Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krvežíznivá láska 15

01.10.2009 (18:30) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4204×

15. Kapitola – Únos

Věděla jsem, za co se mi omlouvá. Myslela si, že teď obě umřeme. Upřímně, bylo to jasné. Oni jsou tři dospělí upíři a my jen malá upírka a obyčejný člověk. Neměli jsme jedinou šanci. I když ano. Alice mohla přežít. Kdyby ti upíři nebyli vegetariáni, mohli by ucítit mou vůni a zabít mě. Alice by měla dost času na útěk.

„Je to celé moje vina. Jakto že jsem je neviděla?“ opakovala stále dokola.

„Není to tvoje chyba. A i kdyby, nemáš se za co omlouvat. Ty jsi mi dala něco, co jsem nikdy neměla. Dala jsi mi rodinu. Ať se teď stane cokoliv, zůstanu ti navždy vděčná!“

„Bello, ani nevíš, jak jsem ráda, že jsem měla to štěstí a poznala tě. Mám tě strašně moc ráda.“ Řekla a objala mě. Slyšela jsem, jak vzlyká. Zničeho nic mě pustila a stoupla si přede mě v obranném postoji. Dlouho jsem nic neviděla, ale najednou se přede mnou objevili tři upíři.

Byl tam muž. Vypadal na třicet. Měl dlouhé blonďaté vlasy. Uprostřed stála žena s krásnými, kudrnatými, červenými vlasy. Ten poslední vypadal na cizince. Všichni tři byli jak jinak než krásní, i když byli špinaví, a byli bosí. Ale hlavně, měli krvavě rudé oči! Takže to vážně vegetariáni nebyli. Všichni tři se usmívali.

Jen na chvíli jsem si pomyslela, že umřít pod rukami těchto krásných stvoření, by mohla být pocta, ale i hned jsem to zavrhla! Panebože, vždyť já nechci umřít! Začínala jsem mít ráda svůj život. A až teď mi došlo, že kdybych ho měla strávit po boku Cullenů, žila bych klidně jako upírka.

„Alice! Dlouho jsme se neviděli.“ Řekla s úsměvem ta žena.

„Victorie?“ Edwardova bývalá? Ale vždyť říkali, že je mrtvá!

„Správně Alice. Divím se, že si mě po tak dlouhé době pamatuješ.“

„Ano, hlavně když máš být mrtvá.“ Řekla Alice, ale stále se neuvolnila.

„Takže to vážně zabralo? Víš, já Edwarda vážně milovala. Jenže když Volturiovi přišli na to, jaký mám dar, chtěli mě získat. Nechtěla jsem k nim, ale vyhrožovali, že zničí Edwarda a s ním celou jeho rodinu. A i když vás jsem nikdy neměla ráda, neořežila bych, kdyby se Edwardovi něco stalo. Nahrála jsem to tak, že jsem zemřela při boji s Volturiovými a přešla na jejich stranu. Zlomilo mi to srdce, ale tam jsem našla Jamese.“ Otočila se na dlouhovlasého upíra, ten k ní přišel a jemně ji políbil na rty.

„A mu nevadí, že stále miluješ Edwarda?“ zeptala se Alice s hraným úsměvem.

„Ale Alice, já už ho nemiluju. Víš…těch třicet let u Volturiových mi otevřelo oči. Bylo mi jasné, že se Edward vrátí ke své rodině, i kdybych s ním zůstala. Měl vás až moc rád. Stále mi povídal, jak moc mu chybíte a snažil se mě přemluvit, ať se vrátím s ním. Jenže život se zvířecí krví? To snad ne!“

Nevypadalo to, že si všimli, že jsem člověk. Tedy do té doby, než zafoukal vítr. Všichni tři upíři se napjali a jejich oči ještě ztmavli.

„Alice, nepředstavíš nám svou lidskou kamarádku?“

„Myslím, že raději ne.“

„Ale pročpak?“

„Myslím, že ti bude stačit vědět, že je člověk, a že se jí ani nedotkneš!“

„Co prosím?“ zeptala se stále s úsměvem.

„Nedovolíme ti ublížit jí!“

„Kdo my?“

„Já a moje rodina.“

„A ty je tu někde vidíš? Alice, Alice…stále tak naivní! Oni ani nevědí, kde jste.“

„To vím. Ale i když si Bellu odvedeš, najdeme ji. A tebe s radostí zabijeme. Víš…Edward se nám zamiloval.“

„Já vím. A právě proto tohle dělám. Použila jsem svůj dar, abyste nepřišli na to, že tam jsem. Stejně jako teď. Nemohla jsi mě vidět, Alice. Ovšem Edward, ten slyšel mé myšlenky dřív, než jsem ho stihla zamlžit. Slyšel, že nechápu, jak se mohl zamilovat do obyčejné lidké dívky po tom, že se mnou zůstane po celou věčnost. Slyšel, že se chci pomstít. Slyšel, že chci Bellu. To proto mu zčernali oči. Byli jsi hloupá, Alice, že jsi s ní utekla sama.“ Alice začala vrčet. „No, myslím, že už to nebudeme protahovat.“ Otočila se na upíry za ní a něco jim nesrozumitelně řekla.

„Bello ani se nehni!“ zakřičela na mě Alice.

Jen, co to dořekla, Alice zavrčela a skočila. Proti ní se rozběhli dva upíři. Chtěla jsem něco udělat, ale Victoria mě chytla.

„Jen se dívej, co se děje. Tvoje nejlepší kamarádka umírá.“ Pošeptala mi s úsměvem do ucha.

Alice tam zápasila s oběma upíry. Neměla šanci. Věděla to. Zavřela jsem oči, nemohla jsem se dívat, jak zabíjí mou sestru a nejlepší kamarádku. Začala jsem brečet.

„Prosím, nechte ji! Ona za nic nemůže. Chtěli jste mě a máte mě! Nechte ji být!“ začala jsem křičet. Snažila jsem se jí vykroutit, ale držela mě stále. Kopala jsem nohama, ale nic.

Vitoria mi neodpovídala. Nic jsem neslyšela. Otevřela jsem oči. Alice ležela na zemi a ti dva upíři se nad ní skláněli. Připomnělo mi to mé první setkání s Edwardem.

Věděla jsem, že Alice není mrtvá, ale i tak jsem se šíleně bála.

„Dobře. Stejně by byla větší zábava, kdyby přežila. Chlapci! Nechte ji!“ řekla Victoria a já se nezmohla na nic jiného než na skoro neslyšné: „Děkuju.“

Alice zůstala ležet na zemi. Byla celá špinavá od země a měla všechno oblečení roztrhané. Victoria mě pustila a já se okamžitě rozběhla za Alicí.

„Alice? Alice slyšíš mě?“ vzala jsem její nehybné tělo a položila jsem ho do klína.

„Alice, prosím.“ Začala jsem zase brečet.

„Neboj, Bello. Najdeme tě!“ zašeptala vysíleně Alice. V tu chvíli mě Victoria chytla za ruku a táhla mě pryč. Nevzdorovala jsem, stejně by to nemělo cenu. Jen jsem nechala slzy téct. Alice stále ležela na zemi mezi stromy.

„Tak, Bello. Doufám, že jsi připravená.“ Řekla Victoria a než jsem se stačila zeptat, na co bych měla být připravená, vzala mě do náruče a rozběhla se se mnou. Za námi běželi ti dva muži, James a ten cizinec. Běžela dlouho. Zastavili jsme na konci lesa u nějaké cesty, kde stálo staré auto. Nasedli jsme do něj a řízení se ujal ten cizinec.

„Laurente, pojedeme na východ na chatu, ano?“ řekla Victoria.

„Jasně.“ Odpověděl jí Laurent.

Jeli jsme asi hodinu. Já celou tu dobu probrečela. Myslela jsem na to, že je všechno moje chyba. I když moment. Co všechno? Alice žije a všichni se mají dobře ne? Proč bych si měla něco vyčítat? Jediný, kdo tu trpí jsem já, a jak jsem poslouchala Victorii, ještě hodně trpět budu.

„Víš Bello. Vůbec nic proti tobě nemám. Až na to, že jsi mi přebrala kluka. Samozřejmě ti nemůžu nic vyčítat. Myslel, že jsem mrtvá. Ale i tak, nikdy jsem nečekala, že se spokojí s pouhým člověkem. Taky se divím, že tě nezabil. Já ho přivedla na lidskou krev a ta tvoje voní tak úžasně, že mám sama problémy tě nezabít. Ale neboj, tady seš v bezpečí. Nikdo ti neublíží. Zatím.“ Řekla Victoria. Nevěděla jsem co říct. Jen jsem stále brečela.

„Nejsem jeho holka, jsem jeho sestra. Nechodíme spolu.“ Vykoktala jsem.

„Ne? Vážně?“ vypadal vážně zaskočená. „No…to je stejně jedno. Teď už tě vracet nebudu. Bude to mnohem větší zábava. Já totiž vím, že tě Edward miluje. Poznala jsem to. A navíc se mi nikdy život upíra nelíbil. Věřím, teda spíš doufám, že tě Edward najde. Jeho hněv bude tak velký, že mě zabije. Hlavně proto to dělám.“ Teď už jsem vážně nevěděla, co říct. Ani jsem nemohla mít radost z toho, že mě Edward vážně miluje. Teď jsem jen přemýšlela nad tím, jak z tohohle ven a jestli přežiju. Jak dlouho mě bude držet?

Po hodině jízdy jsme zastavili. Všude kolem byl les. Victoria mě vzala za ruku a táhle mě dál. Bylo jí jedno, že každou chvilku zakopávám. Takhle jsme šli dlouho. Nakonec jsem zastavili před velmi malou chatkou. Vešli jsme tam. První, čeho jsem si všimla, byl strašný zápach. Málem jsem se poblila. Chata byla malá, měla jen pár místností. V jedné z nich byla televize a gauč, ale nic víc. Victoria mě vedla dolů po schodech. Nejspíš do sklepa. To, co jsem viděla mě vážně dostalo.

Autor: Sharlot33 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krvežíznivá láska 15: