Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krvežíznivá láska 2

27.09.2009 (10:45) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4339×

2. Kapitola – Škola

V sobotu jsem byla se Stefi v obchodě a prohlédnout si Forks. Bylo krásné, i když bylo všechno staré a mokré. V obchodě mě Stefi seznámila s pěti lidmi. Všichni byli moc milí, ale podle toho, co mi řekla Stefi si všimli, že jsem spíše samotářská.

Neděli jsem strávila ve svém pokoji. Připravovala jsem se na zítřek. U nás na Floridě jsem do školy sice chodila, ale nikdy jsem to moc nevnímala. Lidé se naučili se se mnou nebavit, protože člověk s jizvou na krku, který se odmítá s kýmkoliv bavit je prostě děsil. Což bylo dobře. Nestojím o přátelé.

Stefi  a Frank se na mě občas přišli podívat nebo mi donesli něco k jídlu. Kolem páté hodiny odpoledne jsem uznala, že jsem připravená dost. Vzala jsem si bundu a řekla Frankovi, že se jedu projet. Nastartovala jsem auto a vyrazila. Jela jsem za Forks, kde je jenom les a nic jiného. Celou hodinu jsem vzpomínala, jaké to bylo s rodiči. A nechala slzy téct. Před babičkou jsem se za to stydět nemusela, vždy věděla, jak se cítím. Pokaždé, když jsem se dostala do svého obvyklého stvau, nechala mě samotnou. Jenže pochybuji, že Frank se Stefi se nebudou vyptávat a uklidňovat mě. Budu si muset najít nějaké osamocené místo. Ale co když ho nebudu potřebovat? Co když si najdu přátelé? Vím, že kdybych chtěla, mám přátel hromadu, ale po nehodě jsem se opravdu hodně uzavřela do sebe. Možná je na čase to změnit. Je načase zase žít.

Když jsem se zase vzpamatovala, už se začalo stmívat, a tak jsem jela domů.

„Panebože, kde jsi byla?? Víš jaký jsme měli strach? Byla jsi pryč přes dvě hodiny!“ začala Stefi, když jsem dorazila.

„Omlouvám se. Byla jsem kousek od domu a na chvíli si odpočinula.“ Lhala jsem.

„Tohle už víckrát nedělej, ano?“ jen jsem přikývla, „Teď už běž spát, zítra musíš vztávat brzo!“

„Dobře. Dobrou noc.“

Rychle jsem se osprchovala a umyla vlasy a šla si lehnout. Pustila jsem si mp3 a zapnula počítač. Chvíli jsem jen tak brouzdala po internetu, ale pak už jsem byla unavená, a tak jsem vypnula počítač a vysušila vlasy. Šla jsem spát v deset hodin. Zítra mě čeká krušný den!

Ráno mě probudil Frank. On i Stefi museli jet do práce, tak jsem zůstala doma sama. Dole jsem si udělala snídani a pak se šla umýt. Podívala jsem se do zrdcadla. Pane bože! Vlasy jsem měla jak slámu! Asi jsem si je včera špatně vysušila. Ale to nebylo tak strašné. Pod očima jsem měla nafialovělé kruhy! Ani se nedivím. Včera jsem usnula asi v jedenáct, ale zdály se mi noční můry! Pořád se mi vraceli obrazy z nehody, doktoři, kteří mi říkají, že moji rodiče to nepřežili, ale nejhorší byla ta vina a bolest!

Rychle jsem zahnala vzpomínky. Šla jsem do pokoje, dala nahřát žehličku na vlasy a převlékla jsem se. Rozčesala a narovnala si vlasy, pak jsem šla do koupelny a nanesla trochu make-upu. Měla jsem půl hodiny, než začne vyučování. Když už jsem se konečně rozhodla, že vypadám dobře, vzala jsem si klíče od domu a auta a jela do školy.

Nebylo těžké školu najít. Jako většina důležitých budov ve Forks, i škola ležela u hlavní silnice.

Na školním parkovišti bylo asi deset aut. Oddechla jsem si, když jsem zjistila, že všechna jsou skoro stejně stará jako moje. Zhluboka jsem se nadechla, kolem krku jsem si dala šátek tak, aby zakrýval mou jizvu, a vystoupila jsem z auta. Těch pár studentů, co stálo u svých aut a povídali si, se na mě podívalo. Nevěnovala jsem jim pozornost a namířila jsem si to ke kanceláři školy. Za stolkem tam seděla starší paní, která se na mě usmála, dala mi rozvrh hodin a popřála mi pěkný den.

Na žádné z hodin jsem se nemusela představovat. To je dobré. Vždy jsem dostala místo úplně vzadu, takže se na mě spolužáci nemohli dívat. Ale po každé hodině se našel někdo odvážný a začal se se mnou bavit. Jako první se mě ujala jedna dívka. Měla krásné tmavé vlasy a dětský obličej. Jmenovala se Samantha. Prvně jsem měla v úmyslu se s ní nebavit. Jenže pak jsem si řekla, že nemůžu všechny odstrašovat, a taky jsem si vzpomněla, jak mi přátelé pomáhali se zotavováním v nemocnici. Navíc myslím, že by Stefi a Frankovi udělolo radost, že mám přátelé.

„Ahojky.“ Pozdravila mě Samantha, „ty jsi tu nová že? Já jsem Samantha, ale všichni mi říkají Sam.“

„Ahoj.“ Pokusila jsem se o úsměv, „já jsem Bella.“

„Já vím! Všichni vědí kdo jsi! Jsi naše nová zářivá hračka!“ a při tom se šibalsky usmála, „Kdybys měla zájem, můžu tě seznámit s ostatními a provést po škole.“

„To by bylo fajn, dík.“

„No, asi se uvidíme nejdřív v jídelně! Budu ti držet místo jo?“ řekla, když se podívala na můj rozvrh.

„Dobře, děkuju.“ A pak jsem se dívala, jak se připojila k partě sedmi lidí, kteří se jí hned vyptávali.

Za celé pondělí za mnou přišlo asi pět lidí, jenom mi řekli jméno a popřáli, ať se mi ve Forks líbí. Vždy jsem se snažila chovat zdvořile.

Když jsem po šesté hodině šla do jídelny, přišla ke mně Samantha a vedla mě ke stolu plném lidí! Všichni se na mě usmívali a představili se mi. Byli tam čtyři kluci. Tom, Johny, Luke a Matt. Byli vážně milí. Vyprávěli mi o učitelých, říkali mi nejnovější drby, zatímco dívky na mě vrhali vražedné pohledy. Jen Sam a nějaká Kamila se připojily k nám.

Bylo mi dobře, ale stále jsem měla pocit, že tohle nejsem já! Připomnělo mi to staré časy. Jenže na to jsem teď myslet nechtěla.

Po obědě jsme vyšli před školu a povídali si.Všichni se mě ptali, proč jsem se přestěhovala, a když jsem jim řekla, že mi umřeli rodiče, jen se na mě smutně podívali a omluvili se. Abych odlehčila atmosféru, zeptala jsem se na ostatní lidi. Koho bych měla znát, kdo je zvláštní a podobně. Ne, že by mě to zajímalo, jenom jsem chtěla, aby zapomněli na moji bolest. Hned, když jsem se zaptal se podívali na sebe a pak na parkoviště.

„Vidíš ten velký jeep?“ zeptala se mě Kamila, a ukázala za sebe. Tam stálo obrovské auto, krásné a nové, které sem vůbec nazapadalo. Když jsem přikývla, pokračovala, „ten patří Emmetu Cullenovi. Jeho rodina je fakt divná. Všichni jsou děsně bledí, s nikým se nebaví a jsou pořád spolu!“

Najednou mi zazvonil mobil (další dárek na uvítanou od Stefi).

„Ano?“ zeptala jsem se.

„Ahoj zlatíčko! Kde jsi tak dlouho? Vždyť jste končili před hodinou, měla jsi být dávno doma!“ Stefi se vážně strachovala.

„Promiň. Zapovídala jsem se se spolužákama. Už jedu domů.“ A než stihla cokoliv namítnout, zavěsila jsem.

„Už bohužel musím jít! Uvidíme se zítra?“

„Samozřejmě!!“ odpověděli okamžitě.

Nasedla jsem do svého náklaďáčku a jela domů. Frank už mě vyhlížel, jakmile jsem zastavila, vyběhl ze dvěří a vyptával se mě na školu. Když jsem se mu vše vykládala, vzpomněla jsem si na to, co mi říkala Kamila. O těch Cullenových.

„Franku? Znáš Cullenovi?“ zeptala jsem se bez zájmu.

„Samozřejmě! To jsou ti, kterým patří dům, co jsi včera viděla. Tady je zná každý. Pan Carlisle Cullen dělá doktora v místní nemocnici. S jeho ženou Esme adoptovali čtyři děti. Teda, ono už to moc děti nejsou. Myslím, že jsou stejně staří jak ty. Proč tě to zajímá?“

„No já jen, že se o nich zmínila jedna moje nová kamarádka.“ A tím jsme uzavřeli téma Cullenovi. Ale něco ve mně mi najednou říkalo, že ty Cullenovi musím poznat víc! No, uvidíme zítra!

Autor: Sharlot33 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krvežíznivá láska 2: