Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Královská chůva - 2. kapitola

25.01.2011 (13:45) • FailleDraco • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2803×

Děkujeme AndyAlice, která nám pomohla vyřešit otázku: Jak sundat kalhoty v koňském sedle? A taky AndyBCullen, která nám pomáhala s otázkou: Máme napsat nějaké vzpomínky Elenë?

2. kapitola - Když se zamiluje kůň... Přestaň krákorat, šašku!

Pohled Elenë

„Emmette, nech těch blbostí a pomož mi s věcmi.“

„Ty máš dneska teda kousavou.“

„Tak si dej bacha, abych tě nekousla!“ hodila jsem po něm zavazadla chráněnců a věnovala se svému.

Došla jsem k Tarký a lehce ji pohladila po krku. Chytla jsem ji za uzdu a odvedla ji před Alice, která o krok ustoupila. Zděšeně se dívala na koně a otěže. Sakra, že to není pravda. Prosím, ať se pletu.

„Králíčku, řekni mi, že tvá sestra umí jezdit na koni. Jinak tě sama zaškrtím,“ pronesla jsem přeslazeným hlasem.

„Neumí.“

„A jsou ještě nějaké věci, o kterých nemám ponětí?“

„Víš, Miraz ji věznil, já považoval za mrtvou, a když jsem ji našel, tak nějak nebyl čas ji to naučit a... Ne, už není nic, o čem nevíš.“

„Skvělé. Takže rychlokurz lekce jízdy na koni, Alice. Tahle fešanda se jmenuje Tarký. Tohle jsou třmeny, tam se dávají nohy. Do sedla ti pomůžu. Pevně se potom budeš držet hrušky. Povedu tě. Tak pojď.“

Chtěla jsem jí pomoct do sedla, ale v dlouhých šatech se špatně sedí obkročmo. Vytáhla jsem dýku a trochu víc jí zkrátila sukni. Podala jsem jí punčochy a počkala, až se oblékne. Alice chtěla něco začít namítat, ale rázně jsem ji umlčela pohledem. Pomohla jsem jí do sedla a vzala si otěže. Emmett a králíček byli už v sedlech. Lehce jsem vyskočila do sedla a chytla do rukou otěže. Pobídla jsem Artexe a vyvedla Tarký s Alice ven.

Na strážné jsem seslala spánek, a tak jsme se bez problémů dostali ven.

„Myslím, že už to zvládnu.“

„Dobře, Alice. Ale počkej, až se dostaneme kus za město.“

„Dobře.“

Za městem jsem předala otěže Alice a pobídla Artexe k rychlejšímu tempu. Emmett byl vedle mě.

„El, pojedu s Alice a budu jí pomáhat. Ty se postarej o krále.“

Zašklebila jsem se a přikývla na souhlas. Trochu jsem zpomalila a Artex srovnal krok s králíčkovým koněm jménem Kopýtko. Artex se od nich snažil dostat co nejdál. Klidnila jsem ho, jak nejvíc to šlo, ale Artex má svoji hlavu. Stále jsem šeptala uklidňující slova v elfštině, která ho zklidňovala mnohem lépe než cokoliv jiného. Ale přes všechnu moji snahu se Artex snažil dostat co nejdál. Králíček se snažil navázat jakýsi rozhovor, ale moc vhodný začátek nevybral.

„Proč mě vlastně nenávidíš?“

„A kdo říká, že tě nenávidím?“

„Neodpovídej mi na otázku otázkou! A nikdo mi to říkat nemusel. Jde to vidět.“

„Kdyby sis viděl dál než na špičku nosu a používal trochu tu věc, které se říká mozek, tak bys to pochopil.“

„A co mám chápat?“

Neodpovídala jsem a povolila Artexovi to, co chtěl už od začátku. Upustila jsem otěže a Artex zrychlil cvalu. Kopýtko s námi nemohl držet krok. Nebyl na to zvyklý. Navíc já jsem byla lehčí než ten šašek na Kopýtkově hřbetě. Sakra! Není pravda, že ho nenávidím. Prostě jen se snažím udržet si od něj ustup. Už kvůli němu. Mým úkolem je chránit krále, a to i za cenu vlastní smrti. Nemůžu s ním navázat příliš blízký kontakt, co kdyby nastala chvíle sebeobětování a jeho by mohlo napadnout jít mi pomoci. Vždyť by to znamenalo jeho smrt. Artex zpomalil a srovnal krok s Mettem a Alice. Mett bavil Alice svými vtípky. Králíček byl o dost pozadu. Dokonce se zdálo, že v sedle spí. Mett do mě šťouchl a naznačil mi, abych se vydala za ním. Artex se ač nerad podvolil a ještě víc zpomalil. Moje domněnky se potvrdily - spal. Nechápavě jsem zakroutila hlavou a převzala jeho otěže. Bohužel se vzbudil a začal se zmateně rozhlížet.

„Zklidni se. Jenom jsem chtěla vést tvého koně, protože jsi spal.“

„Nepotřebuji tvoji pomoc.“

„Vážně? Většinou mě utvrzuješ o opaku.“

Zastavila jsem oba koně a sedla si za šaška. Zděšeně se na mě podíval. Artex si nespokojeně odfrkl a hrdě vztyčil hlavu.

„Neboj, Artexi, pro mě budeš vždy ten jediný a nejvznešenější kůň na světě.“

Artex se stále tvářil naštvaně, ale sám od sebe držel krok s Kopýtkem, který byl jaksi indisponován naší společnou váhou. Ten přede mnou se ošíval a snažil se dostat co nejdál ode mě.

„Přestaň se vrtět. Pro mě to taky není žádný med, ale nechci se zdržovat sbíráním tvého těla ze země, až spadneš z koně.“

„Často trpíš výkyvy nálad?“

„Ne, já jsem naprosto psychicky stabilní. Za to ty asi trpíš rozdvojením osobnosti. Chvíli se chováš jako dospělý muž, který je hoden trůnu a jindy se chováš hůř než dítě.“

„Jak velký máme náskok?“

„Chodí vás budit v devět, takže něco kolem šesti sedmi hodin. Ale pokud si štolba, která chodí v pět hodin, všimla, že chybí tvůj kůň, tak ten náskok čítám kolem čtyř hodin.“

„Kde ses naučila bojovat?“

„To tě nemusí zajímat, a teď spi.“

Vážně už nepromluvil a po chvilce se zklidnil i jeho srdeční tep. Opřel si o moje rameno hlavu. Jeho neposedné vlasy mě občas zašimraly ve tváři nebo na krku. Mohla jsem si důkladně prohlédnout jeho tvář. Ať jsem chtěla nebo ne, musela jsem uznat, že je pohledný. Odvrátila jsem pohled a věnovala se jízdě. Jeli jsme ještě chvíli a dostali jsme se k řece. Mett s Alice tam čekali. Když nás Mett viděl, tak se začal smát. Alice se tvářila dost vykolejeně.

„Nepopletli jste to, El?“

„Emmette, jestli nechceš přijít o jistou část svého těla, tak drž jazyk za zuby.“

„Dneska máš vážně kousavou.“

„Šašku, vstávej.“

Pořádně jsem jím zatřásla a počkala, až se vzbudí. Poté jsem seskočila z koně a pomohla Alice dolů.

„Co se děje?“

„Pojedeme teď chvilku řekou, a nevím, jak na ni Tarký zareaguje. Proto chvilku pojedeš na mém koni, Artexovi.“

„Dobře.“

Odvedla jsem ji k Artexovi a pomohla jí do sedla. Artex sice chvilku protestoval a pokusil se mě štípnout zuby, ale nakonec Alice nechal jet na sobě. Ememtt se už cákal s Terminátorem v řece. Chytla jsem Artexe za uzdu a pomalu ho vedla do vody. Šel naprosto poslušně a nesnažil se shazovat Alice dolů.

„Klidně nech Artexe, aby šel podle sebe. Je dost inteligentní a nikdy by se nepokusil svého jezdce vystavit nebezpečí.“

Vrátila jsem se zpět a vyhoupla se na Tarký. Lehce jsem ji hladila po krku. Pobídla jsem ji k řece a začala se plašit. Povzdechla jsem si. Seskočila jsem. Vzala ji za uzdu a pomalu ji odváděla k řece. Snažila se mi vytrhnout, ale nezmohla nic. Moje síla se vyrovná síle dračích jezdců, alespoň tak moji sílu přirovnával strýček Brom.

„Uuma dela.“  (Uuma dela - Neměj obavy, pozn.)

Vedla jsem ji do řeky a stále opakovala ta dvě slůvka. Sice ten kůň nevyrůstal u elfů, ale elfský jazyk působil přesně tak, jak jsme potřebovali. Poslušně šla za mnou, ale stále se trochu cukala. Kopýtko se šaškem stáli kousek od nás. Už jsem byla ve vodě po kolena a stále jsem vedla Tarký. Když už si na vodu přivykla, tak jsem se vyhoupla do sedla. Kalhoty jsem měla mokré po kolena a nepříjemně se mi lepily na lýtka. Přemýšlela jsem, jak nejlíp se z nich vyprostit. Ne, že bych byla rozmazlená, ale byl to nepříjemný pocit.

Vytáhla jsem jednu nohu ze třmenu a přehodila ji koni přes hřbet. Takže jsem byla skoro v dámském sedle. Rozvázala jsem kalhoty a propnula nohu v třmenu. Nechala jsem sklouznout jednu nohavici kalhot, a pak se posadila zpět do sedla. Stačilo už jenom uvolnit levou nohu a stáhnout kalhoty.

Byla to sice fuška, ale výsledek stál za to. Kalhoty jsem přehodila přes zadní část sedla a nechala je sušit. Podívala jsem se do sluníčka. Napínala jsem sluch, jak nejvíc to šlo, abych slyšela hrozící nebezpečí. Nic neodpovídajícího jsem nezaslechla, až na zrychlený tlukot srdce a těžké polknutí. Otočila jsem se na šaška a všimla si, jak mě pozoruje. Tedy spíše mé nahé nohy.

„Radši se koukej na cestu a ne na moje nohy!“

„Promiň.“

Pobídla jsem Tarký, abychom dohnali Metta s Alice. Po chvilce jsme byli kousek od nich. Ono to šlo lehce, když se Emmett pořád čachtal s Terminátorem. Když mě uviděl, tak se začal smát.

„Kdybych věděl, že se bude jednat o výlet tohoto rázu, tak bych si vzal nějaké oblečení, které se líp sundává.“

„Emmette! Myslím, že dnes budeš večeři vařit ty!“

„Promiň.“

„Omluva přijata, ale pospěšte. Do večera musíme ujet ještě pořádný kus cesty, abychom se mohli utábořit v jedné jeskyni.“

„Myslíš v té jeskyni, kde jsme si jako malí hrávali s dřevěnými meči?“

„Přesně tu.“

„Tak to máme opravdu na spěch. Za několik hodin padne soumrak.“

„Konečně mluvíš jako dospělý muž.“

Pobídla jsem Tarký a vydala se vstříc dobrodružství. Teda pokud se tak dá nazývat dohlížení na jednoho šaška, jeho celkem pohodovou sestru a na jednoho vtipálka, který má být korunní princ Země za mořem. Na kamenném břehu jsme vyvedli koně z vody. Poté jsme jim vysušili nohy, alespoň trochu, a já si oblékla kalhoty. Po kratší přestávce jsme se opět vydali na cestu k jeskyni, tentokrát každý na svém koni.

Když jsme dorazili, tak jsme koně zavedli dovnitř, až na mě. Emmett rozdělal oheň a podal Alice svůj plášť, jelikož se klepala zimou. Němě jsem mu naznačila, aby šel za mnou. Vyšli jsme před jeskyni a postavili se do stínu.

„Mette, jsme tu pro to, abychom je chránili a ne jim pletli hlavu.“

„A řídíš se tím snad ty?“

„Mě záleží pouze na jejich životě. Nic jiného v tom není. Pohlídej je. Zajedu zamaskovat stopy.“

Vyhoupla jsem se na Artexe a vydala se na cestu.

Pohled Alice

Tenhle den byl opravdu rušný. Moje první jízda na koni. Potkala jsem první dívku, která se neohlížela na můj královský titul a chovala se ke mně jako k sobě rovné. A taky jsem potkala Emmetta. Choval se tak pohodově. Nic ho netrápilo. Ale zároveň byl starostlivý a ochranářský. Odešel s Elenë ven a poté se vrátil spět. Sám.

„Kam šla, Elenë?“

„Šla vytvořit falešné stopy. Brzo se vrátí.“

„Ale cesta sem, trvala hodně dlouho.“

„To je možné, ale Artex je hodně rychlý a teď se Elenë nemusí ohlížet na tempo našich koní.“

Můj bratr si k nám přisedl a pozoroval plameny. Opřela jsem se o jeho paži a snažila se přemýšlet nad důvody chování Elenë k mému bratrovi. Moc dlouho jsem nepřemýšlela, protože mi Mett podal kus chleba s masem. Slušně jsem poděkovala a věnovala se jídlu. Ani jsem moc nevnímala jeho chuť. Pouze jsem polykala sousta a pozorovala plameny. Poté jsem se omluvila, že už půjdu spát.

„Alice, vezmi si na noc svetr, měla by být zima.“

„Dobře a dobrou.“

„Dobrou.“

Dala jsem Kaspianovi pusu na tvář a lehla si na plášť k ohni. Kaspian si lehl ke mně, přitáhl si mě k sobě a přikryl nás svým pláštěm. Už po chvíli mi hluboce oddychoval do ucha. Nemohla jsem pořádně zabrat. Mett seděl na kameni a díval se do dáli. Spala jsem jenom na půl oka. Zaslechla jsem hlasy. Otevřela jsem oči a spatřila Elenë, která lehce dopadala na nohu a Mett ji podpíral. Elenë se na mě podívala, něco zamumlala a pak jsem už nevěděla o okolním světě.

Pohled Elenë

Přicházela jsem do jeskyně a lehce dopadala na nohu. Já mám na ty kořeny vážně smůlu. Ještěže se nic nestalo Artexovi, to by bylo vážnější. Mett mě podepřel a odvedl mě dovnitř. Všimla jsem si Alice, která byla vzhůru. Seslala jsem na ni spánek a sedla si na kámen. Mett mi sundal botu a prohmatal mi kotník.

„Nic to není. Když to nebudeš namáhat, tak se to do několika dnů spraví.“

„A nebude lepší, abych si to napravila kouzlem a mohla dál chránit šaška?“

„Taky možnost.“

Zašeptala jsem slova ve starodávném jazyce. Po chvilce jsem zase chodila normálně.

„Mette, jdi si lehnout. Budu držet stráž.“

„El, vždyť jsi celý den na nohou. Musíš se trochu prospat.“

„Zvládnu to.“

„Dobře, ale za několik hodin tě vystřídám.“

Přikývla jsem a podívala se na měsíc. Sedla jsem si na zem do ústí jeskyně a pozorovala měsíc. Slyšela jsem troje pravidelné oddechování. Prohlédla jsem okolí svým zrakem a zaklonila hlavu. Byli jsme v bezpečí. Prozatím. Lehký studený vánek mě pohladil po tváři. Rozpustila jsem vlasy a prohrábla je prsty. Teď mi je vánek čechral a vál do obličeje. Měsíční svit ještě víc vybělil moji kůži. Teď jsem si mohla dovolit vzpomínat.

Stála jsem na za domem a v ruce držela velký železný meč. Stále jsem opakovala jeden a ten samý výpad na slaměnou figurínu muže, kterému jsem sahala sotva do půli stehen.

„Carlisle, nebuď na ni tak přísný.“

„Bello, brzy se král dozví o identitě strážce, a pokud se nebude umět bránit, tak nepřežije.“

„Já vím, ale je to přeci dívka.“

Tehdy bylo všechno tak jednoduché a moje problémy se mi tenkrát zdály tak strašně důležité.

Cupitala jsem tátovi po boku polní cestou kousek za městem. Táta měl kolem pasu velký meč a druhý meč o něco menší jsem měla kolem pasu já, ale byl dobře schovaný pod pláštěm. Chápala jsem už v tomto věku své poslání. Chránit krále i za cenu vlastní smrti. Táta mi po cestě vyprávěl příběhy o krásných dracích, které žili v Severní divočině, která nesla jméno Alagaesie a nyní v ní vládl krutý Galbatorix. O statečných dračích jezdcích, ale i o zrádcích. A hlavně o Aslanovi a původních obyvatelích Narnie.

Došli jsme až na obrovské pole oseté obilím. Všude, kam jsem se podívala, bylo obilí. Táta se posadil na zem a opřel se o jeden stoh. Sundala jsem si plášť a čekala na pokyny.

„Ness, teď posekáš celé toto pole svým mečem. Začni.“

Bez odmlouvání jsem se pustila do práce. Nač taky odmlouvat? Bez přísného výcviku bych v boji nepřežila a byla spíše přítěží. Už jsem měla posekaný kus pole, když mě otec zastavil.

„To stačí. Podej mi, prosím, dva klasy, Ness.“

Podala jsem mu je a čekala, co se bude dít.

„Ne, to není dobře. Vidíš? Stébla nejsou uťata stejnoměrně. Řez musí být čistý a hladký. Musíš sekat s lehkostí.“

„Ale tati, ten meč je tak těžký.“

„Meč není těžký, ale tvá paže ano. Pokračuj.“

Přikývla jsem a opět se dala do práce.

Přiložila jsem několik polen dřeva do ohně. Posekat celé obilné pole? Tenkrát se to zdálo nemožné, ale mnohem těžší bylo bojovat. Zasadit útočníkovi smrtící ránu bylo nemožné. Byla jsem ráda, že jsem protivníka vůbec zasáhla.

Seděla jsem na posekaném obilném poli společně se svým tátou i strýčkem Bromem. Už mě nebavilo strefovat se do slaměných panáků a sekat lány obilí. Proto mě zavedli opět na pole. Měla jsem bojovat. Oba dva se pohodlně usadili, tam kde seděl před několika dny táta.

„S kým budu bojovat?“

„Uvidíš, Nessie.“

Najednou se vznesl tátův meč a začal útočit. Snažila jsem se útočit. Ale jak zasáhnout neviditelného protivníka? Mohla jsem se pouze bránit. Najednou mi meč zmizel se zorného pole. Otáčela jsem se kolem své osy a hledala jeho hrot.

„Pozor!“

Otočila jsem se a meč zrovna udělal výpad na moji krční tepnu. Odrazila jsem ho. Nevím, jak dlouho jsme takhle bojovali. Táta i strejda se mi pošklebovali.

„Pokud se nenaučíš bránit, nenaučíš se bojovat.“

„Já už nemůžu.“

„Protivník nepřestane na požádání, má drahá.“

Stále jsem se snažila vykrývat útoky. Už jsem nechtěla bojovat. Mnohem radši bych teď brala sekání pole. Udělala jsem chybu ve všem. V mém úsudku i boji. Udělala jsem příliš prudký pohyb a spadla na zem. Ostří meče jsem měla přiložené k tepně. Po chvíli meč odletěl spět k otci a strýček mi pomohl na nohy.

„Vedla sis dobře, Ness. Brzy z tebe bude velký bojovník.“

Ale ohánět se s mečem nebylo jedinou náplní mého výcviku. Musela jsem se naučit zacházet s dýkou a co teprve střílet z luku.

Poslušně jsem se držela strýčka Broma za ruku a nechala se vést po Dračích horách. Rodiče mě sem poslali, jelikož se Miraz začal shánět po královském strážci. Byla jsem tu několikátý den a stále doufala, že potkám draka. Alespoň malého dráčka. Ale všechny mé naděje se rozplynuly. Nenáviděla jsem Galbatorixe. Zastavili jsme se na úpatí údolí. Strýček mi podal luk a šíp.

„Šíp vyrůstá z tvé paže. Napni tětivu, Ness. Víc. Víc. Ještě víc. To je správně, a teď si vyber terč.“

Zamířila jsem na šišky na špici stromu.

„Ne. To je moc blízko. Zamiř na slunce.“

„To nedokážu. Nemůžu se strefit do slunce. Nikdo to nesvede.“

„Zapomeň na slova nedokážu a nesvedu. Nic není nemožné, dokud to nezkusíš. Musíš to vyzkoušet. Zamiř na slunce. Napni tětivu. Víc. A pak střel.“

Zamířila jsem mezi koruny stromů na slunce. Napínala jsem tětivu, jak nejvíc jsem mohla, a pak ji pustila. Šíp zamířil přímo mezi stromy až ke slunci.

Poté jsem se opět vrátila do reality. Na východu už začaly vycházet první paprsky slunce. Podívala jsem se na oheň, který pomalu vyhasínal. Přiložila jsem několik polen a zadívala se na spící trojici. Stočila jsem pohled opět k slunci. Někdo se probudil a zamířil ke mně. Sedl si vedle mě. Podívala jsem se na dotyčnou osobu a spatřila Metta.

„Měla jsi mě vzbudit a jít spát.“

„Přemýšlela jsem nad minulostí. A to ti čas utíká mnohem rychleji.“

„Ale bez spánku nebudeš fungovat.“

„Když dostanu něco k jídlu, tak budu fungovat naprosto normálně. Jsem přeci z části upír a elf. A ti něco vydrží.“

„To je možné, ale tvé kruhy pod očima jsou rozhodně odstrašující, měla by ses jít umýt.“

Zasmála jsem se. Poplácala jsem Metta po rameni a odešla k řece. Rychle jsem se svlékla a skočila do řeky. Chvilku jsem plavala, pak se vrátila a oblékla se do šatů. Mokré vlasy jsem si nechala volně na ramenou proschnout a vrátila se. Všichni už byli vzhůru a jedli snídani. Alice ke mně přiběhla.

„Elenë, jsi v pořádku?

„Jistě. Proč bych neměla být, Alice?"

„Včera jsi napadala na nohu, když ses vrátila.“

„To se ti nejspíš něco zdálo. Nic mi není.“

Usmála jsem se na ni a sebrala Mettovi z ruky chleba.

„Sakra, El. To byla moje snídaně, nemůžeš si vzít vlastní?“

„Mette, já jsem voják a ne kuchařka.“

„Promiň, vypadám snad já jako nějaký kuchtík?“

„Ne... to jistě ne. Ale vzpomínám si že jsi jednou vypadal jako nakynutá borůvka a bylo to tehdy, když...“

Dál už jsem mluvit nemohla, protože mě Emmett umlčel svojí rukou. Hryzla jsem ho do ní a měřila si ho pohledem boha pomsty. Kopla jsem ho do holeně a odešla za Artexem a pohladila ho po hlavě. Líbla jsem ho na čumák a začala se mu věnovat. Vyhřebelcovala jsem ho, a poté osedlala. Alice se snažila dle mě osedlat Tarký.

„Nejdřív bych ji trochu vyhřebelcovala. Koně potřebují každodenní péči.“

„Dobře a půjčíš mi věci na hřebelcování?“

„Jasně.“

Ukázala jsem na věci a poté šla uhasit oheň a zamést stopy po tábořišti. Alice jsem nemusela pomáhat sedlat Tarký, protože mě předběhl Mett. Musela jsem se usmát. Tak tohle je vážně jen jenom ochranářské pouto. Zvlášť, když jsem viděla, jak se na ni dívá. Vyrazili jsme na cestu.

Už několik dní jsme v sedle a navštívili jsme dvě města kvůli podpisům smlouvy. Slunce svítilo vysoko na obloze. Bylo horko. Jeli jsme krokem. Držela jsem se blízko šaška, přeci jen, o Alice se staral Mett. Nutno dodat, že velice ochotně. Už po několikáté Mett nenápadně donutil Terminátora, aby se přiblížil blíž k Tarký. Očividně se mu to dařilo, protože šašek mlel něco o hříbatech. Jestli se z toho všeho nezblázním, tak to bude velký zázrak.

„Když se zamiluje kůň, tam někde v pastvinách...“

S vražedným pohledem jsem se otočila na šaška a zaskřípala zuby. Takhle mě naposled vytočil Edward, když mi sebral můj meč a tehdy to nedopadlo vůbec dobře. Pro něj.

„Přestaň krákorat, šašku! Nebo ti zkrátím tu tvou přerostlou kštici.“

„To máš takhle dobrou náladu pořád?“

„Ne, jenom tehdy, když jsem ve tvé přítomnosti.“

Autor: FailleDraco (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královská chůva - 2. kapitola: