Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krvežíznivá láska 20

27.11.2009 (15:15) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 5253×

20. Kapitola – A žili spolu skoro šťastně po celou věčnost

Její výraz byl vážně vyděšený. Edward, který stále ležel vedle mě se napnul a mě došlo, že si v Aliciných myšlenkách přečetl, co vize obsahovala.

„Co se děje, Alice?“ ta ale neodpovídala. Stále se vyděšeně dívala na Edwarda.

„Edwarde?“ nasměrovala jsem otázku k němu.

„Bells, nechystáš se na nějaký výlet, nebo tak nějak, že ne?“

„Ne. Měla bych?“

„No, já měla vizi. Byla si s Edwardem, ale nejednou jsi zmizela. Nevím, co se stalo.“ Konečně mi někdo odpověděl.

„Je možné, aby ses mýlila?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.

„Bello, já vidím jen to, pro co se ostatní rozhodnou. Když se změní rozhodnutí, změní se vize.“

„Já vás oba ujišťuji, že se nechystám pryč. Chci strávit věčnost s vámi.“ Řekla jsem a na oba jsem se usmála. Edward se usmál také a začal mě líbat. Alice nejspíš odešla.

Edward pokračoval tam, kde skončil. Rukou mi pod tričkem jezdil po zádech a já měla ruce zapletené v jeho vlasech.

„Pomoc. Pomozte mi někdo prosím.“ Zaslechla jsem z ničeho nic.

„Říkal jsi něco?“ zeptala jsem se Edwarda, když jsem se od něj odtáhla.

„Ne.“ Nechala jsem to být, ale po pár minutách jsem to slyšela zase a ještě hlasitěji.

„Slyšíš to taky?“ zeptala jsem se Edwarda a jemně ho od sebe odstčila.

„Bells, já nic neslyším. Není možné, že taky slyšíš myšlenky?“

„Ne… neslyším tebe ani nikoho jiného z rodiny. Sylším cizího kluka. Ještě dítě. Pořád volá o pomoc a pláče. Udělej něco Edwarde, nebo se zblázním!“ začínala jsem být histerická. Vážně to bylo strašné.

Edward mě objal a utěšoval. Zavolal Carlisla.

„Co se děje?“ zeptal se s obavami v hlase, když mě viděl.

„Nevím… nějaké dítě tu volá o pomoc.“ To jediné jsem ze sebe dostala.

„Dobře, Bello. Nevím, jak ti pomoct. Chvíli počkej, zkusím na něco přijít.“ A Carlisle zmizel. Edward mě stále objímal a já se zaměřila na ty hlasy. Zavřela jsem oči a soustředila se.

„Bello!“ slyšela jsem výkřik, který přicházel od Edwarda. Otevřela jsem oči a to, co jsem viděla, mě vážně zarazilo.

Stále jsem v prázdné místnosti. Stěny byly bílé a bylo tam jedno malé, zamřížované okno. Ze stropu visela malá žárovka, která osvicovala místnost, i když já bych viděla skvěle i bez ní. Přemýšlela jsem, kde to jsem, když jsem za sebou uslyšela pohyb. Rychle jsem se otočila a instinktivně se postavila do útočného postoje. Jakmile jsem ho ovšem viděla, uvolnila jsem se a usmála.

Přede mnou se ke zdi tisknul mladý chlapec. Mohlo mu být tak pět, možná šest. S vystrašenýma očima si mě měřil.

„Neboj se, já ti neublížím. Co se ti stalo?“ zeptala jsem se ho a snažila se ho uklidnit.

„Já nevím, byl jsem s maminkou v parku a přišli nějací páni a víc si nepamatuju. Pomůžete mi, paní?“zeptal se smutně a já z jeho hlasu poznala, že to jeho jsem slyšela volat o pomoc.

„Určitě. Jen tu počkej, za chvíli jsem zpět.“ Šla jsem hledat dveře. Ale moment, vždyť i kdybych se dostala ven, netuším, kdo ho unesl, kde jsem a jak se dostanu pryč. S povzdechem jsem šla zpět k tomu klukovi. Sedla jsem si vedle něj a on mě okamžite silně objal. Musím něco udělat! Slíbila jsem mu to!

A pak mě to napadlo. Když jsem se dostala za ním, soustředila jsem se na jeho hlas, co když to pomůže i teď?

„Víš co? Zavři oči a představ si svou maminku. Na nic jiného nemysli, jen si představ, že si teď s ní.“ Řekla jsem mu a on tak udělal. Také jsem zavřela oči a čekala. Cítila jsem kolem sebe chlad a pak najednou se vůně změnila. Cítila jsem lahodnou nasládlou vůni. Otevřela jsem oči a přede mnou stála malá paní s hnědými krátkými vlasy a překvapeně se na nás dívala.

„Mami!“ zakřičel ten chlapec, vyprostil se z mého náručí a utíkal za ní. Ta se k němu sklonila a se slzami v očích ho objala. Já tam stála a usmívala se.

„Děkuju vám, ať jste kdo jste.“ Zašeptala mi ta paní a šla za mnou.

„Jmenuji se Bella Cullenová. Nemáte za co děkovat.“

„Jak jste ho našla?“ to mě zmátlo. Nevěla jsem, co říct.

„No, můžu se prvně zeptat, kde to jsem?“

„V Německu.“ Páni! Až pak mi došlo, že na sebe nemluvíme anglicky.

„No, víte, slyšela jsem volání o pomoc a tak nějak jsem se k němu dostala. Prosím, neptejte se mě.“ Řekla jsem s úsměvem.

„Dobře. Ještě jednou vám děkuji.“

„Nemáte zač.“ odcházela a já zůstala stát jak opařená. Absolutně jsem nechápala, co se to právě stalo. Já zachránila uneseného chapce! Vrátila jsem ho matce! Byla jsem šíleně šťastná, i když zmatená.

Tak teď bych se měla vrátit domů. Zavřela jsem oči a myslela na Edwarda. Myslela jsem na jeho tělo, obličej, hlas.

„Bello!“ slyšela jsem vydechnout celou rodinu a následně na sobě ucítila ruce. Otevřela jsem oči a viděla Edwarda, jak mě objímá. S radostí jsem mu to oplácela.

„Kde jsi proboha byla?“ začala na mě křičet Alice a z Edwardova hrdla se vydralo vrčení. Uklidnila jsem ho. Pustil mě a stoupl si přede mě.

„Vysvětlíš nám to?“

„No… pojďme dolů. Ještě nevím, jak to říct.“ Všichni poslechli a my se odebrali k mohutnému dřevěného stolu v jídelně. Já si sedla do čela.

„Tak. Byla jsem v Německu.“ Řekla jsem s úsměvem a ostatní se na mě podívali, jak ne blázna, a tak jsem pokračovala. „když jsem uslyšela hlas toho kluka, jak volá o pomoc, začala jsem se na něj soustředit. A zničeho nic jsem byla v uzavřené místnosti a tam se do rohu krčil mladý kluk. Nevím, jak jsem to dokázala, ale důvěřoval mi. Objala jsem ho a řekla, aby myslel na svou mámu. Za chvíli jsme byli u ní. Neptejte se mě na nic, já sama nevím, proč se to stalo, ale pomohla jsem mu. Někdo ho totiž unesl.“ Řekla jsem úplně v klidu.

„A jak jsi se dostala zpátky?“ zeptala se mě Rose.

„No… myslela jsem na Edwarda.“ Kdybych bylaa člověk, byla bych rudá jak rajče. Edward se vedle mě usmál.

„Byl to člověk, Bello? Neudělala si mu nic?“ zeptal se Carlisle a já si až teď uvědomila, že jsem ho necítila. Cítila jsem až jeho matku, ale vůbec jsem nepomyslela na to, že bych jí ublížila. Tohle jsem řekla i Carlislovi. Chvíli přemýšlel.

„Nejspíš je to reakce na to, co se dělo před proměnou. No zdá se, že jsi velmi nadaná Bells.“ Usmíval se.

„Tohle je můj dar? Zachraňovat unesené děti?“

„Nejen to. Máš scghopnost odolávat krvi a jsi taký dobrý štít.“

„Páni.“ Na víc jsem se nezmohla. Ještě dlouho jsme si povídali o mých darech. Došli jsme k závěru, že zmizím, až když se na hlasy začnu pořádně soustředit.

Časem jsme zkusili, jestli mohu přenést i někoho jiného. Ano můžu. Celkem často jsem slýchávala hlasy dětí, které žádali o pomoc. Všem jsem šla na pomoc. Všichni mi důvěřovali a dokázali se přenést k rodičům. Byla nádhera vidět ty šťastné obličeje rodiny a vědět, že nebýt mě, možná by už takhle šťastní nebyli.

S Edwardem jsme byli stále spolu. I při mých zachraňovacích akcích. Vždy jsem ho chytla za ruku. Trval na tom, že se mnou bude chodit, kdyby tamnáhodou byli únosci. Já mu za to byla vděčná. Milovala jsem ho.

„Miluju tě.“ Zašeptal mi do ucha jednou večer těsně předtím, než spojil naše těla v jedno, jak jsme to dělávali skoro pořád. On byl prostě dokonalý.

Mé oči se brzy zbarvili do zlaté a mým nejoblíbenějším zvířetem se stala puma. Tohle mám po Edwardovi.

Po pěti letech mé věčnosti ve Forks jsem se s rodinou přestěhovali na Aljašku. Tam jsem začala chodit do školy. Já s Edwardem do prváku, Alice a Jasper do druháku a Rose s Emmetem do třeťáku. Připadala jsem si jako v ráji. Opět jsem byla ta stará Bella před nehodou.

Edward skoro zavrčel pokaždé, když kolem mě procházel nějaký student mužského pohlaví. Tušila jsem, co se jim honilo hlavou, ale díky tomu, že jsem se naučila ovládat štít, jsem Edwardovi vždy poslala myšlenku, že se nemusí bát. On byl pro mě jediný.

Problémy s Volturi jsme nikdy neměli a já za to byla ráda. Vlastně nikdo z nás neměl žádné problémy.

A já byla nejšťastnější upír na světě, jelikož jsem měla skvělého přítele, rodinu a domov, který si snad ani nezasloužím.