a zamknul. Nemohl si dovolit, aby se dostala ven dřív, než se všechno uklidní, než on všechno vyřídí.

V tu chvíli se rozezněl i jeho mobil na nočním stolku, Edward už ale neměl čas to vzít. Jediné, co ještě stihl, bylo natáhnout na sebe boxerky, než někdo dole vzal za kliku a jednoduše vytrhnul zámek. Tohle se bude těžko vysvětlovat, napadlo ho ještě předtím, než seběhl do přízemí a za sebou zanechal jen křičící Bellu. Ječela a mlátila do masivních dřevěných dveří, a on byl alespoň trošinku klidný, že je v provizorním bezpečí. Dokud bude žít on, bude i ona.

Připravil se k útoku.

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek L'immortale 17. kapitola: