Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krvežíznivá láska 13

26.10.2009 (11:00) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4251×

13. Kapitola – Přivykání

S Alicí jsme Edwardovi koupily dva tmavě modré obleky, pár ryflí a nějaké hezké košile. Po celý nákup jsem myslela na ten dopis a na to, co říkala Alice. Upřímně, jenom pomyšlení na Edwarda mi rozbušilo srdce. Představovala jsem si ho. Vzpomínala jsem na jeho postavu, na jeho úsměv a na jeho oči, i když na ty ne tak často. Jakmile jsme přijely z nákupů, Alice jela za Edwardem. Já zůstala doma sama. Divila jsem se, protože Rosalie měla být doma se mnou. Trošku mi vadilo, že jsem doma sama. Neměla jsem co dělat. Nechtěla jsem přemýšlet nad Edwardem.

Šla jsem dolů do obýváku a pustila si televizi. Musela jsem usnout, protože mě probudila Alice.

„Vstávej ospalče.“ Řekla s úsměvem. Podívala jsem se na hodiny a bylo sedm hodin.

„Propána, co jste s Edwardem dělali čtyři hodiny?“ zeptala jsem se.

„No, vyprávěl nám, co dělal, i když se za to moc styděl. Potom jsme se domlouvali, jak to bude s tebou.“ Přišla za mnou celá rodina.

„Se mnou? Proč?“

„No přece jenom je už přes měsíc vegetarián, jeho oči už mají normální zlatou barvu a myslíme si, že se udrží, když ho vezmeme mezi lidi.“ Řekla Rosalie.

„Fajn, a co to má společného se mnou?“

„Víš, chtěli bychom zkusit, jestli se udrží před tebou.“ Odpověděl Carlisle.

„Samozřejmě ne hned. Necháme mu zítřek, aby si zvyknul a hned ve čtvrtek ho vezmem ven. Ty zatím zůstaneš doma. V pátek má být slunečno, takže do školy nemůžeme, ale ty by si měla jít. My ho pustíme domů, aby si zvykl na tvou vůni a podle jeho reakce budeme postupovat dál.“ Oznámil Jasper. Začínalo mě štvát, jak se v mluvení střídají.

„Ale má to menší chybu. Všichni si myslí, že když svítí slunce, jezdí celá rodina kempovat. Bude to divné, když já budu ve škole.“ Řekla jsem  s nadějí, že budu moci zůstat doma, když přijde Edward.

„To je pravda. Edwarda musíme přivést ještě ve čtvrtek..“ tentokrát promluvila Esme.

Takže plán byl jednoduchý. Ještě zítra bude mít Edward volno. Ve čtvrtek brzo ráno ho vezmou mezi lidi, samozřejmě jen pár, protože kdo by byl venku ve čtyři hodiny ráno?! A když já s mýmy sourozenci budu ve škole, Esme a Carlisle ho přivedou k nám domů. A podle jeho reakce budeme pokračovat.

„A co v pátek?“

„Zůstaneš doma s námi a nejspíš tě představíme Edwardovi v plné kráse.“ Řekla s úsměvem Rosalie.

Dobře. Tohle by mohlo vyjít.

Navečeřela jsem se, osprchovala a šla spát.

Miluju ho. Doposud jsem s láskou neměla žádné zkušenosti, ale myslím, že to poznám. Moje srdce začne bušit jako o závod při pouhé zmínce o něm, na tváři se mi objeví malý úsměv, vybaví se mi jeho tvář a úsměv, ale hlavně mi připadá, že neexistuje nic jiného než on a já. Jak ráda bych ho zase viděla. Zahlédla jsem ho pouze jednou a to mi stačilo, abych trpěla, když ho nemám tady. Je to, jako bych ho znala už věčnost. Dokázala jsem si dokonale vybavit jeho tvář, jeho hlas. Pořád se mi podlamovala kolena. Bohužel, musím počkat ještě dva dny, než ho uvidím, a nezbývá mi nic jiného než doufat, že se udrží.

Ve středu se škola vlekla ještě víc, než obvykle. Ale jako každý den má i středa svůj konec. Konečně byl čtvrtek. Do školy jsem musela jít sama, protože ostatní se zdrželi s Edwardem. Říkala jsem si, co se asi stalo a už jsem měla přichystanou omluvu za mé sourozence, ale dorazili asi pět minut před začátkem první hodiny.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se hned, jakmile jsem spatřila Alici.

„Jen jsme nemohli Edwarda najít. Byli jsme domluveni na půl čtvrtou, ale on nebyl doma. Dorazil až o čtvrt na pět! No a než jsme se dostali do Seattlu, tam našli nějakou ulici s lidmi a pak se dostali zpět, to trošku trvá.“ Řekla Alice s úsměvem.

„A jak mu šlo sebeovládání?“

„Skvěle! I když se napjal, když ucítil prvního člověka, šlo tu vážně dobře na to, že je vegetarián jen měsíc. Jsem si jistá, že se zítra udrží!“

„No a kde je teď?“

„Doma, teda jako v našem domě. Nejspíš ve tvém pokoji. Zvyká si na tvou vůni.“

V tu chvíli zazvonilo.

Celý den utekl neobyčejně rychle. Ani jsem si nevšimla, že je odpolední vyučování. U všech zítřejších učitelů jsem se já a má rodina omluvili a jeli domů.

„Tak jak to šlo?“ zeptala jsem se společně s Alicí, jakmile jsme viděli Carlisla.

„No, celkem dobře. Jakmile jsme vešli do domu, hodně se napnul a zůstal stát. jeho oči zčernali, ale to je normální. Nechali jsme ho tu čtyři hodiny. Pořád byl tak nějak naplý, ale normálně si s námi povídal, takže myslím, že to zítra bude dobré. Pro jistotu je teď na lovu.“

„Dobře. Tak jak to tedy bude zítra?“  zeptal jsem se nedočkavě.

„Ráno půjdeš s Alicí a Rosalií ven. Jenom na chvíli. My sem přivedeme Edwarda, aby si ještě trochu zvykl na tvou vůni a pak přijdete.“

„Ale co když se neudrží? Co když mě zabije?“

„Neboj, Bello. Budeme tu. Jakmile uvidíme něco, co by nasvědčovalo tomu, že je to pro něj až moc těžké, odvedeme ho.“ Ujal se slova Emmet.

„Není se čeho bát.“ Řekla Alice a podívala se na Jaspera. „Zlato, mohl bys Bellu uklidnit?“ jen to řekla a Jasperův pohled se zaměřil na mě. Najednou  mě zalila vlna klidu. Už mě netrápila otázka, jestli zítřejší den přežiju nebo ne.

„A co budem dělat teď?“ zeptala jsem se Alice.

„Co takhle nákupy?“ usmála se na mě Alice.

„Jen to ne. Skoro měsíc bydlím s vámi a za tu dobu mám šatník pomalu větší než celý pokoj. A navíc Alice, nakupujeme skoro každý den!“ řekla jsem s úsměvěm.

„Tak já vážně nevím.“ Asi jsem ji trošku zklamala.

„A co kdybychom Belle ukázali všechny přednosti upírů?“ ozval se Emmet.

„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se nedůvěřivě.

„No tak zaprvé: Zatím víš, jak rychlá je Alice. Ale nevíš, jak my ostatní. Za druhé: Nedokážeš si představit, jakou máme sílu. Za třetí: Jasper by zase chtěl procvičit svou moc na zvířatech, protože než jsi přišla, nevěděli jsme, že to jde. A za čtvrté: poslední dobou jsi jen s Alicí, a na nás zapomínáš.“

„Tak to se omlouvám. Nevěděla jsem, že byste chtěli svůj čas trávit zrovna se mnou.“ Řekla jsem a cítila, jak se mi do tváří nahrnuje krev.

„No jasně! Vždyť jsi naše sestra a navíc člověk. Nikdy by jsi nevěřila, jaká je s tebou zábava.“ Řekl, a všichni kolem se zasmáli.

„Dobře, tak můžeme vyrazit.“ Dalších dvacet minut se Alice, Emmet a Rose hádali, kdo mě ponese první. Nakonec se rozhodlo. Alice mě vezme na nějakou loku, kde chvíli pobudem. Pak mě Emmet vezme domů a s Rosalií půjdu zítra, než se uvidím s Edwardem. Skočila jsem Alici na záda a ona se rozběhla. Byl zvláštní pocit, slyšet za sebou ostatní. Vůbec jsem si nedokázala představit, že by někdo mohl běhat rychleji.

Dorazili jsme na louku, kde jsme si chvíli povídali. Já se rozhodla, že jim ukážu tu jizvu a povím jim můj příběh, protože jsem se nemohla zbavit pocitu, že mě Emmet stále pozoruje. Jakmile jsem se rozhodla, podívala se na mě Alice.

„Bello, to přece nemusíš.“ Řekla starostlivě. Všichni se na mě podívali a čekali, co se bude dít.

„To je v pořádku Alice, vždyť jsme rodina ne? Měli byste vědět všechno!“

„Jak myslíš.“ Vstala a sedla si ke mně. Chtěla mi být na blízku, až zase řeknu svůj příběh.

„Tak všichni poslouchejte. Chci vám něco říct. Emmete, pamatuješ jak si se mě ptal na ten šátek na krku?“ když přikývl, pokračovala jsem. Řekla jsem jim to samé, co Alici, a když jsem došla k tomu velkému kusu skla, který mi udělal jizvu, začala jsem si sundávat šátek. Zase jsem slyšela nadechnutí, jak byl každý v šoku. Nechtěla jsem se dívat na jejich výraz, tak jsem raději zavřela oči. Alice mě ři tom držela za ruku. Byla jsem jí vděčná.

Po pěti minutách jsem zase šátek nasadila a pokračovala ve vyprávění. Celou dobu se na mě dívali s pusou dokořán. Opět mi tekly slzy, ale ne tak moc, jako poprvé. Alice mě stále držela za ruku.

„Tak to je vše.“ Ukončila jsem.

„Bello, strašně mě to mrzí.“ Řekla Esme a objala mě. Tohle udělali i ostatní. Asi pět dalších minut bylo ticho. Všichni seděli a já zastavovala slzy. Občas se po mě každý z nich podíval, jako by čekal, že odkryju další tajemství. Už jsem nesnela jejich pohledy.

„Alice, udělej něco.“

„Jaspere, mohl bysi?“ mrkla ne něj. Za chvíli se všichni narovnali a zvedli se ze země.

„Tak na co čekáte? Musíme najít nějaké zvíře pro Jaspera.“ Řekl Emmet.

„Děkuju.“ Pošeptala jsem Jasperovi, a šly jsme dál do lesa. Byla zábava, pozorovat zvířata, jak sami byli zmateni jejich pocity.

Začalo se stmívat, když Esme řekla: „Tak panstvo. I když se zítra nejde do školy, Bella by měla jít spát.“ Emmet okamžitě vykřikl radostí, vzal mě do náruče a rozběhl se se mnou. Byl o trošku rychlejší než Alice. Bála jsem se, ale jeho pevný stisk mi dodával odvahu. Podívala jsem se mu přes rameno a uviděla ostatní. Rosalie se nás snažila předběhnout a Emmet ještě zrychlil. Za chvíli jsme byli doma. Byla jsem hodně unavená, a tak jsem se v rychlosti osprchovala a šla spát.