Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krvežíznivá láska 19

24.11.2009 (18:30) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3993×

19. Kapitola – Nový život, nová Bella

Bella:

Ležela jsem na něčem velmi měkkém, pohodlném. Věděla jsem, že se se mnou něco děje. Nespala jsem, už dávno bych se probudila, ale mohla jsem normálně a rozumně myslet.

Věděla jsem, že už nejsem v chatě, ale jsem u Cullenů doma. Slyšela jsem jejich hlasy, jak se ptali, jak mi je. Slyšela jsem kolem sebe pohyb, ale stále mi nešlo otevřít oči.

Někdo mě stále držel za ruku. Podle hlasu jsem věděla, že to byl Edward. V tu chvíli jsem byla šťastná. Držel mě za ruku, seděl u mě na kraji gauče nebo postele, stále mi něco povídal, bohužel jsem neslyšela, co.

Po několika dnech jsem začala rozpoznávat jednotlivá slova. Všichni o mě měli strach. Edward mi vyprávěl, jaké to bude, až se probudím. A pak, těsně před vpádem Alice, mi pošeptal dvě nádherná slůvka,která mě zahřála u srdce.

„Miluju tě.“ Řekl tak nádherným hlasem a tónem a já si byla jistá, že kdybych stála, podlomila by se mi kolena. Ještě více než předtím jsem toužila otevřít oči a říct mu, že já jeho taky, ale nešlo to. Proklínala jsem se. Proklínala jsem Victorii.

Pak přišla Alice a zeptala se, jak mi je. Ale zničeho nic se zarazila. Edward ještě silněji stiskl mou ruku

„Edwarde, co to bylo?“ zeptala se Alice

„Ticho!“ okřiknul ji.

„Edwarde?“ Alice byla stále neléhavější a v hlase se jí odrážel strach.

„Alice, zavolej Carlisla.“ Alice odběhla, ale do dvou vteřin byla zpět.

„Co se děje?“ zeptal se Carlisle.

„Poslouchejte.“ Zašeptal Edward.

Co měli poslouchat? Po chvilce jsem slyšela, jak se všichni zhluboka nadechli.

Carlisle řekl, že musí čekat, ale nevím na co. Emmet a Rose říkali Edwardovi, že se uzdraví a mě dočlo, že mluví o mě.

Dál jsem nic neslyšela, ale věděla jsem, že je Edward u mě. Držel mě za ruku a já cítila chlad z jeho těla, cítila jsem jeho vůni.

„Musíme ji přeměnit!“ řekl zničeho nic. A já opět začal pozorně poslouchat.

„Slyšela jsem správně?“ ozvala se Alice.

„Ano. Nic jiného nám nezbývá. Leží tu už pět dní a její srdce vynechává stále častěji.“ Tak tohle měli poslouchat? Vynechávání mého srdce?

„Ale tohle ona nechtěla!“ protestovala a měla pravdu. Já nechci být upírka. I kdybych teď měla umřít. Nechci být monstrum. Viděla jsem Edwarda, když se živil lidskou krví. Co když také neodolám? Nechci zabíjet lidi jen pro ukojení své potřeby. Nechci být upír!

„Alice? Kdo jí přemění?“ zeptal se.

„Měli bychom jít dolů a pořádně to probrat.“ Ozval se Carlisle. Edward pustil mou ruku a já slyšela, jak zacvakli dveře. Jsem tu sama.

Fajn… měla jsem upíří rodinu a kdybych se probrala, nejspíš i upířího přítele já byla člověk, který jednou umře, ale oni budou žít dál, beze mě. Oni jsou zvyklý odolávat lidské krvi, já ne. Velmi mě lákalo, když jsem uvědomila, že nejspíš budu po přeměně vypadat stejně krásně, jako oni. Jenže žít celou věčnost? I když by to bylo vedle Edwarda, kterého miluju nadevše a vedle mé adoptivní rodiny, kterou beru jako vlastní…nechci být upír. NE!

„Nemusíš se bát, Bello. Zachráním tě. Bude to bolet, ale pak budeš už navěky s náma.“ Slyšela jsem uklidňující hlas Rosalie. A mě došlo, že upírství se nevyhnu. Pod sebou jsem ucítila chladné ruce. Ale nebyl to ani Edward ani Rosalie. Podle hlasu jsem poznala Emmeta.

„Skáčem z okna?“ zeptal se a já poznala, že se usmívá.

Měkká postel pode mnou zmizela a pochvíli jsem kolem sebe cítila ptoud vzduchu a náraz. Jen jemný, takže to nebolelo. Chvíli byl klid, ale pak mě Emmet položil na zem. Byla mokrá a studená, ale já se stále neprobírala. Cítila jsem, jak někdo bere mé tělo do náruče a odhrnuje vlasy z krku.

„Rosalie?“ zaslechla jsem Edwarda. To že tam byl se mnou mě uklidnilo.

„Promiň, ale nikdo z vás to udělat nechtěl. Já už se nemohla dívat, jak Bella pomalu umírá a věděla jsem, že byste mi to nedovolili. Proto jsem ji odnesla sem a vzala na pomoc Emmeta.“ Řekla Rose.

„Stále se na to cítíš?“

„Děkuju, Edwarde!“

„Počkej, až přijdou ostatní.“ Chvíli se nic nedělo, ale pak nejspíš přišli ostatní.

„Klid… zvládne to! Jen… Carlisle? Mohl bys tu pro jistotu zůstat?“

Opět se nic nedělo. Aspoň do té doby, než mi někdo opět začal shrnovat vlasy z krku. Uslyšela jsem hluboký nádech a ucítila bolest, když něčí zuby projeli mou kůží. Trvalo to jen chvíli, ale mé tělo ovládl žár. Byl nesnesitelný. Pomali se šířil od krku po celém těla a já nemohla nic dělat. Stále jsem nemohla otevřít oči ani se pohnout. Dokonce ani křičet, i když to bych teď dělala ze všeho nejraději.

Opět jsem ucítila ledové ruce pod svým tělem a země zmizela. O chvíli později jsem zase ležela v nádherně měkké posteli a můj vysněný Edward mě držel za ruku. Konečně se u mě projevil nějaký cit a já mu ji zmáčkla jak nejvíce jsem dokázala. Ale ani jeho tělesný chlad mi neulehčil od žáru, který mnou pronikal. Uklidňovalo mě jen to, že za chvíli tohle skončí, a ikdyž budu upír, budu se svou milovanou rodinou a Edwardem.

Mé srdce bylo jako o život, jak jsem se později dozvěděla, celé tři dny. Moje tělo bylo jako v ohni a já si přála smrt. Mnohem raději bych byla, kdyby mě Victoria rovnou zabila, nebo ještě lépe, kdyby to udělal Edward, když mě uviděl poprvé.

Ale jako všechno trápení jednou pomine, i žár z mého těla začal ustupovat. Co však bylo horší, hromadil se kolem srdce a já nevěděla, jak dlouho to ještě vydržím.

Až v tu chvíli mi došlo, že se mohu hýbat, kdybych chtěla, otevřu oči, mluvím, kříčím, ale bála jsem se. Nevěděla jsem, co se bude dít, když jsem upír. Jestli vše bude stejně lehké a přirozené. Jediné, čeho jsem si všimla bylo, že slyším i hodně vzdálené zvuky. Slyšela jsem komentátory komentovat nějaký zápas, nejspíš v televizi. Slyšela jsem zavírat a otevírat dveře v domě, slyšela jsem, jak si má rodina povídá většinou o mě. Edward byl celou dobu přeměny se mnou, ale ke konci mě už nedržel za ruku. Došlo mi, že jsem nejspíš stejně silná jako on. I přes šílený žár v mém srdci jsem se tomu usmála.

„Bello?“ zašeptal okamžitě Edward a já slyšela, jak se celá rodina rozběhla za mnou do pokoje.

Ještě jsem nebyla schopná odpovědět. Bála jsem se, že začnu křičet a tím bych mu ublížila.

Oheň v mém těle byl už úplně u srdce, které stále zrychlovalo. A najednou… po ohni nebylo ani památky a mé srdce udělalo poslední BUM.

„Přeměna skončila.“ Slyšela jsem Carlisla.

„Proč se stále nehýbe?“ řekl nervózně Edward.

„Už vnímá, může se hýbat, mluvit, otevřít oči, ale bojí se. Sebe. Neví, co od sebe může čekat. Měla jsem vizi.“ Odpovědla Alice.

„Bello? Slyšíš mě? Prosím, aspoň se na mě podívej. Nebude to velký rozdíl, jen uvidíš o něco lépe. Jak už si zřejmě zjistila, líp slyšíš. To se stalo se všemi tvými smysly. No tak, spolu to zvládneme.“ Prosil Edward a já už mu nemohla dál odporovat. Pak jsem si ale vzpomněla na to, jak asi budu vypadat. Samozřejmě krásně, ale co oblečení? Snad mě nenechali v tom potrhaném, které jsem měla ještě u Victorie.

„Co mám na sobě?“ zeptala jsem se, aniž bych otevřela oči a byla překvapena svým hlasem. Okamžitě mi ruka vystřelila k puse.

„Tak tomu říkám reflexy.“ Zamyslela jsem se nahlas a ostatní se zasmáli.

Otevřela jsem oči a já viděla tu nejdokonalejší tvář na světě. Byl tam a skláněl se nade mě. Můj Edward. Můj anděl. Byl hezčí než kdy jindy. V pozadí jsem viděla ostatní členy mé rodiny. Mýma novýma očima jsem je viděla úplně jinak. V místnosti jsem viděla každé zrnko prachu…

(Poznámka autorky: Dál to znáte :D )

Edward chytl mou ruku a pomohl mi se postavit. A já se ocitla naproti zrdcadlu. Zírala jsem na sebe s pusou dokořán. Měla jsem na sobě modrou krátkou košilku. Celá moje pokožka byla bledá a pak mi došlo, že mi Edward zas tak ledový nepřijde. Mé vlasy je leskly a vlnili se přes ramena níž. Byla jsem nádherná, ale když jsem viděla své oči, zhrozila jsem se. Otočila jsem se na rodinu a všimla si, že se usmívají.

„Neboj, pokud odoláš lidské krvi, do měsíce budeš mít stejnou barvu očí jako my.“ To mě potěšilo. Pak jsem se otočila přímo na Alici.

„Můžeš mi říct, do čeho si mě navlékla?“ Alice se omluvně usmála.

„No, když já nic lepšího neměla.“

„Bello? Jak ti?“ zeptal se Carlisle s obavami v očích.

„Dobře, přímo skvěle. Víte, nejdřív jsem protestovala, abych byla upír, ale teď se mi to v celku líbí. Proč?“ zeptala jse se ho, když se na mě stále divně díval.

„Nechováš se jako novorozená. Jseš úplně v klidu, tvá první otázka se týkala oblečení, usmíváš se na ná, nejseš vůbec překvapená, stále pokukuješ po Edwardovi a ještě jsi nic nezmínila o žáru v krku.“ Fajn… kdybych byla člověk, bylabych červená jak rajče. Chtěla jsem odvést pozornost.

„Jaký žár?“

„Tebe nic nepálí?“

„Ne.“

„Nemáš žízeň?“

„Ne.“

„No páni.“ Konečně se usmál. „Nejspíš to bude tvůj dar. Dokonalé sebeovládání. Jsem zvědavý, jak budeš reagovat na lidskou krev.“ Chvíli bylo ticho.

„No, myslím, že si zajdem na lov ne? Necháme tady ty dva, mají si toho tolik co říct.“ Řekl s úsměvem Emmet. Byla jsem mu vděčná. Všichni se usmáli a odešli. Já zůstala sama s Edwardem. Nezdálo se, že by se chystal cokoliv říct, tak jsem si šla sednout zpět na postel. On zůstal stát a civěl na mě.

„Děje se něco?“

„Pořád neslyším tvoje myšlenky.“

„Věř mi, to je jenom dobře.“

„Proč?“ zeptal se s úsměvem a konečně se rozešel a sedl si vedle mě.

„Protože moje myšlenky by ti lezli krkem.“

„Jsem si jistý, že by mě potěšili.“ Stále se ke mně přibližoval.

„V to doufám. Mimochodem, slyšela jsem tě. Před mou přeměnou si něco moc hezkého řekl. Nechceš to zopakovat?“ řekla jsem. Nevím, co mě to popadlo. Já dřív taková stydlivka teď řekla bych flirtuju s klukem. Ale pomáhalo to.

„Myslíš to, že tě miluju?“ zatočila se mi hlava, jestli je to u upíra možná.

„Přesně tohle.“ Můj obličej byl už jen kousek od jeho. „Nejdem na to nějak rychle?“ zeptala jsem se s úsměvem, ale hned jsem toho litovala.

„Bello, já na tebe čekal celé století.“ Tohle mi stačilo k tomu, abych překonala tu vzdálenost, mezi našimi obličeji. Políbila jsem ho. Ruce jsem omotala kolem jeho krku a on sedo mě jemně opřel a donutil mě si lehnout. Lehl si na mě jednou rukou zajel pod triko. Nevadilo mi to, právě naopak. Chtěla jsem ho. Tak dlouho jsem ho chtěla mít, tak dlouho po něm toužím, ale až teď ho mohu mít. Líbali jsme se velmi vášnivě…

Najednou do pokoje vtrhla Alice.

„Bello… měla jsem vizi!“

Autor: Sharlot33 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krvežíznivá láska 19: