Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krvežíznivá láska 5

09.10.2009 (11:00) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3652×

5. Kapitola – Tajemství

            Okamžitě jsem se rozběhla k místu, kde stála.

            „Alice!! Alice uteč!!“ volala jsem na ni, ale marně. Buď chtěla spáchat sebevraždu, nebo mě vážně neslyšela! Ale tohle se zaslechnout dalo!

Když jsem doběhla na deset metrů od ní, zahlédla jsem její výraz. Měla nepřítomný vyděšený pohled. Natahovala ruce někam před ni a pořád říkala: „Ne! Nedělej to Edwarde! Ještě se můžeš vrátit!“

Podívala jsem se na silnici. Auto stále nezpomalilo, a tak jsem plnou rychlostí vrazila do Alice. Byla to opravdu tvrdá rána. Jako byste narazili do stěny z kamene. S ní to ani nehnulo, jenomže mě to odmrštilo dva metry od ní. Jenže dobrá zpráva byla, že už mě vnímala. Podívala se na mě a já ji řekla: „Alice uhni z cesty!“ a podívala jsem se na auto. Podívala se stejným směrem a jakmila spatřila to, co já, vzala mě do náruče, jako bych nevážila šedesát kilo ale pět. Pak jsme se najednou ocitli dobrých deset metrů od místa, kde jsem seděla. Auto projelo kolem nás a pokračovalo dál, ale zanedlouho jsem uslyšela policejní sirény.

„Páni, děkuju Alice! Jak jsi…?“ chtěla jsem se zeptat, jak jsme se sem dostali tak rychle, ale už ona na mě vrhla prosebný výraz a otočila hlavu k davu, který se na nás řítil.

Jen jsem pokývala halvou na znamení souhlasu. Alice seusmála, postavila mě na nohy a podepřela, abych neupadla. Oh, její ruce jsou tak ledové! Další zvláštnost!

„Jste v pořádku?“ „Jak jste se tady ocitli?“ „Slečno, copak jste neslyšela to auto? Co jste tu dělala?“ ptali se nás všichni okolo. Když v tom si Alice dala hlavu do dlaní a začala plakat. Obejmula jsem ji a řekla lidem, aby nás nechali o samotě. Viděla jsem jejich nesouhlasné pohledy, ale nakonec všichni odešli.

„Jsi v pořádku? Nebolí tě něco?“ zeptala jsem se Alice. Ona jen zvedla hlavu. V obličeji žádné stopy pláče. Podívala se okolo, a když viděla, že jsem tu s ní sama, vztala a usmála se na mě.

„Ano jsem v pořádku. Díky Bello.“

„Ty znáš moje jméno?“

„Ano, každý ho zná! Ty jsi v pořádku?“ úsměv jí zmizel.

„Asi jo, jenom mě trochu bolí hlava.“ Kdo by se taky divil? Po takové ráně. Ale nechtěla jsem se jí vyptávat. Znám jaké to je, když se do vás pořád montují cizí lidé.

„Pojď, vezmu tě do nemocnice. Dělá tam můj táta.“ Na chvíli se zamyslela, „jenže můj odvoz právě odjel! Skara to nemohla ta Rose počkat?“ řekla opatrně.

V tu chvíli se k nám přihnala Sam.

„Bello! Jsi v pořádku? Syšela jsem, co se tu stalo!“

„Ano jsem v pořádku. Sam, chtěla bych ti představit Alici.“

„Ahojky.“ Řekla Alice a vykouzlila ten okouzlující úsměv.

„Ahoj, ráda tě poznávám.“ Vykoktala ze sebe Sam.

„Máš tu auto? Myslím, že se Bella uhodila do hlavy, možná bude muset do nemocnice.“

„Jasně, hodím ji tam.“

„A mohla bych jet s vámi?“

„Určitě!“ řekla s úsměvem Sam.

Šli jsme pomalu k autu, každá mě podepírala z jedné strany. Cestou domů jsme mlčeli. Až těsně u Forks začala mluvit Alice.

„Bello, ještě jednou děkuju, žes mě…no…zachránila.“ Pousmála se.

„No není zač.“ bylo mi jasné, že ví, že s ní budu chtít mluvit! Mám na ni tak moc otázek. Proč neuhnula tomu auto? Kdo byl Edward, ten kluk s kterým mluvila, i když tam nikdo nebyl? Jakto, že je tak tvrdá? A že je tak rychlá a silná? Musím to zjistit!

„To je dobré, už se o ni postarám.“ Řekla Alice, když jsme zastavili před nemocnicí.

„Dobře, tak se u vidíme zítra ve škole!“ odpověděla Sam.

Vešli jsme do nemocnice, Alice mě stále podpírala, ale připadalo mi, že se bojí mě vzít pevněji.

„Počkej Alice, jenom zavolám Stefi, kde jsem.“

„ To nemusíš. Máme ještě půl hodiny, pak se Stefi začne opravdu bát. Řekneš jí to až doma.“

„Fajn.“ Cože? Půl hodiny, než  se začne bát? Jak tohle může vědět??

Využila jsem chvíle, když jsme byli samy.

„Mám na tebe pár otázek!“

Ona se jenom usmála. „Vědela jsem, že to přijde. Ale teď ne. Všechno ti řeknu, až přijde čas. Stejně teď většinu času budeme trávit spolu.“

„Ty chceš trávit čas se mnou? Proč?“ ona mě vždycky překvapí.

„Všechno se dozvíš. Neboj se.“ Začala se smát a pak na mě mrkla.

Došli jsme ke dveřím, kde byl na zlaté destičce nápis Dr. Carlisle Cullen. Alice zaklepala a pak vešla. Za stolem tam seděl nádherný blonďatý muž. Mohlo mu být tak třicet. Byl vážně nádherný!!

„Ahoj tati.“ Řekla Alice.

„Dobrý den.“ Pozdravila jsem ho.

„Ahoj, co se stalo?“ zeptal se a už si bral nějakou tašku.

„No, Bella do mě narazila.“ Řekla Alice se smíchem.

„Aha.“ Usmál se Carlisle.

„Tak Bello, bolí tě něco?“

„No jenom trošku hlava.“ Posvítil mi do očí a celou prohlédl.

„Myslím, že budeš v pořádku. Tady máš prášky na bolest hlavy. Pozítří se mi přijď ukázat ano?“

Jen jsem přikývla a už jsem pomalu odcházela. Zrovna jsem zavírala dveře, když jsem slyšela Doktora Cullena: „Tak to je Bella?“

„Ano. Neboj. Slibuju, že jí nic neřeknu, dokud se neukáže on. Jen mi dovol být s ní a chránit ji!“ řekla prosebně Alice.

„Dobře, myslím, že už to ani jinak nejde. Stejně se jednou všechno dozví, pokud se nerozhodne jinak. Ale kdyby jsi cokoliv viděla, zavolej a my přiběhnem!“

Alice zavýskla radostí a asi ho obejmula.

„Postarám se o ni, slibuju.“

„Tak už běž, ať nečeká dlouho!“ řekl Carlisle.

Rychle jsem se posadila na lavečku  v čekárně. Co to sakra mělo znamenat? Nic mi neřekne? A kdo se to má ukázat? A hlavně…proč by mě měla chránit? Napadalo mě dalších několik otázek. Ale Alice slíbila, že mi vše řekně, až přijde správná chvíle. Budu jí muset důvěřovat.

Alice mě zavezla domů Carlislovým autem. Popřála mi dobrou noc, a řekla, že se uvidíme ve škole.

„Dobře. A Alice? Co ty odpovědi?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.

Úsmála se na mě.

„Zodpovím ti ty, na které jseš připravená! Tak zatím!“ než jsem stačila cokoliv říct, odjela.

Tím ve mně vyvolala další otázky. Připravená? Musím si na zítřek připravit všechny otázky, které mám. Ale pochybuju, že dostanu odpověď na všechny.

Nemohla jsem usnout! Pořád se mi vybavovali nové a nové otázky! Ale hlavně mě trápila otázka, jestli zítra Alice bude ve škole. Bude se se mnou bavit jak slibovala? Co když se mi bude vyhýbat? No, tak bych asi umřela zvědavostí.

Nakonec jsem usnula- asi v jednu ráno. Ale hned, když jsem usnula, začala se mi vybavovat ta scéna u Olympie. Znova a znova jsem utíkala za Alicí a varovala ji před tím autem. A vždy jsem viděla ten nepřítomný pohled. Jakoby se dívala někam hodně daleko. A potom ten vystrašený pohled. Stále se dívala na něco v dálce. Vypadala, jakoby se stala svědkem vraždy někoho velmi blízkého. A ta slova co říkala. Edward byl ten další adoptovaný kluk, ale utekl, pokud si pamatuju dobře. Co nemá dělat? A proč to říkala, když tam nikdo nestál? Byla vážně zvláštní.

Když už se scéna opakovala po sedmé, vzbudila jsem se. Bylo teprve pět hodin! Věděla jsem, že už neusnu, tak jsem se šla osprchovat. Hlava mě pořád bolela, tak jsem si vzala prášek, co mi dal doktor. Když jsem se vrátila do pokoje, na mé posteli seděl Frank.

„Promiň, jestli jsem tě vyděsil.“ Usmál se omluvně.

„Ne, to je v pohodě.“

„Jen jsem slyšel sprchu, tak jsem se ti přišel omluvit, že jsem na tebe včera tak křičel, ale vážně jsem se o tebe bál. Ty jsi jediná žijící osoba mé rodiny a nedovolím, aby se stalo něco i tobě.“

„Já to vážně chápu. Moc se omlouvám. Kdybych si dávala lepší pozor a nespadla s těch schodů, nepřišla bych pozdě. Promiň, měla jsem vám zavolat.“

„Ano, to jsi měla!“ začali jsme se smát. Pak vstal, dal mi pusu na čelo a šel do práce.

Nenapadla mě lepší výmluva, než to, že jsem spadla a jela do nemocnice. Je to vlastně poloviční pravda. Spadla jsem, i když ne ze schodů, a byla v nemocnici, i když ne dvě hodiny. Ale kdybych jim řekla, že jsem byla v Olympii a tam zachraňovala kamarádku před opilým řidičem, asi by mi dali zaracha.

Šla jsem dolů do kuchyně, udělala si snídani a zapla televizi. Dívala jsem se do sedmi. Pak jsem se šla načesat a nalíčit a jela do školy. Páni, je možné, že tam jdu teprve po třetí? Místo, kde jsem parkovala předešlé dva dny, bylo zase volné. Jen co jsem vypnula motor, stála u mých dveří Alice.

„Ahojky! Jak si se vyspala? Co Stefi a Frank? Nezlobili se moc že ne?“ spustila na mě, jakmile jsem vylezla z auta.

„Ahoj, moc dobře jsem nespala, zlobili se, ale všechno jsem jim vysvětlila.“ Odpověděla jsem s úsměvem.

Šli jsme bok po boku až ke třídě, kde jsem měla první hodinu.

„Díky za doprovod. A pamatuješ, co jsi mi včera slíbila?“ zeptala jsem se opatrně.

„Samozřejmě, odpovědi dostaneš, teda jestli budu moct odpovědět. Budu tě čekat po vyučování. Tak pá a uč se!“ mrkla na mě a než jsem stihla něco říct, odtančila pryč.

Jakmile jsem vešla do dvěří, vrhla se na mě Sam.

„Jak ti je?“

„Vážně dobře. Doktor mi dal jenom prášky na bolest hlavy.“

„A co Alice? Bavíte se pořád?“

„Ano, taky se divím, ale dnes říkala, že mě počká před třídou!“ Sam na mě opět zírala.

V tu chvíli zazvonilo. Byla jsem ráda, že se Sam nestihla zeptat na tu jizvu, ačkoliv jsem jí viděla na očích, že se zeptat chce. Hodiny se děsně vlekly. Chystala jsem si všechny otázky, na které chci dostat odpovědi od Alice. Všechny hodiny jsme probírali něco, co jsme se učili na Floridě. Nuda! Ale přece jenom jsem se zvonění dočkala a okamžitě jsem vystřelila ze dveří. Rozhlédla jsem se a opravdu, Alice tam stála a usmívala se na celé kolo.

„Ahoj, jaké bylo vyučování?“ zeptala se a už si ke mně vyšla.

„Stršně nudné! Kam jdeme?“

„Na oběd přece.“

Šli jsme přes chodbu až do jídelny. Před tím jsem si toho nevšimla, ale teď se na nás všichni dívali. Každý, kdo šel kolem, zůstal stát jako opařený a zíral s otevřenou pusou.

„Proč všichni tak koukají?“ zeptala jsem se.

„Věř mi, kvůli tobě to není! Ještě nikdy mě neviděli s nikým jiným kromě mé rodiny. Víš, my se s nikým moc nebavíme. Jsme samotáři.“

„A proč se rozhodla, že se budeš kamarádit se mnou?“ první z mých méně podstatných otázek.

„Pro tvoje dobro.“ Řekla. „Teda snad.“ Zase se začala smát.

„Proč pro moje dobro?“

„Počkej do jídelny. Tady je moc lidí.“

Vešli jsme do jídelny a já zamířila ke svému obvyklému stolu. Jenže Alice mě chytla za ruku.

„Chceš odpovědi nebo ne? Dnes sedíš se mnou.“

„Dobře, jenom chvíli počkej, řeknu to ostatním.“ Otočila se a šla si sednout k nejvdálenějšímu stolu.  Já šla za mými spolužáky, kteří se na mě užasle dívali.

„Ahoj, promiňte, ale dnes s váma sedět nebudu. Říkala jsem Alici, ať si sedne s námi, ale nechce.“

„Jo jasně, to je v pohodě. Budeš s náma sedět, když tady Alice nebude, chápeme!“ řekl mi s úsměvem Luke. Ostatní se taky usmívali.

„Dobře, uvidíme se zítra!“ a šla jsem nedočkavě k Alici. Ta se na mě usmívala. Stůl byl opravdu daleko od ostatních, takže nás nikdo nemohl slyšet.

„Tak začni!“ povzbudila mě Alice s úsměvem.

„Cos dělala, žes neviděla to auto a ani neslyšela mě, jak na tebe volám?“

„Hm…řekněme, že jsem byla mimo. Další.!

„To mi nestačí!“ trvala jsem na svém.

„Budeš se muset spokojit s tímhle, jinou odpověď na tuhle otázku nedostaneš!“

„Fajn! Kdo je Edward?“

Tohle ji překvapilo. „Jak víš o Edwardovi?“ její krásné oči byli najednou plné bolesti.

„No když jsem už byla u tebe, slyšela jsem tě říkat : Ne! Nedělej to Edwarde! Ještě se můžeš vrátit!“‘

„Je to můj další bratr. Utekl od nás před pěti lety a od té doby jsme ho neviděli!“ vzpomněla jsem si na její sourozence. Podívala jsem se ke stolu, kde seděli včera. Byli tam. Všichni odvrátili zrak, jakmile si všimli, že se na ně dívám. Všichni kromě Rosalie. Ta na mě vrhala vražedné pohledy! Okamžitě jsem se podívala zpět na Alici. Musela vidět zmatení v mých očích.

„Rosalie a Jasper nesouhlasí, že se s tebou kamarádím.“

„Proč?“

„To se taky časem dozvíš!“ v hlavě se mi rodily další otázky, „Ale Emmet by se s tebou chtěl seznámit.“

Podívala jsem se na Emmeta. Znova mě okouzlilo jeho tělo. Díval se na mě a usmíval se. Zamával mi a já mu to oplatila. Jenže Rosalie ho pod stolem kopla a vrhla na mě zase ten zlostný pohled, tak jsem se vrátila k Alici.

„Poznat se se mnou? Proč?“

„Přece jenom jsi ve škole nová, každý tě chce poznat.“

„No tak dobře, ale kdy?“

„Co třeba hned?“ Řekla s úsměvem.

„Ale ještě jsem se tě nezeptala na všechno!“ nenechala jsem se.

„No tak dobře, na seznámení bude času dost.“ Řekla se sklamáním v hlase. „Tak se ptej!“

„Proč si mluvila na Edwarda, když tam nikdo nestál?“

„No víš, jak jsem ti říkala, že jsem byla mimo? Zdálo se mi, že ho vidím. Občas se mi to stává.“ Zase se usmála.

„Tohle nemá cenu. Neříkáš mi pravdu!“ řekla jsem naštvaně.

„Říkám, jenom ne celou!“

„Proč ne?“

„Protože ještě nejseš připravená!“

„Připravená na co?“

„Na pravdu. Nemůžu ti říct pravdu, dokud nepřijde!“ bylo vidět, že jakmile to řekla, litovala toho.

„Přijde kdo?“

Najednou se Alice podívala za mě. Následovala jsem její pohled a viděla smějícího se Emmeta, jak jde směrem k nám. Jeho chůze byla plynulá. Když přišel k našemu stolu, divila jsem se jeho výšce. Byl asi dvakrát vyšší jak já.

„Ahoj dámy, můžu si přisednout?“ zeptal se s tím svým úsměvem, ale než mu kdokoliv odpověděl, už si bral židličku od vedlejšího stolu.

„Ahoj, já jsem Emmet.“ Podal mi ruku.

„Ahoj, jmenuju se Bella.“ Páni, ten měl tak silný stisk!

„Rád tě poznávám. Tak jak se ti líbí ve Forks? Co škola?“ pořád se při tom usmíval.

„Líbí, jen kdyby tolik nepršlo. Škola je vážně skvělá až na to, že většinu už jsem se učila na Floridě.“

„A proč si se přestěhovala sem?“ oba na mě vrhli pohledem, který dokazoval, že je to opravdu zajímá.

„No já…“ nevěděla jsem co říct. Znám je sotva den a hned jim mám říkat o svých potížích? A navíc si nejsem jistá, že bych se nerozbrečela, kdybych jim to řekla. Všimli si, že váhám, a že moje oči zesmutněli.

„Nemusíš nám to říkat jestli nechceš. Času budeme mít dost.“ Oba se na sebe významně podívali a začali se smát. Co to všichni mají s tím časem?

„Můžu se zeptat, čemu se smějete?“ zeptala jsem se naštvaněji, než bych měla.

Nikdo neodpověděl.

„Takže na odpověď taky nejsem připravená? Promiň Alice, ale mě už tohle nebaví! Buď mi řekni všechno nebo si přestaň hrát na kamrádku!“

Tohle ji zaskočilo. Oba se přestali smát a zase se na sebe podívali. Alice se na mě smutně podívala. Na chvíli mi bylo líto, že jsem byla tak hrubá, ale potom jen řekla: „Promiň Bello. Chtěla bych být tvoje kamarádka. Jsi moc milá a prostě fajn holka, ale nemůžu ti říct vše. Nejsi připravená!“

„Bello, Alice má pravdu. Je toho vážně hodně a všechno bys neunesla!“ zastal se jí Emmet.

„Připravená? To bude kdy?“

„Až se s ním potkáš. Věř mi, už to nebude dlouho trvat.“řekl Emmet a Alice do něj bouchla, jakoby řekl až moc.

„S kým se mám potkat?“ řekla jsem až moc nahlas. Podívala jsem se, jestli mě někdo neslyšel, ale v jídelně jsme byli už jen my tři.

Neodpověděli. To mě vážně naštvalo.

„Fajn. Už se nebudu dál ptát.“ Vstala jsem a utíkala pryč. Jen jsem za sebou slyšela Alici, jak volá, že mám přijít zítra do nemocnice na kontrolu.

Autor: Sharlot33 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krvežíznivá láska 5: